Vztah po porodu. Přežil váš vztah?
Ahoj holky, vím, že diskuze o tom, že vztah po porodu ji jiný, tu už byly. Ale většinou šlo o čerstvé týdny a měsíce po porodu. Zajímaly by mě vaše dlouhodobé zkušenosti. Přežil váš vztah?
Máme s manželem půl roční dcerku. A náš vztah se alespoň z mojí strany přesunul do úrovně spolubydlení. Dřív jsem s ním ráda trávila čas, vyžadovala jeho pozornost a dotyky. A teď jsme ráda s dcerkou sama. Když není doma, tak mi to ani až tak nevadí. Nemusím se na ničem domlouvat, nic vysvětlovat a obhajovat. Ze začátku mě mrzelo, že náš fyzický vztah vymizel…ale postupem času už mě to ani netrápí. Manžel chodí pozdě z práce, ale pak pomáhá jak může. Když jde dcerka spát večer, tak pak buď pracuje na počítači nebo sleduje televizi. A mně už ani nevadí, že se mi nevěnuje. Dělám si svoje a ani nemám potřebu si jít k němu lehnout na gauč. Změní se to časem? Mám strach, že když se nebudu snažit, tak vztah vymizí úplně. Ale zároveň nemám potřebu vztahu. Mrzí mě to…
@marketanovakova14 mam to podobně, dceři je rok, spíš to je u mě tím, ze sem vic zaměřena na dceru a jsem s ní vic. Přítel ma furt dost prace okolo baráku. Jsme spolu uz 13 let. Kdyz ma vic casu a delame spolecne výlety, tak se to změní a uzivam si to a chci víc společnosti a pozornosti, ale jak rikam, zvykla jsem si na to, ze je malo doma a ze s nami travi malo casu. Rok stavel barak a ted lita okolo nej, takže toho měl hodně, ja tehotna, sama, po porodu sama... Ted ma vice casu a je to lepsi 🙂 jen mi chybí opravdu ty společný výlety, tam se ten vztah vic upevní nez jen kdyz sedíme doma...
@marketanovakova14 holka ty trcis nad propasti popravdě, takže s tím budeš muset něco udělat co nejdřív
a presne takhle vznikaji diskuze ,, Jsem na dite sama, manzel odesel ,, .... No zamysli se, deti vyrostou a odejdou, ted te sice naplnuje ( jasne hormony), ale kdyz sis chlapa kdysi vybrala, tak sis ho vybrala protoze byl podle tebe skvely ne? A uz neni?
Neměla jsem to tak. Myslím, že pokud s tím nic neuděláš, tak to nepřejde a láska se sama nevrátí. Chce to ten vztah trošku zalít, aby zase začal kvést. Máme dvě dcerky a pořád jsem ráda s ním. Když není doma, tak mi chybí a všechny tři čekáme na klíč v zámku 🙂
Hele ,tohle není normální .začala bych s tím něco dělat dřív,než tvůj chlap začne hledat štěstí jinde
A co zaridit hlidani a vyrazit spolu ven? Kdyz ne vikend tak aspon vecer. Vecere, kino, sex. S takovou ti udela papa rychle a pak budes zakladat diskuzi na jake prispevky mas narok, protoze te manzel opustil.
Mně naopak manžel chyběl, jak jsme na sebe měli málo času, užívala jsem si každou chvíli, kdy jsme byli jen my dva...takže to určitě není úplně normální a je potřeba na tom pracovat, jinak ten vztah půjde do kopru. Můžou to být rozházené hormony, přeci jen půl roku není až tak dlouhá doba. Jak to cítím manžel?
Nás to období po porodu taky víc semklo. Každou možnou volnou chvíli jsme využívali/využíváme pro sebe, říkáme si, jak si chybíme, ale ze víme, ze to zvládneme, ze za par let bude všechno úplně v pohodě, až děti trochu odrostou.
Hodně o tom mluvíme, to je podle mě moc důležitý.
Neumím si moc představit, ze bych to měla jako ty.. 😔 Ale myslím, ze je moc třeba to začít řešit, byla by přeci veliká skoda se rozchazet takhle brzy po porodu 😔
No tak to je dobre, ze se nad tim zamyslis, protoze prestoze ti hormony kazou starat se o dite, tak udrzeni rodiny musi byt prinejmensim jedna z priorit, takze bych zacala cilene planovat cas s manzelem. Kdyz to reknu blbe, tak se i “prinutit” s nim ten cas kvalitne stravit, vecere, povidani, svicky, deskove hry, to vse se da delat kdyz mala usne. Protoze tohle by mohlo dopadnout spatne 😕
My byli první dva měsíce strašně vyčerpaní (sešlo se toho víc než jen miminko), do půl roku si to všechno tak nějak sedalo. Byly dny, kdy jsem opravdu potřebovala chvilku prostor jen pro sebe. To samé manžel. Ale vždycky jsme hledali i možnost být spolu. I kdyby jenom na gauči, kdy jsme si každý dělali svoje, ale byli jsme spolu. Když jeden druhého míjíme, aspoň se dotkneme, pohladíme... Bylo období, kdy jsme to dělali tak nějak víc vědomě, jako že BYSME MĚLI, než že by to bylo přirozené jako dřív. Ale jsem ráda, že jsme se snažili, pomohlo nám to překlenout tohle období a neodcizili jsme se tolik, že by nám ten druhý nechyběl. Dítě je dítětem na chvilku. Za pár let bude mít vlastní kamarády, svůj život, do kterého sice budeš patřit, ale už nebudeš jeho středobod. A co ti potom zůstane? Manžela sis vybrala z nějakého důvodu a i když to teď možná úplně necítíš, měl by být stejně důležitý jako dítě.
