Vdaná... ale ne šťastná. Prošel někdo něčím podobným?
Prosím o jakýkoliv nápad, jak se nezbláznit. S mým mužem jsem se poznala po sérii vztahů s úplnými blázny. Ano, přitahovala (nebo vyhledávala?) jsem dost problematické jedince.... vždycky to dopadlo špatně. Většinou hodně atraktivní muži, velmi sebevědomí, galantní atd... jenže to nikdy nemysleli moc vážně. Buď vyšlo najevo, že mají manželku nebo něco tají jiného... a jednoho dne, když už jsem nad sebou zlomila hůl, se objevil on. Můj současný muž. Oproti předešlým vztahům na mě působil jako zjevení. Sice o 10 let starší, proplešlý a o půl hlavy menší, ale říkala jsem si "na vzhledu nezáleží", hlavně že je milý a hodný. Rozuměli jsme si, jen to nikdy nijak strašně nejiskřilo. Motýle v břiše se fakt nekonaly, ale říkala jsem si, že už to snad ani nepotřebuji.. Po roce docela hezkého (i když už tenkrát trochu nudného) vztahu jsme se vzali. Odstěhoval se ve 40 letech od maminky a hned po svatbě jsme počali dvojčata. Pár let jsem nedělala nic jiného, než se soustředila na mateřství, přestěhovali jsme se na venkov, začala jsem pracovat... ale nyní, když je holkám 6 let, jsme si s mužem čím dál víc cizí. Resp. on mně. Pokud byste potřebovaly popsat prototyp flegmatika, tak vám ho mohu přesně poskytnout. Je mu jedno vlastně úplně všechno. Nezajímá se o žádný koníček, nesportuje ani sport nesleduje, kultura je mu ukradená, věčně je hrozně unavený (o víkendu chodí spát po obědě)... já jsem s VŠ vzděláním, on vyučený... mě zajímá umění, neustále něco studuji (potřebuji se celoživotně vzdělávat kvůli svému zaměstnání ve zdravotnictví) a on vlasntě ani neví, co dělám. Už nekolikrát jsem mu to vyčetla, takže se nyní občas zeptá, ale vidím, že mi vlastně nerozumí. Prakticky se mnou nemluví, vyjma provozních věcí - "kdo vyzvedne děti, je doma chleba, je odčervený kocour atd." Já vím, určitě vás napadá, proč jsem si proboha takového člověka brala. Já vám ale taky neřeknu. Několikrát jsem navrhovala párovou terapii, protože nám to neklape ani v posteli, nikdy nechtěl, nezdá se mu, že by to bylo třeba. On je spokojený doma, na zahradě, venčí psa, pomáhá s dětmi - vyzdvedávání atd., ale i to je všechno dle mých pokynů, už mi z toho kolikrát hrabe. Je občas nespokojený, že mu pořád říkám, co má dělat, ale když to neříkám, tak nedělá nic. Čas od času jdu na víno nebo na víkend s kamarádkami, vždy si tam odpočinu od něj i od dětí, ale většinou se vracím ještě víc naštvaná, protože se tam potřebuji z tohoto vypovídat a vlastně je to pak ještě horší - když to pojmenuji. Po návratu je navíc pár dní na mě naštvaný a já po tom vypovídání taky, ale on proto, že jsem "zase" někde byla a on měl na krku děti. Přitom se to děje max. 1x za měsíc. Jenže jemu to připadá moc, protože nemá vůbec žádné přátele. Máme jen pár společných, ale když nezorganizuji návštěvu já, on je nekontaktuje. Myslím si, že žárlí, že mám kamarádky, že se dokážu dobře bavit. V posledních letech i pozoruji, že když jsme výjimečně někde spolu a on o něčem mluví (což je fakt rarita), tak se trochu stydím, protože nemá přehled o současném dění, dělá divné vtipy... Začíná to být trošku peklíčko. Dost často jem pak na něj nepříjemná, protože mě zkrátka štve a já se neovládnu.... je mi to pak hodně líto. Protože při tom všem ho mám stále