Závislost na pocitu zamilovanosti. Jak si ji udržet ve vtahu?
Holky vím, že kdo se s tím nesetkal, mě bude mít za blázna, za nevyzrálou pipinu, za marnivou Káču.... Nebudu tu popisovat, jaké jsem měla dětství, dospívání, nebudu hledat chybu ve výchově rodičů, v prenatální stavu apod. Zkrátka odjakživa se mi líbili kluci. Kdybych byla chlap, řeklo by se o mě, že jsem na ženské. Vždycky jsem ze všeho nejvíc toužila po lásce. To byla vždy má nejvyšší hodnota. Věřila jsem v lásku, která pohne světem, která všechno překoná.... No jo, jenže až postupem let jsem zjistila, že problém je, že ta láska prostě taky odchází pryč. Vždycky jsem byla dost promiskutní, jako bych vysála toho partnera, vycucala zamilovanost do poslední kapky a jak začala odcházet, jak mi začal ten muž zevšedňovat, šla jsem dál. Když jsem poznala svého ex manžela, byla to láska, kdy jsem opravdu usínala každý večer se slzou v oku, jak šťastná jsem. A byla jsem si jistá, že tohle je vyjímečné, že tohle vydrží, že tady mě láska neopustí. No.... opustila velmi rychle, děti ten proces velmi uspíšily. Začaly nevěry, protože mě láska neskutečně chyběla. NO, láska.... Zamilování. Jak ten svět je úplně jiný, když se Vám něco takového děje. Sex plný vášně. Něco, co už nikdy nikdy v dlouhodobém vztahu nezažijete. Normální lidé s tím umí žít, najdou si na vztahu jiné hodnoty a pozitiva. Ale já to neumím. Můžu si milionkrát uvědomovat a přepočítavat klady a pozitiva muže a vztahu, ale je to jak když Vám někdo vymaže část mozku. Nežárlím, nemám obavu z nevěry, nemůžu s ním spát.... Prostě se mi nikdy ještě nepodařil ten přechod od zamilovanosti v pravou lásku. A když zůstanu ve vztahu, kde už zamilovanost vyprchala, nedokážu v něm být spokojená a stále hledám jinde..... Manželství nevydrželo a já mám půl roku nového partnera. Je to úžasné, jsme tak strašně zamilovaní, lítám a jsem tak šťastná. A vůbec si nedokážu představit, že tohle jednou skončí, že ho jednou budu vidět jinak - stejně jako svého ex. Ale vím, že to přijde. Resp. nevím co udělat proto, aby se to nestalo. Asi se budete smát, protože takhle to vypadá, že je to jen otázka vůle. Ale není. Je mi kurňa skoro 40, začínám odznovu, nemůžu a nechci měnit chlapy každý rok. Potřebuju si vytvořit nějaké jistoty. Potřebuju to tentokrát neposrat....
Ani nevím, co od téhle diskuze čekám. Snad rady, jak si udržet zamilovanost ve vztahu co nejdéle. Nebo pochopení od někoho, kdo to má podobně.
Jaj, v mnohém ti rozumím… vyrůstala jsem bez otce, měla jsem tendence se na “svého” chlapa upnout a očekávala jsem tuny lásky. Celkem mi to nevyšlo.
Pak jsem poznala manžela a nehodlala jsem to vzdát. Hlavně - on za to stál a stojí. Jsme spolu skoro 20 let. Když přijde všednost a stereotyp, snažím se na něj dívat očima, jako kdysi. Naplánuju společný zážitek. A tu lásku v sobě probouzím a živím.
Nicméně - moc mi pomohl psycholog, který mi otevřel cestu k sebehodnotě, k lásce k sobě samé.
Osobně si myslím, že si ještě nepotkala toho pravého. Já totiž měla stejný problém, dva roky super a pak to šlo do kopru, pět let bylo zlomových.