Ale samo se nic nezmění, musíš začít ty a u sebe. Jdi si k němu sednout, i když spolu zrovna nemluvíte. Pohlaď ho, když jde kolem. Dotýkej se ho. Řekni mu něco milého, zajímej se. Ze začátku si budeš možná připadat divně, ale za pár týdnů si budete zase bližší. Vztah se musí budovat, musí se o něj pečovat. Držím palce, ať to nějak zvládnete 🍀
Mela jsem to stejne, nebo minimalne podobne. Velka laska a po porodu vse odeslo, jako by to predtim ani nebyla pravda. Bojovala jsem s tim 10 let. 10 let jsme vztah udrzeli, snazili se oba. Myslela jsem, verila, ze to takhle nejak doklepem. Ze holt vsude je neco. Jenze letos jsem nekoho poznala, strasne se zamilovala a vedela, ze tak jak ziju, uz proste nemuzu.Celkem ihned jsem o tom manzelovi rekla a dohodli jsme se na rozchodu. I kdyby to s novym partnerem nedopadlo, nebudu litovat a vycitat si to. Kdybych to nezkusila, zbytek zivota bych stravila v myslenkach a pochybach, jake by to bylo a jestli jsem to nemela udelat. Drzim palce, at se k tobe laska a touha preci jen vrati.
@marketanovakova14 po prvním porodu nebo po druhém porodu to u nás bylo v pohodě. Ale teď po 3 porodu je to masakr si najít nějaký čas pro sebe. Jsou večery, kdy s nám povede děti uspat rozumně a užívat si jeden druhého. Pak je zase třeba cca týden, kdy prcka trápí zuby (nebo něco podobného) a já jsem ráda, že vůbec funguji a ještě řešit chlapa. Když se situace uklidní, tak si zase spolu chvíli najdeme a popovídáme si, podíváme se na film apod. Takže zkus se asi víc snažit, překonat se a uvidíš, že to nakonec bude fajn 🙂.
@marketanovakova14 O vztah musíte pečovat celý společný život. A ty bys měla začít co nejrychleji, jinak zůstaneš aama.
Když jsme přišli o prvního syna (den po původním termínu SC), bála jsem se, aby to náš vztah vydržel (plánovaně jsem otěhotněla po roce vztahu a stěhovala jsem se ve 3.měsíci - vše jsme měli naplánované, předělávali jsme byt). Ale náš vztah to posunulo zcela jinam a naopak nás to ještě více semklo (partner mi pomáhal do vany, dokonce se mi staral o náštřih - měla jsem zarostlý steh, doma fungoval na 1 - já byla na tom psychicky dost špatně). Pak jsem otěhotněla podruhé, 9měsíců oba stres a obavy a máme tady našeho druhého syna - nyní mu je 8 měsíců. Ano, ze začátku to bylo občas hádka (sezení u PC + jeho mamka), sex se začal vytrácet a i celkově láska a já viděla, že to není dobrý. Takže jsme si párkrát promluvili (oba víme, že komunikace je důležitá), pořídili "hračky", večer koukáme společně na seriály/filmy a je to zase ten náš krásný vztah, ikdyž trošku jiný. Syn je pro mne středobod Vesmíru, ale bez mého muže si neumím představit život.
Taky jsem měla za těch x let společného žití takovou krizi... vždy jsem se na to zaměřila, co je třeba změnit a co je třeba naopak vrátit do starých kolejí. Když jsem s tím pomalu začala, tak to manžel vycítil a najednou otočil i on a začal projevovat více lásky než kdy jindy, takže to celý vztah nakoplo. 😊 Určitě je třeba tomu věnovat nějaké úsilí, nedovedu si představit nechat to jen tak vyplynout, to bych se bála aby to nebyl začátek konce.
@marketanovakova14 ano,změní se to,neboj..miminko potřebuje hodně času a energie,u nás se vrací vztah do normálu až cca od doby co má malá dva roky (červenec) jsme i daleko klidnější když tetička odpolko pár hodin malou pohlídá a my si můžeme zajet na wellnesko a trochu vypnout.Je to důležité,nejraději trávíme čas s dětmi,ale občas je potřeba být spolu sami jako pár..mějte jen trpělivost..Když jsme spolu po dlouhé době vyrazili vzpomněla jsem si proč jsem se do manžela zamilovala,to teď potřebujete i vy bych řekla..jen vydržet..
