Zůstat?

@any90 a snaží se? A ještě zásadní otázka, snažíš se i ty? Měli jsme dost podobnou krizi, furt jsem chtěla ať se snaží, ale vše mě štvalo. Zahodit jsem to kuli dětem nechtěla. Zkusila jsem se hecnout a začít se snažit sama. A najednou to šlo. Teď mám vztah lepší než na začátku. Prostě vztah tvoří oba a nestačí aby se snažil jen jeden.

@any90 7.rok je kritický, říká se.. I u nás to tak bylo. Zamyslela bych se, kvůli čemu jste se hádali, zda to bylo něco podstatného, nebo ne. Pak jakou máte vizi do budoucna, jestli máte společné koníčky, máte si stále co říct.. Ona zamilovanost časem přejde (skoro) vždycky.. Někdy stačí zařadit třeba nějaký nový rituál do toho stereotypu, nějakou maličkost, třeba co 14 dní o víkendu na večeři, pak do kina, vnést tomu nějaký nový impuls, ale ty podněty musí jít z obou stran 🙂

@ele_nka přesně tak. To bylo první co me napadlo po přečtení dotazu

@any90 ono to píšeš dost jednostranně a nikdo do vás vůbec nevidí. Akorát říkáš, že máš všeho dost a ať se snaží. Ale co ty? Snažíš se taky? Je to oboustranný?
On se totiž vztah má přirozeně někam sunout. Zásnuby, svatba, děti.. A ono to pak tu klasickou "nudu" rozptyli
Ale na druhou stranu, jestli je to člověk, se kterým nechceš mít děti, tak jdi pryč. Nebo prostě jen děti nechceš mít teď?

Máte děti? Jestli ne, tak říkám na rovinu, spíš odejdi. Hádali jste se do teď, budete už vždycky. Za tím, aby se to spravilo je strašnýho úsilí a jestli si tak dlouho nespokojená, už moc nevidím naději v to, že někdy budeš 100% spokojená. A nesmiř se s méně než 100%, jde to! Fakt to jde, jsem šťastně rozvedená, a teď mám ,,all in one" jak mu říkám 😁😁 vím o čem mluvím. 😁😁 Já si myslim, že máš celkem jasno, ale pokud máš alespoň malou chuť to zkusit ještě spravovat, tak to udělej, ono to asi nevyjde, ale ty budeš vědět, že si pro to fakt udělala všechno.
Přeji šťastné rozhodnutí a ať si brzy spokojená.

Děkuji všem, pravě že mi přijde že se fakt snažím, vymyslím výlet, doma aby to nějak fungovalo, ale vlastně to nikdy není dost dobré, třeba výlet do jeho rodného města, že si tam uděláme výlet, budeme spolu, vezmu si dovolenou, ale on mi pak oznámí že se tam domluvil s kamarády že jdeme na zmrzlinu. Vlastně u nás nikdy nefungovala nějaká domluva mezi námi, on prostě domluví nějakou oslavu bez mého názoru a pak je naštvanej že nechci jet. Na dovolené jsme nikdy nebyli sami když neberu jeden welness na víkend za těch 7 let. Vždy s jeho kamarádama, a poslední tři roky jezdíme v létě pod stan s moji mamkou a přítelem. Někdy prostě dělám “scény” před nějakou oslavou ale protože mě to už neskutečně všechno sere. Další věc je jeho pití, vždy pil poměrně dost, ne tvrdej ale pivo jo, a pak se prostě chová jako **** . Tohle teda musím uznat že poslední dobou trošku omezil, ale až po tom co i šéf ráno v práci mu řekl že to z nej táhne. Tohle mělo přijít prostě o pár let dřív, k tomu všemu to byla jen další třešnička.

Co takhle si třeba dát volný týden od sebe 🙂 a pak se rozhodnout někdy si pak člověk uvědomí že je to jen období a že ho pořád miluje i kdyz to není tak intenzivní. 🙂 jen můj názor

@any90 holka, když to rozepisujes, tak jdi od něj.. Držím palce, jste spolu poradny kus života.

Přijde mi, že kamarádi jsou mu přednější, to by mi vadilo a ten alkohol bych netolerovala. Přijde mi jako alkoholik a od toho bych zdrhla.

Když si představíš, že jsi bez něj, cítíš se skvěle nebo je ti hůř?

