Tchánovci se před dcerou hádají, nerespektují mou výchovu
Zdravím,potřebovala bych nějakou radu,názor,protože nevím co mám dělat.Žiji s manželem skoro 10 let,máme 6 letou dceru a žijeme v domě s tchánovci,máme každej svůj byt.Problém je,že neustále samozřejmě mají o nás starost,nemáme soukromí..klasika.Ale co mě nejvíc trápí nebo možnás spíš vadí že se neustále mezi sebou hádají,pomlouvají,ale ten hlavní problém je,že to dělají před dcerou a mě to strašně vadí..Další věc čekáme v září miminko,od nás bohužel neočekáváné a prostě mají tendence se bavit o tom,jak dceru budeme odstrkovávat,že si jí nebudeme všímat,že to bude pro nás přítěž(podle jejich zkušeností)a opět tak mluví před dcerou,a dcera samozřejmě mi to vždycky řekne a je z toho smutná..a přitom se na miminko těší,ale zároveň když tohle slyší je z toho špatná.Další věc,nerespektují mojí výchovu,něco dceři řeknu a oni jako kdyby neslyšeli a za půl hodiny dělají pravý opak.Ač se to bude zdát neuvěřitelně z mojí strany nikdy nedošlo k nějakému konfliktu.Manžel je nejmladší ze 4 sourozenců,neustále musí skákat,jak oni písknou,je s náma málo času kvůli tomu samozřejmě.tchánovci by byly nejradši aby dělal podle nich.Manžel se mě nezastane,ač ví že mám pravdu a já prostě nemám na to pusu jim něco říct ☹ Mrzí mě jejich chování,ale i manžela,ví že se kvůli tomu trápím,někdy mu to taky vadí,ale prostě nic neřekne ☹ a oni to samozřejmě dělají vesele dál.Prosím,poradte co by jste dělali vy.
Holt si tu pusu budeš muset natrénovat a ozvat se. Ne manželovi, ale přímo jim. Držím palce.
jestli nemate moznost se odstehovat budes jim to muset na plnou hubu proste rict.. oni se mozna hodne urazi ale budes mit doma klid.. proste jim vse rekni.. preci takhle nebudes zit do konce svyho zivota.. kdybys nebyla tehu reknu ti.. dej si par panaku na odvahu a pust se do nich.. s takovouhle musis sebrat odvahu.. delej to postupne.. neco reknou nebo udelaji hned je oprav a kdyz reknou ze vsak cooo.. tak jim rekni ze je to tvoje dite a tvoje vychova.. hodne sil
Odstěhovat se, nebo se dohádat a nemluvit s nima - bohužel jiné řešení neexistuje...
vím,že máte pravdu.Odstěhovat by se šlo,ale manžel na to neslyší.On prostě nic neřeší,občas se tomu i zasměje..
Odstěhovala bych se. Život je jen jeden a je příliš krátký na to, abych se trápila a stále čekala, až bude líp. Doufat, že se najednou otočí všechno k lepšímu, je zbytečné, protože se to nestane. A manžel, kterému je jedno, jak já se cítím, já, kterou si vzal kdysi z lásky a teď je mu moje spokojenost a štěstí u zadku? Dneska už to vím, ale zkušenosti jsou nepřenosné, bohužel. Takže Ti budu jen držet palce, abys pochopila, že sebou nemáš nechat manipulovat a že Ty jsi stejně důležitá jako Ti ostatní a že Tvoje dcera potřebuje jiné vzory chování, než ty o kterých píšeš.
ODSTĚHOVAT SE 😉 My jsme taky žili s tchánovcema,měly jsme každý svůj vchod,svoji půlku baráku,ale na nic.Taky do všeho mluvily,přítele jsme skoro neviděly,neustále od něj něco potřebovaly,náš názor je nezajímal,jenom oni měly pravdu.Běda,když jsme nahlas řekly,že se nám něco nelíbí.Přítel byl taky pořád zticha,nebránil nás,o stěhování ani slyšet.Vzala jsem to do svých rukou,našla jsem byt 5 km od nich,zaplatila kauci zamluvila kluki na pomoc a jeho postavila před hotovou věc-jdeš s náma nebo tady zůstaneš sám!!!A bylo 🙂 Máme svatý klid,už jsem je třičtvrtě roku neviděla a nikdy jsem nebyla šťastnější.Jo,a taky bych řekla,že jsem nám zachránila vztah.Tak přeji hodně sil a nepárej se ani s manželem,nakonec to ocení,jako ten můj 😉
Nějaký čas bych si psal co mi vadí - poznámky. Jednoho dne seber odvahu a promluv si s nimi, ty poznámky Ti pomůžou, aby jsi na nic nezapomněla až si budete nalévat "čistého vína". To silu k tomu v sobě musíš najít nebo se budeš stále jen trápit, ale hlavně odnesou to vaše děti. Pokud to tchánovci nepoberou - odstěhoval bych se, ať už celé rodina nebo bez manžela. Život je skutečně hrozně krátký a rychlý!
