Úmrtí manžela. Jak se s tím vyrovnat?
Dobrý den, prosím o radu. Před týdnem mi náhle umřel manžel. Byli jsme spolu 20 let a máme 3 nezletilé děti. Strašně jsme se milovali a já teď nevím jak se sebou pracovat. Nemůžu spát,nemůžu jist,nemůžu pořádně fungovat,neustále brecim... Strašně moc mě to bolí. Vím že nejsem jediná,komu se tak krutá věc stala,proto prosím,máte pro mě nějakou radu? Jak se s tím vyrovnat? Vím že to chce čas,každý truchlí jinak dlouho ( slova psycholožky),ale už jsem vážně zoufalá,hlavně kvůli dětem,že pořádně nefungují..
Je mi to moc líto, co se stalo. Chodíte k psychologovi? Třeba ten by vás nasměroval.
Sestře vloni před vánoci zemřel náhle manžel. Chodí k psycholožce i k psychiatrovi, kde dostala tuším neurol. Byli spolu dlouho, děti neměli, nedařilo se jim. Teď je sama na baráku, kde se zaměstnává prací kolem.. Musí to strašně bolet a mrzí mě, že si tím s dětmi procházíte. 😔
Moje mamka ovdověla ve 42 letech, nikdy se s tím nesmířila, žila jen pro nás. Nejvíce jí pomohla práce, že byla mezi lidmi a pak koníčky ( kytičky, šití ). Taťku přežila o 28 let a nikdy si nikoho nenašla, taťka byl prý jen jeden a další takový se nenarodil. Kromě injekce v den pohřbu žádné léky nebrala, ani nemohla, nemohla by vykonávat své povolání. Musíš žít pro své děti, budou tě moc potřebovat, také to nemají jednoduché. Zažádej jim o sirotčí, není to žádný velký balík peněz, ale pomůže. Doufám, že máš rodinu, která ti pomůže nejen s dětmi.
Strasne moc me to mrzi, uprimnou soustrast. Netlač na sebe, ono se to pomalu ta situace bude měnit. Dej si čas. Děti to určitě pochopí. Nejsi stroj. Prostě si dej prostor..
Je mi to moc líto, upřímnou soustrast. Byli jste spolu 20 let, týden je málo na zpracování toho, co se stalo a smíření se s tím. Dej si čas. Nevím, zda ti to pomůže, ale zkus si na netu najít Veroniku Hurdovou, ta ztratila tragicky manžela, když čekala jejich třetí miminko. Hodně o tom veřejně mluvila, psala, o smrti napsala i knihu. Měla blog krkavčí matka, teď má své stránky na vlastní jméno. Třeba tě některé její myšlenky posunou dál... Opatruj se...
Je mi to moc líto, ta bolest musí být nepředstavitelná.
Prošla jsem si jinou ztrátou, zemřelo mi miminko.
Zezačátku mi pomohly léky, poté psycholožky, poté začlenění zpět do běžného života. Nikdy to nepřestane bolet, ale bude to časem snesitelný. Nezakazuj si truchlit a plakat… máš na to nárok.. upřímnou soustrast, drž se ❤️ posílám ti lásku
@luccy29 moc mě to mrzí 🌹. Tohle je opravdu na dlouho, týden je velice krátká doba. Kamarádovi v 16 letech zemřel náhle otec a nebyl ničeho schopný půl rok... Velmi ho to zasáhlo.... Smířit se se smrtí má několik fází, kterými si člověk musí projít, aby smrt přijal... Určitě je dobře si tím projít, i když to velmi bolí. Měla jsem známou , kdy jí umřel syn a za týden manžel, srovnávala se z toho 2 roky, než mohla jít mezi lidi... Chce to čas, terapie a nechvatat na sebe. Velmi mě to mrzí. ❤️ Posílám objetí 🌹
@luccy29 před 6tydny mi takhle náhle umřel táta. Brecim každý den. To prázdno je hrozny. Člověk něco slysi, vidí a hned by se ho chtěl zeptat, moje dcera na něj pořád vzpomina a dochazi nám, že tu nebude pro její tanecni, maturitu, muj syn si ho nebude pamatovat.
