Úmrtí v rodině a sedmiletá dcera
Oba s manželem máme ještě babičky i dědy. Všem je kolem 75-80 let. Za poslední rok zemřeli 2 dědové. Dceři jsme to vysvětlili, že byli staří a nemocní a že to v životě tak chodí. Na pohřeb jsme jí nebrali, nepřišlo mi to vhodné. Hrajeme na to, že jsou hvězdičky na obloze a že na nás koukají. Dcera to vzala docela dobře, pobrečely jsme si a občas si na ně vzpomněla. Docela často jsme se navštěvovali tak na ně byla hodně zvyklá. Když jsme pak jezdili k babičkám, tak je nehledala, neptala se, prostě to brala jako fakt. Poslední měsíc jsme z ní ale nešťastná, skoro každý večer brečí, že jí je to líto, že se s nimi nemohla rozloučit, nemůže usnout. Pořád řeší, kdo teď umře, která babička je starší a která bude na řadě. Já vím, že to zní hrozně ale ona to tak vnímá. Pak zase brečí, že nechce aby umřely. Vlastně poslední měsíc nic jiného neřešíme. Já vím, že je to asi období, že ji to zase přejde. Jak by jste reagovali vy?
Dcera je hodně citlivá. Všechno si hodně bere, snažím se s ní mluvit. Myslím, že chápe dobře pojem smrt. Chodíme na hřbitov zapalovat svíčku. Pamatuji si jak jí úplně vyděsilo (bylo jí asi 5), že je děda zahrabaný v hlíně. Od té doby děláme hrobeček každému mrtvému broukovi, kterého najde. Nejvíce se bojím toho až to znovu přijde. Máme v blízké rodině 5 lidí kolem 80 let. Syn to vůbec neřeší, jde to mimo něj.
@aneta15 Tak teď nad tím tak přemýšlím, promiň, nechtěla jsem Tě hned vyděsit s psychologem, já jen, že jak jsem si to přečetla, hned mi v paměti vyskočil ten jejich příběh... Její dcerka ani úmrtí v rodině neměla, jen prostě z okolí nasála informace, o kterých hodně začala přemýšlet, taky je to hodně citlivá holčička a postupem času se z toho vyvinulo to, že opravdu denně toto téma řešili, nemohla spát, stále plakala, byla zakřiknutá, tichá, přestala si hrát...
@aneta15 tak na reakci bohuzel radu nemam, synovi je teprve 1.5 roku, tak to nehrozi. Nicmene jsem chtela prispet tim, ze si zive pamatuju toto u sebe, je to myslim si pomerne bezne obdobi v zivote ditete, jen se u kazdeho jinak projevuje .. nekdo je skoro posedly umiranim a vypravenim o tom, nekdo dela hrobecky, nekdo to skoro nevnima, nekdo je z toho smutny.. pamatuju si opravdu vyrazne, jak jsem se bala, ze umre maminka a ze umru ja, ackoliv v rodine nikdo neumrel, ani jsem nemela jinou prilezitost se s tim setkat. byla jsem asi tak stejne stara. brecela jsem kvuli tomu vecer v posteli. preslo to ale nejak samo. proste obdobi, jako se vsim ostatnim.
Dneska jsou na vse knizky, tak treba tam pisi neco chytreho, jak to prckum vysvetlit, aby to pobrali
@aneta15 ahojky ja jsem resila resim neco horsiho.detem umrel tatinek a jsem na ne sama.nejhure na tom byla dcera a vysvetlila jsem to tak,ze je mu uz dobre netrapi se a ze je ted jako andilek a vsude kolem nas.Nastesti to berou dobre a k psycholosce jsem je nebrala a ani bych je nevzala.je to jen vymyvani mozku.Potrebuje jen cas a mluvit o tom s tebou.Hlavne ji musis rict,ze sice telem tu nejsou ale dusi jo.hodne stesti
No nevím,jako malá jsem chvilkově taky tento problé měla a naštěstí mě to pak pustilo.Ale mě by asi tenkrát děsilo,kdyby mi řekli,že tu kolem mě jsou duši.Na každého ale asi funguje něco jiného..
