Jak napravit chyby z raného dětství u školáka?
Ahoj. Přečetla jsem si zde spoustu krásných rad ohledně toho, jak se má s miminkem spát společně, jak se mu má umožnit dudlat prs, i když se nekojí, a podobně. Sama jsem k většině těch věcí taky dospěla, ale bohužel až postupně. Když jsem měla první dceru, tak jsem znala naopak rady opačné (nedělej ze sebe dudlík, dítě má mít vlastní postel apod.). Už tehdy jsem přišla na to, že dítě usne jedině u prsu nebo v kočárku, ale bylo to velmi náročné miminko, mělo asi tu tříměsíční koliku, opravdu obtížně se uspávalo. Později se naučila cucat si prsty (ale s tím včas přestala). Mě to všechno hrozně stresovalo, manžel tehdy taky nic moc podpora, takže jsem byla vlastně naštvaná, že jsem na náročné dítě v podstatě sama a nemůžu večer nic (dneska bych si dala sluchátka do uší a užila si klid... 😉) ale proč to píšu sem. I v batolecím věku jsem udělala spoustu chyb (ječení na dítě apod. - byla jsem nevyspalá, naštvaná, bezradná).
Dcera má dnes skoro 9 let, je moc šikovná a chytrá, ale občas až moc depresivní, jindy vzpurná, zkrátka má trochu problematickou povahu. Ve škole nedává pozor, je mnohdy podmračená, vede nihilistické řeči. Může to být samozřejmě geny (a to určitě má mít po kom z obou stran), ale já si samozřejmě všechno vyčítám a říkám si, co když jsem to z velké části zavinila já. Neříkám, že v tom raném dětství nebyly krásné momenty, byly a hodně, užívaly jsme si spousty věcí v pohodě, ale těch pár nedobře zvládnutých věcí mě prostě mrzí. Je nějaká šance jí to v tomto věku ještě vynahradit? Myslím nadstandardně... manželství nám už klape a oba se všem třem dětem věnujeme, i prarodiče fungují, jen prostě jestli není něco navíc, co by jí pomohlo stát se pohodovějším člověkem. Myslím, že je dost nervák. Děkuji...
podle me mas problem ty a ne holka.pokud te neco takoveho trapi, navstiv psychologa a holku nech na pokoji, nazatezuj ji svýma nesmyslnýma výčitkama
Mám podobné pocity, na spoustu věcí jsem přišla časem, našla mnoho informací, jak to dělat s miminkem lépe a taky to u druhé dcery dělala. A mám výčitky, že u prvorozené ne.
Mrzí mě to.. ale jako se vším v životě, otázka zní "dá se s tím něco dělat"? Je to minulost, tu nezměním. Takže se s tím smířit, ano, děláme omyly, přešlapy, všichni. V přítomnosti ano, jak píšeš, dcerce se věnovat, být tu pro ni teď, jdou do puberty už trochu, podporovat. Tak to je.
Nějak nadstandardně není myslím nutné.
Čas nevrátíš. Nejvíc můžeš udělat to, že vždy pro svou dceru tu budeš, že se na tebe kdykoliv může spolehnout. Budeš její opora i v horších časech.
myslim, ze povahu jako takovou tim, jak se k diteti chovas v mimi veku a dal vubec neovlivnis...ja mam taky 10ti letou, kde jsem toho posrala vyznamne vic a neni to jen jeceni a holka je proste sva a ja ji takovou beru. Jak bylo vyse receno, hledej problem u sebe a ne v tom jaka je...ja se treba zmenila strasne moc, prosla si ustavni lecbou a ted muzu s klidnym svedomim rict, ze ji davam 100% peci, kdyz jsem s ni. Druhou malou dceru 4m si uzivam uplne jinak a z tech chyb co jsem delala, jsem se poucila ( nemyslim tim teda spani v posteli apod.) Mysli na budoucnost a nebabrej se v minulosti, je to zbytecny a uz to nezmenis
Jako bys popisovala mě v dětství - s tou depresivností, podmračeností.
