Zlepší se to?

Místo brečení se ho měla zeptat s čím chce pomoct, to že máte dítě a staráš se když si na mateřské je normální?on se o malého nestará vůbec?

jako jak píšeš že kdyžtak jeho ségry vyplatíš i když nejste svoji..... potřebuješ začít kopat i sama za sebe... ♥

Myslim,ze by potreboval navstivit bud psychologa nebo psychiatra.

Mě mamka odešla teď to bude 3 rok a takové stavy mám pořád nemohla jsem a ještě pořád nemůžu do bytu odkud ji nesla záchranka bydli tam sestra a tak občas zajdu ale nejde to chce to čas rok je málo na to aby něco predelaval manžel si tohle nedovolí ani 3 roky od úmrtí maminky jsem i ní tak často jak jak potrebuju a máme tři děti a manžel pracuje dej te mu čas je na jednu stranu dobře že se snaží se sebou pracovat a chodit do práce atd ...chce to nějakou akci možná terapii atd ale určitě ne tlačit do něčeho

Partner může mít deprese, měl by vyhledat pomoc. Truchlit je normální, ale tohle je hodně. Myslím, že není dobře, že je v tom domě. On si to tam chrání jako muezum svojí matky. Zabředl do vzpomínek.

Nemoct vyhodit krám (staré sušené kytky jsou pro mě krám), tak zešílím. Necítila bych se v tom dobře. Na rovinu bych partnerovi řekla, že si připadám jak ve vzpomínkovém muzeu na jeho matku a že já potřebuji žít někde, kde se cítím jako doma, potřebuji, aby dům nesl můj rukopis. Řekla bych mu že, se s některými věcmi bude muset rozloučit, nebo časem bude volit mezi tebou a věcmi po jeho mamince. Že část věcí schováme, část vyhodíme, část rozdáme a pár maličkostí necháme vystavené. (Když manželovi umřela babička, tak jsem mu řekla, že nechci po ní vzpomínkové věci, že nemáme nafukovací byt, ale jestli něco chce, ať si vybere, ale s rozumem. Nakonec si vybral nějaké hrnky s podšálkem, tak je máme v krabici v šatně a fotky, pár knížek.). A že dům předěláme, abychom si vytyčili jako rodina nový začátek, že ty věci nás po jeho matce poutají v minulosti, ale my potřebujeme žít v přítomnosti.

Já si ještě potrpím na různé ezo věci, když jsem četla to, co jsi napsala, tak jsem měla pocit, že bych dům měla pořádně vykouřit nějakými vonnými tyčinkami, abych ho energeticky vyčistila a pak do aromadifuzéru dávat eukalyptový esenciální olej.

No jestli nemá peníze na vyplacení, musí si vzít hypotéku.

Co se týká financí v žádném případě nedávej peníze do baráku, který není tvůj a nejste manželé, teda pokud nechceš odejít s holým zadkem. Tohle si někam zapiš. Když si projdeš důkladně koně, tak najdeš pár diskuzí, kdy to má partnerka dost finančně na dvě věci, protože přistoupila z velké lásky na pro ni nevýhodné věci a velká láska netrvala věčně.

@levandule_k Co se týká financí v žádném případě nedávej peníze do baráku, který není tvůj a nejste manželé, teda pokud nechceš odejít s holým zadkem. Tohle si někam zapiš. Když si projdeš důkladně koně, tak najdeš pár diskuzí, kdy to má partnerka dost finančně na dvě věci, protože přistoupila z velké lásky na pro ni nevýhodné věci a velká láska netrvala věčně.
Naprosto souhlasim!

Ne aby jsi platila jeho barák ! Navíc nejste rodina , jen kamarádi s dítětem . Radši si kup sama něco pro sebe . Ve skanzenu bych nebydlela , jestli to on vidí jinak , tak asi moc růžové vás vztah nevidím .

@levandule_k jo to že se necítím jsem mu řekla. O těch kramech apod.taky. on by peníze jako měl. Má koupený být který prodává ale zatím nejsou vážní zájemci. Nicméně co se týče peněz z myho- vím a jsem opatrná, samozřejmě bych to nechala pravnicky ošetřit

Zvážila bych byt pronajmout a vzít si hypotéku, ale nevím, jaké má příjmy. (Jsem determinovaná svou prací ve financích)😉

Budeš to muset komunikovat opakovaně. Udělat si plán, co chceš změnit a začít, dneska zlehka, třeba pokud zůstaly po jeho mamince staré oblečení, tak říct. Dneska to vytřídíme a zaneseme do kontajnerů na oblečení/charitu.

