Zklamání...
Celý život jsem si myslela že moje mamka byla ta nejlepší. V dospělosti mi došlo několik věcí, které bych já jako máma nikdy neudělala, ale říkala jsem si že hold byla mladá, a některé věci jí nedocházely. I ona sama až teď v 60 letech mi říkala že dneska to nechápe, že byla blbá. Ok. Včera jsem byla u rodičů na návštěvě. Bavili jsme se tak nějak o všem, přišla mi taková "kousavá". A najednou to začalo, jak jí štve že byla skoro celý život doma, měla jen brigádu uklízení, aby se mohla věnovat rodině. Celý život mi přišlo, a i to říkala, že je ráda že se nám mohla naplno věnovat, být doma, atd. A najednou řekne že jí to vadilo, že kdyby se i líp učila, mohla dělat kariéru a kdesi cosi. Že by byla potřebná, a že závidí mému tátovi, že i dneska mu ještě zavolají jestli by nešel na výpomoc. Když jsem řekla že byla a je potřebná pro nás pořád, tak najednou jí to je málo. Řekla že kdybych měla na výběr já, buď zůstat doma s dětmi, nebo děti hodit do jeslí/školky a budovat kariéru, že bych taky snad zvolila kariéru. Nevím co to do ní vjelo, ale najednou se mi rozbil sen o tom, že jsem měla mámu která byla šťastná že se nám může věnovat, a hrozně mě to mrzí 
Prosím tě, neřeš to. Každý má nějaké svoje sny, nějaký život - skoro všechno je o kompromisech. A to, co ti dřív připadalo jako skvělá volba, ti třeba v pozdějším věku připadne jako chyba / ne optimální varianta. Člověk přemýšlí co by bylo, kdyby.... To je normální a ty jí to nvyčítej. Snaž se pochopit. Svoji roli splnila, má právo na pochybnosti. Pochybovat je lidské
Myslím si, že je teď nešťastná tak, kope kolem sebe. Myslím, že se tehdy cítila potřebná, ale teď má spoustu času nudí se a necítí se potřebná, to jí frustruje. Ona teď háže vinu za své rozhodnutí na tebe a činí tě odpovědnou za svoje rozhodnutí a štěstí. Ono je to totiž jednodušší říct, za to můžeš ty, než si říct, aha tohle nebylo dobré rozhodnutí, zpětně bych to dělala jinak, ale čas nevrátím, mám jen teď, takže co můžu udělat proto, abych byla spokojená teď.
Hele ja se ji treba nedivím, pece o male deti je fajn, ale pečovat o rodinu cely život a nezanechat za sebou nic jineho, tak by mě to taky mrzelo. Víceméně cely život obětovala vam a ted kdyz uz je pozdě asi lituje, ze se nesoustředila i na sebe. Me spis nez ze bych z ni byla zklamana, by mi ji bylo lito.
Myslím, že jak mamka stárne, bilancuje život a zpětně lituje některých rozhodnutí. Asi víc vnímá ten kontrast mezi sebou a tátou, který je i v důchodu “potřebný”. Možná cítí určitou prázdnotu, protože se najednou nemá o koho starat. Tvoje zklamání je možná projekcí určitého pocitu viny, který vyplývá z toho, že máma pečovala o tebe/sourozence na úkor své kariéry. Nevyčetla jsem v tom úplně, že by ti to kladla za vinu, takže bych se zaměřila na to mamku ujistit, že pro tebe/sourozence byla a je potřebná a že si jejího úsilí vážíš. Pokud by ti to začala vyčítat, nebo vyčítat tátovi, nebo by se nadmíru stavěla do role oběti, nejsi zodpovědná za její pocity, to si musí vyřešit v sobě ona sama.
