Vztah s partnerkou. Je takové chování normální?
Zdravím, chtěl bych nějaký názor někoho dalšího na problém, kterým si procházím.
Bydlím s partnerkou u jejích rodičů. Na podzim 2022 se nám narodila dcera. Od té doby se partnerka zajímá pouze o ní a o mě naprosto ztratila zájem. Nepolíbí mě, neobejde, natož něco víc.
Pořád řeší pouze dceru. Když malá pláče, tak se úplně sesype téměř neschopná akce, když přes den spí, tak si ji nechává v náručí nebo vedle ní sedí, bere si ji s sebou i na záchod (do takového hajátka). Nedovede od ní odejít téměř ani do druhé místnosti. Nechodí s ní skoro vůbec ven s kočárkem (pouze na zahradu), natož někam mezi lidi. Z důvodu, aby se jí něco nestalo. Neustále se strachuje, že něco udělala špatně a bojí se, že něco udělá špatně. Neexistuje, že by dceru položila na chvíli do ohrádky, kde by byla chvíli sama. Dcera je díky této přehnané péči zaostalá v motorickém vývoji o pár měsíců. Cokoli já řeknu, se nebere v potaz.
Já se snažím kromě své práce doma dělat co nejvíce věcí, abychom to zvládli. Pokud přítelkyni někdo nepomůže (nevezme dceru do ruky či není přímo u ní), tak se nezvládne ani sama najíst.
Teď jsem byl v nemocnici na operaci, při které se vyskytly komplikace (kdy mi bylo opravdu velmi špatně) a musel jsem na druhou operaci. Byl jsem hospitalizován déle než týden. Nebyl jsem schopen téměř ničeho a všechno mě bolelo. Za tu dobu za mnou přišla jen jednou a to takovým způsobem, že se stavila asi na 15 minut s útrpným výrazem ve tváři, při kterém se mi ještě přitížilo. Téměř nepromluvila, nesnažila se mě nijak povzbudit nebo cokoli. A pak odešla s tím, že musí zpátky za dcerou (která byla s prarodiči v autě u nemocnice). Každý den jsem pak doufal, že se za mnou ještě zastaví, ale nestalo se. Díky bohu za to, že za mnou chodili na návštěvy mí rodiče a sestra se svým manželem.
Když mě propustili z nemocnice, tak se mě nijak nesnažila podpořit, nejblíž u mě byla tak na 2 kroky daleko. Mě to po operacích ještě bolí a ještě několik týdnů se nebudu moct plně zapojit (nesmím nic zvedat).
Dotaz: Je chování partnerky normální? Co bych měl dělat?
Vypadá to, že partnerka náš vztah už vzdala (nebo vyměnila za vztah s dcerou), ale co pak bude s naší devítiměsíční dcerkou :( Já mám obavu, co z ní vyroste, když by zůstala s ní (už teď je ve vývoji pozadu a s tímto přístupem nebude ani socializována). Ale jakýkoli jiný způsob péče bude pro partnerku neakceptovatelný.
@kondra Jestli je pozadu s motorickým vývojem, tak to je na konzultaci u pediatra, dětského fyzioterapeuta. Pozor na to, že někteří lidi si přibarvují, co všechno jejich dítě umí. Viděla jsem "chození" zázračného dítěte za ruku v 10 měsících, no bylo to špatně, protože to dítě nemělo zpevněné svaly, bylo vykřivené, ale hlavně, že už chodilo...
Zatím bych si nedělala hlavu s přehnanou socializací. Nevidím problém, že je pořád matkou, takhle mále dítě potřebuje matku/otce a ne se socializovat s půlkou dětského centra. Tuším, že až do věku 3 let si dítě hraje vedle druhého dítěte a ne s kamarádem. Na druhou stranu, neuškodí, když dítě občas povozí babička. Problém ten, že tvoje partnerka se přehnaně bojí, že nechce chodit na procházky, je extrémně ochranitelská.
Určitá míra strachu je normální, ale tohle je moc. Z popisu to vypadá, že se jí rozjela nějaká úzkostná porucha. (Jo vím, že se nemají dávat diagnózy po netu). Ono je i normální, že se vztah po narození dítěte změní a muž jde trochu stranou, ale tohle je extrémní.
Jaký měla porod? Nerozjelo se jí nějaké trauma po porodu?
@levandule_k Nevím, jak moc trauma, protože porod měla velmi rychlý. Nicméně nebyla z porodu úplně dobrá, protože to v porodnici trochu podcenili. Řekli, že bude rodit až za několik hodin a nechali ji na běžném pokoji. Potom rodila za půl hodiny a dceru po porodu vzali do jiného pokoje, kde ji dali ještě zahřát do inkubátoru, protože byla poměrně malá. Takže byla špatná z toho, že ji odloučili od dcery a že si tím určitě zkazili citovou vazbu.
Jinak pokusím se nějak navázat na téma psychologa, ale nemyslím si, že to nějak projde. Ke gynekoložce jít neplánuje. Budu se s tím nějak muset poprat.
Děkuji všem za konzultaci a za rady.
Pokud jí po porodu dceru odvezli a ona to zavnímala tak, že tím došlo ke ztrátě napojení na miminko, pak toto trauma klidně může stát za současným chováním. Určitě by bylo vhodné toto konzultovat co nejdříve s psychologem a psychiatrem.
@kondra Souhlasím s holkama, normální to není, tvoje přítelkyně potřebuje odbornou pomoc. Buď psycholog, nebo lépe psychiatr. Je mi jasné, že takové chování bolí a člověk si ho bere osobně, ale zkus to vydržet. Říká se mi to snadno, zvládnout to je těžké. Ale zatím nedělej žádné unáhlené kroky. Ona má rozbitou hlavu a ta se musí uzdravit, nechová se racionálně. Není to ona. Až když se uzdraví, bude to zase to ona.