No a teď jsem s chlapem už 7 let a je to pořád jako na začátku, pořád, vášeň v sexu má spíš stoupající tendencí, fakt sem nevěřila že to může existovat a fakt to máme jako na začátku a v lecčem i mnohem víc než na začátku.
Ale taky v tom může být to o čem nechceš psát, něco z dětství, blok a pak teprve bude chtít psychologa.
Držím moc palce.
Ne holky to nemělo vyznít, že mám nějaké trauma z dětsví. Naopak jsem to myslela tak, že můj život, moje rodina, byly úplně normální, standardní. Pravda, že táta byl vždy trochu chladnější a lásku moc projevit neuměl, ale zase, že bych si z toho vytvořila takový celoživotní problém, to se mi nechce věřit 🙂
@leniczka23 A máte spolu děti?
Jj máme děti, já mám jedno z předchozího vztahu, tomu už je 9 a máme i společného syna tomu budou 4.
No, napisu ti neco, co asi nechces slyset. Asi bys radsi poslouchala ujistovani holek, ktere i po 10 letech se vznasi na oblacku a budou ti tvrdit, ze jen potrebujes narazit na spravnyho chlapa… Za me je to blbost. Nic jako trvala zamilovanost neexistuje. Pokud k zivotu potrebujes ten pocit litani, tak holt budes mit kazdy rok novyho chlapa, s kterym si prozijes zamilovani, poznavani, vasen, a az to opadne, pujdes o dum dal. Doporucuju s nima neplanovat nic zavaznyho (jako treba stehovani), ani je predstavovat detem… proste od toho necekat nic vic, nez uspokojeni te potreby zamilovanosti.
Pokud ti tento model uz nevyhovuje, budes se muset naucit ocenit ve vztahu i jine hodnoty a zvladnout ten prechod ze zamilovanosti do dalsi faze. Urcite by ti s tim pomohla ta terapie, abys poznala sama sebe a dokazala prehodnotit pristup ke vztahum. Ale pokud budes hledat nekoho, s kym “zamilovanost nikdy nezmizi”, budes stale znova a znova zklamana 🤷🏻♀️ Tak to bohuzel nefunguje.
Vyprchá to asi tak za dva roky, je to chemie. Sleduji občas jednu vztahovou poradkyni, Jana Řehulková. Zkus si ji vyhledat, docela hezky to vysvětluje. Pak zjistíš, že tvuj milý je buď kretén anebo je to super parťák. Kreténa doporzčuji kopnout do zadku, parťáka si nechej. Dá se na tom pras covat, ape jen parťák budd chtít vztah osvěžovat a dělat kraviny "jako zamlada".
Když jsem byla na koučovacím výcviku NLP, tak nám lektorka říkala,že lze obnovit pocit zamilovanosti.
Sama jsem to u ní vyzkoušela (jsme s manželem 16let) a musím říct,že to vydrželo měsíc. Byl to úžasný měsíc, ale pak se to vrátilo pomaličku k "normálu". Přemýšlím o "obnově". Věřím,že je to hodně v hlavě/mysli 🙂
Přečti si knihu 5 jazyků lásky, tam se píše o rozdílu zamilovanost vs láska. Zamilovanost trvá jen na začátku, průměrné 2 roky (individuální), mění chemii v mozku a díky tomu je vše růžové a člověk je zpitomělý. Myslím, ze jak pořád vyhledávas zamilovaní, už jsi na něm závislá (třeba jak na nikotinu apod), pak už je těžké si odvyknout. Co si najít něco jiného, kde bude euforie (adrenalinové sporty, závody, hraní divadla...co tě prostě nabije).
Ne, ze nechces resit svoje detstvi, vztah s rodici atd. - naopak, pokud chces neco zmenit, tam musis zacit. Kvalitni psychoterapie. Jinak budes takhle preletat uz navzdycky.