docela ráda a jsem ráda, že ho mám. Je spolehlivý, má stálou práci, nepije, nekouří.... Ale představa, že s ním strávím zbytek života ...já bych se unudila k smrti. Je mi 39, jsem pořád docela hezká, štíhlá, rozhodně nechodím v teplákách a triku, i když vím, že manželovi by to vyhovovalo. Všechno toto moje pochybování se nejvíc zdramatizovalo před pár dny, kdy jsem potkala jednoho muže z našeho města - máme děti ve stejné škole a děti se skamarádily. Takže jsme poznali i tátu. Ten se zná i s mým mužem, občas zajde s děckem k nám na zahradu ale mně se začal strašně líbit. Navíc je sám, ženu nemá... Vůbec z toho nedělám žádné závěry, neznám ho, nehodlám ho nijak balit, ale rozjitřilo to hrozně ty moje pocity nespokojenosti s mým mužem. Je mi jasné, že to je teď tím zakoukáním do "souseda", ale myslím, že se jen víc odkrylo to, co se v sobě snažím marně už pár let udusit. Moc se omlouvám za dlouhý text, ale je někdo, kdo prošel něčím podobným? Můžete mi popsat svůj příběh? Nebo říct, jak to vidíte u nás?
@asinehri no, já vím, že tragédie to žádná není, ale krásný život si přeci jen představuji maličko jinak. Třeba tak, že partner je opravdu partnerem, který má svůj názor, nebojí se ho prezentovat a žije kromě partnerského života i nějaký svůj. Můj muž se stále chová tak, jak očekává, že se mi to bude líbit nebo se nechová nijak.
@blanick Proč mám pocit že ses vdala spíš jen z povinnosti? Asi jste s manželem každý úplně jinde... A asi mě tu ukamenují, ale pokud nejsi šťastná, a soused je sám, zkus nenápadně zkusit jestli by ses mu líbila...
@blanick Ja Vam rozumim. Je to zivot, ktery zvenku vypada uhlazene, ale neni naplnen. Sama sebe se nekdy ptam, zda to takhle staci. Na to Vam nikdo neodpovi, jenom Vy sama. Pred jakymkoli radikalnim krokem bych ale zasla k terapeutovi/psychologovi, abych si veci ujasnila. Znam pribehy se stastnym koncem - zena skocila do noveho partnerstvi a vyslo to. I ty opacne - kvuli 15-20%, ktere chybely manzelovi, zenska vse zahodila, s novym partnerem byl skvely sex, ale to je tak vsechno a nyni si mlati hlavu, jakou udelala chybu a cesta zpet neni.
Jistě to popisuješ zkresleně podle sebe, ale jak to vidím já - vzala sis nudného patrona z nouze. On je prostě introvertní jedinec, solitér, který nic nepotřebuje. Nezměníš ho, s tím se smiř. Je škoda, žes to asi svým způsobem cítila už dřív, ale brala si to jako znouzectnost. Podle mě se tohle nedá moc vyřešit, rozpory se patrně budou stupňovat, protože máte každý jiné představy o životě. Rozumíte si jinak? Bavíte se spolu o něčem jiném než o provozních věcech? Osobně si myslím, že to nemá budoucnost. Není to ani o tom, jak často máte sex, ale máš pocit, že jste partneři? Nebo jen dva jedinci vedle sebe? Je jen otázka času, než podlehneš nějakým svodům jinde.
Jestli je vyučený a dělá fyzicky náročnou práci a má svůj věk, tak si potřebuje odpočinout. Já jsem mladá a když mám možnost ráda si po obědě lehnu :D. Osobně si myslím, že manžela poznamenalo to, že se ve 40 odstěhoval od rodičů. Neznám sice jeho matku, ale některé jsou hodně dominantní a pokud to není podle nich, je oheň na střeše bez ohledu na věk. Myslím si, že kdyby bydlel sám bude se muset starat o domácnost sám a v novém vztahu by pak některé věci dělal automaticky a nečekal až mu řekneš co a jak.
