Tchýně, švagrová, přítel.. jsem beznadějná. Co vám pomohlo?

Podle mě jsi zbytečně přecitlivělá. Vždyť se nic tak strašného nestalo. Já bych na tvém místě byla ráda, kdyby se prarodiče zajímali o své vnouče. Holt asi chceme každý mít to, co nemáme.
Co se týče švagrové, jak můžeš vědět, že za ní tchýně nepřijde?
Pokud je to pro tebe takové trauma, sežeň si psychologa. Pomůže ti.

@kristynasch Zivot nejde vzdy presne tak, jak bychom chteli. Mne vezla domu z porodnice kamaratka, protoze manzel nemohl. Ale od te doby mi to 100x vynahradil. Nikdy by mne nenapadlo delat z toho takove drama. Neni to spise zastupny problem? Netrapi vas neco jineho na vzajemnych vztazich?

Tak kecy typu, že máš být neskonale šťastná moc nepomůžou 🙂) kor ne clověku, kterej se nedokáže sám zbavit úzkostí, tady by bylo fajn si psychologem promluvit. On ti jako třetí nezainteresovaná osoba pomůže pochopit proč. Lidé jsou různí a čtu tady dost často bizarní až nepochopitelné "stavy" matek, které jsou často samy schopné se vybuzerovat nejvíc do šílenejch stavů 🙂

@gracina7 pokud to @kristynach vadí, tak jí nepomůže říct, že to není až tak hrozné. Jasně nikdo neumřel, všichni jsme zdraví, ale @kristynach toužila po intimní chvilce s dítětem a manželem a nebyla jí dopřána, tak jí to vnitřně sere, ne každý je splachovací.
Já třeba zastávám názor, že miminko patří matce a pokud ona nedovolí, tak si ho neberu, i přestože si miminko pochovat chci, protože je to úžasný malý tvoreček.

@kristynasch Neštve tě na tom, úplně nejvíc, že jsi se neproměnila ve lvici a tchýní nevyhodila?

Psycholog je fajn volba, vyhledej, ať ti pomůže se s tím srovnat. (Klidně jich vyzkoušej více, pokud ti první nesedne.)

Já jsem v některých věcech salámista a nechávají mě chladnou, ale mám svoje citlivá místa, kde reaguji přehnaně a u citlivých témat, mi to trvá, než to zpracuji. Já si to řeším sama v sobě. Občas sáhnu po knížce z oblasti osobního a duchovního rozvoje.

Naprosto tě chápu. Nám přišla velká (a ohlášená) návštěva "až" dva dny po příchodu z porodnice a i tak mě mrzelo a doteď mrzí, že jsem to neměla úplně pod kontrolou. Naštěstí to nebylo tak dramatické, že bych se tím musela doteď dlouho zabývat, ale ve tvé situaci bych se asi cítila hodně podobně. Bohužel pokud už to trvá tak dlouho, asi mě taky nenapadá nic jiného než psycholog. Moc držím palce.

Pomuze asi jedine psycholog, ale predevsim si myslim, ze nedokazete odpustit partnerovi to, co udělal prakticky nevedomky. Ze pri vas nestal v ten nejdulezitejsi a nejkrehci okamzik. Manzel po porodu taky neudelal vse jak jsem chtela a dlouho jsem na to myslela a mrzelo mne to. Ale ja mu nic nerekla a meli jsme to celkove vse relativne tezke, takze to bylo pro mne celkove hormonalne silene obdobi. nastesti to preslo samo, synovi je 4,5 roku, mladsi 2,5. Pokud je partner jinak skvely otec a partner, i kdyz mozna jeste hormony pracuji...zkuste to brat z jine stranky. Najit na tom cokoliv pozitivniho...vztah dcery s tchany, vztahy vsech...drzim pesti, at je tohle za vami

@levandule_k tak má pusu a měla tchýní něco říct. Nebo manželovi. Kdyby věděli, jak to cítí, určitě by její přání respektovali.

