Za čí štěstí jsme zodpovědní...?
V poslední době si kladu otázku. Za čí štěstí jsme zodpovědní? Je naše štěstí důležitější než štěstí blízkých? A můžeme vůbec předjímat a rozhodovat o jejich štěstí?
Co když člověk žije mnoho let ve vztahu a jako vařená žába si nevšímá, že vlastně není spokojený. Sem tam nespokojenost vystrčí růžky, ale nic velkýho. Však máš děti, muže, nebije vás, nechodí do hospody, nikde není svět jen ideální...sice nestojí o společně strávený čas s dětmi, žádné společné výlety, aktivity, vlastně se o děti skoro nezajímá, nikdy je nevzal, aby spolu něco zažily nebo abys sis odpočinula, už dávno tě nepolíbil, nevzal za ruku, neobejmul, něha nula, jen sex, který tě vlastně už ni netěší...ale dohromady není zlý. Jsou horší. A pořád se umíte zasmát, večer si nalijete víno a sednete, jen témata postupně mizí. Nezajímají ho už moc tvoje problémy, hlavně mu nebreč, když tě něco trápí. Když budeš dělat všechno „správně“, jak občas řekne, bude v pohodě.
A jednoho dne otevřeš oči a zjistíš, že vůbec nevíš, kde to jsi a jak ses sem dostala. Ten chlap, se kterým to bylo dřív tak fajn, je najednou úplně cizí. Stává se mrzutým, všichni jsou pro něj blbci. Nevoní ti, už ti nejsou příjemné dotyky, už ti ani nevadí, když s tebou nemluví. Rozhlídneš se a vidíš, že jsi ve vztahu, který sice není úplně patologický….ale je...žádný. Nechceš takhle žít napořád, ale zároveň to už ani nechceš řešit. Ale taky si uvědomuješ, že nejsi bez viny. Sem tam přijdou lepší chvíle, kdy je to vlastně fajn, nějak to plyne a ty si tyhle myšlenky vyčítáš, ale pak zase propad, kdy ti dojde, proč ty myšlenky přichází. A tak se v tom meleš. Ani ryba, ani rak. Když ses ještě snažila mluvit, nikam to nevedlo. On problém nemá, když bude mít klid, bude v pohodě, nechce nic řešit, nebude o ničem mluvit jak debil, nepotřebuje mluvit! Nepotřebuje se měnit, jestli něco chceš, změňte se vy. Jenže pak zase přijde to světlejší období a pochyby, co to máš za myšlenky.
A co teď….?
Nechat to hnít? Odejít? Nechci radu, jen se zamýšlím, jak je to s tím štěstím. Nikdy jsi nechtěla rozbít rodinu. Pořád tě to děsí. Že ublížíš dětem. Že ublížíš jemu, protože on asi vážně netuší, že to vidíš takhle. Ale chceš být taky šťastná a už víš, že popíráním sebe sama toho nedosáhneš. Už to nechceš ani řešit, protože to nikdy nikam nevedlo, jen ti bylo hůř. Hrát si na jakž takž fungující rodinu…? Nebo upřednostnit svoje štěstí i s rizikem, že druzí nebudou šťastní. A budeš tak vůbec šťastná ty?
Jak já ti rozumím...
Když jsem odešla od manžela (chtěl, abysme si každý dělali co chceme a zůstaneme kvůli dětem) bylo to jako by mi někdo odvázal kouli z nohy.
Díky němu jsem měla sebevědomí na nule, ale začala jsem chodit k psychologovi a ten mi otevřel oči.
Drž se a rozhodni se správně 🍀
@levandule_k já vím, že on problém má. Ale právě, že ho nevidí, nechce vidět, nechce komunikovat, řešit. Doslova mi tuhle řekl, když jsem si chtěla o něčem promluvit, že si furt nepotřebuje povídat jako kkt. Jak kdybychom si furt povídali...
