Usměrňování frustrace manžela. Zkušenosti, rady?
Ahoj, je mi nepříjemný to řešit, tak anonym… s manželem máme několikaměsíční dítě, který je ještě ve věku, kdy ho trápí bříško - manžel se vrací domu až večer, pohraje si s prckem, všechno dobrý. Problém nastává, když malej dlouho brečí. Zkouší ho chvilinku chovat a když to nezabere a neutiší se, položí ho vedle sebe, rve mu neustále dudlík a začne se vztekat. “Můžeš už bejt konečně ticho?!” A občas to řekne i hůř, stydím se to i napsat.. já mu třeba řeknu, aby ho pochoval dýl a mluvil na něj, nebo aby si ho dal na břicho a nechal ho, aby zkoušel tlačit, někdy se musí sáhnout po rektální rource atd atd, jenže vždycky řekne, že ho choval a že stejně řve. Přitom ho choval třeba minutu. Když už vyletí, tak mu řeknu (klidně ale) že je přece ještě malej, že to nechápe a prostě nám takhle dává najevo, že ho něco trápí, tak aby s nim mluvil jinak, že to nedělá naschvál. Na to se mi často dostane odpověď “takže já nemůžu dávat najevo emoce?” Když odpovím, že může, ale ať se vybije jinde, tak se urazí. Neříkám, taky sem vysílená, taky se nevyspím a taky se třeba naseru, už jsem frustrovaná… ale když na sobě vidím, že bych vyjela, jdu třeba do kuchyně a vydejchám se, nebo si soukromě zanadávám a k dítěti jdu pak už v klidu - nebo minimálně ve stavu, kdy na něj nebudu hnusná. Docela mě to děsí si budoucna, kdy si toho dítě bude víc všímat a bude chápat o co jde. (Třeba nebude bříško, ale bude něco jinýho, nebude poslouchat nebo tak) Obecně s vylitím hněvu byl problém u manžela vždycky - dlouho to v sobě třeba dusil a když už na to přišlo, tak prostě se vztekal, nadával, byl jak dítě. Jednou nesl kojenecký vody na rameni, spadlo mu to - dvakrát. A venku tam do toho začal kopat a nadávat. Nemusím asi říkat, jak jsem se styděla. Kluka miluje, hraje si s ním, mazlí ho, ptá se na něj, ale jakmile je třeba utahanej z práce a prcek brečí dlouho, nevim, jak ho nasměrovat, aby se snažil uklidnit. Prostě to pustí a je to. Jinak - není to nějakej agresor, není třeba na mě hrubej, neuhodil mě nikdy, naopak je podporující, ale tohle mi dělá starosti. Někdy zase, když prcek sice brečí, ale manžel má dobrou náladu, tak se snaží ho utišit, vezme si ho k sobě do postele a mazlí ho třeba a tak, ale jakmile se vrátí a má blbou náladu a já se třeba vrátím z nákupu, jen ho najdu jak sedí na gauči, vedle sebe řvoucí dítě, rve mu dudlík a je snad ještě víc v háji než syn. Díky za zkušenosti a rady
Já bych ho hnala 😠 buď k psychologovi nebo z bytu. Nemůže být přece hnusný na mimčo které ho potřebuje. A čím víc je nervní, pak bude i mimčo. Vycítí to.
@irmamala to s tím mlácením si nemyslím, jeho mamka na něj v životě nevztáhla ruku a sám je proti tomu, já taky - proto to jede u něj slovně. A dítě mu do ruky necpu, vezme si ho dobrovolně sám, problém nastává jen u dlouhýho řevu, který se může objevit kdykoli. Když vidím, že brečí a manžel je už naštvanej, beru si ho.
@klokanka31 já právě netuším, jak toho psychologa navrhnout tak, aby se ho to zbytečně nedotklo.
Přece kolem něj nebudeš chodit po špičkách. Prostě narovinu, ať se nas*re jak chce. Je dospělý tak jiný názor snad zkousne ne? Tady jde i o to, že to dítě ho pak nemusí mít rádo, když na něj bude řvát, a taky se děti moc rádi učí sprostá slova, a když je odjakživa uslyší od táty...
@klokanka31 to je pravda. On je citlivej a asi proto jsem to chtěla řešit nějak… klidněji. Díky )
Přemýšlím, jestli je nutné manžela nutit, aby se ho snazil uklidnit. Muž to taky úplně nedával, nebo jak kdy, ale když děti brecely, většinou jsem si je automaticky brala do náručí já a uklidňovala jsem je já. Přeci jen se mnou byli celý den a byli na mě více zvyklí. Je hezký, že se muž zapojuje, hraje si s malým, mluví na něj a nemusí přeci dělat vše. Může se v té situaci cítit v úzkých, malý brečí, on nevi, jak ho uklidnit a ještě ty ho do toho nutis... to nemyslím špatně, ale asi bych spíš zkusila tenhle situacím předcházet a malého si prostě vzít. Třeba uvidí, jak to děláš ty a časem to začne zkouset sám...
