Závist od mámy. Stalo se vám?
Taky se vám stalo, že vám záviděla vaše vlastní máma? Postavu, úspěchy, prostě cokoliv? Mrzí mě že nemůžu se svojí mamkou řešit spoustu věcí, protože hned všechno bere buď jako útok na sebe, nebo hned všechno pohaní, a cítím závist.
Nemame náhodou stejnou mamu???? U nás je to samé!
Bohužel ano, a je mi to strašně líto. Neměli by byt maminky na své dcery pyšný a šťastný že jejich dcery jsou úspěšný, vypadají dobře a vše jim přát ? Moje maminka měla vždy nervy když jsem si koupila něco pěkného na sebe a nebo když jsem měla peníze. Nedokážu si představit že bych žárlila na svoji dceru .
@barulina nemáš asi odkaz viď? Ráda bych si to přečetla
@pincola Ségru nemám takže asi ne 😄
@lilianapul30 Já sama mám teď malou dcerku, a nedokážu pochopit jak bych jí mohla někdy něco závidět, nepřát... Moje máma vždycky strhávala pozornost na sebe,když jsem se těšila na svatbu a chtěla s ní probírat vše okolo, akorát mě seřvala že toho má dost. Nebudu říkat proč, ale svatbu mi vlastně i částečně zkazila. A snažila se být středem pozornosti i tam 😞 když jsem si pak posteskla že to nebylo vůbec jak jsme si vysnili, tak se mi vysmála že co řeším, jí že se tam hrozně líbilo a to je to hlavní.
Je to opravdu smutný. Mně přijde že to někdy maminky dělají protože to co máme my a prožíváme my tak to takhle nikdy ony neměli. Ale i tak, neřeknu sestřenice nebo tety kdyby záviděl ale vlastní máma.. opravdu zaboli.
Teď se to řeší v časopise Heroine, mají i instagram profil, mrkni na to. Je to zřejmě rozšířené, ale asi taky dost společenské tabu.
A hlavní problém jsou naše postavy. Ona hlavně ze zdravotních důvodů je silná... Je mi jí líto, jenže... Když jsem si začala hlídat jídelníček a chodit pravidelně na dlouhé vycházky, zhubla jsem kolem 20 kilo, a každý mě chválil jak mi to sluší. Až na mou mámu, ta začala že ať neblbnu s dietama, že jsem nemocná atd. Když jsem v těhotenství prohodila že doufám, že se mi postava i váha zas vrátí, vysmívala se mi, ať s tím nepočítám, že se mi podělá metabolismus jako jí, a taky budu tlustá. No hned po porodu jsem měla svou postavu, ale zase jsem poslouchala že po čtyřicítce ztloustne každá, atd. Když s malou jdem na preventivku do poradny, zajímá jí jak malá prospívá. Tak jsem jí řekla, že malá je akorát, že doktor říkal že bude patřit spíš mezi hubenější. No a místo aby máma měla radost, tak mě odpálkuje, že ona taky jako malá byla štíhlá, a ať se na ní podívám teď. A nemůžu říct ani že se snažím jíst lehce a zdravě, protože to hned bere jako útok na sebe. Je to smutný že ve vlastní mámě nemám podporu.
@drakenn To já jsem odstřižená, teď se ani nestýkáme, ale i z telefonátů to je pořád znát... Mně přijde že i závidí že mám dceru, a že si s ní užívám čas já, a ne ona. Když ještě nebyla epidemie a my chodili na návštěvu, furt mi malou brala, a když už jsem si ji vzala já, vrahovsky na mě koukala. A když manžel prohodil "no jo, maminka je ta nejdůležitější ", tak se akorát urazila.
Maminka zije sama? Protoze mam podobnou tchyni, klasicka zena v letech bez partnera. Sice to nedava tak okate najevo, ale nekdy mam dojem, ze je vcelku neprejici, ani ne tak zavistiva. Takhle se dle meho chova clovek, ktery je bud nespokojeny sam v sobe nebo se svoji zivotni situaci.
Myslím, že je úplně úžasné, že jsi dokázala zhubnout 20 kg, změnila jídelníček, zařadila pohyb a že jsi si dokázala svou postavu udržet. ❤
Bohužel je smutné, že ti to mamka nepřeje, dokázala jsi to, co ona ne. To, že závidí, je její problém, ne tvůj. Ona se musí naučit vyrovnat s některými věcmi, asi bude mít vnitřní zranění z dětství.
@mamikry Ne, žije s mým tátou.
A co mě bolí ze všeho nejvíc, přišla jsem před několika lety o své první, nenarozené miminko. Čekala bych v takové chvíli maximální oporu. Ale místo toho jen arogantní že je to blbý, ale budou další. A když jsem plačtivě řekla že to nemůže pochopit, když o dítě nikdy nepřišla, tak zase arogantně že třeba přišla, že se jí párkrát třeba o dva dny opozdila ms, tak třeba že potratila. Nechápu jak tohle vůbec může vypustit z pusy.
Moje matka mi zavidi, ze jsem zhubla. Dokonce ma nejapne poznamky, ze mi zmizel zadek a posmesne na me saha. Nejradeji bych ji za to vrazila facku, fakt. Minule se strasne podivovala, ze mi pod kolenem na holeni vyliza kost. Ona je silne obezni, ja se konecnecne po celozivotnim poji se zachvatovitym prejidanim dostala na normalni vahu.
@martiniquest Tak koukám že nejsem sama...
Ahoj, zkusim dohledat.
Ona ti závidí tvé mateřství, tvou lásku k dítěti .ona měla určitě jiné podmínky, proto ti to nepřeje..sama si to uvědomuje, o co přišla, proto kritizuje, mentoruje..