Tátu prezila i jeho maminka, pro tu je to nejhorší. A moje mamka, byli spolu 27let. Každý to zpracovavame jinak.
Strejdovi takhle náhle umřela manzelka, když bylo dětem 2 a 4. Byli spolu 10let a teď už jsou děti dospely, strejda má novou paní, ale nezpracovali to nikdo.
Všem moc děkuji za krásná slova. Ano,vím že jsou na tom lidé i hůř..jen to strašně bolí..umřel mi doma,nejhorší je,jak se mi vše odehrává před očima,ale bylo to jeho přání...nejhorší den mého života a přesto bych to udělala milionkrát znovu...všude ho cítím a vidím jeho věci,nemůžu chodit mezi lidi. V sobotu máme pohřeb a vůbec netuším, jak to zvládnu.. neurol mám,zatím jsem na něj nesahla..ale ta bolest je každý den větší a větší...
@luccy29 zažila jste si trauma. Smrt velmi blízkého člověka je opravdu velký zásah do psychiky. Já si teď procházím něčím podobným, ne ale smrtí. Musela jsem nechat odejít moje rodiče, kteří se mě v 31 letech vzdali (oba jsou psychicky narušení), velmi to bolí, ale taky si musím v podstatě projít fázi truchlení jako při smrti...Fáze uzdravování trvá zhruba v tomto případě 3 roky...Život je krutý, ale každá taková bolest nás posílí...Když umřel můj tchán, tchyně musela začít brát prášky na psychiku a bere je už 2 roky po smrti svého manžela. Každé trauma je potřeba zpracovat....Ale co vidím lidi okolo sebe, kterým umřel někdo velmi blízký, tak to chce opravdu čas a zpracovat to a projít si těmi fázemi...
@luccy29 neviem čo mám povedať,na to nie je slov..objímam ťa ...opatruj sa❤️🫶
Předně je mi to hrozně líto. Tragédie, která by se neměla stávat. Je to hrozně čerstvé, dej si čas, truchlení nejde přeskočit ani urychlit, musíte si to odžít, abyste později mohli jít dál. Udělala jsi všechno, aby odešel milovaný a doma, jsi skvělá, že jsi to zvládla. Tak, jak jsi ty pečovala o něj, teď musíš opečovat sebe a děti. Ať už to znamená cokoliv. Může to být psycholog, může to být prostě jen dovolená, kde budete s dětmi spolu, nechej si pomoct, pokud to potřebuješ, od rodiny, přátel, odborníků. Nic neuspěchej a dělej všechno tak, jak to cítíš. Možná pohřeb vám pomůže to uzavřít, abyste se mohli rozloučit, abyste se mohli pomalu nadechnout a začít se uzdravovat. Ale bude to trvat a je to normální, nikdo nečeká, že budeš v pohodě.
Soucítím s tebou, musí to být extrémně náročné.
Všechny tvé pocity jsou v pořádku a není třeba na sebe být naštvaná za to, že brečíš a nefunguješ, jak jsi zvyklá. Je dobře, že chodíš k psycholožce. Zpracovat smrt blízké milované osoby je náročné. Většinou je to nejhorší do pohřbu. To rozloučení pomáhá.
Ono to možná vyzní drsně, ale myslím, že je v pořádku, že děti vidí, že procházíš procesem truchlení a vzalo tě to. Přijde mi to zdravější, než kdyby ses přetvařovala a dělala, že je vše zalité sluncem.
Manželovi, když umřel děda, tak se potřeboval s ním rozloučit ještě soukromě. Soukromě si na něj v tichosti zavzpomínal, řekl mu v duchu, co potřeboval, poděkoval za to dobré, co mu dal.