Mám kamarádku, která prošla poporodní depresí, byla na tom opravdu špatně, v podstatě už byla nebezpečná i miminku. Skončila na psychiatrii, ale pomohlo jí to. Dostala léky, srovnala se a po nějakém čase je mohla vysadit. Už je nebere a všechno je ok. Funguje dobře a je tam zdravá vazba.
Hodně štěstí, držím tobě (vám všem) palce.
Souhlasím s výše uvedeným. Jen doplním, prošla jsem si poporodní depresí, tedy jinou, ale prala jsem se s ní půl roku, k manželovi jsem se taky nechovala hezky...stál při mě a měl pochopení a já jsem mu dodnes vděčná, že to takto zvládl ♥️ Zkus vydržet, nebrat si to moc osobně, opravdu člověk v poporodní depresi přemýšlí úplně jinak. Posílám sílu 🙏
@kondra Domazlit se dá i odloučení po porodu, ale to musí partnerka chtít slyšet. Myslím, že tohle je spouštěč jejího chování. Tobě to přijde jako iracionální, že přece o nic nešlo, ona si připadá, že jako matka totálně selhala. Myslím si, že když řekneš (zaujmeš postoj) to nic není, tak v tebe ztratí důvěru ještě víc, protože nebudeš chápat její bolest.
Zkus uznat její pocity a trauma z odloučení, nebagatelizovat její bolest.
Bude to chtít probrat na terapii, nejsem si jistá, jestli je schopna se z toho sama dostat, za mě spíš ne.
Mám známou dulu, není to psycholog ani zdravotník, je to podpora k porodu. Říkala mi, že velmi často na první schůzce probírají předchozí porod, kdy se ta žena potřebuje vypovídat a nalézt oporu.
@kondra chlape to ti nezávidím a ne není tvoje partnerka v pořádku ani ve vztahu k tobě ani k dceři 🙏🙏🙏 pokud teda co píšeš není překročeny fakt, tak hak to vypravíš je to mazec. Jsem TajY matka a o dítě se přirozené bojím a budeme se bát cely život, Ake ona je asi nějaká psychicky trochu mimo, její vztah k dítěti není zdravý a spíše mu tak uškodí a vás vztah půjde do kytek… klidně ji to dej přečíst ze fakt není tohle v pořádku a vyhledejte odbornou pomoc. Totke už nebude piporidni deprese ani hormony proste je něco špatně
@sebestka tohle už není lehká forma 🙈
@fifinka2020 za mě je, protože jsem zažila u kamarádky tu těžkou a to byl úplně jiný kalibr, než tohle. Každopádně, ať tak nebo tak, je potřeba to řešit.
Souhlasím s tím, co už bylo řečeno. Tohle, i po tolika měsících, je poporodní deprese. Bohužel vy jí nepomůžete, chtělo by to odborníka. Ale taky chápu, že ani to není jednoduché. Zkusila bych jí lidsky vysvětlit, že toto ok není (třeba nenápadně ukázat na tuto diskusi), ale záleží jaké pouto mezi sebou máte. Důvěřovala vám před tím? jak dlouho jste spolu vytvářeli vztah? proč nefungují kamarádky? ... Tohle je obšírné téma, a bojím se, že vám tady nikdo relevantní odpověď neposkytne... ač bychom si to přály/i.
Mě připadá, že se spojilo víc věcí a že i její rodiče byli přehnaně ochranitelští když ona byla malá. To usuzuji z toho že to schvalují... Takové vzorce se pak mění těžko.
Plus jestli se k tomu přidalo i trauma z porodu... Ale to je zase cestička k tomu, aby to chtěla začít řešit s odborníkem. Když jí řekneš, že pro dceru by bylo dobré aby to partnerka zpracovala, protože děti v podstatě kopírují emoce matky (což je úplná pravda, jen my víme ještě něco navíc, ale to navíc bych neříkala ať to nevnímá jako kritiku a zatím je to asi zbytečné říkat). Taky řekni, že děti si dělají obrázek o vztazích skrze vztah svých rodičů a aby jednou měla dobrý vztah dcera se svým mužem, potřebujete zapracovat vy na tom vašem (což je taky pravda) a že to ty děti vnímají už od miminka (vnímají). A aby dcera a měla zdravý vztah sama k sobě, musí mít i matka zdravý vztah sama k sobě - což je úplně největší pravda psaná zlatem a je to alfa a omega toho všeho. Na tohle co je dobré pro dceru by snad slyšet mohla a když se pak dostane k psychologovi který jí sedne a je dobrý, tak uz se to může začít postupně lepšit 😉
A taky doporučím nějaké knížky - jen už nevím ve které se to píše, že pro děti je nejlepší nechat je padat (obrazně). Každopádně zkušenost je nesdelitalná, dcera si na něco musí přijít sama, ale to partnerka asi nechce slyšet.
Přeji hodně sil a ostrý meč na přeseknutí toho gordičáku ♥️🍀
Jo a k hajátku na WC - pravděpodobně to bude škodítko (viz knížky od Evy Kiedroňové, myslím). I mezi dětským sortimentem se bohužel najdou věci, které dětem vyloženě škodí 😔
Není to normální chování. První, co bych doporučila, dostat partnerku k psychologovi. Já tam vidím dost znaků úzkostí, možná i deprese. Pokud se vyloučí toto, určitě by tě odborník navedl, jak postupovat.