To je mi líto, to se neposlouchá hezky. Mám to obdobne s tím, že naši si nikdy nehrali na to že byli šťastní takto, ale od dětství jsme poslouchali jak jsou děti omezení, jak nás měli mladí a nic nemeli, jak nestudovali, později když my jsme studovali tak kolik peněz už sme je stali a kdybysme nestudovali tak už mají třeba nový auto... Přijde mi to naprosto zvrácený. A jak říkáš , ten vztah mi to pokazilo až jak mám sama děti a vím co bych jim nikdy nebyla schopná udělat a říct. Ano spousta věcí se dělala a byla jina, to nesoudim, dneska je pohled na výchovu jiny, ale jejich pohled na děti jako na neco u čeho se jen čeká až to odroste a vypadne z baraku a my budem mít ten klid a peníze... Jim zůstal doteď a já jsem z nich moc zklamaná jak negativně se postavili vůči tomu že čekáme třetí miminko. Tak radu jak se s tím smířit nebo to zkousnout nemam, sama s tím mám problém... Drž se. Je to o ni, ne o tobě
Nedobře se na to koukáš. Ona přece neříká, že v danou chvíli šťastná nebyla, že jí v tom v danou chvíli dobře nebylo a že před vámi cokoliv předstírala. Ona si jen teď začala uvědomovat, že ve chvíli, kdy se vědomě rozhodla zasvětit svůj život rodině, nepomyslela na to, co to pro ni bude znamenat ve chvíli, kdy děti vylétnou z hnízda. Upřímně dokážu její frustraci pochopit a je mi jí vlastně líto, protože se najednou cítí ztracená. Nemyslím si, že tě z toho viní, naopak mi přijde, že nechce, abys jednou, až tvé děti odejdou z rodného domu, zůstala sama s pocitem, že teď už tvůj život nemá co naplňovat. Zkusila bych jí podpořit v tom, aby se začala vzdělávat, nebo aby si našla koníčky, které tu vzniklou prázdnotu zaplní...
@dura175 Ona by ale žádnou kariéru stejně neudělala. Je vyučená prodavačka. Co teda často "vyčítá" tátovi, že kdyby si jí nechtěl vzít hned po škole, tak si mohla dodělat maturitu.
@miryp Ona se nechce vzdělávat, ona nechce mít kamarádky, koníčky. Žije už takových 20 let v póze oběti, že je chudák, že má samé zdravotní problémy (opravdu nic co by neměli jiní, nic vážného ani omezujícího). Posledních pár let když někam jde pěšky, tak maximálně na zahradu. Nechce se jí ani na výlety, protože by jí bolely nohy, atd. Je pořád jen zalezlá doma.
Vždyť je to její zklamání a nema nic společného s tim, že by vás mela min ráda 
♀️ nezila jsi v iluzi. Lidský mozek ma fascinující schopnost, zapominat na to dobré, takže teď její nespokojenost pramení z aktuální situace a ne že by předtím byla nespokojena.
Podle mě teď bilancuje, jak zije, jak žila... ale hlavně nechápu, proč to řešíš Ty jako svoje zklamani a rozčarování? Je to opravdu její věc. A i ona musí přijít na to, jak být zase spokojenější.
Vždyť teď může studovat, muze vzít nějakou brigádu třeba v kavárně, může začít dělat nějaký remeslny kurz, najít si konicek anebo dělat ten, na který nemela moc čas s vami. V tom bych ji podpořila, ukázala kde hledat, jak se přihlásit... může využít program jsemvkurzu.cz anebo ve vašem nebo blizkem meste je nejaka komunita, aktivity pro seniory.
Já nevím, ale nepřijde mi to nějaký extrém, jak to bereš ty. Ona si dle mne uvědomuje, že se jí blíží důchod, bude mít očividně velmi nízký (jestli jen brigádničila) a ono je to pro ni těžký. Moje mamka byla do mých cca 8-10let žena v domácnosti (jsem nejmladší ze 3dětí). Ano, měla i v tu dobu OSVČ, kde pro ni dělal jako vedlejšák taťka žaluzie. Nyní je už v důchodu, dělala velkou část života za minimálku - bohužel zdravotní stav jí nedovolil dělat více, ale zároveň nedosáhla ani ID1. Ale má dost nízký důchod, ikdyž jsou na tom někteří mnohem hůře.
Ty si uvědom, že v době, kdy měla děti byla šťastná a spokojená, jak to je. Ale každý den není posvícení. Ty jsi snad nikdy nezměnila názor na danou situaci nebo jsi nikdy nebalancovala se životem? Nikde neřekla, že vás neměla ráda, ale už je ve věku, "kde prostě to nejlepší období je za ní". A změnit pohled na mamku jen za to, že by brala i jiný život, že to mohla někde dotáhnout, tak to mi přijde od tebe spíše hnusný, místo abys mamku vyslechla, byla jí vrbou. Očividně jí něco velmi trápí, ale hlavně že ty jsi ta chudina.