Kdysi se v minulosti na Slovensku držel rok smutek, když někdo umřel, že to člověk nechodil ani na svatby atp. a chodil hodně v černém. No dá se to pojmout takhle blbě, že v podstatě musíš dodržovat nějaké nesmyslné pravidlo, které tě omezuje. Nikam nemůžeš, protože se to tak dělalo v minulosti. Nebo se to samozřejmě dá pojmout tak, že je to tvůj čas, kdy jsi hájená a nemusíš chodit mezi lidi, veselit se, když ti není do skoku, ale v klidu si to zpracováváš doma. Máš omluvenku od toho účastnit se veřejného života, když teď truchlíš. Mně se líbí ten přístup, že pokud máš potřebu, můžeš se stáhnout do ústranní a je to tak v pořádku. Chce to čas a ideálně podporu někoho chápavého.
@hanahana ano, nedá se to srovnávat samozřejmě, v ústavu nejsou, jsou naživu...ale už to nikdy moji rodiče nebudou, zřekli se mě v dospělosti (tady se s tím musím vyrovnat jako kdyby umřeli a nebyli už) ....to tu nechci rozebírat.....Smrt je konečná a je to velmi traumatizující ...Určitě bych doporučila pokračovat v terapiích
Musi to byt strasne tezke. Pi neurolu bych sahla,opravdu to pomuze,otupi. Za smutek a”nefunkconst” se nestyd ani nesud. Patri to k tomu a to musi pochopit i deti. Spete spolu v posteli,objimejte se,vedte,ze se mate a ze smutnite. Pohreb urcite “pomuze” i kdyz to bude tezke. Prozivame v rodine to same. Je to moc smutne. Preji moc sil❤️
@luccy29 Ahoj… moc me mrzi, čím si prochazite. Asi neexistuji slova útěchy, která by dokázala trochu sejmout bolest. Sama mám tři deti a vim kolik je s nimi starosti, péče. Drz se kvůli nim….obrať v sobě tu bolest v sílu pro deti. Musí být pro ne těžké ztratit tátu, tak at mají tvou náruč lásky, když je teď z poloviny prázdná. Nevím, jak mas staré deti, ale kdyby jsi potřebovala, rada ti věnuji po dětech oblečení nebo hračky… cokoliv by ti mohlo trochu pomoci.
Zvládneš to, neboj. Teď jsi pro deti majákem v rozbouřeném moři ❤️
Jsi neuvěřitelně silný člověk. Většinou pomáha neurol, pomoc od rodiny, pokud máš problém fungovat. Psycholožka také. Držím ti moc palce!!! Do dalších dnů, týdnu. 💐
Dobré ráno. Nevím jestli za to mohl neurol,ale zvládla jsem to. Dokonce jsem zvládla identifikaci. Spinkal tak klidne. Rozloučení bylo velmi emotivní. S návratem domů je mi ale zase hůř a hůř. Pořád musím myslet proč nemohl dostat šanci se vyléčit a odešel mi během 2 týdnů aniž bysme věděli že je tak nemocný. Pořád přemýšlím nad nějakými varovnými signály,proč jsem jej k lékaři nedokopala dříve.. holky je mi tak strašně psychicky zle..Nejmladší dcera má 6 let. Nemám už ani rodiče. Sourozenci se mi snaží pomáhat,všichni jsou na mě hodní,ale to prázdno v mém srdci zaplnit nemůžou....
@luccy29 Ono to chce čas, hodně času. Chápu, že ti to nedá spát, proč se to muselo stát, proč zrovna ty, proč zrovna on....asi ti na to nedá nikdo uspokojivou odpověď.... Pokud máš pocit, že jsi měla udělat něco jinak, být důslednější, tak i při sebe lepší kontrole, důslednosti, jsou stále věci, které jsou mimo naši kontrolu a nemáme je ve své moci.