Nekteri chlapi to tak maji, proste nesnesou detsky plac. Hnat ho hned k psychologovi? Boze 🙄
My jsme meli taky narocne mimco, bylo to tezke. Manzel to taky nekdy nedaval. A tak jsme se stridali, vzdy hodinku jeden s malou, pak stridani, aby si ten druhy odpocinul.
Chce to hodne pracovat sam na sobe. Ja jsem taky mivala prah pricetnosti nekde uplne jinde, s ditetem se mi to hodne posunulo a manzel mi nekdy rika: Jak to, ze to tak zvladas? Ja bych davno proskocil oknem 😂
A u toho uklidnovani bych proste asistovala jen ja. Ty jsi mama, ty umis nejlepe uklidnit, pochovat, dat pocit bezpeci...tatinek holt nemusi byt u vseho.
Tohle je špatný no.. protože jako máma sedmiletého kluka a dvouměsíční holčičky můžu říct, že frustrujících situací bude ještě hodně, a tím nemyslím jen miminkovské trápení jako koliky nebo zoubky. Když si vzpomenu jak syn v pěti letech špatně zvládal neštovice, několik dní pláče v kuse, to jen jeden příklad. Já jsem taky celkem ,,nerváček" ale pomáhá mě si uvědomit že to dítě fakticky trpí a já bych mu vytvářením stresu jen víc ubližovala. Taky máme teď období kolik, malá přes den moc nespinká, do toho prvňáček-úkoly, trénování psaní atd. Zkus manželovi navrhnout ať se jde raději projít jak to na něj příjde a dítě měj u sebe. Tady asi nějaké hraní na fifty fifty nemá cenu, nejlépe když v takové situaci odejde. Věřím že není špatný, jen tyto situace nezvládá. Jak říkám-taky jsem nervák ale naučila jsem se nevypouštět to na povrch, opravdu se to na ty děti přenáší.
@majaveja no protože to vypadá tak, že já si ho chci vzít, když už brečí a on se zeptá, jestli, když si ho vezmu brečet přestane - tak odpovím jak to je - 100% zaručit to nemůžu, ale chci to zkusit. A on mi ho nedá ( myslím, že se právě snaží, abych si taky odpočinula, ale neví jak ho uklidnit) proto mu teda zkouším poradit a když to nejde, dítě si beru.
@makovice88 Tak dospělý člověk by měl udržet nervy na uzdě když jde o jeho dítě ne? Můj manžel může být unavený jak chce, ale nikdy na malou nezvýšil ani hlas.
@klokanka31 Ja psala, ze nejaci chlapi (a i zeny) to tak proste maji. Detsky plac je neco neuveritelne stresujiciho, hlavne ve chvili, kdy se zda, ze nikdy neskonci. Nekdo to proste nedava, to z nej nedela nejakeho psychopata a tyrana (ted prehanim). Hned bych nepausalizovala a nesoudila jen podle sebe.
@madamas to zase vznikaly situace, kdy měl pocit, že mu dítě nechci dát. On se zapojit chce, dítě si bere sám, když si ho nevezme, nervu mu ho. Když potrebuju třeba skočit do obchodu a manžel zrovna pracuje z domu, počkám, jak je prcek v klidu, nebo spí a jsem co nejdřív doma, abych předešla rizikový situaci. On sám si o prcka prostě řekne, když řve, kolikrát mi ho nechce vydat, asi chce mít taky pocit, že se stará.. proto se snažím mu poradit co a jak, protože mi je jasný, že prostě neví třeba ty vychytávky co mi u dítěte platí. Ale když vyjede, tak si dítě beru, protože mi je jasný, že to nikam nevede.
@makovice88 děkuju. On je manžel fakt láska, snaží se pomoct, bere prcka sám na vycházky, hraje si s ním - dobrovolně. Chce s ním trávit čas. Problém je prostě, ne když normálně brečí, ale když fakt ječí a ječí dlouho a nic nepomáhá.