Některé tchýně netolerují hranice, co můžou a co by neměly.. 🤷‍♀️ To je potom horší.. 😔

Možná jsem na tom byla podobně. Já jsem teda nebyla v porodnici bez dcerky, ale zase jsem na ní byla asi přehnaně závislá. Ani to nebylo vymodlené miminko, na které bych dlouho čekala. Ale od příchodu z porodnice mi malou tchyně vždycky brala. Kdykoliv jsme byli s tchýní, nárokovala si jí. Trhala mi kočár z ruky, dítě z náruče... Brala mi jí, když plakala... Když byly dceři 3 týdny, slavily se narozeniny. Byli jsme tam a moje malé miminko měla celou dobu na svém hrudníku tchyně. Pro mě hrozný muka. Od té doby mám k tchýni úplně jiný postoj. Teď zpětně mě tak mrzí, že jsem jí tenkrát něco neřekla. Mohlo to být všechno jinak....Možná by se naštvala, ale já bych vůči ní nebyla tak zapšklá (nebo nevím, jak jinak to říct). Je to skoro 5 let. Na psychologa to u mě není, ale bude to ve mě asi pořád.

@kristynasch Moc lpiš na určitých představách. Psycholog by ti mohl pomoct.

@gracina7 Někdy je těžké se ozvat, ne každý je asertivní a průbojný. Bohužel jsou lidi, které tvoje přání nerespektují a můžeš se ozývat, jak chceš. Na druhou stranu musíme se naučit bojovat samy za sebe.

Já jsem střelec a asi bych se rovnou ozvala, že fakt nemám sílu na návštěvy hned potom, co jsme dorazili z porodnice... ale chápu tě, já taky docela dlouho vydýchávála první navstevu tchyně u nás doma po návratu z porodnice. Ani mě nepozdravila, jen nakoukla do ložnice “jo ty kojíš” a když jsem a malým přišla, tak řekla jen “tak mi ho dej!” Fakt jsem měla na jazyku nedám!, ale neřekla jsem to. Rezonovalo to ve mě taky dlouho, ale přidalo se k tomu ještě víc zážitků a tchýní a fakt jsem jí jednu dobu nemohla ani cítit. Já se s tím vším nějak srovnala časem, jestli to u tebe ani po dvou letech nejde, tak ten psycholog je asi na místě.

@gracinka7 Ne každý je po porodu, v jednom z nejkrásnějších, ale i nejnáročnějších období v životě, v takové formě, aby se ozval. Taky bych je neposlala pryč, neumím to. Ale pak bych to obrečela.

Chyba je u tchýně, nechápu, co je to za nápad, jet k někomu na návštěvu v den, kdy se vrací z porodnice. Navíc neohlášeně. Fakt není chyba zakladatelky, že je jí to líto. Jako aby někdo místo mě vyndal dítě ze sedačky a svlékl ho?

Dodnes si pamatuju, jak jsme si přinesli domů první dcerku, jak jsme ji s manželem spolu poprvé převlékli a položili do postýlky, fakt to mám před očima, jako by to bylo včera. A kdyby mi to někdo sebral, bylo by mi to strašně moc líto. Takže tomu naprosto rozumím. Myslím, že psycholog pomůže 🙂

@madbetka jako jo, tchýně je taky blbá. Ale stalo se. Jen mi nepřijde v pořádku, když to paní ještě po tak dlouhé době trápí. Proto souhlasím s psychologem.