Chtěla bych ti napsat něco povzbuzujícího, ale mám pocit, že vše co napíšu zní jak kopa hnoje...
Posílám objetí ❤️
Nestalo se mi to takhle najednou, ale staly se mi dvě věci, že kterých můžu usuzovat co bych dělala, nebo se snažila dělat.
Umřel mi kluk se kterým jsem měla první rande v životě, nedožil se maturity. Vyrovnaná s tím úplně nejsem doteď i když je to tolik let, pořád mě štve, že jsem odkladala mu napsat a týden jsem se jen učila na maturitu a pak už nebylo komu napsat, ale už jsem aspoň ohledně toho v klidu. Druhá věc byla hnusný rozchod s malým dítětem (1,5 roku, to člověk fungovat musí). A vím co bych chtěla udělat podle toho co jsem v obou situacích dělala, nebo naopak nedělala a zpětně mám pocit že jsem dělat měla.
Takže si myslím, že hlavně bych sdílela svoji bolest s dětmi, protože i oni ztratili tátu a možná si taky potřebuji poradit se svými pocity.
Pak bych si vyřadila chvilky kdy funguju a prelepim ten smutek aktivitou (takové ty nutné věci jako postarat se o děti a domácnost, chodit do práce a nebo v práci si ideálně vzít volno) a pak chvilky kdy si nejen dovolím truchlit, ale to truchleni si vyloženě prožiju. Zajít do lesa a vybrecet to tam. Vyřvat se buď jen tak a nebo u hlasite hudby, negativní emoce z člověka umí pěkně vytáhnout metal (i jen poslech). Běžet (nejlíp v přírodě a sama) ze všech sil dokud nepadnu a pak se válet na louce, bušit pěstmi do země a ptát se proč.
A pak chvilky uklidnění, meditace, kdy bych si sedla se svíčkou a hledala sebe, hledala bych pomocnou ruku na konci svého ramene. Protože to je to co jsem dělala a to mi ve skutečnosti pomohlo úplně nejvíc. Prostě jen zírat do svíčky, nemyslet na nic konkrétního a nechat myšlenky plynout. Zpříjemnit si to dobrým jídlem nebo hudbou nebo čímkoli, ale neutéct. Vydržet si ty hnusné stavy a oni přejdou a nahradí to vnitřní radost, že jsem se dotkla sebe a překonala to všechno. Aspoň tedy u mě to tak bylo.
Děkuji moc všem. Strašně moc jsem doufala,že po pohřbu bude lépe. Není a je stále hůř. Jsem ve stavu,kdy přemýšlím,jestli má vůbec život smysl. Říkám si,ano má,musím tu být pro ty děti,jeho odkaz. To mě nakopne a vzápětí si vzpomenu na jeho umírání,bolesti a zoufalství v jeho očích,kdy měl do poslední chvíle starost,jak to bez něho zvládnu.. Nejsem schopna vzpomínat na to hezké,pořád mám před očima jen to špatné z posledních dnů...čeká mě dědické řízení,nebude to nic příjemného,měl ještě 2 starší děti z prvního manželství a vztahy nejsou moc dobré. Dům na kterém jsme se 20 let dřeli bude rozdělen na 6 dílů...takže tak...strach o budoucnost,co bude a jestli to zvládnu..
@luccy29 vím o čem píšeš,nedávno mi náhle umřel manžel a zůstala jsem sama s dvěma malými dětmi.
Přijde mi to teď všechno na nic ale držím se kvůli deti.ti co tohle nezazily nepochopi😞
Proboha ,tohle se tak hrozně čte☹ asi bych se nebála i nějakých prášku na uklidnění ale těžko říct jestli na takovou situaci by vůbec pomohly. Myslím že tady ti nemůže moc lidí poradit, protože pokud se ti tohle nestane tak vůbec nevíš jak by si reagovala.