Rodiče. Jak si říkají o pomoc vaši rodiče?
Taky si vaši rodiče říkají o pomoc poněkud blbým způsobem? Nemám rozhodně problém pomáhat, i když sama mám už svou rodinu. Ale mrzí mě že to je vždycky "musíš nám pomoct", "musíš nám vyplnit papíry na příspěvek na bydlení", a "musíš musíš musíš". Přitom by znělo líp "pomohla bys prosím?". Někdy už mám chuť říct že ne, nemusím 😡
Jsem ráda, že nemám tento problém jen já.....mohla bys, byla bys tak hodná by znělo mnohem líp.
JA jsem ten typ,co se proste ozve a reknu klidne svemu tatovi,ze neumi poprosit a podobne.Bohuzel dnesni doba vyzaduje se umet ozvat a i kdyz jsou to vlastni rodice,mely by se umet chovat a poprosit,stejne jako to ucily nas...
Rodice ne, ale dela mi to manzel🙄. A ano obcas ho odpalkuju ze fakt nemusim. Nicmene nikdo jiny to stejne neudela...
Každý člověk se učí v průběhu celého života. Ani rodiče nebo starší lidé nejsou dokonalí a ucelení a vždy tu je příležitost je naučit něčemu novému nebo jim poskytnout podnětnou zpětnou vazbu aby se zamysleli nad svým chováním.
Od určitého věku už si jsme s rodiči rovni jako dospělí jedinci a nemusíme je brát za svaté. Čili můžeš se slušně ozvat. Žádné drama. Prostě říct slušně, "Ty tati víš že se to dá říct i jinak než rozkaz, třeba i použít kouzelné slůvko a nebrat to jako samozřejmost? Mě jsou rozkazy nepříjemné víš?" Vytyč si hranice. Jasně a bez dramatu. Nebo tě na starý kolena sežerou. Někteří senioři se časem opravdu stávají urputnými dětmi, zvlášť pokud jsou to temperamentní jedinci.
@reeeza Kdybych řekla tátovi přímo tohle, tak by mě seřval jako malou.
S nima to nepůjde. Dneska jsem u nich byla. Byli hrozně protivní, furt na vše nadávali, táta do mě rejpal. Já jsem jim s úsměvem řekla ať jsou v klidu, že poslední dobou jsou nějak nervózní. No a začalo peklo. Máma se rozbulila že když se mi tam nelíbí tak tam chodit nemusím, táta na mě řval, tak jsem se taky neudržela a řekla že mě to už taky nebaví, jak blbec jim chodím pomáhat a akorát slyším nadávání. No a táta chytil úplnýho rapla, tak jsem odešla.
..udelalas dobre, tim odchodem. Nemusis na sebe nechat rvat. Ani tve rodice.
S rodiči tohle neznám, ale s babičkou. Ona neumí nikoho o nic poprosit. Vždycky jen: “Hele, kup mi rohlíky.” “Hele, zítra v 9 mě hodíš do města.” Ani nás neumí normálně oslovit, prostě jen “hele”. Nebo oznámí, že něco potřebuje a čeká, až někdo nabídne, že jí s tím pomůže. Ona je hrozně sebestředná a naprosto jí chybí nějaká empatie nebo takt. Něco jí říct nemá význam, jen se urazí a ani se nad tím nezamyslí.
No, tak by prostě prislusnou vec nedostal a hotovo... Pokud se neozves, tak ti bude rozkazovat furt.
Patrně sami pochází z prostředí, kdy se k dětem ani v jejich dospělosti nepřistupovalo s respektem a jaksi nechápou, co ti na jejich přístupu vadí a tvé vymezování hranic chápou jako osobní útok. Ale věř, že chtít od rodičů respekt není špatně, stejně tak není špatně vymezování hranic. Věřím tomu, že když zůstaneš pevná a nepodlehneš citovému vydírání a agresi, tak se to časem zlepší. Osobně bych se tím prostě nezaobírala, dokud slušně nepožádají a stejně tak bych byla na odchodu pokaždé, když se budou chovat neadekvátně. Jinak je to nenaučíš...
A co říct, moc ráda, když mě tak hezky prosíš/žádáš, ale někoho to fakt netrkne a je to marný.
To jsi udělala dobře že jsi se vymezila i že jsi odešla.
Heleď a nechceš jim napsat stručnou sms kterou jim dáš jasně najevo že pokud nezmění své chování, včetně řvaní na tebe atp., tak už k nim prostě nepříjdeš?
Nebo zkus pokaždé když se k tobě budou takhle chovat, zkus se pokaždé vymezit, dát jim šanci se sklidnit ( pokud na mě budeš mluvit tímto tònem, odcházím) ale pokud se prostě nezklidní, tak odejdi.
Uděláš to 3x, 5x a to už si spočítá i vůl, že chce li od tebe nějakou pomoc a nechce li abys odešla, tak se prostě bude muset chovat jinak.
No jo, no, to je ta autoritářská výchova. Rodič, který nepochopil, že děti se nevychovávají příkazy, ale že lze slušně požádat i malé dítě o splnění nějaké činnosti (a následně pak poděkovat), to pak dost pravděpodobně nepřestane dělat ani ve chvíli, kdy jsou děti dospělé. Schválně bych se rodičů zeptala, zda takto jednají například s kolegy v práci nebo s jakýmikoli jinými lidmi. Vymezení hranic je fajn, jen to chce se nebát a vytrvat.
