Psychické týrání od rodiče. Zažili jste?

Zazila jsem to.... Otec..

Zažila jsem domácí násilí, ne přímo na mně, ale na mojí mámě. Vyrovnala jsem se s tím až u psychologa, kam jsem šla kvůli úplně jinému problému. Pokud jste se přes týraní nepřenesla, doporučuji terapii, hodně mi pomohla to přijmou a přejít.

Já jsem nezažila, manžel ano od svého otce. Otec psychicky likvidoval jeho i bráchu a matku k tomu týral i fyzicky. Z manželovy mámy je jen figurka, která dělá vše ku spokojenosti svého manžela. Dokonce ho dodnes miluje, nikdy by ho neopustila, je mu plně oddaná. Částečně obětovala i své dva syny ve prospěch drahého manžela - tyrana. Já na svém muži nepozorují důsledky, ale nenávidí jakékoliv ubližování, týrání. Jinak manželovi rodiče mají čtyři vnoučata. Otec - tyran udělal výběr, "hodí" se mu jen jediná vnučka, ostatními vnoučaty pohrdá. Matka se ihned přizpůsobila a komunikuje taktéž jen s jednou vnučkou. Ostatní vnoučata na ulici ani nepozdravi.

@calvac 😲 neuvěřitelný...

@zuzineckah jj, taky jsem se ještě v životě s ničím takovým nesetkala. Ono je to neuvěřitelné i pro mě. Že je tohle vůbec možné?!?! Největší průser (podle mě) je to, že manželova máma je se svým životem spokojená. Bez kamarádek, bez svých dětí, bez vnoučat, bez názoru, bez čehokoliv..... Prostě figurka, hadrová panenka....

@calvac tak tohle je opravdu mazec. 😓 kam azbto fakt muze zajit a to neni zvdaleka ten nejhorsi pripad😓😓

Ja to zažila od babičky, která mi od mala říkala, že mě nenávidí a veselé tohle troubila naprosto všude. Jako už dlouho dospělá jsem se jí po smrti jejího muze hodila, abych ji všude možně vyvazela, ale zanedlouho jsem otěhotněla a zaclo to na novo, že doktoři řekli, že jsem postižená, a nikdy bych děti mít neměla, a že stejně budu plodit jak jabloň. Mimochodem, mám školu, první dítě v 29ti, teď čekám druhý ve 34. Syn je naprosto v pořádku, tak myslím, že ani jedno ji nevyšlo 🤣

Matka. Fyzicky i psychicky. Chodila jsem kvůli dopadům dlouho na psychoterapie, pořád to tu je, myslím, že to nikdy nezmizí.. ale je to už mírnější. Samozřejmě mi nikdo nevěřil, protože jsem si určitě musela všechno vymyslet. Vždycky se před návštěvama chovala úplně jinak, prakticky ze vteřiny na vteřinu, všechno svedla na mě. Já jsem byla blbá, neschopná, ulhaná kráva úplně k hovnu a ona světice co to se mnou má tak strašně těžký a příkladně se stará (doteď neuznala ani kousek viny. A to mi je 28. Nikdy se neomluvila, že mě třískala hráběma - tou dřevěnou tyčí- do hlavy, nebo mě vyhazovala z baráku a já do tří do rána v dešti chodila po městě a hledala kde přespat, protože jsem měla další den školu - tehdy tvrdila, že jsem jí ukradla peníze z peněženky a pak mi jen napsala, že to vlastně dala za králíka, ale omlouvat se nebude.:D) Dalo mi to minimálně to, že už od mala jsem věděla, jak nechci dopadnout.. hodně si pamatuju jak jsem to celý vnímala jako dítě a teď, když jsem těhotná, tak mám trochu strach, abych nesklouzla k tomu co bylo doma.. byť si myslím, že s emocema dokážu zacházet. Ten strach tam bude asi vždycky, je to přirozený. Ale stejně by si tím člověk radši neprošel. 🙂 Doteď když tam jedeme, je všechno na ostří nože, ale klidnější - jakmile jsem měla možnost studovat mimo domov, šla jsem do toho a už se nevrátila. Před mým manželem se ještě krotí, navíc se vdala, takže to nejhorší jde na manžela - ale už jen řve, toho nebije. Kdybych neměla manžela, tak nevim. Hodně mi pomáhá ty pocity vždycky zpracovat a hlavně neutekl, přestože věděl do čeho jde.

Psychicky a matka, myslela jsem že jsem to přešla, až mě to v dospělosti dohnalo a spustilo to psychický kolaps... Má rada, pokud jsi nepřekonala (opravdu vnitřně nepřekonala) co se dělo, doporučuji vyhledat odbornou pomoc, abys jednou nezjistila že jsi z ničeho nic úplně mimo a nevíš proč...