Vícegenerační bydlení. Osobní zkušenost?

@veroniquecz Moji rodiče bydleli s mými prarodiči. Já v tom vyrůstala. A i po letech, kdy by člověk řekl, že čas všechno smázne, můžu napsat: ani za zlaté prase. Jak je psáno výše: recept na katastrofu.

@veroniquecz my tak bydlíme s tchanovci. Máme horní patro, oni spodní. Když jsem chodila do práce, neviděla jsem je i týden. Teď máme na zahradě společně psi (sourozence, každý jednoho) a navíc se nám narodily děti. Všichni mě strašili, že to bude hrozný, až se narodí děti, ale za nás úplně v pohodě. Musím podotknout, že mám tchanovce akční, v létě jsou měsíc pryč, jezdí na víkendy na chatu, atd.. Navíc nám do ničeho nemluví, dokážou respektovat náš chod domácnosti, byť je tu třeba bordel, protože s holkama se udržet pořádek prostě nedá. Tchyně má naklizeno.
No a funguje to tak, že když jsem doma na mateřské, občas uvařím oběd i pro ně. Tchyně naopak nás taky občas pozve(pro mě je to krásná úleva), holky hlídají rádi. A ta starší už tam chodí automaticky sama, když je slyší. Takže i to je takový bonus. Když se nám narodila druhá malá, tak když šli se psem do lesa, vzali i našeho. A naopak, když jedou někam na dovču, my se staráme o jejich pejska, o zahradu, atd.
Neříkám, že je vše jako na obláčku, zvláště po porodu s rozházenymi hormony a bolavymi prsy jsem toho měla dost, ale byla jsem já ta na facku..
Takže za mě super.
S mýma rodičema by tohle ale nešlo. Máma nepracuje a nudí se. Takže by jsme byli neustále pod dohledem a to se nedá vydržet. Navíc je to hadavy člověk. Takže i to by bylo špatně.
Strašně záleží na tom, jaká máma je a jak by jste si určili pravidla. Ale za mě velké plus.

zkušenost mám, bydleli jsme s prarodiči z mé strany. A za mě ne, užili jsme si dost. Teď už jsou oba po smrti, ale i po té době, říkám ne. Ale hodně záleží jaké jste povahy, obě. S dědou to bylo v pohodě, babi umřela dříve. Ale ona byla zvyklá velet a to já si nenechávala líbit.

@veroniquecz ještě podotknu, že třeba často spolu grilujeme a i jezdíme spolu na hory.. Že se nemáme plný zuby i tak.

Znam 2 pripady,kdy to funguje. Ale ...obe strany musi byt tolerantni, ne-narcisticke, a ochotne se prizpusobit!
Vyhody jsou hlidani, kontakt deti s prarodici.

bydlíme s mojí mámou, ne u ní, ona u nás, má Parkinsona, kvůli tomu je teď navíc bez práce, momentálně je stále plně soběstačná, hodně i pomáhá s malým, ale do budoucna by to stejně kvůli péči zřejmě bylo nezbytné. Nejsem vychovaná tak, že se lidi někam odkládají (jesle, domovy důchodců, léčebny). Neříkám, že je to vždy úplně růžové (občas ponorka, nebo mamka něco někam uklidí), ale celkově výrazně převyšují pozitiva a pro děti je určitě terno mít ten mezigenerační pohled na svět. Jen je třeba vědět, že tě rodiče neberou stále jen jako dítě, ale jako dospělého. Musíte si nastavit nějaká pravidla a dodržovat je.

@veroniquecz Taky bych nechtěla bydlet s rodiči ani za zlaté prase.

Díky všem. Vy co píšete, ze byste s rodiči nebydleli, jak byste řešili naši situaci? 🤔

@elencze krásně napsáno ❤️❤️

Moji rodiče bydleli celý život s babičkou a dědou od táty, jeden dům, dva oddělené byty. Teď jako dospělá vidím, že tam byly třecí plochy, ale jako dítě to bylo super. S prarodiči máme pořád blízký vztah a výhoda, že mě i s bráchou máma kdykoli mohla poslat o patro níž, když cokoli potřebovala udělat nebo někam jet, byla určitě velká. Já bych se tomu v tvé situaci nebránila. Ale chtěla bych oddělené byty.