@felis Ať jsou děti malé či velké, tak chtějí, abych jejich rodiče byli šťastní a chtěli by jim v tom pomoct, protože za to cítí odpovědnost. Jenže tohle naše nastavení je mylné, šťastné můžeme udělat akorát samy sebe, ale nikoliv druhé. Kdo už tohle má zpracované a nechává si rodiče odžít svoje pocity, tak má jistou výhodu.
Anonymko: Póza oběti je dost blbá, z toho se možná sama ani nedostane. Dej si pozor, aby tě nestáhla do té role oběti také.
Tak v 60 ještě není v důchodu, ne? Třeba vidí, že nebude mít opracovaných 35 let, aby mohla jít v 65.
Zeptám se tě.. byla pro tebe špatnou mámou před tou informací?
Pokud můžeš dejte ji poznat že je žádaná - i kdyby jen děti pohlidat mi mamka říkala že by ještě neměla problém hlídat - děti ségry byly dospělé- já tenkrát ještě neměla pořádný vztah na to, abych myslela na rodinu. Bydlela jsem s babičkou, která byla generál a myslela si že mě vlastní - takže moje dítě se narodilo až za pár let po smrti nejprve rodičů a pak i babičky.
Jsi dospělá, k čemuž za prvé tak nějak to prozření, že máma není dokonalá, patří, za druhé, ona už by taky neměla mít pocit, že ti musí malovat svět narůžovo a tvářit se před tebou pořád spokojeně. A ona je zase ve věku a životním stádiu, ke kterému to remcání a nespokojenost u spousty lidí patří. Doteď se evidentně soustřeďovala na tebe a tvé potřeby, tak teď je možná na tobě ji vyslechnout a soustředit se na to, co by potřebovala ona.
Moje máma se v důchodu taky změnila 
čím je starší, tím je to horší. Ovšem každý má "svůj den", tak třeba si jen chtěla postěžovat. Podle mě ty starší lidi tíží právě to stáří a začínají postrádat smysl života.
to je mi líto. Jakože jo, rozumem chápu že v některých rodinách probíhaly opravdu zlý věci, tady je to blbý v tom že se přece jakože nic moc nedelo ne? Co jako řešim? Proč se moc nechci potkavat, to hrotim ne? No nemám chuť se s nima vidět 
Tak uz jen fakt, ze ona vyjadri svou nejistotu nad rozhodnutim, ktere ovlivnilo jeji cely dalsi zivot a ty uvazujes jen nad tim, co to znamena pro tebe, by ti mohlo byt dostatecnou napovedou, proc mama lituje, ze se nesoustredila vic i na sebe sama. Mamy jsou taky lidi.
Nerekla ti, ze vas nemela rada, nebo ze se o vas nestarala rada. Ale ty si neuvedomujes, ze uz ji 10-20? let vlastne nepotrebujes a ona za to venovani se zaplatila tim, ze vlastne nevi co se zivotem mimo peci o deti.
Navic mi prijde opravdu nemistne, aby ses ofrkovala nad tim, ze co by asi vyucena prodavacka velice vykarierovala. Vyuceni opravdu neznamena, ze je clovek profesne zahrabany, mohla byt schopna, vypracovat se, potrebne vzdelani si doplnit, nebo klidne i bez nej byt v praci uzitecna a uspesna.
Ona uz ted od tebe neceka, ze ji poradis, jak v 60 letech zmenit zivot, ale muzes ji ocenit za to, ze ti vytvorila tak spokojene detstvi a misto urazeni ji pochopit, ze citi litost a nenaplneni nad svym profesnim zivotem.
