Rodina mě od doby, co jsem otěhotněla, pomalu nezná

@dolda to mě dost mrzí nazačátku sem to slýchala pořád dokonce jak si mamka pořídí k sobě postýlku že bude vnouče rozmazlovat a ted když zavolá vím že jen něco chce :( nejspíš se asi ani nezmění po porodu :(

@kecalka2 podívej je to smutné, ale zase ty bys mamce nechala malé mimi přes noc??? Stejně asi ne...a nutit kohokoliv do čehokoliv je nesmysl.....ano mrzi to,ale až se mimi narodí snaží se mít s ním krásný vztah a tohohle se vyvarovat..... 😉

@kecalka2 Ahoj, nemám to sice úplně stejně, ale řeším to taky.. Snažím se na to koukat i z pohledu druhých, jak jsou zaneprázdnění prací, svými vztahy a dětmi a td.. a i tak mi bývá smutno.. Na druhou stranu jak píšeš o kámošce - někdy moc zájmu bývá i na škodu, když se babičky potom příliš angažujou v péči o miminka a později ve výchově.. 😀 Určitě svou roli teď hraje i citlivost a těhotenský hormony.. Buď citlivá a empatická k sobě i k druhým. Já bych zkusila o tom se svou mamkou promluvit, což?.. Může si třeba říkat, že tě nechce před porodem zatěžovat, nebo cokoli.. Druhým do hlavy nevidíme.. Prostě bych jí řekla, jak to cítím.. Mně umřela maminka když jsem byla ve čtvrtém měsíci, mám ještě dvě tety, které mamce slíbily, že mi pomůžou a tak., ale co můžu chtít..... :( Samy mají své životy, rodiny, děti, práci.. Snažím se nekoukat jen na sebe a na malou.. Ale mrzí mně to u mého taťky, protože ten má novou partnerku a jdem tak trochu bokem.. Je sice rád, když za ním přijedem, občas i zavolá, když se pár dní neozvem.. Ale role "dědečka" to opravdu není :(

@schotja je to smutné ....ale přesně jak pises,každý má svoje životy a je jen na nich jak se chovají a o co třeba mamky přicházejí....
My čekáme třetí mimi, mamka moje děti má rada moc,volá a chce se vidět a kupuje jim....druhá strana nic moc spíš protezuje od dcery děti než naše...ale! Za mě poridte si děti víc,udělejte si s nimi krásný vztah....a nedělejte nic co byste nechtěly zažívat vy.....až budou dospělé....a já to poad říkám,že děti jsou děti....odejdou jednou z domu,ale když se stavbu na oběd ,kafe , víkend atd to jsou chvíle k nezaplacení a to samé pak vnoučata .....a jak to je když vám je 60??? Kamaradkam s úsměvem řekněte i když je máte řada,že holt víkend nemůžete, že přijdou mladý...na vánoce se taky budete těšit kvůli dětem,vnoucatum..,.takže spíš se dívejte vpřed než zpět.....i když některé věci mrzi....

@shine2015 Moc hezky jsi to napsala 🙂 Já samozřejmě fňukám, protože se mi po mámě moc stejská a taky trochu závidím ostatním.. Druhá babi je supr, jenže se stará o prababi a žije 150km od nás, takže se z toho kolotoče vymotá tak jednou za dva měsíce.. Vyrostla jsem jako jedináček, můj muž má sestru a u nás aktuálně řešíme téma "sourozence" 🙂 Mám na to jinej pohled, než on.. Klidně by mu jedna "myš" stačila 🙂 Chtěla bych velkou rodinu, tu soudržnost, která u nás nikdy moc nebyla.. Otázka je, jestli mi to můj zdravotní stav (psychika) dovolí, mít aspoň dvě děti.
@kecalka2 Dfm, že nevadí, že jsem odbočila od tématu 🤐

@schotja my čekáme třetí.....dvě holky máme a teď chlapecka....prý - já tomu nemůžu pořad věřit. Určité si poridte minimálně dvě ale lépe tři děti a brzy po sobě, jednak budou lip vycházet a další věc, proč jde chtěla víc děti i já, jednak je veselého a s dětmi krásné....ale nechci být matka na telefonu a vyvolávat jedinackovi,kdy teda že přijde na kafe,oběd a kdy zda budou vnoučata atd.....jsem statsna, že mame děti a v dospělosti se prostě sem tam někdo ukaze - určité častěji uvidíme své dítě, když mme tři než když bychom měli jen jedno....a navíc dam si s nima kafe,víno...až budou mít vnoučata, bude taky veselo.....já nevím,každý večer usinam a děkuji Bohů,že je mám a tak moc je milují.....a až budou dospělé, samozřejmě že budou mít svoje zájmy,kamarády atd ...ale věřím,že radi přijedou jedou za čas za mamou a tatou a posedime.....proto si myslím,že pak jdou kamarádi i kamaradky, diskotéky,zábavy atd to vše je pomíjivé......samozřejmě kamosky mít je důležité, ale krev je krev....já dřív držela hodně s tetou, měla jsem ji jako mamu skoro,než jsem pochopila,že ona má svoje děti a že ne vždy je tak upřímná atd......a že její děti pro ní budou vždy na prvním místě......a dnes když mám děti se nedivim....segra masyna, vždy bych mu pomohla, ale moje dítě je proste moje dítě......