Pro mě je strašně těžké o tom takhle psát, nikdy jsem si nemyslela, že to udělám. Ale něco se zlomilo a potřebuju to nějak ventilovat, zpracovat. A ještě to nedokážu s blízkými. Beru to jako svoje selhání, že nám to nefunguje.
Bohužel se zdá, že jeden z jeho problémů jsme my. Moc dětí, nejsou podle jeho představ. Jen to píšu, je mi moc smutno. Nevím, jak se to stalo... Myslela jsem, že to tak chceme oba, ale asi měl jiné představy. Nevím. Tohle je moc bolavé... Chtěla jsem velkou rodinu, mám ale jen moc dětí. A mám pocit, že všechno hrnu já. A že už nemám kde brát sílu...
Nechci mu křivdit, jen jsme se asi na našich cestách nějak moc odklonili. Já chci společný čas, on chce klid. Já jsem chtěla milování, jemu stačí sex. A sex máme často, když není, urazí se... Teď už mám obavu, že nechci nic. Teď jsem v takové fázi, že mám pocit, že bych to nejraději zabalila a šla o dům dál. Jenže mám strach, že mu opravdu křivdím a chyba je u mne. Nevím, jsem ted moc smutná a prostě nevím. Nechci se unáhlit....
Navíc já vím, že můžu změnit jenom sebe. Nemůžu nikoho donutit, aby se změnil. Ale ted se nějak točím v kruhu, cítím se svázaná a nemůžu najít cestu a taky odvahu k tomu prvnímu kroku k vlastní změně..
@marimanta jen to, mit hodne deti, defakto bez podpory, je silene. Vubec si to nedokazu predstavit. Obdivuji kazdeho, kdo ma vic jak dve. Dve je pro mne maximum co zvladnu. A byly roky, kdy jsem na tom asi byla dost podobne, jako jsi ted ty. Posilam hodne sil, abys toto obdobi prestala a nasla si svou cestu 😘
@konidana děkuji ☀Staly se teď nějaké věci, které mi ukázaly, že by to šlo i jinak. A jinde. Pořád nedokážu zpracovat myšlenku, že bych zničila rodinu. Když se loni rozešli známí, bylo to nejstarší líto. Pořád na to myslím... Přitom vidím, že ten vztah s dětmi je mizerný. Drží mě částečně strach, částečně sentiment. Zároveň mi je 38, čas běží. . . a mám taky strach, že se jednou otočím a zjistím, že jsem stále na něco čekala a nejlepší roky mi utekly.
Řekla jsem si, že tomu ještě dám třeba půl roku. Nechci jednat od vlivem emocí ze současneho dění. Věřím, že když je člověk vnímavý, ty signály ke správnému řešení uvidí 🙂
@marimanta ruzni nasi kamaradi a znami , o kterych by nas to vubec nenapadlo, se ted take zacli rozchazet po letech v manzelstvi a s ruzne starymi detmi. Take mne to na jednu stranu prekvapuje a mrzi (ze rozbiji rodinu) , ale prave asi nejak vyhodnotili, ze rozchod bude vetsim prinosem. Trochu to nechapu a dost to ale i obdivuju. Ja si sama pro sebe zatim vzdy vyhodnotila, ze do toho jit nechci.
@marimanta ja mam jiny problem nasla jsem si vycuc knihy jazyky lasky ( ptz mam pocit ze mi ve vztahu neco chybi ) a tak nejak jsem zjistila , ze potrebuju ze vseho trochu ...coz muj partner nesplnuje a me to stve ... https://www.aitom.cz/co-je-noveho/naucte-se-mlu...
@veronicka89 hmm, tak kromě dárků mám taky od každého trochu. Akorát netušim, co má muž. Vážně to nevím...
Ono je určitě běžné, že někdy je líp, jindy hůř. Blbý je, když zjistíš, že toho hůř je víc než toho líp.
