Rodiče mi neustále říkají, ať se odstěhuju. Ale jak a kam, když je mi zatím 17?
Ahoj, už snad od mých 14 let od rodičů poslouchám více či méně pravidelně, že pokud se mi doma nelíbí, můžu se sebrat a odejít, že mě tam nikdo nedrží. Dřív jsem to tak nebrala, neslýchala jsem to tak často a navíc jsem věděla, že to mamka nemyslí vážně. Jenže během posledního půl roku je tohle u nás na denním pořádku. Dost často se hádám s mamkou (řekla bych, že denně) a po každé hádce na mě vyštěkne, ať se odstěhuju. Kolikrát už jsem kvůli tomu brečela... Jsem teď v hodně špatném psychickém stavu. Nejspíš mám deprese, zjistila jsem, že jsem si vybrala špatný obor na SŠ, takže mě to tam vůbec nebaví, ve třídě taky nemáme nejlepší vztahy, mám málo kamarádek... Nemám ani žádného kluka, takže se teď prostě cítím úplně osamělá a bezradná. A do toho denně poslouchám, ať se odstěhuju... Jenže kdyby to alespoň bylo řečeno slušně. Prý mám vypadnout, táhnout, nikdo mě doma nechce, nepotřebuje a nikomu nebudu chybět... Jak já bych šla! Kamkoliv. Jenže nemám kam. Nemám ani peníze, abych si mohla sama platit nájem, ani nikoho známého, ke komu bych mohla "utéct". Navíc mi ještě ani nebylo 18 a samozřejmě ještě studuju, takže nemám možnost jít do práce, začít vydělávat a starat se sama o sebe. Ještě bych jen chtěla říct, že mám svoje rodiče ráda a samozřejmě se nikam stěhovat nechci, jenže už to doma prostě nemůžu vydržet. Co mám dělat? Promluvit si s nimi není možné, nikdy mě doma nikdo neposlouchal, mé názory vždy považovali za bezcenné a stupidní a cokoliv řeknu se vždy obrátí proti mně...
@journals co je to za hloupost? Tobě přijde normální říct svému dítěti ať táhne?
@littlestrawberry Zkusila bych nějakou smířlivou cesto promluvit s rodiči (ideálně asi odchytit toho co je "hodnější") a zjistit, co podle nich děláš tak strašného a proč se k Tobě tak chovají. Myslím, že jsou věty/slova, které by normální rodič z úst prostě vypustit neměl, respektive ne bez velmi vážné příčiny (drogy, krádeže, zločiny,...), což nepředpokládám, že by jsi prováděla např. v těch 14 letech.
Zkusit se domluvit, co rodičům opravdu vadí. Kolikrát člověk řekne něco škaredého a nemyslí to tak. Mě se máma v 17 neptala a prostě mě vykopla. Moje chyba, že jsem se nebránila a netušila, že na to nemá právo 🙂 Kdyby sis chtěla jen s někým napsat a svěřit se, tak napiš zprávu.
@journals to je pěkná hloupost, co píšeš. Ne všude jde o pubertální výkřik do tmy. A obzvlášť na anonymním fóru to těžko poznáš...
@journals Promin, taky mam doma pubertaka, taky mam obcas pocit, ze si niceho nevazi, ale takhle bych s ni teda nemluvila, to uz je dost pres caru.
Vydrz dva roky. Dodelas skolu (at mas aspon neco), najdes si praci, bydleni a muzes si pri praci udelat jinou skolu. I kdyz to bude znit jako klise vaz si toho, co mas. Ja taky v druhaku zjistila, ze me obor vubec nebavi. V 18ti jsem prisla o mamu. Takze skola, bydlela jsem najednou sama ( nic moc za dane situace), obihat urady at mi daji penize na bydleni, jidlo a reseni pozustalosti, pohrbu. Zacit se starat sama o sebe, k tomu pak blizici se maturita. Az budes jednou sama mamou pochopis rosice lip. Ted to proste vydrz 😉
@littlestrawberry
Zkus navštívit psychologa, on tě vyslechne, poradí, může ti podat názor tutéž věc z jiného pohledu. Není to žádná hamba, nebo tak něco, vždyť o tom nemusí ani spolužáci vědět. Nemusíš k němu chodit až do důchodu, třeba budou stačit dvě, tři návštěvy. Držím pěsti, ať se tvá situace co nejdříve zlepší.
Z jedné strany chápu, že dospívající lidé jsou občas ,, na pěst,, nevděční atd. Ale nedokážu si představit, co by mé dítě muselo udělat abych ho vykázala z domova. Vzpomeňme si, každý sám za sebe, jaký z nás byl v 17ti dáreček.
