Úzkostná porucha, panické ataky - už nevím, do dál....
Partner je úzkostný pacient a taky s prominutím hypochondr. Bojí se o své zdraví, neustále ho něco bolí a sužuje a já se obávám, že už na to prostě nemám kapacitu. Úzkostnou poruchu má diagnostikovanou, chodí na terapie, AD nechce. Má v záloze xanax, když je nejhůř. Co se známe, je vyšetřený horem spodem (doslova) vč. MRI, RTG a CT všeho možného a vždy vše v pořádku. Jeho úzkosti prostě spočívají v tom, že každé zabolení, lupnutí, píchnutí je hned určitě šílená smrtelná choroba a on určitě umře. Já se opravdu snažím nezlehčovat jeho problémy. Snažím se tu pro něj být a být ta, co mu vždy racionálně vysvětlí proč ho ta daná věc bolí (bolí ho hlava, dle něj jednoznačný nádor na mozku, tak se spolu např snažíme rozklíčovat jaký měl den - hodně stresu, málo pití, každého někdy bolí hlava, neboj, je to normální, zítra zkus lépe pít).. ale já vám přísahám, že toto řešíme denně. Několikrát. A já už opravdu nemůžu. Máme půl roční celkem náročné, nespící, neodložitelné mimino a tak prostě už nezvládám hned po probuzení řešit co ho hned z rána trápí, nezvládám po celém dnu s malou na krku hned co chlap přijde z práce poslouchat a hasit jeho milion bolístek. A únava! On je furt unavený. Furt. (to mě tak nějak točí nejvíc, protože já vstávám milionkrát za noc k miminku a od 5 jsme denně vzhůru, zatímco on si za trojíma dveřma chrupká 22-7) .. Já mu všechny ty jeho bolesti i věřím, věřím, že se necítí fajn, že se bojí. Ale ono už je toho tolik a já už prostě nemůžu. Už nevím jak na to reagovat.
Teď to vygradovalo v to, že má už pár týdnů dušnost. Chodí po bytě a divně dýchá. Vyšetřený je tak, jak většina lidí není za celý život (gastro - gastroskopie pro vyloučení refluxu, plicní - rtg, poslech a spirometrie - bez nálezu, alergologie - alergie na traviny, nic nového, ale ty ho teďka asi nesužují, krev mu brali asi 3x, nikde nic. Fyzio - možná je to od hrudní páteře - dostal cviky. Možná je to psychosomatické, loni jsme měli velký stres tak to teď teprve možná doléhá. kdo ví. ) A on tu stále chodí a těžce dýchá. V některých polohách je to prý lepší. Při pohybu taktéž lepší. Rozumím, že už to musí být na palici. Nevím jak mu pomoct. Jak už to trvá dlouho, úzkosti přerostly v panické ataky. A tam už je to takové, že si pomoct nenechá. Nefunguje uklidňování, přemlouvaní, vysvětlování, racio, důkazy, prostě nic. A k tomu je na mě hnusný, že to nechápu a že mu nejsem oporou. No možná nechápu, co já jakožto flegmoš, který k doktorům nechodí, můžu vědět, že jo. Ale určitě se snažím a snažím se mu být oporou. Jen už nějak nevím co dál. Chtěla bych aby šel na AD. Prosím ho. Potřebuju aby mi doma trošku fungoval a pomohl.
To je mazec, obdivuju tě, že tohle sneseš a že v něm i přes to dokážeš vidět muže, s kterým se ti chce spát. Mám k hypochonodrům děsnou osobní averzi, můj táta je v invalidním důchodu od mého narození, 40 let bere denně x léků jen na bolest, nikdy si nikomu nestěžoval, nikoho s tím neobtěžoval. Naopak se snažil vždy vydělat peníze, pracovat na domu, cestovat s námi a věnovat se nám, jak mu tělo dovolilo. Takže když vidím, jak někdo trápí své blízké a mrhá svým životem pro nějaké domnělé potíže, tak k němu mám nulovou toleranci. Pokud je opravdu psychický nemocný, trvala bych na léčbě, jinak balím kufry. Nevím jak jste spolu dlouho, ale takový život tě sundá. Teď se ještě snažíš, ale za pár let ho budeš nenávidět a utečeš s prvním normálním, pohodovým a silným chlapem, který ti zkříží cestu.
Bez AD to bude pořád stejné a hlavně i on sám musí chtít, aby to bylo jinak....držím pěsti🍀 trvej na tom, aby se léčil, nebo onemocníš ty.
Potřebuje AD. Osobní zkušenost. Proč odmítá AD, která by mu pomohla?
Bez AD se nikdy nic nezlepší, bohužel. S léky se uleví jemu i vám. Trvalá bych na tom.
