Vztah kvůli dětem. Jak to zvládáte?
Holky které to tak máte jak to zvládáte?
Řekla bych, že spíš mám. Zatím mě před rozvodem brzdí finanční stránka a fakt, že bych jednoduše nesnesla mu děti dávat na víkend a nedej bože aby se o ně starala ještě nějaká koza.
Nejvetsi blbost... Rikam jako mama i jako dcera, co v tom chvili zila...
Ne, ne a tisíckrát ne. Pokud nechceš, aby ty děti měli v dospělosti stejně na hovno vztah a mysleli si, že to „kvůli dětem“ MUSÍ zvládnout vydržet.
Do teď to nějak šlo. Žijeme jako rodina jen máme každý svou ložnici. Nehadame se. Je to pět let co jsme tak to začali žít a já no občas mě trápila samota ale vždy to za chvíli přešlo ale teď mě to nějak ne a ne opustit.
Kluk je v pohodě.
A proč to tak máte? Nešlo by to nějak zachránit, vyřešit?
Největší blbost. Děti moc dobře poznají, že se rodiče nemají rádi a budou nešťastný. Znám to moc dobře. Jako dítě jsem si strašně moc přála, aby se naši rozvedli a byl klid. Bohužel se nikdy nestalo. Žijí spolu doted a pořád je to šílený a nechapu to. Zničili sami sobě Život a mě dětství. Díky tomu k nim mám velice chladný vztah.
Já jsem z toho odešla. Nechtěla jsem dávat synovi tento příklad rodiny a vztahh. Každý už máme někoho jiného a jsme mnohem spokojenější, než když bychom byli spolu. Za mě ne. Zůstávat v nefunkčním vztahu jen kvůli dětem je hloupost.
Za mě proč ne. Manželství je přece docela variabilní vztah dvou lidi, a rodiče jsou vlastně dá se říct kolegové, kteří mají společný projekt. Takže se určitě dá najít systém spolupráce, který bude vyhovovat oběma stranám.
Měli to tak rodiče mé kamarádky a za mě raději rozvod než toto...
Já myslím, že to z lásky k dětem teoreticky možné asi je, alespoň nějakou dobu, ale to se teda musí opravdu sejít dva lidé schopní dohody a s dostatkem disciplíny na to, aby se jim to nezačalo nějak nedůstojně zvrhávat.. myslím ale, že takových lidí schopných zachovat dekorum je skutečně extrémně málo, na děti jsou takové páry zaměřené až nezdravě a jednou to pak stejně dospěje ke konci, tak proč ne hned....... škoda ztrácet roky a platí to fakt pro všechny zúčastněné. Sama jsem žila s rodiči kteří měli jít dávno od sebe a údajně tedy kvůli dětem (nám) od sebe nešli, ale spíš to byla/je neschopnost to jednou provždy rozseknout, která trvá doteď, a je to fakt děsné. Rodičům se povedlo nás jako děti do toho jakože nezatahovat (řešit si svoje sračky co nejvíc za zavřenýma dveřma, nepoštvávat nás proti jednomu nebo druhému rodiči,...), ale to je tak asi všechno. Atmosféra doma absolutně toxická a je to čím dál tím horší, a to už my děti dávno máme svůj život a rodiny. Už jako dítě jsem si fakt přála aby šli konečně od sebe, teď si to přeju snad ještě víc.