Klidně mu říct, ať se s těmi věcmi rozloučí, poděkuje jim, že dobře sloužily - to tuším propagovala Marie Kondo.

Slaměné kytky, říct manželovi, že chceš udělat jarní výzdobu, něco hezkého koupit a ty slaměné kytky vyhodit (část dát do krabice na půdu). Jela bych salámovou metodou, kdybych nenápadně přetvářela byt.

@levandule_k právě že ten koupenej byt ještě splácí, takže pokud by se podařilo prodat, část peněz pokryje hypotéku a další části vyplatí holky. Takže teď by stejně hyp.nedostal a věřím že ani nechtěl. Právě že ze začátku jsme barák pretvareli. Ložnice je celá podle našeho, ale teď SR najednou ,,kousl" a nic se nebude měnit

Je to složité. Budeš muset objevit klíč, jak s ním komunikovat. Jestli je to rok od úmrtí, tak se ho zeptala, jestli chce udělat nějakou akci, kterou uctíte jeho matku. Třeba si večer sednete zapálíte svíčku zavzpomínáte, proneseš o jeho matce řeč. Každý na něco slyší.

Nevím, jestli bych volila diplomatická slova, jako zútulnit, provzdušnit, zmodernizovat, potřeba udělat jarní úklid (pár věcí dáte do krabice a dáte do sklepa) a čekala na schválení. Pokud ano, měla bych připravený návrh, místo těch, sošek tady budou knížky, živá květina, nebo to rovnou uklidila a dala tam něco jiného a jen mu to oznámila, že nehodlám každý týden oprašovat 50 sošek. Jestli mu to chybí, že to vrátím zpět, ale prach je jeho starost.

Já nevím, jestli bych měla trpělivost rok snášet protivné nálady a buzeraci kvůli tomu, že je frustrovaný ze smrti svojí matky. Myslím, že je na čase, aby si s ním přestala zacházet jako s chudinkou a tolerovala mu protivnost a ventilování frustrace na tobě, protože jeho matka je mrtvá. Chápu, že matka má významné místo v našem životě, ale už tady není a nejde to změnit. Má ženu a dítě, tak by jim měl věnovat nějakou energii, nebo o vás přijde.

Ja bych pozvala jeho sestry na zakusek a ať přijdou vybrat věci, které chtějí s zbytek, že das na pudu. 🙂 s manželem bych o tom vůbec nemluvila, maximálně okrajove. A pomalinku sama bych být vyklizela. V ten čas je nejlepší, poslat ho s kamarády na kolo, dobre uvařit, dite ať je hodne, a ty upravena 😃( vlastní zkusenot )

@levandule_k evidentně jsi o matku nepřišla, nebo přišla, ale vztahy jste neměli moc dobré.... Protože jinak by jsi tohle nemohla napsat....

@hanca78 Moje mamka žije, vztah máme hezký. Vím, že jednou zemře, proto se chovám tak, abych nemusela litovat, že jsem jí málo volala nebo ji málo navštěvovala. Nevím, jestli to bude za 30 let, nebo za 30 dní. Bude mi to líto, ale já musím žít dál. Mám tady své úkoly a nemůžu kvůli tomu být na doživotí protivná na okolí, protože moje mamka tady není. Mám právo truchlit, ale není to výmluva být protivná na okolí a důvod vylévat si na něm svoje frustrace.

Je mi blízký koncept existence lidské duše, která existuje i po smrti fyzického těla. Ta duše potřebuje odejít do (světla, nebe, na druhý břeh - záleží na definici každého). Nesmíření se s odchodem tu duši tady poutá a brání se jí posunout. Smrt pro mě není největší tragédie v životě a něco z čeho bych měla bobky. (Děsí mě představa, že zůstanu dlouho upoutaná na lůžko.)

