Soužití. Je to reálné?
Zdravím všechny, ráda bych se zeptala na vaše zkušenosti. Nikdy jsem nechápala, jak spolu lidé mohou žít jen kvůli dětem. Teď to chápu. S partnerem máme problémy. Jako partneři si nerozumíme. Za x let jsme si zvykli, nemáme důvod se stěhovat, ani jeden nemáme nikoho jiného. Tedy doufám. Ne tedy určitě nějak na vážno, to bych se asi dozvěděla. Dokážeme spolu žít, nehody řešíme bez dětí. Jsme schopni spolu vycházet. A teď - přemýšlím, jestli je reálné, aspoň než děti odrostou, nějak opravdu mít režim pod jednou střechou? Žijete tak někdo? My už teď v podstatě žijeme odděleně. Tzn. každý máme téměř své finance, já jsem víc s dětmi, není ale pro mě zatím možné, vrátit se na trvalo do práce. Takže si něco vydelám na zkrácený úvazek, něco mi chlap dává. Do práce může v podstatě neomezeně. Takže asi jde u nás spíš jen o to, nastavit tomu nějaká pevná pravidla. Prosím, podělte se. Děkuji
Z dlhodobého hladiska si to neviem predstaviť ak máte aj priestor nato aby ste žili ako spolubývajúci to je fajn ale co ak si nájdete nových partnerov? To asi tak fajn určite nebude alebo kvôli tomu sa budete tomu stranit?
Fungovala to roky, dokud jsem se nezamilovala. A ted nechapu, jak jsme v tom mohli tak dlouho zit.
Reálné to je. Moji rodiče to měli dost podobně. A jako jejich dítě, co to s nimi žilo, bych se důrazně přimlouvala za to najít jakékoliv jiné řešení. A to jsem je nikdy neviděla se hádat. Ale tohle pro své děti fakt nechceš. A ideálně ani pro sebe ne...
@ruzova_pastelka o to mi právě jde. Děkuji moc za názor. Tím, že bych to chtěla vydržet jen kvůli nim, určitě bych to raději ukončila, kdybych viděla, že dětem něco nesedí. Zatím mi řeknou cokoliv, tak bych se snažila, aby to tak bylo i v tomto případě. A pokud by to pro ně nebylo ono, chlapovi zabalím raději věci
@andulind Já se obávám, že děti (netuším jejich věk, ale mně to tedy trvalo snad do dospělosti) nejsou schopné posoudit, jestli jim "to sedí" anebo ne. Žádné dítě nechce rozvod svých rodičů a neřekne nic, co by ho mohlo zapříčinit. Představa, že já rodiči řeknu, že se takhle necítím dobře a on se kvůli tomu rozvede, s sebou nese obrovské břímě zavinění. Najednou to není rozhodnutí rodiče, ale dítěte. Těžko si představuju situaci, za které bych do toho dobrovolně šla.
Ale tu atmosféru, normalizování věcí, co normální nejsou a absenci kvalitních, funkčních vztahů dítě nasaje jako houba. A důsledky nejsou moc hezké.
Jde to. Vydrzeli jsme to to 8 let. Detem je ted 15 a 13 a jdeme od sebe. Ja jsem totalne vycerpana. Deti uz jsou velke a chapou to.
@andulind Naši se rozvedli v době mého dospívání. Ano, netuším, jak by mě to "poznamenalo", kdyby to bylo v raném dětství, ale po letech jsem si rikala, že čím dřív se to má stát, tím líp. Protože ne že to v pubertě dítě chápe, ale totálně mu to rozhodí představy o životě v naopak dost křehkém období. Alespoň mně se to tak stalo. Takže vydržet a rozejít se, až to děti "pochopí", je podle mě pitomost.
Moje manželství k tomu směřuje,tak si ráda počtu.Rozhodne se zatím rozvádět nechci a jednak kvůli dětem a taky kvůli penězům....třeba se to ještě zlepší a vrátí se staré časy.
my to tak měli a fungovalo to i v době. kdy jsem měla jiného partnera. Asi by to bylo horší, kdybych měla pocit, že je to napořád, ale brala jsem to, že až bude někdo jiný, tak odejdu. Do té doby mi přišlo zbytečné připravovat děti o čas s oběma rodiči, platit dva nájmy a lítat kolem dětí sama. Ale my jsme spolu vycházeli fakt dobře.
@andulind jo naši takhle žili kvůli mě. Teď 5 let zpátky rozdělili dům na dvě bytový jednotky, protože ani jeden nemá chuť a nervy řešit majetkový vypořádání a vyplacení tomu druhému přes 10 mega. Normálně vychází, jestli někoho mají, tak o tom neví ani oni navzájem ani my. Nemaj problém společně zaplatit opravy, udělat něco na zahradě, která je společná, protože nešla rozdělit skrz velký bazén přímo uprostřed pozemku
Ja nad tim taky uvazuji, protoze deti maji skoro 5 a 7 let. Oni by to nechapali, ja bych si sotva sama poradila (nemam hlidani, praci na smeny, financne). Rikam si ze chvili jeste pockam, az deti povyrostou, vice to pochopi, dokazi vydrzet samotné doma, nebudou tak nemocne..