@me_druhe_ja přesně tak to mám i já s bratrem 😏 můj manžel je úžasný člověk a má nás se synem moc rád,ale pořád se nechá: ovládat: svou rodinou . nemám sílu to s přehledem zvládat. Musím,ale čekat. Musím mít jistotu, že to sama zvládnu, vím, že by nás v tom manžel nenechal,ale nechci žít v úplném stínu jako ta co porodila a toť vše. Za tři měsíce se teoreticky znění náš život,syn půjde do školky a já doufám do práce a manžel na to finančně nebude sám,ale jinou velkou změnu nečekám. Vím, že to nebude letos ani za rok nebo dva,ale vím, že se musím postavit na své nohy a mít jistotu, že to půjde abych mohla dělat větší rozhodnutí. Všude je to jiné. U nás je láska, přátelství, tolerance a jsme schopni kompromisů,ale .... Pokud jde jinde o násilí je to jiné. Pokud je možnost se domluvit v klidu bez hádek je to lepší. Z dětství mám ten horší model který bohužel prošel do puberty a následně do dospělosti a má to své následky. Děti mají být na prvním místě
Ne a ne a ne. Jako dítě těch, kteří kvůli dětem udržovali manželství. Trvalo to odhadem 14 let (ano, později už to udržovali z pohodlnosti, ne kvůli dospělým dětem). Nebo od té doby jsem to vnímala. Kdyby to skončili včas a zůstali schopní spolu normálně komunikovat, mohla jsem být jen dítě z rozvedené rodiny. Jenže to nedokázali. A dopadlo to tak, že ona psychicky zničila mýho tátu, ten bez chuti k životu předčasně umřel a pro mě z mnoha důvodů jako matka navždy skončila.
Nenechávej to jako trvalé řešení a pokud víš, že partneři už nikdy nebudete, hledej cestu, jak tenhle rodinný paskvil" ukončit.
Asi i záleží na tom, jaký vztah vy dva mezi sebou máte, jestli jste odděleně, protože se už "nesnesete" a jste rádi, že si řeknete ahoj a jinak spolu nekomunikujete. Anebo prostě jen tam není ta vášeň, touha, ale zůstáváte kamarády. V tom druhém případě si to představit dokážu, do té doby, dokud ten druhý do toho nezatáhne jiného partnera. Protože s věkem to zájemné fyzično prostě odchází a zůstává právě kamarádství.
Pokud už tam není ani úcta, ani společné zájmy, tak dlouhodobě to udržovat a nebýt šťastná si nedokážu představit
Sousedi jsoz spolu uz jen z praktickych duvodu, mozna i kvuli detem, ale kluci jsou jiz oba plnoleti ale jeste studuji. Nemyslim si, ze by spolu zustavali jen kvuli detem, ale proste celkove se tak domluvili, ze to bude nejlepsi... nemovitosti, hypoteka, ...a i ty deti.
@mumynek Zaujal mě nedávno tento článek:
https://psychologie.cz/poradna/rozchod-rodicu/?...
Normálně spolu fungujeme a komunikujeme. Dokážeme trávit čas spolu i občas každý sám. Jsme spíš kamarádi. Jen intimní život je pryč. Vzájemně se už nepritahujeme a není nám doteky příjemné, hlavně tedy mě. Prostě spolu normálně fungujeme nehadame se. Jen teď nějak na mě dopadla ta samota to že mě nikdo neobejme nepohladi nedá pusu.
@mumynek Tohle ne. Jasný má to spoustu kladů. Nikam se nikdo nestehuje, funguje před dětma jako šťastná rodina...
Ale žít v takovým vztahu bez jakýkoli intimity? Aby to dětem všechno přišlo "normální"?
Navíc co když se jeden zamiluje jinde. Což je dost pravděpodoby, když to doma nefunguje. Stejně to potom krachne. Nebo mít tajnyho milence a doufat, že se to před dětma nikdy neprovali?
Asi je to na každým. Ale já bych se nedokázala takovou dobu přetvařovat a hrát si, že je všechno zalité sluncem.
Ještě před rokem bych ti napsala - rozhodně ano. Žili jsme tak celkem v poklidu, pro okolí krásná rodinka. A já si byla jistá, že takhle to je správné a společně to tak můžeme táhnout dál. Jenže pak se stalo to, co se prostě dřív nebo později stane. Zamilovala jsem se a celkem brzy došla k tomu, že takhle žít nemůžu, nechci. Ne v našich letech. A i když je to teď kruté a nepříjemné pro všechny, věřím, doufám, že to bylo správné rozhodnutí.
@mumynek my jsme takhle fungovali dokud jsem se neodstěhovala k novému partnerovi. Prostě vztah skončil, ale vycházeli jsme spolu dobře (hlavně, když jsme si to vyjasnili a já na něj přestala mít očekávání jako na partnera), tak proč si ztěžovat život dvěma domácnostmi.
On si tím odstěhováním taky člověk zásadně nepomůže, takže pokud jsou ti dva schopní spolu normálně fungovat, proč ne.