Řekla bych, že do jisté míry je to normální, miminko teď vyžaduje hodně tvojí pozornosti, soustředíš se na jeho potřeby a ostatní jde stranou. Ale jak asi tušíš, bez snahy a práce na vztahu to nepůjde. Pokud je vám s mužem fajn a chceš s ním zůstat, je třeba pomalu začít myslet zase i na něj.
A jo, měla jsem trochu podobný stavy cca do roku dcery, bylo to s ní vcelku náročný a tak jsem se prostě soustředila jen na “přežití”, ale pak se to všechno vrátilo. Ale bez práce by prostě vztah zvadnul, není to samozřejmost, že to funguje…
Nic ve zlém... Ale tak buď vám vadí jak to je nebo ne. Věta typu . Nechci aby mě to pak mrzelo!!! Lehla bych si k němu a ukázala mu aspoň to sebemenší gesto, žei není u prďky 😉 aby to časem nehledal jinde .....😉😉😉
@marketanovakova14 dekuji za dotaz. Přemýšlím o tom samem😔😔 ale u nás to splývá i s tím psím soubojem. Takže pokud se mohu pripichnout se svým trapenim. Už jsem to tu řešila. 2 psi a s jedním Megatrapeni. Stupňuje se to,začal štěkat. Večer, když jdeme spát,v noci,k ránu. Prostě se rozhodne a je to. Celé roky,co jsme se sestehovali,byl v pohodě,ale co dělá poslední dobou. Takže jdeme ho okriknout jednou,dvakrát,10x. A to nemluvím o tom,že mi budi malého a jak pak trávím min.hodku v pokoji,kde si malej hraje. Třeba i ve 3 ráno. On je pak už i agresivní a vyjíždí. Samotná kapitola je vztah manzela ke psům. Ze mam psa věděl,ale nějak se v nem něco změnilo a začal je nesnášet a chce,abych je dala pryč. U toho agresivniho psa jsem s tím smirena. Tam to jinak nepůjde. Mám strach i o malého. Ale toho svého nedám. S malým je na tom super,a že steka na chlapa tak proto,že se ho boji. On je na ně hrozny. A to zase ja nesnasim. Myslím,že tohle se prolíná i do našeho vztahu a začíná mi na něm dost věcí vadit. Je to někdy ufnukana holka. Ale jinak super chlap,cestu k sobě jsme měli složitou a k malému ještě složitější. Ano večer padám na ústa,protože noci nestojí za nic,přes den jsem s malým,ve volných chvílích uklizim. Takže fakt nemám energii na projevovani citu,coz je taky spatne. A ja to chapu. Přemýšlela jsem I nad psychologem.
Přidávám svoji zkušenost, jak se nám narodila první a pak druhá dcera, byla jsem ráda že to zvládám sama, a nemusím ještě extra věnovat pozornost manželovi. Ale teď děti povyrostly už mají 6 a 4 ( jedna do školy druhá velká holka do školky), obě samostatné chodím do práce. A po těch pár málo letech 2-4 letech je problém se navrátit aby se začal věnovat i mně, i jenom v malickostech, za ty roky co jsem byla doma,si zvykl že dělám všechno já, ale už chodím do práce a už se to nedá stíhat. Pokud nechci být 24/7 bez přestávky pořád k ruce. A já chci mít alespoň pár minut/ hodinu pro sebe na teplé kafe a trochu čokolády 😁
Ani se nenadejes a dite pujde z domu - intr, vyska, prace,vlastni zajmy. A pak vam dvema nezbyde nic nez ctyri steny a nuda. Tak s tim neco zacni delat. Zaroven ja jsem sice zenska, ale driv nebo pozdej bych za takovou ve nevsimani sla nekam jinam...
No ona ta nevšímavost není z mojí strany, ale děkuji za názor. Manžel je prostě spokojený že má klid,navařeno a uklizeno a jako bonus o děti postaráno. Veškerá snaha z mojí strany o konverzaci jde bokem,ptž mi vlastně nemá co říct . Ale jako otec se holkám věnuje když jsem v práci.
@marketanovakova14 nas to spíše ještě více semknulo, na malou jsme čekali skoro dekádu. Takže po narození, jsme si to oba užívali, procházky, večer čas pro sebe, film atp. Pořád miluji jeho blízkost, doteky a to malá ma už přes dva roky. Teď je s ní větší zábava. A tim, ze chodíme oba do prace, jsme rádi, když můžeme trávit čas spolu. Jít ven, zajít si do kina - máme fungující babičky, ale spíše vyletujem s malou.
Každopádně nepřemýšlela si, nad nějakou poradnou? Je škoda manželství zahodit a nechat úplně ochladnout, třeba na tom zapracovat, zkusila sis o tom promluvit z manželem?