Pokud chceš ten vztah zachránit a on nechce na terapii, našla bych si na tvém místě terapeuta sama pro sebe. Klidně bych jich vyzkoušela víc, kdyby první neseděl.
Super knížka je Pět jazyků lásky od Gary Chapmana, mně pomohla.
Mám kamarádku, její manžel jezdí na montáže, doma moc není, když je doma nemá chuť nikam vyrážet, protože je rád, že je konečně doma. Ona si zvykla, že chodí sama nebo s kámoškou. Na výstavy, kina, divadla, koncerty můžeš časem chodit s dětmi. Ale chápu, že jsi víc akční a chceš tam jít s partnerem.
Mně je úplně smutno z toho, jak si ho nevážíš, protože je "jen vyučen". On to určitě cítí, ještě aby s tebou mluvil, když vše co řekne, není dost "inteligentní".
@klokanka31 to me fascinuje tohle. tyhle rady. A co manzel? Nema pocity? Jak on se citi ve vztahu? jak ho proziva, jak vnima v tom vztahu sebe sama? Nema treba i deprese z toho, ze nedokaze svoji manzelce stacit? co by si pral? Me uz strasne se.e toto. Jako kdyby manzel tu byl jenom proto, aby udelal manzelku stastnou a jaksi se nebere v potaz, ze je treba taky osoba s vlastnim prozivanim, problemy, strachy, obavami. A city. Jop. Predstav si, ze svoji manzelku treba strasne miluje. Jenom je introvert a nedokaze to dat najevo... proste jdete uz do haje s temahle radama, fakt.
@blanick hele, vzala sis ho, vedela jsi, koho si beres. Kdyz jsi mela prace hafo, litala jsi okolo deti, tak ti to nevadilo. Najednou mas vic casu a chces vic. coz je na jednu stranu pochopitelny. Pak taky blizici se krize stredniho veku a pocit ujetyho vlaku, co si budem povidat. Takze bych radila si srovnat priority - a HLAVNE - komunikovat o tom s manzelem. My tady muzem placat plice jak chcem, ale nikdo z nas vas nezna. Co je strasne dulezity je o tom mluvit. Ne ze mu tedy na hlavu vylejes, jak moc je k nicemu a jak moc ti nevyhovuje (protoze podle toho co jsi psala - ze se chova jak si mysli ze ty chces, tak mu na tobe asi opravdu zalezi). ale ze si s nim zkusis promluvit konstruktivne. Vis jak se citi on?
Zajdi si do poradny, muzes sama (treba se pozdeji prida). Umi pomoci, navest, funguje to.
Mně to trochu přijde jako obhajování sama před sebou, proč zkusit sbalit tátu od kamarádky holek. Podle mě to nikdy není objektivní, řešit co se vztahem, až když je na obzoru nový objev...
@asinehri to je mi moc líto, pokud to takto vyznělo. Já jsem tak původně vyučena, pracovala jsem několik let rukama a moc dobře vím, jaké to je těžké. Studovala jsem pak v průběhu let dál, nemohla bych jinak. Vyučených šikovných lidí si moc vážím, to bych si ho přece nemohla vzít. Jenže on to tam zapíchl a už se nikdy dál neposune, stačí mu to. Jen jsem chtěla zdůraznit ten rozdíl mezi námi.. je tam. Bohužel.
@pipi_puncocha ano, já vím, proto teď určitě nehodlám dělat žádné kroky a ani se nechci nechat sbalit. Ale těm pocitům coby kdyby se člověk prostě nevyhne... Musím na to teď víc myslet.
@blanick já to naprosto chápu, ale právě abys pak něčeho nelitovala. Pokud bych se rozhodovala, zda odejít nebo ne, tak bez ohledu na nový objev. Prostě varianta odejít a být sama s dětmi (případně se střídavou péčí). Nový chlap by byl až bonus a to taky není trvalé. Možná by ta sólo terapie mohla pomoct, otevřít nějaké otázky, zamyslet se nad skutečným motivem...