Každý problém má vždy dvě strany slečno ono jestli mamka nechce trochu pomoci už jsi velká holka a měla bys sis uvědomit,že život není jen růžový palouček. Říci večer u televize mami mám Tě ráda, není tak od věci.to,že jsi si nevybrala obor,který Tě nebaví to přece není konec světa výběr co chceš a zkus to znovu život máš před sebou. Sama mám děti pět a vím, že to nemáš jednoduchý ,ale nevzdávej se a ať je mamka jakákoliv určitě to s Tebou nemysli špatně někdy třeba ani není nálada,aby si s Tebou promluvila o tvých problémech.ale zkus navodit pěknou atmosféru a zkus být na mamku milá a zvlášť DiS,že to zvládneš.treba ji něco trápí a sama neví co se sebou.hodne štěstí a nevzdávej to
Fakt nemáš kam jít? K babičce nebo příbuzným aspoň? Moje ségra se takhle na pár měsíců odstěhovala, matka si pak uvědomila, že jí neměla vyhazovat....Nakonec se to nějak urovnalo. Jinak chápu, je to těžký období, ale vydrž to, není to na pořád. Taky jsem žila až do 25 let s náročným rodičem, každý den narážky a buzerace až po VŠ jsem začla teprve pracovat a vzala si hypotéku a honem pryč!!!
Slyšíme jen jednu stranu... Možná je to tak, jak už zaznělo- děvče drzkuje, nepomáhá, nic jí není dost dobré a matka už si třeba neví rady, tak vypustí, co vypustí... Pokud je ale matka skutečně taková fúrie - není lepší najít si studijní obor, který mě bude těšit, odejít na internát, chodit na brigády a zkusit se momentálně zdržovat doma co nejméně?Třeba se tím situace uklidní.
Kazda mince ma dve strany. Tezko soudit, kdyz zname jenom jednu. Z tveho pohledu to muze byt o tom, jak si myslis, ze uz si v podstate dospela a rodice ti nemaji co mluvit do zivota + klasicke pubertalni myslenky, jak ty vis nejlip co je pro tebe dobre a pod. Taky to muze byt samozrejme i jinak, otazka je proc ti neco takoveho rodice rikaji, jsou to alkoholici, nestaraji se o tebe, nemas dost jidla a dalsi veci, ktere ti rodice maji zaobstaravat, nebo je to jenom o tom, ze ty mas v tomhle veku uz vlastni hlavu a mate proste doma normalni neshody mezi rodicem a adolescentem? Tezko soudit. Jednou jsem nevlastni dceri rekla neco podobneho. Bylo ji asi 14 nebo 15, bydlela u nas na prechodnou dobu, kvuli spatnym znamkam ve skole. Zrovna jsem ji v kuchyni chystala neco pod zub a ona tam vlitla, jak to nenavidi, ze musi byt u nas, jak je to hrozne a tak dale... No nenechala jsem si to libit, vlitla jsem pak za ni do obyvaku, co si jako mysli, at si uvedomi, ze co pro ni delame (nakupovani potravin, ktere normalne my nejime, ze na ni myslime, kdyz varime, prece jen to proste bylo jine, kdyz u nas bydlela, nez kdyz jsme byli sami). A kdyz se ji nelibi, at jde zit na ulici se svymi super kamarady, kteri pro ni tolik znamenaji. Hold obdobi, kdy kamaradi a ona vedi vsechno nejlip a jsou uz v podstate dospeli... 😅 Po chvilce za mnou holka prisla, omluvila se mi, ja se ji taky omluvila za ten vybuch a bylo zase vsechno fajn. Ted na to vzpominame s usmevem 🙂
Já jsem se od rodičů odstěhovala, když mi bylo čerstvě 19, byla jsem ještě na gymplu. Vztahy doma byly šílené, hodně i kvůli mně, ale černobílé to rozhodně nebylo. Ale odstěhovala jsem se k tehdejšímu příteli. Odmaturovala jsem v době, kdy jsem už u nich nebydlela a i VŠ jsem pak zvládla... Zpětně bylo odstěhování jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí. Ale bylo to samozřejmě náročné, od našich jsem de facto utekla, neměla jsem peníze....
Ale tobě je jen 17, doporučila bych ti se kousnout, odstěhovat se do vlastního (vnitřního) světa a vydržet to. Asi bych se snažila vyhýbat konfliktům s rodiči, i když chápu, že je to těžké. Pokud sis vybrala blbý obor, ok. Nevím, jaké máš životní ambice, ale můžeš pak jít takřka na jakoukoliv VŠ nebo VOŠ a při troše snahy můžeš svůj obor ještě změnit. Ale dodělala bych to, co máš teď rozdělaného, ať neztrácíš roky...