Myslim, ze psycholog je dobry napad At poradi pro zakladatelku nejlepsi cestu, jak se s tim vyporadat. Pritel si vzacnost okamziku pravdepodobne vubec neuvedomil, zmenit to uz nemuze, takze mit mu to i po dlouhe dobe za zle je nesmysl - ale to je obcas tezke prijmout.
Jinak pocitove to ale chapu, ja taky mela predstavu harmonickeho odjezdu z porodnice, fotka prede dvermi, doma se spolu zamilovane budeme koukat na miminko... No, manzel nas naskladal do auta, fotku pred porodnici jsem si musela vynutit, vysadil nas doma a odjel do prace. Uznavam, ze jsem si teda pobrecela, hodne jsem se politovala (byla jsem po cisari, prvorodicka, z pece dost vydesena). Vsude kolem zustavali manzele doma treba 14 dni na dovolene, aby se szivanim pomohli.
A pak jsem si uvedomila, ze manzela to proste nenapadlo. Nevi, ze udelal z meho pohledu hroznou vec. A zlobit se na nej neni fer. Neni to o mazelovi, tchyni nebo komukoli jinem, je to jen o mem spatne komunikovanem pocitu, ktery nebyl naplnen ,ale to je muj problem a ja se s nim musim vyporadat.

Mrzí mě tvoje zkušenost a psycholog je určitě dobrá volba. Trochu se stejné situace děsím, až se nám malá narodí. Tchýně už v den naší svatby zveřejňovala své amatérské svatební fotky novomanželů na fb a ještě nás tam označila. Takže po této zkušenosti jsem už teď dala manželovi instrukce, jak bych si to představovala. Naštěstí má stejný názor jako já, ale sám říkal, že by ho to ani nenapadlo a kdyby těch 100km neohlášeně přijeli, za dveřmi by je taky nenechal. Určitě to tvůj přítel nemyslel zle, jenom mu v tu chvíli nepřišla ta situace natolik důležitá a intimní jako tobě.
Pro příště je dobré o takových situacích dopředu mluvit, aby ses nemusela trápit tak dlouho....Některým chlapům to opravdu nedojde a nejsou tak citlivý jako ženské.

U žádného dítěte se mi nestalo, že by si někdo vzal do náručí novorozence, ani by se mě zeptal, jestli si ho může pochovat. Stejně tak se ostatních ptám já. A většinou to byly dny spíš týdny, než se někdo z rodiny zeptal. Rozumím ti, že tě štve, že příchod nebyl podle tvých představ. U nás by to asi dopadlo stejně, nedovedu si představit, že bych tchyni vyhodila se slovy dnes ne, přijď zítra. Ale naši tchyni vnoučata příliš nezajímají, takže bylo o starost tohoto typu míň.

@dixi86 je otázka jestli muze vůbec napadlo, že to bude problém. Pokud o tom spolu dopředu nemluvili.

@kristynasch Priatel to dovolil? Akoze prepac teba 2roky nieco podobné trápi? Smer psychológ. Preco si to dovolila TY?

@levandule_k Presne ako pises. Poslem svokrovcov do prdele a hotovo. Ze chceme byt sami.

Abych ti pravdu řekla, tak už ani nevím kdo malou svlékal, když jsme přijeli z porodnice... Přivezli mě mi rodiče i s mou nejlepší kamarádkou a já byla že všeho tak vypleštěná... Chápu, že každý to máme jinak a pokud jsi se na ten okamžik tak těšila, tak jsi byla zklamaná, ale pokud se po letech z toho cítíš na psychiatra, přijde mi, že je problém někde hlouběji

@tynka9 Ja jsem to uz parkrat rekla primo takhle: Nedam 🙂 jednak tchyni a jednak jedne manzelove tete. A reakce byla vpoho.
Chapu zakladatelku, ze ji to mrzi, ale zkusila bych to pretavit v neco pozitivniho a vzala bych to jako lekci asertivity. To je asi jedna z nejdulezitejsich veci, kterou me deti naucily 🙂