Hlavně jí prosím neustále neříkej, že se mračí a proč apod. To mi dělala má mamka a dodneška se otřesu, když si na ty otázky vzpomenu - dělala mi to ideálně před celou rodinou, a pořád a pořád - jakoby mě takovým dotazem mohla rozveselit (teď už samozřejmě chápu, že jí má zasmušilost trápila ale prostě fuj ho).
Vždycky jsem to brala tak, že jsem "prostě taková", nenapadlo by mě, že to souvisí s ranou výchovou, ale něco na tom být může, do toho nevidím. (Za nás ta výchova bývala dost striktní.)
Snad tě potěší, že jsem z toho aspoň trochu vyrostla 😉 ale teda trvalo mi to hluboko přes dvacet, až jsme nabrala sebevědomí a odpoutala se od rodiny.
Za mě - chovej se k ní úplně normálně, fajn, trpělivě, hlavně bez komentářů či hodnotících pohledů (dospělí si asi myslí, že dítě ten hodnotící výraz nevnímá - vnímá!). Ber ji takovou jaká je...
Já osobně si myslím, že spaní ve spolecne posteli do 7 let a kojení do 5 let (samozřejmě obrazně) z nikoho ještě zaručeného vyrovnaného pohodare neudělá. Nemluvě o tom, že některé děti tohle ani nechtějí, a líp se jim třeba spí ve vlastní postýlce (třeba ty me). Určitě je spousta nervaku od tohoto typu matek a jistě i pohodové děti od těch nervoznich a nepředpisovych, každou hodinu nekojicich. Každý má nějakou povahu, která lze ovlivnit jen castecne, já bych se tím vůbec nestresivsla a řešila to,co je teď, ne co bylo někdy před x lety, pokud jsi ji nemlatila a neudělala nějaké vylozene trauma, což asi ne ;)
Jak se říká, prvni dítě je korunní princ ale bohužel i pokusný králík. Ja mam ted 16ti letého syna. Je pravda, ze spal se mnou v posteli i u prsu, prostě nesnasel postylku a rád jedl 🙂, byla jsem asi sobecká matka, ale razim tezi, ze spokojená máma, spokojene dítě, ale zase jsem vse strašně řešila, bala jsem se aby nebyl rozmazleny, vsechno moc řešila, nad čím bych u druhé mávla rukou, bylo pro me katastrofa. Myslím, ze to zbytečně resis, to jak se malá projevuje rozhodně není kvůli tomu, ze s vami nespala v posteli. To by moje generace byla totálně frustrovana, spis je to povahovy rys, který s tim vším nemá nic společného. Pokud se kvůli tomu citis špatně, navštiv psychologa a pokud se ti nebude zdát malá, tak taky. Je to rozhodně lepší nez se utapet v nejistotě. Ale nejspíš ti řeknou, ze je vše v pohodě a at se nestresujes.