Holky děkuji moc za příspěvky bála sem se že mě tu nikdo nepochopí.Přála bych si aby se to po narození miminka změnilo ale obávám se že to asi bude stejné :( Mamka prostě nezavolá jen tak zavolá jen když něco potřebuje a nejspíš to tak bylo vždycky jen sem to neviděla.Myslela sem že se to změní když jsem jí dávala obrázek ultrazvuku pod stromeček že bude konečně vytoužená babička.Asi na tom mají hodně podíl i hormony.Je mi to líto už z toho důvodu že z přítelovo strany jsou úplně jiný pořád nás zvou na kávu zajímají se ptají se jak mi je a to je paradox že oni tak nadšený z toho že čekáme zezačátku nebyli :D

@kecalka2 To bejvá, kolikrát si tyhle smutky a zklamání děláme sami svým očekáváním a přehnanými nároky na druhé a pak překvapí lidi od kterých bysme to nečekali - jako v tom pozitivním směru 🙂 Já fňukala že nemáme "babičky" a když jsem pak slyšela od maminek v MC co předvádí nejen jejich tchýně, ale i jejich mamky, jak si nárokujou vnoučata a poučujou a kecaj do všeho jakoby jen ty jejich někdy už i zastaralé metody byli správné, řekla jsem si "všechno zlý pro něco dobrý" 😎 Třeba se to fakt změní, až se vnouče narodí, a když ne, tak si z toho nic nedělej, pořát tu mamku máš a máš s ní zřejmě pěkný vztah, když ti na tom záleží 😉

@shine2015 Já mám jednu z těch tet teď taky jak "mamku", je sice jen o deset let starší než já, ale je nablízku, no, aspoň ze stejného města a na telefonu kdykoli 🙂 Ale jak jsem psala, co po ní můžu chtít, sama má tři děti, holku už na střední a dva kluky na základce, do toho práce, vedlejšák bokem a čas nemá ani na sebe.. Před pár lety jsem byla smířená kvůli své diagnoze, že nebudu mít ani chlapa, ani rodinu, nechtěla jsem nikomu komplikovat život.. Osud to zařídil jinak a moc bych si přála, aby jsme měli aspoň dvě děti. Jedináčci to nemaj snadný, ani v kolektivu, a ani potom v dospělosti, když rodiče odejdou - jsou na to svým způsobem sami.. Ne vždycky jsou ty sourozenecký vztahy ideální, vidim jak prababi trpí kvůli tchýni a jejímu bratrovi, ale průšvih je , když to ty rodiče pak berou na svojí zodpovědnost, že si ty jejich děti nerozumí a tak.. Když už jsou dospělí, je to jen jejich věc a asi je těžký nebrat to jako nějaký rodičovský selhání, když je prababi úplně jiná škola, oni byli prakticky vychovaní v "pokrytectví", modelem "dělej jen to, co se od tebe čeká", celej život se pro něco nebo někoho obětovávala a tchýně to má podobně :( Četla jsem pár příspěvků od tebe v jiné diskusi, jedeš Nevýchovu, nebo nějaký jiný respektující přístup?

@schotja holka nevychovu nejedu....já jedu svuj systém,že říkám dětem od mala věci já jsou,žádné lhaní,když se mi něco nepovede,omluvim se jim....někdy výjimečně když zlobí je plácnu,ale to už musí být....jinak se snažím aby věděly,že je milujeme a jsme tu pro ne,vysvetluju a hodně semazlime, pusimkujeme,objimame....jako malé spaly s nama v posteli, teď spí spolu a my usiname a někdy i spime s nimi. Co se nelíbilo mě v mém dětství se snažím nedělat jim. Nemam rada tabulky na děti a skatulkovani.....sama vidím,že dělám chyby a omlouvam se jim za ne nebo řeknu že mě to mrzi že jsem se zachovala tak a tak, že mě mrzelo,že se dcera zachovala tak a tak a že se obě polepsime. Já nevím, přijde mi,že děti hranice potřebují, ale taky potřebují aby s nimi okolí jednalo narovinu......někdy mám dojem,že jsou trochu rozmazlené,ale rozmazlené není úplně to prave slovo....nemají z nach strach a to je dobře a když se zlobime,jim je to líto.... a nejsou zlé....ani na sebe ani na nas a ani n cizi.....moc je miluju. Já si myslím,že každá máma se snaží dělat to nejlepší pro svoje dite\deti...někdy je fajn se dívat očima dítěte jak nás asi vidí....

Taky mám takovou zkušenost. Z obou rodin pořád chtěli vnouče, bydlíme v zahraničí - moji rodiče by volali dvakrát denně, tchán nám za půl roku nezavolal a když mu volal manžel tak jednou měsíčně, tak mluvil 5 minut a hovor ukončil, že nemá čas... manžela to mrzí, ale s tím já nic neudělám. Ani nechci...