@marimanta
1.jsme skoro spolu 20 let
2.nemame absolutne hlidani
3.sex je super
4.neha je ,ale na muj vkus malo
5.s detma je perfektni
6. Spolecny cas mame super a bavi nas a mame spoustu zazitku ....
Jen jakoby si treba nedokazu predstavit ze by se postavil k oltari a rekl by ze jsem üro nej ta nejlepsi na svete a ze by me nechtel ztratit ... to bych mu proste neverila ...
@veronicka89 chápu... když čtu ty body, tak.. my jsme spolu letos 20 let, hlídání nula... a zbytek stojí za houby. Sex si občas užiju, to ano. Něha nula, s dětma bída, neříkám, že nic... ale hodně mizerný. Společné zážitky... už ani nepamatuju. Před oltář už dávno nechci...
@marimanta tak kdyz vidim seznam
@veronicka89 tak u nas
1) taky skoro 20 let
2) hlidani 0,01😅, ale u pubertaku uz netreba
3) sex byl super, ale furt to jde
4)neha roky nebyla, ale lepsi se to
5) s detma jak kdy a jak co, ale celkove docela dobry
6) spolecny cas ujde, driv konicky, ted ale uz jen spolecna prace, ktera je jeho konickem
@marimanta Neuvažuješ o nějakým terapeutovi, kouči, když zatím nejsi připravená to ventilovat před blízkými. Před cizími je to někdy paradoxně jednodušší...
Potřebuješ někoho, kdo tě podrží, nebude tě soudit, ať si to v klidu v sobě uspořádáš.
Já se chodím zrelaxovat na ženské kruhy.
Nj popírání, to je vždycky problém, někdy to fakt trvá, než si připustíme, že něco není v pořádku.
@orchidis To je správná otázka.
@levandule_k no, i uvažuju... ale nevím, co s dětma protože pro něj je tohle blbost... a děti "mi" nepohlídá. A což o to, já klidně odejdu (k tomu terapeutovi) a děti tu nechám, protože se nakonec postará. Ale nebude se mnou mluvit, bude naštvaný, že si jezdím kdesi.... takže má to pak smysl...?
a nejhorší je, že když si to po sobě čtu... asi vím, co si poradit..
@marimanta Hele... já jsem si to přečetla, protože jsem taky na rozcestí. A nikdo neporadí. Nikdo. Jenom ten sám člověk, co na tom rozcestí stojí, to musí unést.
Ale už jenom to, že jít k terapeutovi je blbost a klid bude, když "budeš dělat všechno správně" - tj jak chce on, je samo o sobě patologický a jasná známka manipulace a nerovného vztahu.
Jsem v psychoterapeutickém výcviku, tudíž pozor, tohle není žádná doktorská rada ani svatá pravda, ale on velmi dobře ví, proč nechce, abys k terapeutovi šla.
Radím ti dobře, dej děckám rohlik a jeď.
Ty už teď víš, jak to je, co chceš a jak to nakonec dopadne. Jen ještě potřebuješ čas a vše si ujasnit. Jak to dozraje, už nezaváháš.
Většině lidí pomáhá jednoduchá rovnice.
Ok, tak když odejdu a budu sama - co se změní?
Nic? Furt budu na děti sama? Akorát to bude víc v klidu a beze strachu z něho?
A budu mít šanci, že potkám někoho, s kým mi bude dobře?
S kým budeme cestovat, užívat si třeba i jen procházky v lese... kdo přijde, obejme, bude mi vonět...?
...
Jak si tohle lidi připustí, je to většinou rozhodnutý a už to jde samo.
Tolik praxe z výcviku.
Jde jen o to, jestli ty sama sobě (a i dětem), dáš šanci na něco lepšího, nebo zvítězí ego a představa o správnosti původní nukleární rodiny.
Je ti osmdesát a umíráš? Čeho lituješ?
Že jsi zůstala v tý toxický beznaději, nebo že jsi odešla a zkusila to znovu a líp (a ano, třeba přišla o dům a xkrát si u toho natloukla kokos)?