@zenuskaaa o to horší to máte, že nemáte podporu v manželovi. Pozor na to. Pokud to dokonce nějak zlehčuje (píšete, že se tomu i zasměje). Pohár trpělivosti máte jen jeden. Ono se vše kupí, kupí a pak to jednou přeteče. Začněte si podvedome vybíjet vztek, napětí na dětech, manželovi, hrne se to jako lavina. Je mi jasný, že dělat nějaké ostré kroky, např.odstěhovat se, je o to těžší, že čekáte druhé miminko, ono s jedním dítětem to je o moc lehčí, ale to je ten fuk... Navíc si myslím, že tohle co řešíte, se jen tak nezmění. Že řekněte tchanovcum: nemluvte takto, a problém se vyřeší. Je možné, že časem vás začne štvát něco jiného, budete za špatnou, že jste si začala otevírat pusu...no hodně nervů vám přeji.
Taky bych to řešila, strašně by mě to vnitřně štvalo, moc. myslim, že si nemusíš dělat seznam a pak jim to naservírovat všechno najednou z ničeho nic, spíš bych to řešila hned, když se to stane - prosím neříkejte to a to, dcerku to pak mrzí, prosím zkuste se před ní nehádat.... ale těžko říct, jestli to pomůže, když nerespektují ani vaše názory na výchovu.... to, že ji tak straší miminkem, je nebezpečné, o tom si s nimi určitě promluv a dcerce dokola vysvětluj, jak moc je důležitá, jaká bude velká sestra, že sis vždycky přála mít velkou sestru (nebo že bylo super ji mít, jestli jí máš), že je strašně šikovná a že jsi moc šťastná, že budeš mít takovou parťačku a že spolu to miminko zvládnete, že bude Tvoje pravá ruka a prostě nejdůležitější pod sluncem... a opakuj jí to často i před tchánovcema a pokud ve Tvé přítomnosti řeknou zase cosi o odstrčení staršího dítěte, tak buď připravená reagovat a větu začít klidně slovy "to není pravda .... a pak vysvětlení a podání Tvého názoru.... a k tomu ji ještě třeba obejmi, at cítí, že to myslíš vážně a věří Tobě.... pak jim někde za rohem jednou dvěma větama slušně klidně řekni, že je prosíš, ať to neříkají, že jí zbytečně přidělávají starosti a že Ty budeš chtít udělat všechno proto, aby se odstrčená necítila.... zapojuj jí co nejvíc do příprav, samozřejmě přiměřeně k věku a chval jí, že je skvělá, těšte se na miminko spolu.... hodně štěstí...
pryč pryč pryč...obdivuju, že jsi vůbec šla do společného bydlení s tchánovci...to radši 2+1 v paneláku 😉 tohle nikdy nedělá dobrotu...zvažte vlastní bydlení 😉
Ostěhovat se, jedině s odstupem je šance, že manžel to nahlédne jinak, takhle v klícce nic neřeší, do sporu nejde ap.
Problém s jeho rodiči by z mnoha důvodů měl řešit on, a je mnohem lepší zapracovat na tom, aby to byl on, kdo rodičům něco jasně řekne, bude říkat a bude se vás zastávat, ačkoli je to mnohem pracnější. Ale taky mnohem efektivnější, než když to budeš Ty.
Samozřejmě si ale nenech všechno líbit, máš svou lidskou důstojnost, a zejm. pokud jde o dítě, tak je potřeba ho taky přiměřeně bránit.
Na takový kecy lze taky říct: no ona to tak babička asi měla, že to svoje starší odstrčila, když se narodilo miminko, ale jde to i jinak, nebo něco prostě si rejpnout tak, aby baba dala pokoj. Nebo na rovinu na ni: "Jo? Vy jste svoje starší/první dítě odstrčila, když se vám narodilo další?"
My třeba litujeme naše první, že mělo mnohem chudší dětství než třeba milion skvělých věcí, které tohle první dělá pro sourozence, a je nám líto, že o to bylo ochuzený. Protože tohle je nenahraditelný, můžeš se dětem věnovat jak chceš, ale některý věci do života vnese jedině sourozenec.