@odula to je všechno pravda, co píšeš.. mluvit s ním opravdu ale moc nelze, on prostě nechce, nechápe, v čem je problém. I když si uděláme čas a já mu v klidu řeknu, s čím jsem nespokojená, většinou jen dělá hmm a nakonec se mě zeptá, "tak co mám teda dělat" A to už je mi pak do pláče. A že mu na mě záleží to vím. Víte, když máte chlapa, který se tak snaží být jako vy a dělá to co chcete vy, je to pak jako mít ráda sebe.
@pipi_puncocha asi to bez té terapie nepůjde... já se v tom motám už tak dlouho a tak dlouho je mi neveselo, že mi je líto těch let, kdy nevstávám s úsměvem... jako dřív.
Můj manžel taky nemá žádné koníčky, žádné zájmy baví ho jen koukat na televizi a do telefonu. Moc toho taky nenamluví. Občas mi to vadí, protože já nějaké koníčky mám. Ale jsem ráda, že ho mám protože, vím, že je na něj spoleh, že mi se spoustou věci pomůže. Do hospody nechodí, a pivo si dá jen výjimečně. Beru to tak, že každý jsme nějaký. Pro mě je důležitý, že je na mě hodný a váží si mě.
Ale je to tím, že jsem před tím žila 13 let s člověkem, pro kterýho jsem byla jen ženská, která má dělat ženský práce, s ničím mi nepomáhál, a když jo, tak si připadal jako ten největší borec. Do hospody chodil skoro denně, a já pro něj nic neznamenala.
Proto si teď moc vážím, toho koho mám vedle sebe, i když není dokonalý.
A jak víš, že tamten bude mít to, co tvůj manžel nemá. Po čase, se stejně vždy něco najde, co by ti na novém partnerovi vadilo.
Spíš bych zapracovala na vašem vztahu, a snažila se ho přijmout, takového jaký je.
@blanick máš to tak jako spousta žen. Vlastně máme všechno, ale nikdy člověk nemá všechno. Někdo je bezva manžel i milenec, ale hrozný otece. Jiný zase super otec, ale v posteli stojí za starou beu. Další je super všechno, ale nevydělá peníze. A mohla bych pokračovat do nekonečna 🙂
Mám spoustu kamarádek a znýmých a zaměstnanců a nikdo není v dlouhodobém vztahu 100% spokojen.
Já jsem s manželem víc jak 20 let a lhala bych kdybych řekla, že plujeme na obláčku. Taky má svoje mouchy a stejně tak je mám já. Jenže oba se snažíme a na vztahu pracujeme.
Jak se bude tvůj život dál posouvat je jen na tobě. Můžeš muže opustit a najít někoho lepšího, jenže ten další může mít po xletech těch chyb víc než tvůj manžel ;)
Za sebe doporučuju manželskou/partnerskou poradnu.
@blanick ale jo. bílý, černý a růžový. ;) hele víš co si myslím? Jak žil vedle ty svoji maminky tak strašně dlouho, tak se prostě naučil poslouchat. Dílem to může být pohodlnost, dílem ale taky prostě, že on zkrátka neví kdo je on - protože matinka třeba vyžadovala aby synaček dělal co říká, jinak by ho "neměla ráda" (btw - víš že tahle hláška byla při výchově v osmdesátkách docela častá? já jsem taky její "oběť" - musíš dělat co druhá strana chce, jinak tě "nebude mít rada". děsivý. mno). Ted jako uplne strilim do boku. ale vztahy s rodicema ovlivnujou vztahy s partnerama strasne moc. Co ti rekne na to, kdyz se ho treba zeptas co by vlastne chtel on? Doopravdy on, sam za sebe?
@blanick Jak si tady čtu tvoje příspěvky, tak vy dva komunikujete absolutně odlišnými jazyky. Myslím, že by jsi si přála, aby tě překvapil, vzal na dobrou večeři, do divadla, zařídil wellness, ale on to neumí, nikdo ho to nenaučil. On komunikuje svou lásku, tak že ti pomáhá s dětmi, dělá na zahradě.