Jakmile totiž donutíš lidi, aby si představili, že se třeba nic nezmění a bude to s věkem horší (což tyhle patologie bývají) a vymácháš jim čumák v tom, že kdyby se dožili průměrného věku, tak je čeká tohodle (a něčeho ještě mnohem horšího) ještě cca 45 let, tak se většina sesype, znova seskládá a jedná.
@orchidis víš, co je nejhorší. Že já to vím. Vím to velice dobře a každýmu jinýmu bych to poradila.
Ale mám strach udělat ten krok. Mám strach z jeho reakce... je mi úplně zle, jak to píšu. Protože vůbec nechápu, jak jsem se sem dostala. Když budu opravdu upřímná, tak já se vážně nejvíc bojím udělat ten krok a toho, co to vyvolá. Je to smutný...
Rozumím. Musíš být připravena, to ustát. Co místo terapie zkusit Bílý kruh bezpečí?
Oni tě tím provedou úplně prakticky. Hodně tam lidi odesíláme a fakt se toho neboj, jsou tam skvělí. Je to anonymní a zdarma.
A zase - další otázka. Víš, co udělá muž ve zdravém a láskyplném vztahu, když mu žena naznačí, že by chtěla odejít?
Asi něco jiného, než čekáš ty od manžela, viď?
Tohle je složité, podle mě nelze nikoho udělat šťastným, pokud ten dotyčný nechce být šťastný sám o sobě. Já můžu dělat všechno "správně", ale stejně to nebude dost a já pak skončím vyčerpaná, protože budu řešit jen jeho potřeby a ty svoje úplně upozadím, a to je cesta do pekla, začnu se cítit nemilovaná, protože to bude o něm, ale nikdy ne o mně. Nikdy nesmím zapomenout na to, že moje potřeby jsou stejně důležité jako partnera a naopak.
Jde o rovnováhu a vybalancovat to i s dětmi, kariérou, je fuška. Respekt před těmi, kdo to dají.
Ano všude je něco, už z podstaty, že lidi nejsou dokonalé bytosti, takže jdou do vztahu se svými dobrými i špatnými vlastnostmi, ale to "všude je něco" by neměl být řetěz, který tě připoutá do vztahu, kde nejsi šťastná, protože bys mohla dopadnout hůř a máš být vděčná za to, že tě nebije, nechlastá a negamblí. To je jistě plus, ale je to sakra málo, mám potřebu být milována.
A jak víš, že on problém nemá? Třeba to jen neumí komunikovat, nebo to popírá, aby nemusel čelit realitě, která je bolestná a bezvýchodná pro něj. On taky žije ve vztahu nevztahu. Sex a intimita na bodu mrazu a tyto dvě věci do vztahu patří (jasně, že někdo je víc vášnivý a někdo měně, to je ok. Píšu tam o intimitě, což zahrnuje niterné, důvěrné sdílení ve vztahu, ne jen sex). Takže buď v tom člověk zůstane do smrti, nebo mákne oživí vztah, nebo to vyřeší milenkou a novým vztahem...
Jsou jedinci s kterým ten vztah jde snadněji a jsou jedinci, kteří jsou idioti a já bych s nimi nikdy ve vztahu nebyla.
V knížkách zabývajících s osobním rozvojem jsem narazila na myšlenku, že vždy můžeme změnit jen samy sebe. Může se nám to nelíbit, můžeme o tom diskutovat, ale tak to je. Když změníme sebe, tím nemyslím takovou tu toxickou proměnu, budu hodnější, milejší, aby mě měli víc lidi rádi, potlačení, popření sama sebe, abych zapadla do škatulky, ale skutečné nalezení sama sebe, své hodnoty, tak ten druhý člověk na to bude reagovat. Někdy dost zmateně, protože je to šok, najednou s ním bydlí někdo jiný, někdy může začít pomalu vylézat ze své ulity.
Kamarád říkal, že jednou z příčin rozchodu je je návštěva terapeuta, ten člověk si uvědomí, že takhle žít nechce a jdou časem od sebe.