@mumynek podle mě taky záleží jak velké děti. A nejspíš nejlepší pak je mluvit o tom s těmi dětmi na nějaké úrovni, pokud to jde. K tomu je teda fajn mít v tom jasno za sebe. A určitě, na 100%, jsem pro to mluvit o tom s tím partnerem, protože nejde dávat dlouhodobě stranou nějakou svou potřebu. Někdy je těžké s tím druhým mluvit, zvlášť jestli jako mnoho jiných chlapů dnešní doby o podobných věcech mluvit nechce nebo nedokáže, ale je případně možné přizvat na pomoc párového terapeuta (a myslím, že je to možná i vhodné).
Já jsem zažila rozchod z nutnosti, sice v tom vztahu před dcerou jsme dokonale spolupracovali ale mě už bylo mimo její pokoj i fyzicky špatně když přišel domů a on domů chodil jako by to bylo za trest. Dcera byla v blbem věku (1,5 roku - kdyby ten rozchod přišel o rok dřív nebo o dva později, asi by ho zvládala o trochu lépe) a trochu si to odnesla, ale její vztahy se mnou i s tátou se podle mě opravdu hodně vyčistily taky o ten nenápadný bouřkový mrak který z její mámy i táty dělal dvě nešťastné bytosti. Ale to byla jiná situace, nebylo to udržitelné se zdravým rozumem.
Teď jsem celkem čerstvě vdaná a funguje to doma docela hezky, můj muž je jako druhý táta a ten opravdový si nedávno našel hodně fajn ženskou se kterou doufám, že mu ten vztah vydrží. Jediné co to dceři v tuhle chvíli ztěžuje ohledně táty je to, že on si naprosto není schopen zorganizovat svůj život a čas, takže si dceru bere hrozně nepravidelně. Před cca měsícem (?) si ji vzal po dlouhé době a celkem nakratko, a když nám dcera (teď 4,5 roku) seděla v autě, hrozně vyvadela že nevystoupi a chce za tátou zpátky - málem jsem brečela s ní... zavolat mu ať jí to vysvětlí on mě napadlo až dost pozdě, od něj jediného to pak vzala že to nejde. Včera u nás byl na dvě hodinky - a pomohl slib že se uvidí zase v úterý a kdyby to vyšlo tak si ji vezme i přes noc. Snažím se v tom udržovat nějakou pravidelnost, ale je to těžké. Jinak by to ale asi zvládala dobře. Na výchově se shodneme a náročnější důležité věci ve výchově spolu konzultujeme, takže tam (když odmyslim občas natvrdle prarodiče 🙂 ) problém není, a kdyby táta si dceru bral pravidelně a ne jednou za čas a pak ji nemotal hlavu slovy jak je to nejdůležitější co má (což věřím že říká upřímně, jen v praxi to tak někdy nevypadá a dcera z toho má pak spíš zmatek) tak by to fungovalo hezky. Jak špatné to bylo partnerství a soužití, tak docela dobré je to rodičovství. Pro nás i pro dceru, myslím. Neumím odpovědět na to co dělat, když vztah funguje na přátelské bázi a ne na partnerské, to já doopravdy zažila až po tom rozchodu. Ale ta intimita mi tam chyběla v tom vztahu opravdu hodně a když jsme se rozešli, bylo to najednou mnohem lepší - protože sice tam ten dotek nebyl, ale nic partnerského nešlo proti tomu doteku, žádná "antiláska" (neshody) a taky tam nebylo to očekávání, že teda mám partnera a něco by tam být snad mohlo i když to bylo celé špatně. Ale prostě naděje...