Všechno se dá zvládnout, jen musíš zabojovat. Taky bych se pokusila to někdy s rodiči v klidu probrat, co vlastně chtějí....Nevěřím, že by tě skutečně chtěli vyhodit z domu.
Mé dceři bude 17 za tři měsíce...a tohle období teda fakt není nic moc. Teď se trochu srovnala, ale byly doby (nedlouho zpátky), kdy jí nebylo košér s čímkoli pomoct, co jí člověk neřekl, to neudělala, a co jsme jí řekli, ať udělá, udělala napůl. A není jediná, mnohokrát jsme to řešily s kolegyněmi v práci, je to všude stejné. Je potřeba si uvědomit, co všechno pro tebe máma dělá a že prostě potřebuje občas aspoň vidět, že ti to není jedno. A když jí sama od sebe pomůžeš, bude nejšťastnější na světě, to mi věř...život není jen o tom dostat všechno naservírované na zlatém tácku, v životě je vždycky něco za něco. Sama vím, jak mě dokáže dcera vytočit, např. když jí řeknu, že napřed dobré známky ve škole a pak může trajdat - a už to začne: Všichni můžou kdykoli kamkoli, nikdo doma nemusí potupně luxovat a uklízet...prostě by to chtělo trochu pokory. Nemysli si, mamka si tím samým obdobím taky prošla, a až Ty budeš mít dceru v tomhle věku, ještě na to budeš vzpomínat 😉
Jen taková perlička: rodiče vůči Tobě mají vyživovací povinnost, takže pokud by ses odstěhovala, dle zákona máš nárok na to, aby Ti platili alimenty.
Jinak myslím, že to na Tebe máma štěká právě proto, že ví, že nemáš kam jít..
Zkus si s rodiči promluvit v klidu.
Mela sem to sama akorat me mama adi 7-8 letech zbalila dve igelitky a oblekla me a rekla at hsi du kam chci...a pak byl chvily klid a opet nanovo. .
Zkus popsat situaci, kdy to na tebe začnou křičet. Je to, když odmítneš pomoct nebo jen tak z ničeho nic? Ve tvém věku jsem také měla s rodiči problémy (a kdo ne), ale říkat ti, ať táhneš je už teda drsné.
A mimochodem, jak tu píšete, že doma nepomáhá a rodiče nevidí z její strany snahu - byla jsem doma doslova jediná, kdo uklízel a stejně jsem poslouchala jak nedělám nic. Do toho jsem studovala a chodila na brigády. Takže ne všude je to o tom, že puberťák se jen válí a chudáci rodiče dělají všechno. Teď už mám s rodiči vztahy dobré, ale užili jsme si vzájemně pěkně. Jak oni se mnou a já s nimi.
Tak opravdu neznáme obě strany, ale já mám zkušenost takovou, že odmalička jsem doma makala jako černá, vařila, gruntovala za mámu, dřela do úmoru doma i na zahradě, byla slušná, studovala, maximálně jsem byla "drzá a sprostá" na rodiče, když se přede mnou a malým bratrem hádali ale takovým způsobem, že to pochopí málokdo. Stejně mi nadávala a zbouchala jako zvíře a co bylo platné mít mámu "ráda". V 17 jsem se odstěhovala k tehdejšímu příteli, abych vůbec dostudovala střední. Pak se naše vztahy relativně časem zlepšily, ale zpětně to vidím jen v tom, že jsem pak zase dřela i při práci v domě a na zahradě i dávno po 20.roku. Ve 25letech jsem naštěstí poznala manžela a časem pak pochopila, že jsem jen levná pracovní síla a nic víc. Toť moje zkušenost, takže není každý rodič svatý a puberťáci nevděčný smradi... Tobě radím asi to, pokud nemáš kam jít, zkus vydržet, i když to máš možná podobné jako já, ale bez školy si neškrtneš. Já pak při práci a na "starý" kolena dodělala VŠ. Pokud máš možnost, jdi na brigádu a dělej si "rezervu". Nikdy nevíš, kdy se bude hodit.
Omlouvám se všem, které jsem svým příspěvkem pobouřila, já si jen sama vzpomínám na to, jak mě bylo 17 a zpětně bych nafackovala sama sobě. Dokážu si proto dobře představit vyhrocenou situaci, kdy 17leté dítě ví všechno nejlíp, hádky jsou na denním pořádku a máme už praskaj nervy.
A rozhodně mi nepřijde v pohodě, aby se dítě odstěhovalo, protože má svůj názor, rodiče jsou samozřejmě pitomý a chce žít jinak a pak za rodiči chodilo s nataženou dlaní pro peníze. Buď je tak dospělé že se postará o sebe, nebo musí vydržet dokud nedostuduje a pak si může žít po svém. Čas od času se tu toto téma objeví, je to vždy jak přes kopírák a největší perlička je, když se tu pak napíše, že rodiče mají vyživovací povinnost, takže ať se dítě odstěhuje a chodí si domů pro peníze.