@kristynasch Tak svým příspěvkem jsi mi úplně obnovila moje pocity a hned se mi otvírala kudla v kapse 😖 Moje tchýně (kromě nespočetně dalších situací) po mym porodu taky perlila. O ní jsem ale už dávno věděla, že je sociopat jako vyšitej. Do té doby jsem se snažila s ní jednat mile a slušně. Jenže to je voda na její mlýn. No k věci.... Já jsem rodila císařem. Ihned po porodu ke mně postili přítele a po nějaké době i miminko. Hned po porod, když byl zrovna u mě, mu volala a prudila, že by přijela. Já pod sebou podložku, kam samovolně odtékaly očistky, cévkovaná a na posteli mi visel pytlík s močí. Krom toho mi nebylo vůbec dobře. Kvičela, že jí musí vidět, protože všechny její kamarádky viděly vnoučata hned po porodu. Přítel jí vysvětlil, že je to ještě brzo, že se ozveme. Když přijel druhý den, scénář se opakoval. Mně bylo zle, točila se mi hlava a dle výsledků krevních testů (kvůli velkým krevním ztrátám) mi dávali dvě krevní konzervy. Nechali mě tedy ještě jeden den ležet na posteli s cévkou a tím pytlíkem. Do toho sestra několikrát za den chodila (návštěva nenávštěva) vyměňovat tu podložku. Styděla jsem se i před přítelem a jí jsem tam nechtěla vůbec. Horko těžko jí to vysvětlil, ale slyšela jsem jí ječet až na postel. V porodnici se nedalo spát a já k tomu všemu měla problém si dojít na velkou. Mám to psychický. Říkala jsem to sestrám i doktorům a ani čípek nepomohl. Pustili mě tedy pátý den domu s tím, že si určitě dojdu doma. Přijel pro mě přítel se starší dcerou. Strašně jsem se těšila domu, že se osprchuju, vyspím a dojdu si v klidu na záchod. Při příjezdu přítele s dcerou jsem zjistila, že zapomněl na tašku s věcma na cestu domu. Poslala jsem ho tedy zpět domu a nechala jsem si tam obě děti. Před odjezdem mi stačil ještě říct, že na nádraží sedí máma a že čeká, že s náma pojede domů. Málem to se mnou praštilo. Zvednul se mi tlak, měla jsem vztek, zuřila jsem, bulela jsem, strašně jsem jí u sebe nechtěla. A už vůbec ne s ní sedět v autě. V tu chvíli jsem jí nenáviděla a cítila jsem k ní už jen hnus (a to mi zůstalo dodnes). Řekla jsem mu, ať po cestě k nám domu vyzvedne matku na nádraží, že s ní z porodnice nepojedu. Vyzvedl jí a odvezl jí k nám domu. Tam byla moje mamka, která mi během mýho pobytu v porodnici hlídala starší dceru. Nikomu nic neřekl, vysadil jí tam, vzal tašku a jel za náma. Moje máma z toho byla chudák vyplesklá, protože na to nebyla připravená a taky moc dobře věděla, co je to za manipulativního psychouše. Měla pro nás připravený malý pohoštění na přivítání a dřepla k tomu tchýně. No v porodnici jsem nás převlíkla a vyrazili jsme. Samozřejmě po cestě domu nám do auta zvonil telefon. Já už vzteky ječela ať to tý hysterce nebere. Jako vzorný syn jí to vzal a trpělivě jí vysvětloval, že jsme nebourali a že jsme na cestě. Přijeli jsme domu. Já se těšila na mojí mamku a na babičku s dědou, kteří bydlí hned vedle nás. Místo toho jsem hned po zaparkování viděla letět tu zblázněnou nádheru, zatímco naši všichni v klidu čekali. Přiletěla k autu a tam mě začlala objímat jako magor. Mě se strašně hnusí a ona byla poslední, koho jsem u sebe chtěla. Přišli jsme domu, neustále říkala, jak je dcera moc malá (50cm) a dalších několik hodin byla strašně hlučná a vyprávěla jen o sobě. Mě dost bolela jizva a hlavně to narvaný břicho. Párkrát jsem vzala přítele bokem a důrazně jsem mu říkala, ať jí naloží a odveze, protože já se CHCI UMEJT, VYSPAT A HLAVNĚ V KLIDU VYS*AT!!! Jí jsem se to snažila slušně vysvětlit, ale na všechno mi říkala, ať na ní neberu ohledy a jdu si lehnout. Jenže my máme koupelnu se záchodem hned vedle obýváku a já si tam prostě nemůžu sednout (kor když potřebuju klid a delší dobu), když tady otravuje ona. No zkejsla tu 5 hodin. Hodně dlouho jsem to nemohla rozdejchat. Už jsem se i odhodlala jí důrazně požádat, aby nejezdila neohlášená. Netrvalo to ani pár dní a viděla jsem jí ze zahrady, jak najednou něco vykládá z kufru a nakráčela k nám. To jsem v sobě posbírala veškerou odvahu, stoupla jsem si mezi dveře a před přítelem jsem jí vyhodila. Je to typ člověka, kterýmu pootevřeš dveře a on je rozkopne a pak ho máš všude a řídí ti celej život a strká nos do všeho. No bylo by toho na knihu. Dopadlo to tak, že se s ní skoro nestýkáme. K nám je nezveme a když se pozve sama, kolikrát jí odmítnu, že nemůžeme. A maximálně přijedeme sami na kafe a pryč. Přítel naštěstí nic nenamítá, protože si s ní v dětství užil svý.