Jinak ačkoli mám celkem krátce po svatbě, tak k tomu spolupracovat a nemít intimní život bohužel trochu směřujeme - ne asi brzy, ale už na to mám trochu radar - s mým chlapem se o některých věcech mluví dost špatně. Ale snažím se, protože dostat se do situace kterou popisujete (a kterou měli jednu dlouhou dobu moji rodiče) opravdu hodně nechci dostat. A čím víc mám zkušeností, tím víc si všímám, že je to hlavně o drobnostech v komunikaci, které je možné se naučit, když je tam ta vůle. (a ty drobnosti v komunikaci vycházejí z úhlu pohledu. To ten je dobré se učit, ty drobnosti pak přijdou samy. Moji rodiče to na stáří trochu zvládli, ne dokonale, ale dost na to, aby jim v tom nebylo nedobře). A ideálně učit se to společně, když to jde, protože z mojí zkušenosti když se to učím sama s tím, že s mužem nejde mluvit (s tímto, s předchozím...) tak se ta propast mezi námi z mojí strany vždy naopak nakonec zvětšovala. Ale když jsem se snažila o tom mluvit a druhá strana to alespoň částečně přijala, propast se zmenšila. Takže nemám asi přímo radu, ale nějaké zkušenosti ano 🙂 Holt velké věci se skládají z mnoha banalit.
Přeju, at se to nějak utřepe správným směrem. 🍀 Který to bude záleží na milionu dalších věcí a ukáže to asi čas 🙂
Zažila jsem to jako dítě, respektive podle mého vlastního manželství mi zpětně došlo, že to mezi rodiči nebylo v pořádku, nebyla mezi nimi žádný projev náklonosti a citu (pusu si dali jen při vítání, takové to povinné, za ruku se nikdy nevedli, doma se nikdy neobjali), prostě nějak žili vedle sebe. Já jsem ráda, že naše děti vidí, že je normální dávat si najevo lásku (není procházka, kde bychom nešli s mužem za ruku, dáváme si pusu, objímáme se, děti vidí tu náklonost mezi námi). A jak rodiče stárnou a jsou jen oni 2, je to mezi nimi horší a horší, přijde mi, že to přechází až k nenávist, a pro dítě je to nepříjemné být v kleštích mezi nimi. A pravda je, že to velmi kazí můj vztah s nimi (mimo další věci, které se v rodině dějí). Takže ano, teď se to asi s malými dětmi zvládnout dá, ale je potřeba myslet na to, že děti odrostou a odejdou, a co pak? Pak už bude člověk ve věku, kdy třeba už nebude mít šanci někoho najít, takže bude dál žít v tom nefunkčnu, které dřív nebo později bouchne. Chápu motivaci, proč to vydržet, ale život je krátký na to, aby člověk žil jen proto, aby něco vydržel, ne? A obětovat dětem svoje štěstí je myslím až moc.
Moje kamarádka to tak měla a zdálo se, že to funguje dobře. Ale pak přišel covid a ona se s dětmi odstěhovala na chalupu, kam on za nimi téměř nejezdil. A moje děti se začaly ptát, proč za nimi tatínek skoro nejezdí, proč když s nimi je, netráví s nimi čas, ale jsou s maminkou každý jinde, ... Kdežto její děti se neptaly. A jí došlo, že jim to tak připadá normální. Tehdy to teprve začala řešit. ŽIlo se jim relativně hezky, ale předávala dětem model, který nechtěla. Rozchod a řešení dvou domácností bylo náročné, ale teď je šťastná, ohromně se jí ulevilo, až zpětně jí došlo, jak velký to pro ni byl stres žít splečně s mužem, kterého nemilovala a vlastně si ho ani moc nevážila. Je to ztráta času, život máš jenom jeden a měla bys ho prožít co nejlíp.
@rebe souhlas, já bych to rozhodně nikomu nedoporučovala jako konečnou
Děti jsou šťastné tak, jak šťastné je manželství / partnerství jejich rodičů
@mumynek zkusila bych vše na záchranu vztahu. Promluvit si hlavně, jako první. Říct si o svých pocitech. Poradnu, rande, společný víkend bez dětí atd. pokud by to nešlo, pak domluvou od sebe.
Je to špatný příklad pro děti a život se má žít, ne přežívat. Jako rodiče byste se měli dotýkat, měli byste se hádat a pak usmiřovat. To je příklad toho, jaký život opravdu je a jak se žije. Bohužel i to špatné do života patří. Oddělené ložnice podle mě nejsou problém. Když se setkáváte na intimnosti jinde 😉🙂
Moji rodiče to tak měli a bylo to totálně na 💩. Svým dětem bych to nikdy neudělala.