Tvoje věta "Víte, když máte chlapa, který se tak snaží být jako vy a dělá to co chcete vy" je nebezpečná. Můj muž se fakt nesnaží být jako já, aby mě učinil šťastnou. 😉
@blanick jo jinak - ohledně toho posouvání a neposouvání. Mám ve svém okolí pár. Ona - asi jako ty. Akční jak blázen, plesy, koncerty, výlety, výstavy, v padesáti začala studovat na univerzitě (ne univerzitu třetího věku, normální univerzitu - práva). On totální "brzda". Chytrej dost, ale nejradši po práci na zahradě, u telky, dát si dobrou vecu a mit klid. Nikam nemusi, je spokojenej tam kde je, a kdyz ho manzelka nuti na koncerty, vystavy atd. tak nepokryte trpi. NEpije, nekouri, kamarady nevyhledava. Ale oba se to naucili brat s humorem po tech letech (jsou uz spolu 40 let) a vís co prohlasila ona? ze ji vzdycky vadilo, jak je partner strasne neakcni do ty doby, nez zjistila, ze je to jeho nejvetsi plus - on je totiz strasne stabilni a je na nej dokonaly spoleh, nehne s nim nic a ten jeho klid pozitivne ovlivnuje i ji. Kazda vlastnost ma svoje negativa - ale i pozitiva. 🙂
@odula Jasně, asi má pocity, ale očividně mají problémy, on je nechce řešit, a asi mu vyhovuje flákání doma. Ano, pracuje, ale i tak by měl mít každý nějaký koníček, někam s partnerkou zajít, a ne jen sedět a čekat na pokyny co má udělat.
Holky mají pravdu v tom, že není tak špatný, jak se může zdát. Ale... Já v tomhle vyrostla. Táta total flegmouš bez zájmů, matka se tomu podřídila, ale v hloubi duše nebyla nikdy šťastná, protože byla víc akční, měla jiné zájmy. A my jako děti to odnesly velmi pasivním rodinným životem. Naši k sobě prostě nepatřili, ty své protiklady nedokázali přetavit v pozitiva.
Ten příběh vedl k tomu, že to po 15 letech začalo být zlý. A ta špatná byla ona. Opravdu špatná, protože to vzala za špatný konec. Až tak, že ztratila dceru nadobro a syna má stylem, že je trpěna.
Takže to, že je chlap v podstatě v pohodě, je sice super, ale ty zjevně nejsi už nějakou dobu šťastná. Takže moje rada je, snaž se s tím udělat něco dřív, než bude pozdě. Pokud muž nereaguje na komunikaci a to, co tě trápí, tak to asi nebude taky tak růžové. Introvert, neintrovert. Píšu to jako ta, která už nemá ani matku, byť žije, a bohužel ani tatínka, kterého tenhle způsob života nakonec zabil. A oběma budu vyčítat celý život, že to neskončili dřív, než bylo pozdě.
Přemýšlej taky nad tím, jak asi bude vypadat dětství vašich dětí. Dokážete jim vy dva udělat šťastnou rodinu?
Může se stát, že celou rodinu rozbiješ na prach a odskáčou to děti a manžel. Budeš v takové situaci šťastná, i když oni budou nešťastní?
Děti budou pendlovat ve střídavé péči, nešťastné, zmatené, manžel zlomený, protože nic vážného neprovedl, budete se dohadovat o penězích, dcery budou mít v dospělosti problém udržet si vztah, budou mít na tebe vztek, budou muset bydlet s nějakým cizím chlapem místo vlastního táty, atd.
Je to černý scénář, ale znám takových příběhů hodně, ber to jako jednu z variant, co může nastat.
Manželství je závazek v dobrém i zlém, navíc s vyšším cílem než neustálý pocit štěstí, jde opravdu nejen o tebe, ostatním můžeš fatálně ublížit.
Ja myslím, že máš krásný život a nemůžu se ubránit závisti.