@any90 Mně to ještě nepřipadá marné, pokud máte oba chuť na tom vztahu pracovat a pohnout se z místa... Chápu Tě, s manželem občas vybojováváme dost podobné boje, jak píšeš o těch kamarádech na Vaší dovolené apod., dost mi to připomíná nás... V tomhle je potřeba hooooodně komunikovat, o svých potřebách a pocitech, být asertivní i v maličkostech (já mám od přírody tendenci všechno v sobě tutlat, ale v partnerském vztahu to nedělá dobrotu - mě to frustruje a on do mě nevidí, často netuší... nedám mu tak šanci se zachovat jinak a lépe i podruhé). Takže doporučuji mluvit, mluvit a mluvit, i když máš pocit, že mu přece musí být jasné, co zrovna prožíváš. Ať si dva lidi sednou sebevíc, vždycky mezi námi jsou aspoň nějaké ty rozdíly (a je to dobře, jinak by to byla strašná nuda!) a hrozně lehce dochází k nedorozuměním, zraněním... Taky každý vnímáme lásku skrz něco jiného a dokud ten konkrétní způsob toho druhého nerozkódujeme a on nás, zbytečně se můžeme cítit druhým nemilované, nebo ne tak, jak potřebujeme (doporučuji knížku Pět jazyků lásky od Garyho Chapmana, ta nám dost otevřela oči a pomohla).
Každopádně Ti přeji, ať se správně rozhodneš, láska je stejně o rozhodnutí se (o to je pak pevnější, krásnější a hlubší, posílená rozhodnutími v těžších chvilkách), podle mě o ni stojí za to bojovat 🙂

S prvním manželem jsme se hádali taky pořád, myslela jsem, jak to děti změní, nezměnili. Kamarádi byli přednější a když jsem začala dělat věci podle sebe, bylo zle. Vydržela jsem to 19 let. Pak přišel druhý manžel, ano dal si pivo, vždyť kdo si ho nedá, že jo. Samozřejmě to chceš přehlížet, já taky přehlížela, když se narodil kluk, tak se snažil, asi rok, pak letěl a věř mi, jak v tom jsou děti, je to pro ně peklo a pro ženskou taky. Protože oni ty chlapy mají ty děti rádi a bohužel se s nima musíš vídat kvůli nim, i když bys je nejradši vystřelila na Mars. Takže jestli to tak cítíš odejdi a najdi někoho, kdo bude mít s tebou společnou řeč.

@any90 Ahoj, já takový jakoby problém neřešila naštěstí. S přítelem jsme spolu 14 let a občas se taky nepohodneme nebo tak, ale asi bych v takovém vztahu úplně nebyla. Těžko říct, nikdo vám do vztahu nevidí. Měli jsme ekamarady, byli spolu tuším taky 7 let. Poměrně často se hádali i před námi, přišlo mi, že se k sobě moc nehodí. Jenže na druhou stranu se k sobě chovali hezky... Každý z nich od toho vztahu čekal asi něco jiného mi přišlo. Nakonec to ukončili. Nyní má kamarád přítelkyni se kterou je necelé dva roky a my jim jdeme v úterý na svatbu 🙂 Tím jsem chtěla říct, že Ikdyz to třeba nebude lehké rozhodnutí, tak to může být dobré rozhodnutí. Zas být s někým dalších pár let a nakonec to nevyjde... Navíc když chcete mít děti, tak to bych o to víc přemýšlela zda do toho jít nebo. Přeji šťastné rozhodnutí

Snažit se mají oba svalovat vinu na muže? To raději odejděte a srovnejte si to. Jsem na takove házení špíny na jednoho trochu alergická....tady funguje jednoduchý zákon pokud říkáte že je váš chlap k ničemu tak ano je, pokud říkáte že vám nepomáhá, tak vám nepomůže, stačí otočit myšlení

Přítel není manžel, děti nemáte, věk nepíšeš, ale to není podstatné.... vlastně jsi svobodná, nic ti nebrání najít člověka, se kterým to bude fungovat po celý zbytek života. Já osobně nechápu, proč být s někým s kým se mi nechce do fyzického kontaktu, s kým se hádám a cítím se nespokojene. V manželství s dětmi bych to řešila poradnou...