To je strašný. Já bych ti asi poradila kromě výše uvedeného, ať si najdeš psycholožku pro sebe, ať to celý nějak přežiješ ať už to dopadne jakkoli. Já od takového utekla při pokusu o soužití kdy se mu tohlecto rozjelo. Strašný psycho. ♥
Ak nechce AD, tak mozno este zmenit terapeuta. Ja som byvala tiez silny hypochonder, takze to poznam z tej druhej strany. Tiez som bola vysetrena od hlavy az po paty, dotiahla som to az na pozorovanie do nemocnice. Tam mi dali AD, chvilu som ich brala, po par mesiacoch som vysadila, nejaky cas bol pokoj. O necele dva roky sa to objavilo znovu, vybrala som sa teda za psychiatrom. Ten mi ale AD nedal, ale poslal ma za psychologickou. Mala som stastie, bola to skusena primarka, naozaj spickova. No a ona uz na druhom sedeni zistila skrytu pricinu tych strachov a ono to proste zmizlo. Len teda potom sme velmi dlho riesili tu skrytu pricinu, tak 2 roky intenzivne, potom este nejaky cas menej casto. Ale tie strachy z vaznych chorob som uz nemala.
Problemy s nervami mi uz ale zostali, aj uzkosti, panicke stavy a podobne, len uz to nebolo spojene s niecim konkretnym a dokazala som s tym normalne zit, fungovat, mat vztahy a vsetko. Jedna velka kriza este prisla po rokoch, vtedy som potratila, nasledne som realne ochorela a bola som chora niekolko mesiacov, z coho som bola velmi vycerpana a dostavili sa obrovske uzkosti, najhorsie v mojom zivote. V tomto obdobi mi opat najviac pomohla jedna vynikajuca terapeutka. Opat sme sa dostali k nejakym veciam vo vnutri, ktore este neboli vyriesene, chodila som k nej rok. Odvtedy uz preslo 6 rokov, mam uz aj dieta a so zdravotnym problemom sa vyberiem k lekarovi az po niekolkych tyzdnoch alebo aj mesiacoch, prakticky vobec sa nesledujem, neriesim.
Takze ja by som este dala sancu terapii, no bolo by dobre zohnat niekoho naozaj velmi dobreho a skuseneho. Ja som za tie roky okrem tychto dvoch psychologiciek navstivila aj ine, ale tam bol efekt velmi maly alebo ziadny.
na muj vkus se s nim moc "seres" promin. Ocividne potrebuje pozornost. Chapu, ze neni psychicky v pohode, ale tak pokud mu opravdu nic nebylo prokazano, musi vzit leky AD. Sam to tezko prekona a tebe tim hrozne dusi.. Zcela natvrdo bych ho vic zamestnala i peci o dite, at prijde na jiny myslenky nez se jen pozorovat.. kazdopadne pokud odmita pomoc tak se z toho zblaznite vsichni.. a to bych s nim fakt probrala, co vlastne chce a co s tim chce delat
Ma pocit, ze kdyz pridtoupi na AD, bude to jeho selhani, ze se s tim nedokazal vyporadat jinak, sam. Nutno dodat, ze do prace chodi (ale ma ji hodne psychicky narocnou, stresovou), rodinu zivi a bez nej bych byla v haji. miluju ho a chci tu pro nej byt a pomoct mu z toho ven. nejsme spolu dlouho, vsechno se nam to tak nejak sebehlo omylem a dost rychle, ale on se k tomu vzdy postavil celem. semlelo ho moje tehotenstvi (kdy ja jsem si lebedila a nic mi nebylo, on zil v permanentnim strachu o mne a malou) a porod (ok ten byl strasny, ale tam zas on byl kupodivu uplne skvely, nejlepsi PA jakou jsem si mohla prat :D ) a do toho se to snazil hodne nahnat v praci aby pak mohl byt co nejvic s nama.. no nevim, jak pisu vyse, prala bych si aby sel na AD. i ja jsem si pred par lety prosla obdobim uzkosti a po AD jsem skocila okamzite. nemela jsem cas a finance to resit konzervativnej ale dikybohu AD mi sedly jak prdel na hrnec, po par mesicich byl klid, AD jsem vysadila a uzkosti jsou pryc. no uvidime, snad si da rict. dekuju vam za nazory🙂
Když bude mít úraz nebo onemocní (fyzicky), léky si vezme a nechá se ošetřit nebo se bude snažit se uzdravit pomocí své vůle? Jaké selhání?? Lék jako každý jiný... Chjo.
Bez léků mi lépe nebude. Myslím antidepresiva. Ta únava, silná k tomu patří taky, vnitřní boj z úzkostí tělo vyčerpává. Zkuste rodinnou terapii, manželskou poradnu, aby vám pomohli s návodem, jak spolu fungovat. Nemůžeš se ty zničit, zároveň s péčí o mimino.