Řešení vidím v tom, že se vybere nová škola, dál od bydliště a holčina bude dojíždět na intr. Ale co když po dvou letech opět zjistí, že spolužáci jsou mimo, škola jí nebaví a ona opět není spokojená se svým životem? Hmmm? 😕
Tím jsem jen chtěla říct, že utíkat neustále v životě od toho, co se mi nehodí do krámu není dobrý naučený vzorec chování a není dobré nestále někam uhýbat, pořád něco měnit atd. Pozoruju takových lidí okolo sebe dost, neustále mění práci, školy 3 rozdělané a žádná hotová, žádný pořádný zájem... a pořád opakují tu samou chybu
@journals ano, takových lidí je spousta, ale je také spousta rodičů, kteří rodiči být vůbec neměli. Ale to se často zametá pod koberec, je lepší to svést na ty nevděčný parchanty. Neříkám, že to tak jak píšete nemůže být, ale existují dvě strany a opravdu je někdy super mít "rodinu", za kterou se člověk může jen stydět a slovo "máma" existuje v jiném slova smyslu. Já můžu děkovat za to, že jsem si prošla peklem a teď mám svojí rodinu, i když pokaždé, když jedeme k mojí rodině, jsem psychicky odepsaná na nějakou dobu(ať díky mámě nebo části sourozenců, kteří jsou obdobní jako matka). A můžu říct to, že pokud je matka dané slečny opravdová saň, tak to na psychiku působí maximálně už od dětství a divím se, že pak člověk může relativně ještě normálně fungovat. Já třeba nemohla mít ani kamarádky/dy od školky. Abych se třeba asi v 6 letech nekurvila nebo nevím. Kdo prostě nezažije, nepochopí. Bohužel nebo bohudík.
@journals Bohužel by se asi hodně lidí divilo, kolik takových rodičů je. A to podotýkám, že jsem z rodiny, kde jsou všichni VŠ. Samozřejmě, ale pak se člověk nemůže divit kolik dětí a puberťáků se raději zabije než aby žilo jako NIC, kort pro rodiče, které má i přes TOTO RÁD. A za sebe mohu říct, že sestra je pak to samé jako máma a to je sakra úspěšnej a vzdělanej člověk. Lituji její děti, ačkoliv žijí v blahobytu.
Moji neteř jeji vlastní máma vyhodila kvůli novému chlapovi, šla do péče k tátovi, bude to rok a za ten rok ji máma nenapsala ani k narozeninám, k Vánocům, nic... totální nezájem, bohužel í takové matky jsou:-/ Snad tento případ bude lepší varianta, a brzy se to uklidní a bude zase dobře😉
co internat? samo i tam jsou pravidla, ktere se musi dodrzet , a kdyz ti neni 18 l mamka musi platit, + jidlo atd a myslim ze se domluvite a pokud ne, resila bych pres socialni odbor, jake mas moznosti .. a tim oborem, muzu te uklidnit, kazdy to prozival , a proste se kousni a dodelej to
@littlestrawberry Myslím, že bys svou situaci měla probrat s někým nezávislým. Psycholog nebo školní psycholog či školní poradce, ten KLokánek také není špatný nápad, nebo nějaké krizové centrum pro děti. Zkus něco najít a tam tě vyslechnou a poradí jakými způsoby by se situace dala řešit.
No, nikde nespecifikujes, proc se s mamou hadas...tedy necetla jsem komentare nize, jestli to tam padlo nebo nikoliv. Ja ti jakozto clovek, ktery si co se tyce vyhrocenych vztahu s mamou prpsel sve radim. Zkusit si v klidu promluvit. Ne vsechno je jen cerne nebo jen bile. Treba rodice taky nevedomky necim trapis, a nebo vedomky. Tedy sice se mi tvuj profil zda zahadny....registrace v unoru, pravopis na 17 ku vytribeny a pribehy s vekem 17 se tu obcne hemzi, jak houba po desti vzdy v pravidelnou dobu, aby se tu rozdmychala diskuse, ale ja verim, ze to jen ja jsem takova neduveriva podeziravka a smad ti krivdim a nejsi troll. Takze pokud je to pravda, zkus se vice zamerit na komunikaci s rodici, ale ty ani nespecifikujes, na jake urovni tu komunikaci mate.
Rodiče ti neříkají že se máš odstěhovat, ale že pro tebe dělají něco, čeho se vůbec nevážíš a v 17 neuvědomuješ.