Ano máte všechny pravdu,ale kde k tomu všemu vzít odvahu.Asi to mám v povaze,jsem hodná až blbá a všichni si toho jsou vědomi.je pravda užírám se tím,jsem neustále bez nálady ale snažím se aspoň aby to ta dcera nepoznala.Tohle trpím už 6 let,jsem si vědomá že si nechávám hrozně sr..na hlavu a o to je to těžší se přemoct a tu pusu otevřít.A manžel si samozřejmě nechce dělat zle,a radši si kolikrát pohádá se mnou,než aby jim něco řekl.Mám pocit,že se je spíš někdy snaží furt něčím omlouvat
Ty k tomu musíš dojít sama, vnitřně cítit, že změna je nevyhnutelná. A pak tu odvahu mít budeš. Může Ti s tím pomoct psycholog, ale jinak nikdo. Všechno je jen na Tobě a nikdo jiný to za Tebe bohužel nevyřeší. Manžel nepochopil, že jeho místo je u Tebe a Tvojí dcery i miminka, které teprve přijde. Měl by při vás stát a řešit problémy se svými rodiči on, jak už tu psali ostatní. Skutečně držím palce a přeju chladnou mysl, sebevědomí a nový úhel pohledu, ať přijde co nejdřív.
@zenuskaaa hele takto nejde žít. Ty budeš držet pusu aby ostatní byli spokojení? Problémy z toho budeš mít jen ty, myslím vnitřní třeba, budeš se uzirat atd. Já se k tomu kroku taky odhodlala, sbalila jsem si s malou věci a řekla pritelovi, bud pojď s námi nebo zůstaň, ale uvědom si, že rodina jsme ted pro tebe my. Kontakt s jeho rodinou urcite nezakazovat, neupirat prarodičům právo na vnoučata, to neříkám, ale prostě trvat na svém.
Zdravím,děkuji za povzbuzení.Včera mi nervy bouchli,když se tchánovci snažily nás postavit do pozice zlého rodiče,kdy opět nerespektovali naší ,,výchovu''.Dopadlo to strašnou hádkou mezi manželem a tchýni.Prostě jsem to nevydržela a vyjela už po manželovi,že at už začne respektovat,že rodiče jsme my.Další věc to jejich pomlouvání,prostě všechno jsem mu řekla.Opět to zlehčoval,tak jsem mu řekla,at mi teda najde byt a nemusí nic řešit.Že aspoň si srovná v hlavě kdo je ted jeho rodina na 1.miste.Samozřejmě jsme se pohádali,protože mi na to řekl,že prej ho budu vydírat dětma a že jsme si druhý neměli dělat,když vím jaký tchánovci jsou.A za hodinu mi řekl jestli jsem spokojená,že s ním staří nemluví.Takže jak to všechno bude je ve hvězdách.
@zenuskaaa mám (měla jsem) doma skoro to samé... Tchýně... Ona prostě porodila dítě a odevzdala ho svojí matce - protože matka si procházela těžkým obdobím a potřebovala nějakou oporu, berličku a smysl života. Tak "dostala" vnuka. Prakticky ho vychovala, žila s ním v jednom pokoji (až do jeho 12ti let) a stal se jí středobodem vesmíru. Tak nějak očekávala, že to bude stejně i semnou - že tedy, když ona si svého syna neužila, tak já porodím dítě a odevzdám ho k výchově jí... Nemusím asi vyprávět jak to dopadlo, nicméně situace byla taková, že naprosto ignorovala mně coby matku a dělala si co chtěla (a moje veškoré názory na jídlo, kouření před dětma nebo hádky, které jsou u nich na denním pořádku naprosto okázale ignorovala). Přesně jak píšeš "nojo, ale maminka ti to zakázala", případně "maminka to nechce" - a moje oblíbený "jestli budeš zlobit babičku, tak půjdeš za trest k mamince". Gradovalo to v několika vlnách... Byly hádky, byl stres, bylo hodně slz a výčitek. Párkrát jsme spolu několik týdnů nemluvili, párkrát to vypadalo na rozvod...
NICMÉNĚ po tom všem, kdy jsme se (jak jinak) odstěhovali, oddělili a začli žít vlastním životem máme teďka s tchánovcema vztahy takřka nadstandartní!! Tchýně (HODNE) ustoupila mejm požadavkům a pravidlům, já na oplátku ustoupila tchýni v některejch věcech - dost věcí neřeším, některý ignoruju a hlavně jsem nad věcí... Můžu říct, že se tedka máme vlastně všichni dobře, můžeme spolu fungovat a jako rodina celkem držíme při sobě (jen spolu nemůžeme trávit dohromady moc času). Ale je to o tom - vypadnout a být si vzácní... Pod jednou střechou... Tohle fungovat nebude.
Rada - odstěhovat se, osamostatnit se, být od nich co nejdál... Manžel nejspíš neřekne nic, protože třeba ví, že byste mohli přijít o střechu nad hlavou... Proto mlčí... Je to těžký... Ale je potřeba se rozhodnout... Na jednu stranu chápu, že máte svým způsobem pohodlí, máte kde bydlet, ale stojí to za to trápení, které máte? Nevím...