Upřímně neznám nikoho, kdo by vícegenerační bydlení chválil, vždycky to jen ty vztahy neskutečně zhoršilo (mluvím z vlastní zkušenosti, rodičů i prarodičů)

@veroniquecz bydlely jsme s tchyni chvili a i kdyz je super urcite bych s nimi bydlet nechtela dele nez je dovolena 7-14 dni.Kazdy ma jiny nazor jine chute jiny styl a i kdyz dovoli vee nakonec se to Vse obrati a maler je na svete 😝😝

Mám podobný pohled jako @elencze - moc hezký příspěvek. My budeme stavět dům na pozemku, který je původně od dědy, budeme sousedi s moji mamkou. Na jednu stranu se toho bojím, ale jsme s manželem oba jedináčci, nikdo jiný se o naše rodiče nepostará, připadá mi přirozené si v rodině pomáhat. Chce si to nastavit pravidla, respektovat soukromí, nevcházet bez vyzvání atd., ale věřím, že se to dá zvládnout ve zdraví a že i dětem to přinese mnoho pozitivního a třeba jednou na stáří zase pomůžou oni nám (a my jim zase s vnoučaty).

@veroniquecz i 80km je na starani docela dost daleko. Mam svoje prarodice a je jim uz dost pres 80let. Minimalne obden je potreba se tam stavit. Takze za me reseni je zaridit pecovatelskou sluzbu a nebo pak vybrat nejaky byt v dome s pecovatelskou sluzbou apod.

Od roku 2017 jsem do letosniho kvetna bydela se svoji matkou. Nutno podotknout, ze jsme nikdy nemely super vztahy, proc je jedno, alr myslela jsem, ze dospela, ze kdyz chodime do prace atd ze to pujde. Barak jejich, a ja zdrhla zpet do ostravy hned po porodu syna. Uz nikdy vice a to jsme meli kazdy svou byt. Jednotku. Za me jiz nikdy vicr

@veroniquecz Jedině mě napadá dva domy tak blízko sebe, aby se dalo dojít a postarat, ale ne tak blízko, aby případné nečekané návštěvy nekončily pravidelnou organizací života. Někde jsem kdysi četla, že ideální je cca deset minut pěšky, aby se tam člověk dostal v případě potíží, ale současně a každou prkotinou neobtěžoval toho druhého.

Bydlime s rodici, kazdy mame svoje patro. Dokud jsme chodili vsichni do prace, jaktakz to slo. Od te doby, co se narodil syn, zacalo to byt tezke. Moje matka je ten typ cloveka, ktery ma vzdycky pravdu a nazor druhych neuznava a v tu dobu se to projevilo naplno. Od noveho roku zustali oba moji rodice doma a zazivame takove male osobni peklo na zemi. Navic vim, ze ve svem vlastnim baraku nikdy nebudu pani domu a nikdy tady nebudeme s muzem moct rozhodovat a to nas stve natolik, ze jsme se rozhodli, ze se radeji do sedesati zadluzime, nez bydlet tady. U nas k rozhodnuti vedly i velmi napjate vztahy a dalsi veci, kterym syna nechci v budoucnu vystavovat.
Vyhody to ma v podobe nutneho hlidani. Ted jsem s muzem dvakrat musela na pohotovost a nasi hlidali syna.

Jinak reseni u nas do budoucna bude pecovatelska sluzba, v nejhorsim pripade dum s pecovatelskou sluzbou.

Bydlíme s manželovými rodiči, dříve tu oni bydleli s dědou a babi... Není to jednoduché, má to svá úskalí, ale má to taky velké výhody - navzájem si pomáháme (manžel pomáhá s domem, tchyně zase mně pomáhá s dcerou), nikdy tady nejsme sami (což může být považováno jak za výhodu, tak nevýhodu 🙈), navíc až bude potřeba se o ně postarat, budeme je mít přímo u sebe... Moje mamka se stará o nemocnou babičku, má to k ní pěšky 10 minut a je to pro ni hrozně vyčerpávající, nejradši by ji měla v jednom domě, aby mohla zaskočit kdykoli na chvilinku... Nevím no, každý pořád říká, že to nedělá dobrotu, všude to čtu, ale neznám osobně vůbec nikoho, kdo by s tím měl výraznější problémy, u nás na vesnici je bydlení s rodiči poměrně častá věc 🤷‍♀️ říkám, že pořád lepší takhle, než bydlet v bytě, to bych zas už nesnesla já...

Je to možné v případě, že se sejdou dvě generace, které se absolutně respektuji, uznávají a znají své hranice a svůj prostor. Jinak to možné není, pokud tohle chybí, je zaděláno na totální rozkol. Já ho zažila rok... Výsledek byl AD na utlumení depresivních, sebevražedných a panickych ataků.