@ai30 čím myslíš že je to že i 10-20 let po odchodu dětí z domu ta paní neví co se životem mimo péči o děti? Jakože to myslím fakt jako otázku, nenapadá mě úplně kde ta chyba teda je. Výchova dětí (zvlášť těch zdravých o nepotřebují další péči v dospělém životě) je přece jen určitá životní etapa. Jinak myslím že zakladatelce to prostě jen přišlo lito, nenapadlo jí asi uvažovat že péče o ni a sourozence matku tak moc stopla ve veškerém dalším životě, což chápu, určitý balancování v tomhle věku jistě normální je, ale určitě záleží jak to bylo podáno a zda si uvědomuje že to byla její volba
@corry21 Podle me uz clovek musi byt fakt odhodlany na velkou zmenu, kdyz ma pracovne zacinat kolem 40 s vyucnim listem a prakticky zadnymi praocovnimi zkusenostmi.
Jestli to je ale tak, jak to zakladatelka popisuje, tak to prece mama podava s tim, ze to byla jeji volba. Ovlivnena okolim (casna svatba a potom asi brzo deti), ale jeji. Ona lituje, ze se tehdy nerozhodla jinak, nevycita to detem. Mne to proste prijde dost krute, psat ze si cely zivot myslela, ze je mamka ta nejlepsi a tedka najednou uz neni, protoze se zjistilo, ze mela i jine touhy, nez jen starost o deti.
@ai30 spíš mi přijde škoda že teď došla k tomu že takhle šťastná nebyla 
protože život sice za sebou nemá ale těch možností už teď je mnohem míň. Pocity dcery z toho jsou asi paralelně mimo to, taky je chápu. Já tech deziluzí mám hodně a věřím že půlka z toho by se dala chápat jinak, no holt to tak citim
Zkusila bych ji pochvalit,nejak nenasilne,pri vhodne prilezitosti,ze jako mamiii to bylo skvele ze jsi byla doma kdyz jsme byli mali,meli jsme všechno,to uz vetsina deti nema apod. Mam maminku taky v důchodovém veku,casto zije ze vzpominek ze byla na vysoké pozici v hotelu,pak majitelka baru,diskotek, různých podniku,apod,o segru se starala babicka,bracha sel v půl roce do jeslí,o mne se starala segra,babicka,deda .....az ted kdyz mam vlastni dite,s mamou mame teda super vztah, a bere ho uplne jinak nez sve vlastni 3 deti, doslova resi každý prd....Tak i ona tvrdi ze proste ma cas,ze za jeji doby to proste neslo,ano musela vydělávat,ale zase zpetne si myslim ze ji to starani se o děti atd proste chybí
Já si myslím, že ona byla šťastná, že se vám může věnovat, ale z dnes ji mrzí, že tatínkovi ještě z práce zavolají, stojí o něj, má nějaké postavení, je pro někoho potřebný, zatímco ona ne. Že přemýšlí, co mohla třeba udělat jinak, jaké by to asi bylo? Ale v tu chvíli, kdy žila přítomný okamžik, si šťastná připadala. Člověk na stáří dost vzpomíná a hodnotí, je to přirozené, občas to dělám taky (a jsem mladší než tvoje maminka). Myslím, že tě nemusí nic mrzet, prostě to řekla, jak to v tu chvíli cítila, ale nemění to nic na tom, že vás má moc ráda, že se o vás ráda starala, jen teď je to zkrátka trochu jiné. A přiznejme si to, společnost dnes moc neoceňuje ty, kteří se rozhodnou pro rodinu.
Moje mamka byla dost let doma s mou postiženou sestrou, jenže tehdy byl jiný systém, dnes se tyto roky posuzují jako "žena v domácnosti", a má velmi malý důchod. Tehdy jí to připadalo správné, ideální, taťka honil kariéru, ona kvůli nám už ani nedostudovala (postižené dítě do jeslí nedáš, pokud máš možnost s ním být doma, rozvíjet ho, několirkát denně s ním cvičit), věnovala se nám, ale jak se jí to vrátilo? Když šla žádat o důchod a dověděla se, v jaké výši ho dostane, taky toho litovala. Bylo mi jí líto. Taťka se s ní rozvedl, jemu zůstaly výsluhy, slušný důchod, protože ona mu dělala zázemí a starala se o děti. Co zůstalo jí? Není to o tom, že by ji to tehdy s náma nebavilo, že by nás neměla ráda, ale o tom, že přemýšlí, kde mohla být kdyby... a všichni dobře víme, že život žijeme jen jeden, že žádné kdyby není.