@aneta15 Já si dodnes pamatuju moment, kdy mi jakoby "došlo", co smrt znamená. Nemělo to vůbec souvislost s úmrtím v rodině, viděla jsem tehdy nějaký dokument v TV (matně si pamatuju, že to bylo o nějakém zpěvákovi) a prostě to nějak dosedlo. Brečela jsem a nemohla spát několik dní. Pak to přešlo, ovšem nevím, zda s pomocí (našich, nějakou speciální) nebo jsem se s tím prostě nějak srovnala. Myslím, že to je součást poznávání života běhu 😉
@aneta15 ahoj, Cesta domu dava na FB obcas hezke odkazy souvisejici se smrti a strachem, koukni i napr. na todle https://www.youtube.com/playlist?list=PLCcmgyhu..., jeste jsem to neposlouchala, ale treba se ti to bude hodit
napada mne, neslo by treba jeste ted se nejak rozloucit? jako koupit svicku, zavzpominat, rozloucit se?
V 11ti mi umřela babička, kterou jsem milovala..rodiče mi nedovolili jít na její pohřeb, protože jsem byla jak říkali "přecitlivělá". Do svých 21ti jsem se smiřovala s tím, že není mezi námi. Zjistila jsem, že hlavní příčinou bylo to, že se téma smrti zametalo pod koberec a vlastně jsem se s ní pořádně nerozloučila..
Člověk si musí tuhle otázku zpracovat sám, dcera asi přišla na to, co je smrt, a že nic není nekonečné..
Mluvila bych s ní o tom, co potřebuje, aby se jí ulevilo a lépe třeba některé věci kolem toho pochopila, mluvila bych s ní narovinu..
holkam umrel deda loni v rijnu, na pohreb jsem je nechtela brat, ale vedela jsem, ze deti se musi rozloucit, aby to vzaly, ze to tak proste je, tak jsme koupily svicku, vecer zapalily a loucily jsme se vzpominanim na nej. Zadne problemy nebyly, ale je pravda, ze starsi, kdyz jsme sly dat svicku na vanoce dedovi, tak moc ozila, ze jdeme za dedou (myslela si, ze tam bude zivy :( ), mladsi kouka porad na hvezdicky aprvni hvezda je deda. Hodne o tom mluvila, takze to ze sebe dostavala ven, starsi prave nemluvila a pak se to projevilo na vanoce, ale jinak pak zase dobry.
Když zemřela moje babička tak dceři byly 4 roky.Na pohřeb jsme ji nebrali,měla jsem domluvený hlídání.Až po pohřbu jsem jí to teprve řekla,vzhledem k věku si trochu poplakala a dobrý.Rozloučili jsme se s babičkou po svým....vypustili jsme balonek s přivázaným obrázkem pro babičku,který dcera namalovala a čekali až se úplně ztratí z dohledu.Takhle pochopila že babička "je tak daleko",že už se nevrátí.Ale je pravda,že čím menší děti,tím líp se s tím srovnají.Ale měla jsem strach,jak to příjme,trávila u babičky hodně času.
Taky si to pamatuju u sebe z dětství a to dost dobře, protože mě to trápilo snad několik let. Musela jsem být dost malá a taky jsem náhodou viděla nějaký dokument v televizi, pamatuju si, že to bylo na čt2 😀 .. Ale asi mi taky v tu chvíli došlo, co znamená smrt a těžko jsem se s tím srovnávala. Hodně jsem brečela a přemýšlela jsem nad tím, že nechci, aby někdy umře můj tatínek, maminka... ze stejného důvodu jsem se bála i své vlastí smrti, že už neuvidím svojí maminku a tatínka. Taky jsem měla problém s usínáním. Zdály se mi o tom i sny. Pamatuju si i moment na jedné dovolené s nasima, bylo mi asi 8, byli jsme s tatkou na nejaké zábavě, hrála písnička od Lucie - Medvídek a taťka mě vzal do náruče a tancoval se mnou a mě se zase vnukla ta myšlenka a začala jsem hystericky brečet, taťkovi jsem neřekla proč a běžela za mamkou do chaty s brekem, že nechci, aby někdy taťka umřel 😔 Fakt se mi to vrylo hodně do paměti, takových situací bylo hodně a pomohl asi čas, dítě dospívá a srovnává si samo v sobě hodně věcí. Dodnes se ale vyhýbám jakýmkoliv spekulacím a debatám o tom, co je po smrti atd, uvádí mě to do rozpaků, je mi to hodně nepříjemné a vrací se mi myšlenky z dětství a prostě o tom přemýšlet nechci a odmítám. 🤐
Tak to jsem zase někam klikla děvčata, brečím, to se jinak nedá
@aneta15 ahoj snad uz je to lepsi, vzpomnela jsem si na tebe http://www.umirani.cz/clanky/z-nebe-se-stalo-pr...
http://ona.idnes.cz/smrt-neni-tabu-mluvte-o-ni-... jsou tam nejake knizky, treba by neco pomohlo. jinak obecne v nasi kulture se smrt tabuuizuje, coz neni dobre.