Bydlíme s tchánovci, oni dole, my přistavěli patro. I já jsem vyrůstala společně s babičkou a dědou i přítele rodiče bydleli s prarodiči, tak myslím, že víme o co jde, že je to jen a jen o toleranci z obou stran. Nejsou hlídací, vůbec jim to nezazlívám, jsou starší a na prcka už zkrátka nemají nervy, ale zas nás zvou o víkendu na oběd, hlídají nám psa, když někam jedeme sami, nakupujeme si vzájemně a dokonce světe div se, jezdíme spolu i do termálů🙂 Vycházíme spolu skvěle, fungujeme tak cca 10 let, prošli jsme si i mrtvicí tchyně, mým úrazem, je obrovská výhoda že abslolutně ctí soukromí ( možná až dost 🙂 ) nahoru jsou jen na výslovné přání o Vánocích a pokud jsme třeba v divadle a prcek tam nechce být sám, ale to se téměř neděje.. Ale opakuji, je to jen a jen o toleranci a když tu na MK kolikrát čtu, co vše může být předmětem sváru, tak se bavím..

Do dvaceti jsme žili v bytě - já, máma (rozvedená), babička, každá svůj pokoj. Babička mě v dětství hlídala, potom ve stáří se o ní mamka starala až do konce. Snadné to se starými lidmi není, ale takový je prostě život. Mně osobně by nevadilo mít dvougenerační barák, kde bych měla dole mámu. Závisí, jaký máš s rodiči vztah. Tchánovce bych ale nechtěla 😀

Bydlíme s manželovo rodiči. Oni mají dole 2+1, my nahoře 2,5+kk - odděleno dveřmi, ale vstupní vchod do domu je společný. A i když se občas něco najde a já prskám, jsme spokojeni. Nikdy se nám do ničeho nepletli. My respektujeme, že spodek je jejich, oni respektují naše patro. Tchán se stará o zahradu i o dům, manžel se mu do toho neplete a já nejsem zahradkářský typ. Ale hlavně nám hodně vypomáhají s hlídáním či doprovodem dcerky ze/do školky. Navíc mají už jen manžela, starší syn jim před lety tragicky zemřel 😔 Takže obecně je to hlavně o lidech a toleranci 😉 Naopak s mými rodiči ani za zlaté prase, už tak jsou vztahy s nimi na hraně.

Soužití dvou generací nedělá dobrotu. Nikdy.

@veroniquecz bydlela jsem jako dospěla chvíli s mými rodiči a dokonce 2x u pritelů, s kterými jsem měla dlouhodobý vztah. A děs. Obe tchyně absolutně super, dokud jsme tam jezdili na navstevy. Jakmile jsme se nastěhovali, oheň na střeše. Chyba je na mě straně. Jsem člověk, který nemá rad nevyžádané rady a kritiku. Příklad: bydleli jsme v patře, svůj vchod. Logicky, ale stejný vratka na zahradu. Ve všední dny jsme o sobě nevěděli, všichni v praci. Ale víkend začal: Jdem grilovat, patek, přijďte, koupili jsme vám maso. Já: nemuzem, jsme pozváni jinde. Hádka. Proč jste to neřekli dřív?? Já: je potřeba hlásit svoje plány dopredu? V sobotu rano: v kolik jste prisli? Proč jste nezamkli vratka? Pes stekal, to jste museli byt dost pod vlivem. A proč delate obed? Proč parkujete tak blbě? Bazén? Nikdy! Tchyně: v životě nezbourame garáž a zahradní domek. Jo, vy chcete na zahradě něco slavit?? No to nepůjde, bolí mě hlava, koleno, rameno atd😂 děkuji, za mě nikdy více.. Kvůli tomu jsme se s přítelem rozešli, a jako perlička byla, ze se po mě chtělo, abych samozřejmě do domu investovala.. Bylo mi, šle jasne, ze v případě rozchodu/rozvodu bych byla já ta, která by musela odejít. Dům by se ani nikdy nemohl nějak dělit na půl, navíc tam byli nevyřešene dědické spory s dalšími příbuznými.