Není to týden ani měsíc, je to rok, co jeho matka zemřela. Opravdu mi nepřijde v pořádku, aby se k ní po roce choval takto - překopírované z autorčina příspěvku "..... takže jsem snášela jeho protivný nálady a buzeraci. .......cokoliv udelam udelam spatne, zvysuje na me bezdůvodně hlas nebo je z nicehonic protivnej a odsekne...Měl zas tu náladu s já poznala že se mám,,klidit" z cesty. Ale furt do me valil, i když jsem ho upozornila. "

Ona se pořádně nevyspí (s malými dětmi je to občas spíš nespánek než spánek, že, ona ho nechává o víkendu vyspat do půl 10)

Opravdu ti přijde v pořádku dlouhodobě výše popsané chování partnera k partnerce, jenom protože mu umřela maminka? Mně ne, pokud tobě to jeho chování přijde v pořádku, nikdy se nepochopíme.

@mydlova holky jsou právě z daleka a vidíme se tak 3x do roka. Včera jsme si s chlapem promluvili a shodli jsme se že musíme ty věci probrat. Díky bohu

@levandule_k nedokážu bejt teď na něj nějak razna, protože je mi ho strašně líto. Pořád mám před očima jak na tom byl když se o smrti dozvěděl. Snažím se bejt empaticka, ale teď už to fakt byla poslední kapka že jsem mu řekla že jsem tady pro něj a může si pobrecet,ale nejsem tu pro něj aby se ke mě takhle choval a řval. On mi řekl že je mu to líto, že to ví a že si to nezaslouží aby na mě takovej byl...snad mu to vydrzi

Všichni ho tu odsuzujete a pomalu balíte kufry. Ale takhle jednoduché to v životě není. Musí to být hrozné, přijít o mámu. Mě to naprosto děsí a třeba můj táta se z toho nikdy úplně nevzpamatoval. A to už je to skoro třicet let. Podle mě má po roce ještě trochu nárok na nějakou labilitu, pokud vás nemlátí teda a měl by vyhledat pomoc psychologa, i kdyby aspoň na jednu schůzku. Je to obrovská zkouška vašeho vztahu a je jen na vás, jak se s tím poperete. Krůček po krůčku předělat barák a hojit tu obrovskou ránu v srdci, co mu musela vzniknout. Přeji vám, ať to ustojíte.

Na té lítosti zapracuj, lítost bere energii. Vsadila bych si na to, že jakmile ho přestaneš litovat, rozkvete ti.

Není vhodné lítost nahrazovat rázností, tvrdostí, bezohledností atp. Z chudáčku, jsi sirotek, ťuťuňu, nesmí tě ofouknout, fakt ničemu nepomůže, vzchop se ty srabe, nebreč ty padavko, každého čeká truhla, ale do té doby koukej posekat zahradu. Tudy cesta nevede.

Stejně jako můj manžel za mě nemůže jít k zubaři, tak já nemůžu za někoho odžít pocity. To si musí každý sám. Může mě doprovodit, může mě držet za ruku, může mi dodávat odvahu, může mi pak koupit kytku, ale zuby si za mě nemůže nechat zkontrolovat.

Pozor, ať se z toho nestane nějaká patologická empatičnost, kdy za něho budeš přebírat pocity.

Místo lítosti zkus víc pěstovat pocit, respektu, uznání, soucitu, lásky, nejen k němu, ale i k sobě. Máš také právo prožívat emoce, být unavená a proto je důležité, abys nezanedbávala i sebe. Jde o rovnováhu.

Je naprosto v pořádku říct, zlato chápu tvoji frustraci, ale řvát pro mě nebudeš. To je super, že si to uvědomuješ 🙂

Viděla jsi v jeho největší zranitelnosti, ber to tak, že se s tebou cítí bezpečně a mohl jít na dřeň svých emocí a reakcí. Tvým úkolem je být majákem, aby se hodil zpět do normálu, odžil si svoje emoce, ale ne někým, kdo z něj dělá chudáčka a podporuje ho v pocitu oběti.

Když si zase vybavíš, jak byl v háji, tak si řekni, je to jen zkušenost, kterou máme prožít a něco se z ní naučit. A klidně si ho někdy představuj v nějaké situaci, kdy je šťastný, silný, abys ho přestala vnímat jako oběť osudu.