Teď čtu, že stěhovat se nechcete (neexistuje nemít možnost! Možnost je vždy, stačí jen chtít) Těžko radit... Možná zkus tchánovcům odporovat, prostě jim říct, že to tak není, že nemají pravdu, že prostě vám vadí to a ono a nepřeješ si to a tamto... A uvidíte... Buď pochopí, nebo se spolu nebudete bavit a aspoň už se nebudou starat... No, hlavně, aby potom proti Vám neštvali partnera... A jestli to je jejich "crcánek" (jak říká jedna moje kamarádka), tak z toho prostředí a kolotoče nikdy nevypadnete a budete se trápit dál a bude to ještě horší třeba i v tom, že jste si vůbec dovolila jim něco říct...
Jestli to nehodlá řešit ani partner, pak je to hodně špatné ☹ Ale s dcerou a miminkem na cestě těžko radit, abyste se sbalili a odešli a partner ať se rozhodne, zda chce být s rodiči, nebo se svou rodinou... Ale to bych viděla asi opravdu jako nejkrajnější řešení...
@zenuskaaa fakt je mi vás lito (v dobrém), vím, jak se asi cítíte. Ono hodně záleží fakt na postoji toho chapa, jestli vás podrží nebo potopi. Pokud bydlel celý život s rodiči, nehnul se od maminy sukně, budete to mít o to těžší. A pokud by nesel s vámi, stojí vám takový chlap /vztah za to? Ikdyz chápu, že se dvěma dětmi nemůžete odejít jen tak. Ostatní se muzou i divit, co vam najednou tak vadi, když doteď bylo všechno ok (tím, že jste se nikdy neozvala). Nedejbože to svedou na hormony. Co podpora od vaši rodiny, vaši rodiče? V kolikatem týdnů těhotenství jste? Je ještě dost času najít si podnájem a začít znova tam, než se prcek narodí?Hlavně, když se rozhodnete situaci řešit, se nesmíte nechat uchlacholit například manželem, že vse bude dobré. Ano bude, ale ne nadlouho. Jak jsem už psala, s jedním dítětem odejít (sama),si ještě umím představit, se dvěma už moc ne, ale vždycky se to nějak zvládnout musí. Jinak, můžete zkusit rodinnou, manželskou poradnu, tam vam sice nedají reseni (jsou to spíš průvodci, nedávají reseni stylem udělejte to a to a,bude všechno ok), ale třeba si aspon manžel uvědomí, že to, co vam vadi, není malichernost. Muži totiž kolikrát ani nechápou, co vam na jejich rodičích muže vadit atd. Anebo trpte. Setrvejte další roky v současném živote, drzte Vaše manželství kvůli dětem...
příspěvky jsem nečetla, ale rada jedině se asi odstěhovat nebo si prostě dupnout, ale to pak bude zle v rodině. my také bydlíme s tchýní a není to ideální, ale oproti tomu co slýchávám je to pohoda.
Mě by asi nejvíce vadilo to jak píšeš že dceři říkají že jí budete odstrkávat no to bych asi nevydržela!!! To bych řekla, že když chtějí dceři takhle lhát,, že jí vidět nemusí.
Časem se to nezlepší pokud se nechcete nebo nemůžete odstěhovat sednout si promluvit si a nastavit nějaké hranice!!!
Držte se
Děti bohužel zatím nemáme ale neumím si představit, že v těhotenství opouštím manžela... to bych viděla jako opravdu krajní řešení. A v případě že mu dáš na výběr, zda zůstane, nebo půjde s tebou a dětmi? Musela bys být připravena na variantu, že zůstane a nepočítat automaticky s tím, že půjde s vámi. Začla bych asi u tebe... zkus nějakým způsobem zapracovat na své psychice (třeba i za pomoci nějakého psychoterapeuta). Abys byla schopná nějakým přijatelným způsobem vyjádřit svoje potřeby, touhy, přání, stejně tak co se ti nelíbí, s čím nesouhlasíš a tak... však se nemusíte hned pohádat (i když u autoritativních tchánovců to asi k ničemu jinému než hádce nepovede). No a pak mě ještě napadlo - co to zkusit formulovat písemně? Všechny myšlenky si u toho srovnáš... zkus napsat dopis manželovi, nebo i tchánovcům. A popsat tam, co bys ráda jinak, nebo co tě vnitřně užírá. Třeba se "chytnou za nos"... nebo třeba taky ne... ono když chceš manžovi něco vysvětlit, on na to reaguje, některé argumenty třeba ani nepoužiješ... na ten dopis nemůže v půli reagovat, prostě ho dočte a možná se nad tím i zamyslí. A udělala bych to v době, kdy nebudete doma s dcerou, aby na to měl klid... každopádně ti držím palce. Můj manža je jedináček a odtrhnout ho od maminky dalo práci. Ale povedlo se 😅 V případě bydlení spolu by to v našem případě byl jasný začátek konce...
Jediná rada je asi pryč odsud.