7letý syn je pomalý
... a mně z toho tečou nervy. Je to hrozně moc šikovný sedmiletý kluk, ale je strašně nesamostatný pomalý. Pořád mu musím stát za zadkem. Běž se převléknout! Už jsi oblečený? Za chvilku musíme jít! Tys ještě nezačal? Honzo, pospěš! Už jsi oblečený? Za 15 minut dojdu do pokoje - pořád je v pyžamu. Neustále lelkuje a kouká, kde co lítá. Snažím se řešit v klidu, ale vypravení do školy, jídlo a večer je boj. A s věkem se to zhoršuje. Máte někdo zkušenost? Zkusila jsem snad všechno: po dobrém, po zlém, už jsem i křičela, sázení se, škrtací seznam, přesný rozpis s konkrétním časem, neustálá kontrola... Nejhorší je, že mu ani nevadí, že se mu smějí kluci ve skautu. A je mu to je úplně buřt.
Mám strach, že ve škole časem přestane stíhat, i když je opravdu hodně chytrý a šikovný. Už nevím, jak na něj. Když si ho nevšímám a nechám to na něm, sedí u polévky klidně hodinu. I když VÍ, že si nestihne hrát, televizi, nebo cokoliv, co má rád.
@operetka To neni, ze by byl pomaly, ale spis mi pripada, ze mu proste nedavate dostatecne duvody pro to, aby udelal to, co chcete takze na to kasle. Podle me jsou naopak tyhle deti obrovskym darem, protoze vam krasne ukazuji, co vlastne opravdu je a neni dulezite. Dulezite neni byt nekde na min presne, ale chtit tam jit a uzit si to tam. Neni dulezite se rychle najist, ale jidlo si vychutnat atd. A jestli jemu samotnemu nevadi, ze se mu smeji, netrapi se tim a ma to jak se rika ,,na haku,, tak to taky nereste. Ocividne vas ma naucit trpelivosti a klidu tak se ucte a berte to s nadsazkou 😉
To není synem,to je maminkou. Nezlob se. Ale tak to je.
není to tak dlouho, co jsem to trochu taky řešila - a hele, stačí přestat stále dokola omílat ty pokyny - vždyť jim to už musí lízt na nervy...komu ne.
On totiž musí ty věci dělat ne proto, že ty chceš, ale proto, že že je to potřeba obecně - být včas někde, uložit se ke spaní před devátou.....
Nech ho být. Stojí v opozici - proto to tak trvá a vypadá to, že to nejde. Nehýkej na něj, nepoučuj, nemudruj.
On to umí. Ale potřebuje zažít pocit, že ví, proč to tak má být a udělat to jakoby podle sebe.
Zakousni se a mlč. Neskutečně to pomáhá. Týden to byl trocha zmatek, ale pak....pohoda....
@berenika39 A můžu se zeptat, jak jste to prakticky dělala? To jste chodili pozdě do školy a vy do práce? Nebo jste ho nechala sama doma a odjela? A večer, když nestíhal, nemusel jít spát v určitý čas, nechala jste ho, dokud nebyl hotový a šeltak třeba místo v osm v jedenáct? Nebo šel nevykoupaný a nenavečeřený?
A když máme další děti, tak ty se podřizují tomu, co je v opozici?
Já souhlasím naprosto s @berenikou39
Sice nevím, jak to ona prakticky dělá, ale napíši, jak to prakticky dělám já.
Nevyšiluju, neřvu. Je to o komunikaci s dítětem. Já se se svými syny domlouvám, znám je, vím, kolik času na co potřebují a vycházím jim vstříc.
Od malička a klidně i dotěď pomůžu s večerním koupáním, pomůžu nachystat oblečení na ráno, chystáme spolu večeři, večer se dětem pověnuju, pohádka, povídání pusa a oni mi sami odpadnou. Večer s manželem nikdy neodbýváme. (po zkušenostech a teď rychle spát - to kluci přišli 100x za večer - čůrat, napít at.)
Když ale potřebuji být někde na čas, chci, aby sebou hýbli, tak jim to prostě řeknu - hele kluci, potřebuji to a to, je to pro mě teď moc důležité. Můžete to pro mě udělat? A oni se kupodivu jdou přetrhnout, aby mi vyhověli. Dále je nezahrnuji pokyny naráz - to u nás nefunguje. Musím jim od mala říkat pokyny po jednom, teď se běž nasnídat, napij se čaje, teď si běž prosím vyčistit zuby, bezva, už to máš, teď se prosím obleč..atd.