Pokud se s muzem dokážete dohodnout, ci se rozvést papirove, zit zatim pod jednou střechou, ape nastavit si pravidla (zadny novy partner do rodiny se nebude zatahovat treba 4roky az budou mit deti tolik a tolik let, vyresit finance - kdo z vas klik ma prijem, příspěvek na bydleni, potřeby deti.. oddelene spat, vaříš mu, nakupujes potraviny nebo to mate oddelene, dovolenou resite jak?)..
Kamarádka to tak měla. Ukončila to za covidu - žily jsme obě s dětmi na chalupě a moje děti se ptaly, proč za nimi jejich tatínek jezdí tak málo. Její děti se neptaly, přišlo jim to normální. Tehdy jim došlo, že takový vzor manželství jim do života předat nechce - bez hlubokých rozhovorů, bez něžností, jen jako dva spolubydlící.
@rebe tohle jsem taky řešila -a byl to jeden z důvodů pro rozchod. To následné soužití bylo z pragmatických důvodů, brala jsem to, že není důvod odcházet, dokud nemám jiný vztah. U nás pak naštěstí fungovalo i to přechodné období, kdy se děti postupně seznámily s mým partnerem.
@andulind Tohle není především dobrý vzor pro děti a vzory v rodičích děti ovlivňují více než si možná myslíme. Chápu, že to může být jednodušší z praktického hlediska, ale když děti nevidí mezi rodiči intimitu, ovlivňuje je to negativně do svých budoucích vztahů. Nechci vůbec soudit. Jen bych se zamyslela i z tohoto hlediska. Chce to přestat se bát, že to člověk nezvládne. Držím palce!
@lennus já jsem tohle v rodině nezažila, jen co vidím teď v okolí rozvádějící se kamarádky. A pokud ten vztah a domácí prostředí není vyloženě patologický, nejsou tam velké problémy, dokážou spolu vyjít jako přátelé, nemají nové partnery, tak bych pochopila situaci, že ten rozvod o pár let posunou. Třeba ty moje kamarádky mají děti ještě hodně malé, pořádně nevydělávají, jsou na rodičovské nebo se vrací do práce, takže problémy s financemi, bydlením, musely se vrátit k rodičům, kteří zasahují výchovy…no taky to není zrovna vzor idylického prostředí a vztahů. Pak do toho ještě třeba střídavá péče, 2 domovy…
Resila jsem loni. Deti 4 a 6 let. Nejak jsme se nehadali, ale taky jsme spilu nic nepodnikali. Kazdy svuj pokoj. Proste to neslo. Ja sesnazila vztah zachovat (byla jsem iniciatorem rozchodu) chodila na terapie, ze se z toho vykecam. Snazila se premyslet jinak, ex jen cekal,cekal a cekal a nic, nechtel nic resit, on problem nemel, nechtel me s nim pomoci. Dodnes me mrzi veta "ty ses tak rozhodla". Vydrzela jsem rodalsich 6 mes pak jsem se psych sesypala. Vsichni jsme to obreceli krome ex. Detem jsem to vysvetlivala s ohledem na jejich vek. Chapaly to. I dnes vi, ze nejsem s tatinkem protoze jsme se hadali a ono tech hadek bylo opravdu minimum a stejne si je pamatuji. Spolecne bydleni jsem navrhla ale brzy jsem couvla. Ja bych to nedala. A i kdyz s ex vychazime na vyborou neni me porad z rozchodu dobře. Protoze porad nevim jeho postoj atd.
Rozesla jsem se s manzelem a jeste pul roku s nim zila.Bylo to hrozny.Ale my nebyli partnery asi nikdy a detem se taky nijak zvlast nikdy nevenoval.Prave jsem nechtela,aby si odnesly do zivota ten podivny model
Já jsem žila s manželem rok a půl po rozchodu (půl roku po rozvodu). Ex si představoval přesně to co píšeš. Neuměla jsem si to dlouhodobě představit. To co jsem zvládla, stačilo. Děti byly malinké, ještě jsem byla na RD a stejně jsem to chtěla rozseknout a být sama. Už je to 10 let a za tu dobu se mnohé změnilo, mám manžela, malé dítě, spokojený život, dobrý vztah s ex, spokojené děti, všechno srovnané a jsem šťastná. V té komedii bych dlouhodobě žít nezvládla, a podle mě to ani pro děti není moc dobré.
@andulind Mám kamarádku, která to takto zvládla. Dva různé životy, oddělené finance, každý měl natajno partnera a byli spolu kvůli dětem. Teď už mají holky 19 a 15 a jdou od sebe, vydrželi takto žít 5 let. Chovali se k sobě hezky, ohleduplně a nějak to zvládli.