Pokud uzná svou chybu je to dobré věř te že přestává jak se budu chovat až ten den nastane je úplně jiná než realita v den kdy mi manžel oznámil tvoje máma zemřela tak já prepla na mod počítač musím jít dál máme tři děti jedno na inzulínu a vy musíte vstát a jít z dětma do školy atd ..vzít věci a odvést je na pohřební službu vše ostatní mam v mlze manžel mi byl oporou a vždy stal při mě i když vím že jsem byla a jsem občas hnusná teď se blíží výročí a já to se snažím pro naši rodinu dát ale je to těžké x krát jsem si říkala že jaký to bude ale realita je hrozná kdo má právo soudit jak dlouho muze clovek truchlit je na to čas neni každý truchlí jinak můj táta byl s mámou 35 let začal pít svět pro něj nemá cenu ta prázdnota nikdy nepřejde a přesně tohle je zkouška vztahu to hned berte nohy na ramena proc ? Teď vás potřebuje je to rok to je tak krátká doba

@nicollbc přesně moje slova kdo má právo soudit jak dlouho kdo truchlí prostě každý jsme jiný od toho je to vztah a hold někdy to k tomu patří co je lepší bejt někdy nepříjemný nebo kdyby šel pít nechodil do prace atd . ..

@nicollbc dekuju, já bych od něj neodeslal, vím že mě potřebuje ale je to fakt zkouška. Já ho miluji a stojí mi to za to bejt trpělivá, protože jako chlap je fakt výjimečnej. Jen se bojím aby tyhle stavy časem přešly a nezměnil se. Nemlati mě, to už bych s ním nebyla

@levandule_k to jsi napsala hezky, máš pravdu

@lencaa11 naprosto souhlasím.... Ten telefon z nemocnice, těsně před půlnocí.... Nikdy na něj nezapomenu. 😭
Svoji maminku jsem milovala a ve vzpomínkách budu milovat celý život. Měly jsme se moc rády, volaly si několikrát denně, viděly se nekolikrát týdně. A stejně jsme si nestihly říct vše. Od stanovení té hrozné diagnózy po den jejího odchodu neuplynuly ani 3 týdny. Denně jsem za ní jezdila skoro 30 km do nemocnice. Ta pár dní to bude 4 roky.
@levandule_k víš, třeba já jsem nedokázala první a druhé Vánoce nikomu ani popřát šťastné a veselé.... A když je přál někdo mě, tak jsem jen dokázala brečet, když to byl někdo z bližších, tak jsem na něj byla dokonce uvnitř vzteklá. A možná bych i řekla, že jsem v té době vnitřně přála to stejné všem okolo, aby pochopili co prožívám. 😕
Jinak kolikrát jsem cca první 2 až 3 roky kolikrát vyjela na manžela úplně neprávem, a pak až jsem se uklidnila, tak se mu omluvila. Několikrát jsme spolu mluvili a probírali to spolu.... Jenže ty emoce absolutně nešly ukočírovat. Před synem jsem se snažila fungovat, ale stejně jsem se kolikrát musela zavřít za dveře a vybrečet.
Psát, jak jsi smířená se smrtí sice můžeš jak chceš , ale dokud si to neprožiješ, jsou to jen plané kecy. Ano, budeš žít pro děti, manžela atd., ale stejně Tě ta smrt doběhne. 🙂

@lencaa11 v žádným případě neberu nohy na ramena. O tom tu nepadlo jediny slovo. Jsem s ním a budu. Vím že mě potrebuje

Zkus to prosím vydržet.... Sama za sebe vím, že to se mnou nebylo dlouho vůbec jednoduchý.
I když váš muž cítí, že by na vás měl být hodný, že vy za smrt mámy nemůžete a naopak jste tam pro něj, tak stejně na vás vyjede, protože jste paradoxně na blízku. Ale věřím, že v tomto případě ho to potom moc mrzí. Vím, že to není správné, ale zkuste ještě vydržet, bude to jen a jen lepší.

absolutní souhlas s @levandule_k
neřikám, že nemá jaksi "právo" bejt občas v nenáladě, ale ocamcať pocamcať.
já bych určitě sehnala manželovi přírodní antidepresiva, to hlavně.
jak už i levandule nakousla, může tam bejt v tom baráku i něco energeticky blbě... třeba se tam jakási chiméra jejího bývalýho já pořád motá okolo, a manžela to stahuje dolů, jen si to prostě není schopnej uvědomit, natož s tím něco udělat...