Já myslím, že hodně záleží i na tom,odkud kdo je. Jsem z regionu, kde je dvougenerační dům, případně druhý dům postavený na konci zahrady patřící k domu rodičů, vlastně standard, takže na tom nikomu nic nepřijde moc divného a tolik patologických vztahů, které by to mělo podle této diskuze vyvolávat, taky nepozoruji. I když samozřejmě znám i případy, kdy to neklapalo, protože rodiče buď s dítětem dál zacházeli jako s dítětem nebo, a to asi hlavně, neschvalovali výběr partnera.

My bydlíme v domě s mou mámou, každý ve svém bytě. Sžívali jsme se rok. Nebyla zvyklá na hluk (dupání, křik dětí), vymezovali jsme si hranice. Měla bych psát vymezovaly, protože šlo hlavně o nás dvě. Aktuálně si to pochvaluju. Konečně jsem se dočkala hlídání dětí, to dřív prakticky nebylo. Jasně, že mi sděluje svoje názory a nejsou vždycky totožné s mými, ale snažíme se navzájem respektovat. Když u nás v našem předešlém bytě musela nouzově 3 týdny bydlet, dopadlo to tehdy totálním fiaskem, scénou jak s filmu a narušením vztahů. Teď nemusíme řešit žádné zásadní neshody. Respektuju, že o zahrádce rozhoduje ona, jsou to vlastně jen záhony. Já bych na to stejně neměla energii, pro ni je to koníček. Naopak když jsme vybírali barvu nové fasády, nechala to na nás, i když jsme ji zvali k rozhodování.

@veroniquecz ahoj my máme vicegenracni bydlení postavili jsme rodinný důvodům se 3 bytama. Bydlíme my, moje babička, moji rodiče. Zaklad je aby každý měl všechno svoje. Svou koupelnu kuchyň proste cele svoje bydlení. My a nasi mame dům stejný jen zrcadlový a mezi námi babicka s bezbariérovým bytem. Výhody - hlidani praktocky kdykoli babicka a táta jsou v důchodu. Kdyz greba nestihnes uvařit vždycky ti někdo da oběd. Kdyz je někdo na víkend pryč postaráme se navzájem o zvířata větrání atd. Kdyz jede někdo nakoupit ptáme se vsech zda něco nepotřebujou takze se i eliminují,,zbytečně,, cesty. Navzájem si můžete pomoct i rodiče nam jelikož jsou ještě (tuk tuk) fit. Nevýhody- zahradu mame společnou, stále tam někdo je. Ted mame období kdy mama s babičkou maj hrozne nutkání mi kecat do výchovy. Kolikrát toho ma člověk dost takze ja to řeším tak ze jsme s malým cely den někde venku at si od všech odpočinu nebo kdyz je hnusně tak jsme zalezli doma. Je to o obrovských kompromisem a jeste vetsi toleranci! Opravdu je nutné si nastavit pravidla o tom ze si navzájem nelezeme do domů bez ohlášení nebo bez pozvání. Jsou dny kdy to člověk bere jako nutne zlo. Nam se několikrát stalo ze kdyz babicka bydlela sama tak jsme tam jeli šílený protoze nebrala telefon a ona si ho jen zapomněla ale pak ho takhle nezvedla dvakrat a dvarat se tam válel od 3 od rána na zemi protoze kdyz sla na záchod uklouzla a nemohla se zvednout a my na to přišli az během dne... coz proste nejde a to jsme to měli asi 30km daleko. Nasi do ted bydleli ve 3.patre bez výtahu... tam to byla jen otázka času. Takze jsme to sfoukli vsechno naraz. Jednou to jsou rodiče o které se chce nechce musíme postarat. Jestli tu možnost mas sla bych do toho ale rozhodne aby to byl jako vlastní byt. Nejlip i rozdělena zahrada.

@veroniquecz To záleží na povahach lidi v rodine, základ je aby každý měl svůj byt, svoji kuchyn, nehospodarilo se společně, důležité je ctít soukromý druhých.. Moje babička, tatovo máma, bydlela v bytě pod námi, nikdy se do ničeho nepletla, žila si svůj život, do vysokého věku chodila do práce, navštěvovala svého přítele, chodila na zábavy pro důchodce.. K nám občas zašla s koláčem, nebo jsme k ní šli na oběd, když byla požádána pohlidala nás vnoucata, ale sama se nehrnula.. Na druhou stranu byla hodná, když jsme k ní se strou zašly, hned nám chystala něco dobrýho.. Takže ano s normální osobou se dá klidně bydlet pod jednou střechou.. Zakladatelko ty sama musíš vědět jaká je tvoje máma a jestli to bude fungovat.