Povaha se dá ovlivnit opravdu jen částečně, většina je totiž vrozená, daná již zplozením a nic s tím moc nenaděláš (tzv. temperament). Např. nelze z rozeného melancholického introverta vycvičit veselého a ve společnosti vždy bezprostředního extroverta. V určitých etapách života může určitý rys temperamentu být výraznější než jindy (typický příklad asi třeba v pubertě, kdy výrazně introvertní děti se spíš uzavírají do svého světa, naopak extroverti řádí na večírcích a balí jedno opačné pohlaví za druhým...extrémní příklad) nebo naopak získané zkušenosti a charakterové vlastnosti potlačí vrozený temperament (ať již vědomě nebo nevědomě...v zátěžových a extrémních situacích se ale vždy ten vrozený temperament vyplave na povrch). Výchovou lze formovat charakter, zejména morální vlastnosti a postoje, zároveň to může částečně potlačit některé vrozené temperamentní rysy...ale nikdy ne úplně. Upřímně si nemyslím, že společným spaním/dlouhodobým kojením/nošením/chováním by se jakkoliv formovala povaha. Tím maximálně formuješ vzájemný vztah mezi tebou jako rodičem a dítětem. Povahu (tedy tu část, kterou formovat lze) formuješ následně výchovou, dáváním příkladů, co je a není správné, jak se zachovat v kterých situacích, jak přiměřeně reagovat...a tady opravdu hodně funguje tzv.zrcadlo. Tedy děti nevědomky přebírají vzorce chování svých rodičů, třebaže ti na to nějak cíleně neupozorňují. Např. v rodině dvou extrémních životních pesimistů a věčných stěžovačů si na všechno pravděpodobně nevyroste extrémně veselý, pohodový a bezstarostný člověk.
Takže prvně bych se také zadívala i do svého JÁ, jestli v chování dcery se nezrcadlí právě něco z tebe, případně z manžela.
No a co bylo, bylo, minulost už nezměníš, můžeš maximálně trochu nasměrovat budoucnost 🙂
@portinari Naprosto souhlasím.. U nás to bylo pořád "nebuď Brůča, usměj se, nemrač se" Moc mi to vadilo. A taky si mysleli jak vlastně to není vtipné...
Jo a moc se o tom neví, ale tenhle problém "zamračené tváře" je syndrom http://epochaplus.cz/?p=25957 Já když uvolním obličej a myslím na něco svého (příjemného) vypadám jako naštvaná agresivní namyšlená zlá kráva 😀 A mám s tím problém doteď (od toho že se mě lidi bojí i oslovit... k tomu, že se mě i v práci ptali zda jsem OK a něco mi nevadí). A když k tomu přidám výrazný hlas a povahu kozoroha... je zaděláno na dětství, kdy si všichni myslí, že jsem pořád naštvaná, nic se mi nelíbí a nejsem šťastná
@jane46 Jóóó...mám to dost podobně🙂 Když se nad něčím zamyslím, tak vypadám zamračeně až naštvaně. Kolikrát jsem si zejména od tchánů (kteří mě neznali od dětství) vyslechla "Ty jsi nasraná nebo co?" Ne, nejsem nasraná, jen jsem se třeba zrovna ponořila do svých myšlenek nebo prostě jen nevnímám moc okolí a soustředím se na na jiné věci, ale pro okolí vypadá asi děsně zasmušile.
@portinari Jo přátelé a rodina si taky zvykli a ví že jsem veselá milá osoba 😀 Ale v práci s tím mají ještě občas problém, než jim to dojde 😀 Je nás tam hodně. I šéfovi to trvalo... stokrát jsem mu řekla, že jsem naprosto v pohodě a naopak happy a on stejně koukal podezřívavě (to víš, ženské na všechno říkají, nic mi není 😀)
Díky všem za reakce🙂 Zkusím dceři nepodsouvat, že je taková nebo onaká, jinak je asi v normě. Taky jsem nebyla zrovna sluníčko. Jak mám teď poslední miminko, tak mi asi měkne trochu mozek 😉 Nějak to na mě působí, že už i to poslední mi bude odrůstat, nějak rychle to uteklo. Ale co, to je život...
@sail Určitě jsi dělala to nejlepší, co jsi tehdy mohla a myslela, že děláš. Já bych na tvém místě asi zkusila kineziologii nebo něco podobného. Složitější povaha dcery nemusí být nutně kvůli těmto "chybám". Kamarádky dcera má podobnou povahu, co popisuješ, už je i o něco starší. A přitom ta kamarádka od chvíle, co otěhotněla, byla naprosto v klidu, sekla s prací, dítěti se věnovala nonstop, spala s ní v posteli, prostě to nejkontaktnější rodičovství, co si dovedeš představit...