Ja to znam, muj manzel je taky milionovej. Staral se od zacatku, krome kojeni 😁 Ale jak zacaly koliky a prorvane dny, byl to hardcore. Ja vim, ze chce pomoci a ulevit ti, ale brala bych to ted proste tak, ze on to nedava, akorat ho to stresuje..Tak lepsi nez aby na dite rval, radeji ho chovej a uklidnuj ty. ♥️
Chovej a uklidnuj dite, ne manzela 😁 Aby to nevyznelo blbe.
Díky holky.🙂
Tak to je asi jediná možnost jak to řešit. Když začne vyjíždět tak dítě vzít. Tak jak to děláš teď. Podle toho co jsi psala o těch vodách, jak do nich kopal, tak to má prostě v povaze. Eliminovat by to asi měl, aby toho dítě nebývalo svědkem a nestydělo se jako ty. To ale musí on sám, on si musí zpětně své chování přehrát v hlavě a říct si že to už je fakt moc.
@makovice88 Když máš dlouhodobě nějaký problém, třeba neustupující kašel a nic z lékárny ti na to nezabírá, tak jdeš taky za obvoďákem a ať ti na to něco dá on, nebo tě někam pošle. Prostě svůj problém řešíš. Pokud nezvládá svůj vztek a kope balíků s vodou, protože mu spadly .Tak nevidím na tom nic špatného, že svůj problém pořeší s psychologem. Jít za psychologem není i nic víc trapnější než jít s neustupjícím kašlem k obvoďákovi.
Obecně zastávám názor, že spoustě lidí by prospělo zpracovat si svoje šrámy na duši s odborníkem.
Dětský pláč je stresující je, pokud ho nezvládá, měl by to řešit, protože já bych se pak bála nechat s ním dítě o samotě. Přijdou náročnější situace, zuby, zkoumání světa, kdy dítě chce všude vylézt, období vzdoru, a tady musí manžel zachovat klid a nadhled, i když to pro něj bude diskomfortní, protože je unavený z práce. Když ho manželka upozorní, že situace jeho reakce je neadekvátní, tak se cítí dotčený, že on přece má právo dávat najevo svoje emoce. To jistě má, ale je dospělý, tak by si měl lépe poradit než několikaměsíční dítě.
@makovice88 Ale co takoví lidi pak teda budou dělat až bude období vzdoru, kdy je pláč a vztekání pořád?
Já bych řekla, že to časem přejde. Sama vzpomínám na první měsíce coby prvorodiče a nervy jsem měla v tahu mnohem častěji než můj muž, který dokázal dítko třeba tři hodiny uklidňovat, zatímco já byla úplně v háji. Ony ty začátky jsou těžké, protože je to velké změna - člověk přijde o ten svůj zažitý komfort, nemá jak odpočívat, kdy nabrat síly a někdy se to prostě nahromadí a bouchne. Nemělo by se to stávat, ale kdo je dokonalý... a hodně záleží na povaze. Ono až od dětí přijde i zpětná vazba (úsměv, náznak dialogu atd.), tak se to může posunout úplně někam jinam a tyhle agresivní projevy pak můžou být jen nepříjemnou vzpomínkou. Mně už třeba po roce a půl zcela nechávají různé projevy vzdoru a vzteku zcela chladnou, a to bych na začátku lezla po stropě 🙂
To je nějaký místní zvyk, že minimálně jedna rada na jakýkoli problém je vyhodit manžela z domu? 🙈
Za sebe radím - promluv si s mužem, že tyhle krizovky budeš řešit ty, že vidíš, že jemu to nedělá dobře.
A popravdě, mě máloco přivádí na hranu zoufalství jako neutišitelný kojenec. A jo, i já na mimino zařvala. Nejsem na to pyšná, ale stalo se... Období vzdoru mě nechává chladnou. Takže předpokládat, že bude později děti tlouct, je trochu nadsazené.
Můj muž taky neumí úplně zpracovávat negativní emoce, hlavně vztek. Vzhledem k jeho rodině mě to nepřekvapuje 😟. Ale on sám chápe, že je to problém a snaží se. Kdysi jsme měli velkou hádku, protože mě strašně dořval při řízení (seděla jsem za volantem podruhé po deseti letech). V té době jsme uvažovali o dětech a já mu po téhle hádce řekla, že nevím, jestli s ním dítě chci, protože co kdyby takhle vyjel na něj, když mu něco nepůjde. Chlap šel hodně do sebe, je znát, že se snaží. Když u toho nejsme já nebo syn, tak mu nervy ještě občas ujedou, taky mi bylo stydno, když jsem to pak slyšela. Ale s námi se drží. Nikdy by na malého nekřičel, už vůbec ne, když pláče. Že mu nervy tečou, to vidím (mě občas taky), ale prostě ví, že "nesmí". Takže nejdřív se musí chtít chlap změnit sám, bez toho se nezmění nic...