A verim, ze existuje i moznost, ze se lide citi zamilovani i cely svuj zivot nebo maji pocity znovuzamilovani atd, ale bud je to jak vyhra ve sportce, ze nasli tu jednu jedinou pravou osobu pro sebe, co jim 100% sedne a plati to vzajemne, nebo, a to spis, je to prave ta prace na tom vztahu, to ze dokazes toho cloveka videt jinyma ocima, ze dokazes ocenit i po letech jeho klady i pres jeho zapory, ktere nejsou samozrejme zpocatku videt, ze jsi vlastne zamilovana do toho, co jste spolecne vytvorili, co mezi sebou mate, do te intimity a duvery, ktera by v tom spravnem vztahu mela prijit po zamilovanosti a mela zamilovanost prave pretavit v lasku a pevny svazek. A milovat je mnohem silnejsi cit, co te fakt “sunda”, nez ta zamilovanost, ktera je silna, wow, ale jde jen po povrchu.
Takze doporucuju terapii.
Já přesně o tomhle uvažuju, že snad napíšu knihu. Standardní rodina, táta snad jen trochu chladnější a máma... Co?
I milující rodiče umí udělat atmosféru doma, kdy tu lásku spíš "žerou" než dávají. Takové ty věcné požadavky a strachy o to dítě a laskavost se věcně nechává na "až potom co..." a pak člověk zjišťuje, že jsou ty děti dospělé. Rodiče si to většinou neuvědomují, vždyť to všechno dělali z lásky k tomu dítěti. Zato to dítě si to nese v sobě jako nedosycenou potřebu.
taky bych doporučila psychoterapii. Bez toho se asi nehnete. Někde máte blok a problém. Možná máte prostě závislost na pocitu zamilovanosti.
no, pogoogli si bipolarni poruchu, treba tam najdeš odpověď🙂
hele tohle je práce pro terapeuta a je super že to chceš řešit 🙂
Hele, zrovna dnes jsem shodou náhod přemýšlela, že mi chybí pocit zamilovaní. Ale opravdu 😀 Jsem v manželství 10 let. Nevěrná jsem nikdy nebyla, ani nejsem ten typ, který by lovil a nabízel se mužům. A zamilovaná do manžela tedy nejsem. Přerostlo to v lásku, ale bohužel jsou období, kdy máme nudu a šeď. Jiní muži se mi také líbí, i já jim. Pořád jsem v atraktivním věku a nejsem žádná obluda, hlavně přijdu s chlapama hodně do kontaktu kvůli práci. Někdo se mi zalíbí hodně a po měsíci mě to přejde, jako to rychle přišlo. Čas Od času, v průměru těch pěti let se mi stalo, že mě někdo doslova učaroval a já se totálně zamilovala. Ale šíleně. Nemohla jsem spát, trápila se a byla šťastná. Těšila se na každý den, i když jsme v kontaktu nebyli, ani se nevídali. Měla se ráda a zhubla. Byl to krásný pocit i když bolavý. Zkrátka jsem celá ožila a dostala energii. A vím moc dobře, že v těch prvních měsících, kdyby ten muž jen ukázal, okamžitě bych šla. Ale zkrátka mám rozum a musím myslet na to, že mám chlapa pro život, dítě a už mám nějakou zodpovědnost. Každá zamilovanost končí. I ty mé platonické lásky skončily a poté si říkala, co jsem na nich viděla. I u tvého nového partnera ta chemie vyprchá. Musíš si zkrátka ujasnit priority. To že pak budeš podvádět, nebo střídat vztahy, tomu moc nepomůžeš a naopak si uškodíš.
Chapu.a taky chapu,odkud to asi plyne.doporucim jedine psychoterapii,idealne sehnat dobrého klinického psychologa,jinak se nejspis nedoplatite.bude to bohužel na několik let terapie,za půl roku se to nevyřeší.muze se stát,ze par vztahu to ještě sežere.začnete rychle,ať mate ještě sanci najít a vydrzet s partnerem,který by byl ten pravý na stáří.