@krutak1fle Achjo, myslím, že takových tchýní je bohužel až až.. 😔 Taky bojují s naší, která se neustále do všeho se*e, překračuje hranice, které jsme si nastavily, a neuvědomuje si, že budeme rodina, a ona už tu svoji měla (má).. Druhý syn s manželkou a dětmi od ní raději odjeli daleko, a tím si vytvořili dostatečnou hranici, protože se to jinak prý nedalo.. My teď čekáme rodinu, a je to horší a horší.. Přítel ji naštěstí umí v nejhorším zpracovat a zkrotit, ale asi budu brzo plešata.. 🙈

@trdli precti si definici sociopata. Jestli tomu odpovida, tak je jedina cesta se od ni odriznout, jestli se nechcete zblaznit. Nebo vas taky muze nakonec rozestvat.
My meli slusne naslapnuto.
Vysvetlovani je k nicemu.
Jeste muzes ukazat svoji silnou stranku. Silnych osobnosti se boji. Ale to uz je naporad. Nesmis slevit.
Je to fakt o nervy.
Kor jeste jestli je sama.

@krutak1fle Ty kráso, tak to je případ... Nechápu, že některé matinky mají potřebu se cpát někam, kde je nikdo nezve. Samy musí vědět jak je ženské po porodu a stejně budou stepovat před bytem, aby jim nic neuteklo.

@michaela666 ona ne. Ta vidi jen sebe.
O malou se v podstate nijak moc (nastesti) nezajimala. Prisla predvadet sebe. A s malou se jen vyfotit, aby kamaradky videly.
Jeste ted si pamatuju, jak jsem byla nevyspala, bolela me jizva, prsa, bricho, hormohy jely o 106....
Nesnesu nikoho u kojeni ani nelezu pri navsteve na zachod na velkou, do sprchy nebo v pyzamu po baraku.
Jeji bezohlednost a sobeckost nezna hranic.
Na prvnim miste je ona a jeji potreby.
Achjo co bych dala za normalni tchyni.

@kristynasch za mne určitě psycholog. Jestli tedy bude stačit. Kvůli takové blbosti se trápit takto dlouho? Chápu, že některé ženy jsou po porodu přecitlivělé, mohla sis to představovat jinak, ale dělat z toho takové drama mi fakt nepřijde v pořádku a hlavně ne po takové době.

A mne prisla tchyne i s tchanem rovnou na porodni pokoj! Jeli pry nahodou kolem 🤦🏻‍♀️ Zpetne jsem si taky rikala, ze jsem asi musela mit vlci mlhu, ze jsem kyvla, ze muzou dovnitr. Miminko vystavene z porodu, snazilo se prisat, ja teda neskutecne stastna, asi jen diky vyplavenymu oxytocinu to nejak v klidu probehlo. Taky mi pak tchyne syna casto brala, narokovala a troufam si rict, ze precitlivela nejsem, sralo me to ale hodne. Parkrat jsem ji i rekla - ted ne, vsechno marny, prvni vnoucek. Dcerka ji uz tak moc nezajima 🤦🏻‍♀️