@somalicats coz o to malý díte, ale nekteri rodice si asi jeste nevsimli ze to dite uz vyrostlo 🤔
@konidana ted nevim jestli je horsi ze neumi poprosit a rekne "musis" nebo kdyz nerekne nic a ceka ze mu budes cist myslenky ze ted zrovna potrebuje pomoct a kdyz mu nepomuzes tak z tebe udela mrchu ktera mu ani nepomuze ☝️ a je to jak do dubu řikat at si o pomoc proste rekne, ze nejsem jasnovidec 😃
U mého otce je to: přijedete? Potřebuji to či ono. U manželových rodičů, sotva dojedeme už má manžel mrak úkolů většinou že zaberou oba dny co tam jsme. Bez sluvka prosím a mě to točí.
A ja bych treba radeji toto nez, ze ja nechci pomoct, ale pak je ti to vycitano, ze nepomahame.
Tchán volá jestli bychom nepřijeli, že je potřeba to nebo ono , přijedeme a je to o tom, že teď ne, teď se to z nějakého důvodu nehodí atd. Tak tam jedeme několikrát a nakonec řekne, že si udělal sám protože už to nemohl odkládat a jedno o jakou věc jde. Tři soboty v tahu a výsledek 0-0 nic.
Oni žijí ve vzorci, že ty jsi povinna nám pomáhat a slušnost se u nich někam vytratila. Možná nikdy nezažili vztah v rodině založený na slušnosti a respektu, jsou trochu zahořklí, protože jsou semletí životem a tak plivou na okolí a nejvíc na ty lidi, co jim pomáhají. To není omluva, ani výmluva, jen možné důvody, proč se tak chovají. Vymezit se můžeš, ale nejsem si jistá, jestli jim to docvakne, i když to uděláš 20 krát. Ani bych se nedivila, kdyby to nepochopili a měli poznámky typu, no jóóó ty si zakládáš na té slušnosti, tak tě teda PROSÍM vyplň nám ty papíry. Prostě jim nedockavne, co po nich chceš, to je jako kdybys prvňákovi dala počítat integrály a derivace.
Nejsi jim povinna pomáhat, ani po sobě nechat řvát. Máš právo na respekt. Je dobře, že jsi se ozvala a odešla, hlavně kvůli sobě.
Mati to delala, pekne jsem ji to odnaucila. Ted uz slusne zada. Tchyne je same musis, musis - tam mam nejaky blok byt ostra. spis ji venuji dlouhy pohled, nebo se zasmeju a ona couvne. Oni moc dobre vi, co delaji.
Typicti boomeri. Respekt k detem je sproste slovo.
Nejlepší je, že moji i hezky požádají. 5xvyhovím a vše v pořádku, jednou něco mám a už jsem ta nejhorší, co nepomůže a musí si to udělat sami a tisíc keců...až ty budeš něco potřebovat bla bla
Tak občas řekne "prosim te, potřebovala bych...", ale většinou, a to mě fakt vytáčí, hraje divadlo, jak to a to nezvládne a potřebovala by, dokud se sama nenabídnu.
Tohle dělá tchán manželovi. Je potřeba tohle, je potřeba tamto, musí se dělat, dělat, dělat. To nejde sedět na prdeli. A mě to vyloženě už se.e. Říkala jsem manželovi, ať už konečně něco řekne, sakra, chlap kterými je 45 a nechá se sekýrovat. Nejhorší bylo, když jsme měli naplánovaný výlet s dětmi a tchán přišel a jede se do lesa kácet. Tak manžel se sebral a jel do lesa. Samozřejmě děti brek, že se nikam nejede, já vztek až jsem byla rudá. To samé na narozeniny jednoho syna, měli jsme naplánovanou oslavu, tchán přišel a musí se jet pro okna, asi 150km daleko pro plastová okna. Já před tím všechno chystala, pekla zákusky a nakonec oslava žádná. Ale to už jsem se ozvala já. A samozřejmě jsem byla ta nejhorší. A další a další situace. Teď jsem po operaci a potřebuju doma prostě pomáhat a co myslíte. Tchán pořád chodí a je potřeba dělat tohle a tamto. Prostě vůbec nemá soudnost, přiřítí se vždycky jako vítr, ani na dveře nezaklepe a manžel mu nic neřekne, ale jakmile přijdu já, že něco potřebuju, tak to se manžel ozve že třeba zrovna nemůže.
Moje mamka slušně zavolá a domluví se, kdy budeme mít čas, že by potřebovala pomoct.
Nemusejí si říkat, dělám to vše automaticky. Naopak pak podekuji a řeknou, že to jsem nemusela, že by to zvládli samy.
U nás je to stejné. Otec vždy velel a má tendence dělat to stále. Ví, že toho máme hodně a nezastavíte se. Nevadí mi pomáhat, vím, že prosím a děkuji nikdy neuslyším, ale také mi trošku vadí ten přístup ( no, víc manželovi). Nebydlíme vedle sebe, nevídáme se každý den, ale když to jde, pomůžeme jim.
Můj táta je stejný, tam totiž nejde o to, že to jen řeknou - "musíš", oni to tak opravdu myslí a berou, že je to Tvá povinnost, takže nestačí jim říct "mohl bys to říct jinak?" Obávám se, že už jiní nebudou a Ty budeš tak či tak nevděčná dcera.
Máme v rodině různé perličky, ale tohle teda ne! Jednak teda zvládají všechno sami a když ne, řeknou si o pomoc normálně... Neumím si představit direktivní příkaz touhle formou. Rozhodně si myslím, že by ses měla ozvat a to i za cenu chvilkového trucovani.
Tak jim řekni, že je ti to nepříjemné. Souhlasím s tebou, že tohle moc slušně není, já bych se ozvala. Ale narovinu- připrav se na to, že se urazí nebo budou citové vydírat, ať to řekneš jakkoliv slušně. Většina lidí není taková, že by se chytila za nos.