Mladší je taky pomalejší a dost pohodlný, ale takhle to u nás funguje a jde to. Všichni v okolí říkají, jak mám kluky vycepované - což není pravda.. Nemám pocit, že by byli vycepovaní, vše zvládáme v klidu, v pohodě...
Zdravíčko, děti mám mladší, takže osobní zkušenost nemám (jen s chystáním do školky... a to je benevoletnější)
Ale směřuji postupně k tomuto:
http://www.aharodicovstvi.cz/co-mam-delat-aby-m...
Ono asi podle reakce @drakenn a @berenika39 vyznělo, že na syna pořád ječím, ale tak to není. Na 90 % to zvládám v klidu, ale stojí mě to spoustu nervů. Taky se snažím domluvit a taky se snažím zbytečně netlačit. O víkendu nechávám synovi času tolik, kolik potřebuje - jen nedovolím si hrát, dokud nemá ustláno (=přehozenou peřinu napůl), není převlečený a nemá vyčištěné zuby. Dopadne to většinou tak, že je hotový tak v jedenáct a pak dupe a zlobí se, že už zas je oběd a že si ani nestihl pohrát. Klidně sedí u snídaně hodinu, hodinu a půl. Bimbá nohama, kouká z okna, něco vypravuje, hraje si s jídlem (příborem, prostíráním). Když jdeme do školy, popohnat ho musím, jinak by neodešel. A snažím se ne v klidu, v pohodě, ale tečou mi nervy, klepu se a sleduju hodiny, kolik už je, jestli přijdu včas do práce a jak zase bude zacpané město. Jediný, kdo je v pohodě, je syn. Poprosím ho, aby se šel převléknout (oblečení připravené). Za pět minut se jdu podívat, syn sedí na posteli, v pyžamu a hraje si. Poprosím ho, ať pospíší - za pět minut má na sobě jen trenky. Nechci mu stát za zadkem, nemá to rád a já se mu nedivím. Ale nevím, jak na to, abychom to v pohodě zvládli oba.
Je mu úplně jedno, když na něj čekám já, spolužáci, děti z oddílu. Není to jen můj pocit, říká to i paní učitelka, vedoucí... Mám strach, že časem nebude stíhat ve škole a jde mi o to, jak mu (a přiznávám, že i sobě) pomoci. Tak se bojím, že to není jen maminkou :(
@operetka hypoaktivni deti za svou "pomalost" nemuzou. Laicky receno jsou to deti zijicim trosku ve svym svete a tzv. "Spici panny". Je to normalne diagnoza, neco jako ADHD na opacnem konci. V praci jsme takoveho chlapecka meli, chce to zvysenou pozornost od ucitele, casto i asistenta pedagoga. Zasla bych se synem na psychologicke vysetreni ;)
@operetka Teď jsem našla tuto diskusi. Mám doma to samé, akorát holku. Je ve druhé třídě. Začala nosit domů strašně moc práce ze školy na dodělání - ve škole nestíhá. Přitom je to chytrá holka. K tomu normální úkoly. Sedíme u toho půlku odpoledne, je pomalá. Když jí nechám pracovat samotnou, aby měla klid, neudělá nic. Když jí stojím za zády, neustále jí musím opakovat , ať pokračuje a pracuje. Má svůj svět. Chce si hrát, rozvíjí složité příběhy například s Legem by si vyhrála hodiny. Ráno než se vypravíme do školy, je to podobné, jak popisujete. A klidně by odešla jen v tričku a bez aktovky. Zkrátka co jí neřeknu, to není.
Jsem doma na mateřské. Až budu chodit do práce, nevím, jak to budeme dělat. Mám malého syna - takže třeba ty úkoly musíme dělat s ním, nemůžu se mu věnovat, protože dcera je velmi velmi pomalá. Trpíme tím všichni. Teď to začínám řešit s učitelkou, protože už přinesla několik pětek z písemky, kdy stihla napsat třeba jen jeden řádek. Píšu trochu zmateně, ale pumpuje to mnou. Zrovna dneska byla další pětka z písemky a celé odpoledne dodělávání úloh do školy. Výše zmíněný příspěvek o hypoaktividě celkem sedí, asi budeme muset navštívit pedagogickopsychologickou poradnu.
Dceři je 6 a je neskutečně pomalá. Šílím z toho. Radu nemám, má to nejspíš po otci 😴