Tohle jsem zažívala sama u tchýně. Dobrovolné šla po půl roce do práce a manžela vrzla k příbuzným..jezdila za ním jednou za měsíc..dva roky to trvalo. A mě chtěla radit a buzerovat, jak m dítě vychovavat. Jsem ji poslala do háje, že to do dnes po 15 letech nerozdychala!
Nedej si nic vzít.. to jsou její bubáci..
@barulina Děkuju
@drakenn Děkuju za podporu
Ano, ten článek je vševysvětlující. A jak psáno v něm, nejlepší cesta bývá odstřižení od tebe. Úplné.
Až se přeneseš přes kecy okolí "je to přece tvoje máma", "vždyť tě porodila, musíš k ní mít úctu", což může trvat roky, někdo to nedokáže vůbec, až se přes tohle přeneseš, bude ti líp. U mě to bylo jediné řešení. Teď jsem ve fázi naprosté lhostejnosti. A jen málokdo dokáže pochopit, že tohle se fakt v životě děje. Že když řeknu, že mi je ona fuk, kdyby tady nebyla vůbec, že to neříkám pro srandu králíkům.
Držím palce, ať najdeš dost vnitřní síly. Tu osobu nezměníš, jediné, co můžeš změnit, je tvůj přístup.
Ahoj,
hele, jestli jsi mladá, tak třeba kolem třiceti plus mínus, radím - úplně se odstřihni.
Zase, není to pro každou, ten odstřih, ale dle toho co píšeš, tě prostě bude vysávat, a ty.... uděláš to nejhorší, co se v téhle chvíli dá udělat, budeš se to snažit pochopit, najít vysvětlení, prostě se v tom zorientovat, jenže to nejde. Některé matky takové prostě jsou.
Tečka.
Moje je to samé.
Vždycky, mě něčím překvapí, i když to mám už srovnané, a vím, že taková je, vždycky umí ještě navýšit, a já si říkám......... ano, být mladší, úplně chápu všechny ty holky, které naprosto ukončily vztah.
@barulina - díky za odkaz, taky si to ráda přečtu 🙂
@xxx3d to může udělat kdykoli, bez ohledu na věk. Já to udělala ve 24 zhruba. Ještěže tak. Protože pak s narozením dětí o 10 let později a otázkou, jak moc ji kvůli dětem vtáhnout zpět do života, jsem to měla už dávno srovnané natolik, aby mi to neubližovalo. Trvalo to roky to vstřebat a srovnat, takže čím dřív, tím lépe.
@malenka3 ano, může kdykoliv... jenže...
jenže jako třeba u mě. Letos mi bude 48, máti o dvacet víc.
To, jaká máti je jsem zjistila naplno až co se malej narodil, je to moje první a jediné dítě, letos bude mít čtyři roky.
Byla jsem nějak vychovaná, a díky tomu nemám koule na ten úplnej odstřih, i když vím, že je to jediné funkční řešení.
@xxx3d rozumím, tak to je ta opačná situace. Já myslela "radši dřív". Ty jsi v tom opačném protipólu a bohužel tam jsou děti. To je to, o čem jsem psala já, díky bohu za to, že jsem to udělala včas, protože jsem i tak přemítala celé těhotenství, zda mám nebo nemám právo sebrat mému dítěti babičku, protože my dvě máme neřešitelný problém. Nakonec jsem dospěla k tomu, že to právo nemám a do života ji vtáhla zpět. Naštěstí pro mě v tom životě stejně nefiguruje. Děti vidí jednou za rok, žádné babičkování se stejně nekoná, takže já jsem v klidu. Naštěstí. Ale je to jen proto, je jsem to udělala včas. Teď už bych to kvůli dětem, pokud by se k nim nějak chovala, asi taky nedokázala.
Přeju pevné nervy, ať to zvládáš v rámci možností a nemožnosti odstřihnutí tak, aby ses neničila.
Moje maminka měla takhle toxický vztah se svou matkou, která ji jen kritizovala, byla na ni zlá, shazovala ji při každé příležitosti, kontrolovala jí i ve 40. Měly prý docela hezký vztah dokud bydlela doma a poslouchala, jakmile si na VS našla tátu a začla žít svůj život, začalo peklo. Po padesátce se máma rozhodla, že už ne, že už takhle žít nechce. Přestala tam chodit, respektive tam chodila jednou za čas a jen s náma (už jsme byly dospělé a babička si před náma dávala pozor). Snažily jsme se se ségrou převzít péči o babi, nákupy, pomoc s úklidem a tak, aby mamka nemusela (na nás byla babička hodná). Každopádně máma se s tím nikdy nevyrovnala. Dodnes je z ní hromádka nervů, nezvládá kritiku, potřebuje neustále chválit, protože si díky babičce přijde neustále nedoceněná. Nikdy si to s babičkou nevyříkaly, babička umřela a máma má výčitky, že nenáviděla svou matku. Ten vztah ji hrozně poznamenal, ona to bohužel nechce řešit u psychologa, takže to dost často odnášíme my. Chce se nám pořád zavdečovat, přehnaně se snaží a je hrozně lítostivá, když něco dostatečně neohodnotíme. Neustále má strach, že dělá něco špatně. Je to hrozně náročný pro ni i pro nás. Tím vším chci říct, že jsem přesvědčená, že kdyby byla schopná se vzepřít dřív a odstřihnout babičku, tak by to takhle nedopadlo, nebyla by tak strašné nesebevedomá a na všechno přecitlivělá. Hrozně ji to ublížilo a ubližuje to vlastně nám všem. Nenech se zničit!
Nedavno jsem cetla clanek o zavistivych rodicich, prevazne matkach. Je to smutne.