Mě máma u prvního dítěte podporovala, byla nadšená jak blecha a kdyby mohla, bydlela by s náma. Jakmile jsme oznámili, že čekáme Laurinku, že jsme hrozně moc šťastní, tak nás všechny včetně syna (jejího vnuka) poslala do pr*ele. Prý že jsme to udělali schválně - doteď nechápu, jak to myslela, ale protože s námi už nehodlá mít nic společného, ani na sms nereaguje a jsme jí u zadku, tak se to asi nikdy ani nedozvím. Jediná možnost, co nás napadla, je to, že ona měla jenom mě a nepřála mi další děti, abych to měla stejné jako ona. Protože mi celou dobu po narození prvního dítěte říkala, že ať na druhé vůbec nespěchám. Když jsem se ptala proč, řekla mi, že druhé nezvládnu - to mi řekla tak jistě, přestože měla jen mě, tzn. jedno dítě, a hned přesně ví, jak to je s druhým. Když jsem se ptala, proč si to myslí, že v budoucnu druhé nezvládnu, na to neodpověděla a s hodně hnusným tónem mi oznámila, že pokud budeme mít další dítě, ať na ni zapomenu. Skutečně jsem to brala jako vtip, jako že nebude moct být u nás, když bude kdykoli potřeba, v nouzi apod, že to třeba nebude zvládat a tak... No, bohužel, vtip to nebyl. Ale mám jednu dobrou zprávu - poznala jsem, že je mi bez ní líp, protože kdykoli jsem s ní byla, cítila jsem se sevřená, jako v poutech, nesmělo se s ní nesouhlasit, neřešila problémy, ponižovala, odcházela od diskuse, ignorovala. Takže, ať už to zní komukoli z vás hnusně... Děkuji za to, že mi ukázala, jaká opravdu je, a děkuji za to, že jsem poznala, že ji skutečně nepotřebuji mít denně na telefonu ani každý víkend u nás doma s nákupem, a navíc aby mi uklízela celý byt a hledat miliardu chyb jen proto, že si neuměla sednout ke kávě a popovídat si.

Jsem na tom stejně. Nikoho nezajímá, jak dopadla kontrola, jak mi je, jestli něco nakupuju... :( Včera jsem jela probrat k tátovi na půdu věci po mě se ségrou, jestli by se tam něco nenašlo a ještě mi vynadal, že je času dost a že to dost prožívám :(

Být tebou zkusila bych se občas ozvat sama, udělat ten první krok. Třeba se jenom sžívají s rolí pra 🙂rodičů. Třeba tě to mile překvapí potom. Na druhou stranu víš na čem seš a můžeš se podle toho zařídit. Neočekávej ať pak nejsi zbytečně zklamaná... A ono všechno má svoje, přehnaná pozornost i nevyžádané rady. Soustřeď se na to dobrý s úsměvem na tváři 😵 .

Bohužel to také znám a vím, že to moc bolí... Moje mamka už bohužel není mezi námi a tchyně se v podstatě nezajímá- když, tak párkrát do roka na delší otočku, holky si nafotí, aby je mohla ukazovat a mizí (a ještě víceméně jen prvorozenou Agátku, mladší Beatku opomíjí ještě výrazně víc). Asi jsem nemohla nic moc čekat, s manželem jsme spolu 15 let a odtažitá byla odjakživa. A i teď nás "může" víceméně jen kvůli holkám a ještě na krátko- jakákoliv pomoc a zájem o náš život ale nulová, např, když umřela mamka a já 3 dny potom nastupovala po MD do práce a nevěděla, čí jsem, ani v tyto neskutečně šílené dny a měsíce v ní neprobudily sebemenší akci! Bolí mě to, někdy víc někdy méně, ale zvyknout si na to nejde. A když vidím kamarádky kolem s mamkama příp. tchyňomamkama, jak kolem nich krouží, podporují je a milují je...ufff ☹ Snažím se to brát tak, že to, co nemám teď budu mít jednou "z druhé strany" s mýma holčičkama- snažím se dívat dopředu a nesnažit se trápit tím, co nezměním... Někdy to jde lépe, někdy hůř, ale jinak to nejde, je to život...

@kecalka2 Neboj se, ono se to třebas změní po narození děťátka. Já už babička jsem. Mám dvě vnučky a třetí na cestě. Hlídám dcerám, jedné každé pondělí a druhé každý čtvrtek. Pokud je třeba, i jindy. Žijeme ve stejném městě, tak v tomhle problém není. Možná, že by se to hodilo holkám víc, ale...snažíme se oboustranně respektovat, že ony mají svůj život a já taky. Chodím do práce, mám partnera a taky svoje koníčky. Docela lítám, to teda musím říct. Za 3-4 týdne přibude ještě jedna vnučka a moje nejmladší dcera ještě ani děti nemá. Potřebovala bych se naklonovat. Jó, kdyby to bylo jako dřív, už bych byla v důchodu, jenže dneska mám před sebou ještě 6 let. Takže opravdu čas budu mít, nejspíš, jen na děti svojí nejmladší dcery, budou-li.