Uprimne... deti nemate, hypoteku nemate, nejste nicim vazani... ja bych hledala jinde. Pokud premyslis tak, ze pokud bys otehotnela, sla bys na potrat, tak to evidentne neni fungujici vztah.

Celý život jsem si myslela, že na vztahu se musí pracovat, že se oba musí snažit a dělat kompromisy. Je to blbost! Chlapa, který je pro mě ten pravý a pro kterého jsem ta pravá já, jsem poznala podle toho, že se snažit nemusím, prostě s ním jsem a je nám spolu hezky. A vtip je v tom, že se nakonec snažím víc než kdy dřív, protože pro něj chci to nejlepší. Z toho, co píšeš, pro něj prostě nejsi ta pravá, nerozumíš mu a nevážíš si ho. A on není ten pravý pro tebe, protože se snažíš jako blázen a stejně to k ničemu není. Ztrácíte spolu čas. Není to žádné vzdávání se, je to šance přiznat si, že pro sebe nejste ti praví a nepatříte k sobě. Čím dřív, tím líp.

@any90 za mě je nejdůležitější, ze o tom přemýšlíš teď, dokud nemáte děti, hypotéku apod…mi jsme na tom s manželem, v té době jsme spolu chodili už asi 8 let (od mých 16, byl to můj první vážnější vztah, manžel měl v té době 20 a měl hodně bouřlivé dospívání😁, takže myslím i pro nej první vážný vztah, ale krátkodobých rozhodne o dost víc než já), a uvažovala jsem úplně stejne jako ty…samé hádky (někdy hloupost, někdy vážnější, ale nic úplně zásadního), v té době jsme spolu začali bydlet v bytě (pronájem). Najednou zadal také nejak víc pít (žádný alkoholismus, o víkendu s kamarády), ja jsme v te době pracovala na směny, takže jsme se hodně i mijeli doma… no v době kdy jsme opravdu vážně zvažovala rozchod (i jsme o tom mluvili) manžel vážně onemocněl ( se srdcem) a ve chvíli, kdy ležel v nemocnic a byl na tom nejhůře, jsme si uvědomila, ze ho opravdu miluju, a nechci ho ztratit…takže to paradoxně nás vztah posílilo ❤️ Ale těžko rict jak by to dopadlo kdyby nepřišla nemoc, ale s největší pravděpodobnosti bysme se rozešli protože v te chvíli jsme od toho byli opravdu krůček, fyzicky jsme se odcizil, jak píšeš, bylo mi protivne, i když mi chtěl jen dat pusu, a začala jsem se pomalu “porozhlizet jinde” (jen platinicky, nikdy jsem nebyla ani náznakem nevěrná, spis jak jen člověk začne mapovat terén, začne se o sebe víc starat apod).
Takže za mě bych si dala třeba na týden pauzu, odjet k rodičům nebo něco podobného a bez emocí zkusit přemýšlet o tom, jestli mi ten člověk chybí…Jinak třeba do poradny docházela kamarádka s manželem kvůli tomu, ze po porodu jim “nešel” sex, téměř rok nic, proste ji to bolelo, bylo to nepříjemné apod…no poradna jim nepomohla, začala si s kamarádem a problém byl vyřešeny 🤷‍♀️🤭😁

Upřímně, muzeme ti radit cokoli,ale rozhodnout se musis sama.. ja s byvalym byla 7,5 roku, po prvnich trech letech to bylo uz jak na houpaccke, jednou jsme se skoro rozesli a docela jsem litovala, ze jsem ho vzala zpátky, rikala si, ze nechci zahazovat ten vztah.. ale zacal hodne uprednostnovat sebe a sve konicky, ja si nasla praci, kdyz jsem jezdila domu jen na vikendy a tak nějak jsme se odcizovali.. no, v praci jsem poznala kolegu, jen jsme kolem sebe krouzili, on byl po rozchodu a ja podvedome uz hledala jinde.. Po jedne grilovacce jsme si rekli,ze to spolu chceme zkusit, ja se druhy den rozesla s pritelem, odstehovala se.. byl to ohromny risk, ale vyslo nam to. Jsme spolu uz 8 let.. Byvaly byl uz take ve fazi, chci si te vzit a udelat ti dítě a ja vedela, cítila že ja to tak nechci.
Hodne štěstí pri rozhodování 🍀