to, že tam nechce v tom baráku nic měnit, je takový symbolický... prostě se toho smutku zatím nechce vzdát, ale měl by si uvědomit, že mu nic pozitivního nedává, protože role oběti je zkrátka pěkně na hovno.
možná by nebylo od věci udělat nějakej další rituál k rozloučení. jen třeba váš osobní, nebo možná nejlíp jeho osobní. zavzpomínat si, poděkovat, popřát vše dobrý na další cestě, ale to i sobě sama. nechat ji jít, poslat ji jaksi do světla. nelze žít z minulosti.
další super věc, na kterou nedám dopustit je taková self-terapie vypsáním. můžeš mužoj navrhnout, aby mámě napsal dopis. kde bude kromě jinýho hlavně to rozloučení.
a pak to potřebuje ještě čas. když si to nesedlo doteď, nebude to asi zázrakem za dva dny zkrámovaný, ale to ti je asi jasný.

ještě jedna věc... nevim, jak na tom jste komunikačně, a on sebereflexně, jestli podle něj jde fakt jen čistě o žal z úmrtí mámy, ale dost možná ta její smrt v něm rozjela nějaký neotevřený a dosud neuzavřený téma... tím myslim hlavně třeba vlastní smrtelnosti, smyslu života, pomíjivosti všeho... pokud nikdy nepřemejšlel nad duchovníma věcma, a je to typickej "průměrnej" ateistickej čech, to téma se samo jen tak neuzavře, pokud se s tím nějak nepopasuje. taky taková situace může otevřít nějakej blok, dosud nevědomej. mluv s ním o jeho pocitech a myšlenkách, snaž se tam rozklíčovat, o co vlastně jde. dostanete se nakonec třeba k tomu, že opravdu bude vhodná nějaká podpůrná terapie, ať už klasická, nebo alternativní...
A ano, lítost je destruktivní energie... soucítit ano, podpořit ano, lítost ne.

@hanca78 mám to stejně máma byla pro mě jedna z nejdulezitejsich osob v mém životě byla moje vše měla jsem stavy jako vy dokonce jednou jsem po pár dnech po smrti manzelovy řekla ve vzteku že za to může on že jsem sní nebyla často že mohla žít to manžel vzal špatne brecel že mámu bral víc než tchyni že ji měl rád samohrejme jsem se mu omluvila řekl že to chápe a že život jde dál že máma je tu pořád snama psala jsem ji dopis každý den manžel semnou jezdil za ní dávat kytku ,svíčku atd.. děláme to do teď a zrovna teď bude výročí a zas mám stavy kdy němužu spát do toho mě čeká operace skrz nález na čípku jdu na odebrání dělohy to na mém stavu nepřidá měla jsem stav kdy jsem manželovy záviděla že má mámu upřímně jsem ani za nima nemohla jezdit bylo mi špatně vánoce jsem vždy pretrpela skrz děti nejmladšímu je 7 let a když mi řekl mami moc mi chybí babička já vím že zemřela šlo to ven slzy když mi říkal mami tady jsem byl z babičkou na výletě ,v krámě bodlo to a brečela jsem i venku kde bylo plno lidí přesně emoce a ta bolest se nedá ovládat písnička ,místo vše se to vrátí a bolí nedá se na to připravit nejde to 😥

@hanca78 musím to vydržet. Chci to vydržet, vím že mě miluje a není takovej protože by takovej být ,,chtel"

@normalnimatka o tom dopise aby napsal jsem mu říkala, ale říkal že nechce. V duchovno trošku věří ale ne nijak zvláštně. Třeba mi věří když něco,,vidím nebo cítím " mymu výkladu karet se trochu bojí a kartářkam nevěří ale co se týče rituálů- protože jsem taky trochu přes ezo tak tomu nevěří. Nicméně se mi zdá že už se to zlepšuje a začíná se něco dít. Včera byl s malým venku a navrhl abych probrala nádobí v kuchyni a jednu nevyuzitou mistnost kde jeho minka šila. Což je pokrok