Je potřeba situacím předcházet a pokud k nim dojde, tak se do nich vložit s klidnou hlavou, a situaci nějak vyřešit klidněji po svém. Přeji ti hodně sil, doma mám něco podobného. Musela jsem se to naučit zvládat, protože i já jsem dost vztekací, ale časem jsem to v sobě trochu víc zpracovala. Jako situace, kdy od sebe trháš puberťačku a chlapa, co se hádaj jak dva malí haranti a ani jeden nechce ustoupit, je fakt mazec a já jsem fakt pyšná, že jsem to zvládla🙂
@marimanta já vím, že by dítě vážně neuhodil, takže díky za komentář. 🙂 i když ani to vyjetí není ideální.
Hm. Asi jsem tvůj manžel. Dětský pláč fakt nemůžu, přestává mi pak fungovat mozek a vnímám jen ten křik. A ti dva syčáci to ví a nejlepší je prej rozbalit to oba dva ve velkém stylu pěkně najednou 🤪 Každý člověk zvládá emoce jinak a někdy to prostě musí ven. Myslím, že tvůj muž to ví taky, ale s tímhle se těžko bojuje. Za sebe můžu říct jen tolik, že to chce trénink a bude líp 😊
@emillyhk já jsem z rodiny, kde násilí bylo a pamatuju si to, jak jsem se jako dítě cítila.. a ještě než jsme měli prcka jsem manželovi řekla, že když se vzteká, cejtim se skoro jako bych byla doma a vlastně mě to děsí. Nebylo to mířený proti mně, ale skládání postele se neobešlo bez nadávek a bouchání věcma. Vadí mi prostě už konflikty obecně, nebo zvyšování hlasu, chci věci řešit v klidu, i když jsem jinak temperamentní a taky se dokážu naštvat a zanadávat si, ale výjimečně. Když je hodně špatně - nemluvim, právě abych třeba neměla hnusnej tón. Teď, když si třeba kopne do kojenecký vody, vnímám to už u něj jako takový to zoufalství, kdy prostě vypění. Zpětně ví, že se choval jako blbec a mluvíme o tom, ale bylo hůř. Hodně si bere, že mu něco nejde a neumí se v tom pořádně ovládnout.
@levandule_k
@klokanka31 Holky ale podle me jsou tohle dve naprosto rozdilne veci. Male miminko s neutesitelnym placem a dvouletak s obdobim vzdoru. Mam doma zrovna 2,5 letou a musim rict, ze manzel ji zvlada o 1000% lepe, nez kdyz ji byly 3 mesice. Proste neco uplne jineho.
Souhlasim, ze clovek na sobe musi pracovat, ale ti chlapi proste byvaji vzteklejsi. Manzel na sobe hodne zapracoval, jelikoz je na vedouci pozici, kdy duvody k nasranosti vznikaji co chvili. A nepomohl mu nejaky psycholog, ale online kurzy seberozvoje. Ja taky nekdy vyjedu, vy snad ne? Za kazde okolnosti jste uplny zen? Dost pochybuju. Jsme sice rodice, ale porad jsme i lidi, nekdy s nami emoce taky dost mlati, jako s detmi.
Asi bych nenechávala manžela s miminkem samotného. Já jsem si teda malou brala všude sebou, na nákupy, k lékařům. Doma jsem jí nechala málokdy, pokud to chlap nezvládá, tak ať třeba nakoupí on nebo to zvládni s malým. Zbytečně bych nevystavovala stresu ani dítě ani jeho. Jestli to takhle hodně nezvládá, aby ho pak třeba nenapadlo s dítětem zatřást a podobně. Doporučuji nastudovat syndrom trestného dítěte. Vzniká to právě většinou v situacích, kdy dítě dlouho brečí a rodič už je zoufalý a nechtěně miminku takto ublíží ...
@cherie24 syndrom mám načtený ale tohohle se nebojím. On když je už hodně naštvanej, vyjede slovně, ne jinak. Syna mám primárně já, jde spíš o situace, kdy si ho chce vzít, dítě začne kvůli něčemu dlouhodobě řvát a on neví co s ním a tak vyjede. Není to na denním pořádku, ale stává se to. Když “jen” brečí, zvládne ho utišit sám.
To mi nepřijde dobrý, s miminem jsou ještě malé starosti. Čím bude starší, tím to bude náročnější. Bála bych se, že ho bude mlátit. Měl by uznat, že má problém se zvládáním vzteku a pracovat na tom. Jinak bych mu asi necpala dítě do ruky, když vidím, že je unavený a naštvaný z práce.