Prý říkám na vše "ale" - pro mě je to normální komunikace. Opravdu je tohle tak špatné a raději uznat chybu?

@anonymous_ka jo to jsem už také zkoušela. ALE (😂) moc to nepomohlo. Jí prostě vadí, že říkám důvody a ona je slyšet nechce. Ale je fakt, že ta tvoje věta zní psychologicky lépe. Možná jde o celkovou formulaci, tón...Ještě to zkusím, děkuji!🙂

Do života se ti šikne snažit se neobhajovat. Udělala jsi to takto a tečka. Udělala jsi to, jak nejlépe jsi v té chvíli mohla. Výčitky to nezmění, omluva také ne.
Odpověděla bych něco ve smyslu “dělám, co můžu”. Nebo jen “hmmm”.

V některých situacích je to opravdu výmluva a měla bys radši mlčet. Nezvládla jsi test, protože si čekala, že v něm nebude ta a ta úloha. Máš se učit z celého učiva, ne jen na něco, co učitelka ohlásí. Byla jsi prostě nedostatečně připravená, tady bych s tebou taky nediskutovala. Zapomněla jsi vyluxovat. Tak se prostě zvedni a bez řečí to teď udělej. Nezájem, že jsi měla kroužky a vykouřilo se ti to z hlavy. Říct tohle šéfce v práci, ze nemám danou prezentaci, že jsem měla jiné starosti, tak letím. Opravdu je v některých situacích lepší mlčet. Naopak pozdní příchod, protože klíče od auta nechala mamka v kabelce, to už bych vysvětlovala, protože za to nemůžeš. Jestliže jí ale takhle odmlouváš pokaždé, je jasné, že už pak nechce nic slyšet, ani když jsi v právu.

@petaov jo přesně takhle to vnímá máma. Ovšem mě je přes 30, nežiju s ní, takže mi přijde trochu mimo mísu se mnou takhle mluvit ještě i teď a o nějakém "odmlouvání" snad nemůže být řeč😀 Naposledy jsem dostala kritiku za "ale", když jsem u nich ve městě, kde nemám přehled o bězné dopolední obsazenosti parkovacích míst, hledala místo čtvrt hodiny a kvůli tomu přišla pozdě. Přitom já byla na místě včas, ale musela to tam objíždět, než někdo odjede. A mě zkrátka nebaví sedět jak nějakej pejsek a jen kývat, jak kdybych se na ní schválně vy💩.
Jinak vy byste se na střední opravdu učila i něco, o čem učitelka prohlásí, že v testu nebude? Nebo je to jen požadavek, který byste měla na dítě? Naučila jsem se celou látku, ze které písemka měla být, kromě toho jednoho příkladu, který byl problematický a učitelka řekla, že tam nebude. To mi tedy nepřijde fér být za toto jako dítě káraná, jak nějaký lempl, nota bene nemoct ani vysvětlit ten důvod.
Píšete analogii s prací, nevím, co děláte, ale asi byste také nedělala prezentaci na něco, co po vás šéfka nechtěla, nebo ano? Navíc vztah šéf-zaměstnanec je dost specifický a je jasné, že ať je šéf sebevětší dement, tak vy, pokud chcete u něj práci, s ním zbytečně diskutovat nebudete. Ale nemyslím si, že by tak měl fungovat i vztah rodič-dítě, zvlášť ne v dospělosti.

Tvl tohle presne dela moje 9-ti leta😀 Na vsechno argument, vzdy posledni slovo. Mne uz pulzuje zila a rikam ji jen mlc, prosimte uz nic nerikej a ona jede dal😀 Tak jestli bude vsechno takhle okecavat i v dospelosti, to se mam na co tesit. Sorry, ale to jak to popisujes ty, to jsou proste vymluvy. Jasne, ze vsechno ma svuj duvod. Kdyz prijdes pozde, kdyz nevyluxujes a to znamena, ze mam byt mene nasrana, protoze jsi se na uklid nevykaslala, ale jen si na nej zapomnela?😀

Evidentně jsi nic nepochopila. Analogii s prací jsem použila u toho luxování, kde jsi měla jasně zadaný úkol. Co se týče učení, ano vždy jsme se museli učit komplexně, pokud jsem se učila jen na něco, vždy se to vymstilo, takže jsem poučená a vidím to i u syna, kdy občas zkoušel podobné výmluvy, že to učitelka neohlásila, tohle na testu nemělo být apod. Teď už je poučený. Chápu, že je ti třicet a že jí nechceš všechno odkývat, ale jak říkám, jestli ses celý život jen na něco vymlouvala a neuměla přijmout kritiku i v situacích, kde byla oprávněná, tak teď už tě má mamka prostě takhle zaškatulkovanou a těžko to změníš. Občas by bylo dobré prostě mlčet a ukázat jí, že už jsi dospěla.

@irmamala no on je právě asi problém v tom, že mamka i ty tohle berete jako výmluvu a jako něco, kvůli cmemu máte být míň nasrané😀 ale já to takhle neberu a neříkám to jako žádnou výmluvu, nasrání mi přijde legitimní v daných situacích a chybu uznám a i se omluvím. To mi ale nepřijde jako důvod nemoct ani říct příčinu, proč se tak stalo. Naopak já to bedu tak, že alespoň ten člověk uvidí, že jsem nepřišla pozdě proto, že na něj dlabu, ale prostě proto, že jsem nemohla zaparkovat. Nijak se tim nesnažim svůj prohřešek omenčit. Ale jsme dospělí a přijde mi normální vyslechnout si důvody něčího jednání, kdyzm ho chci za něj kritizovat.
Ale pokud to berete jen jako výmluvu, na kteroz má být vaše reakce "jo tak to jo, tak to se omlouvám, vše je v cajku a vyluxuju si to klidně sama", no tak to chápu, že vás to extrémně popouzí, to je jasný😀 ale takto to alespoň já právem nevnímám

Hele a ten problém je jen s mámou, nebo i s dalšíma lidma, co tě znají "na blízko"? Protože ano, rodič nám snáz vytkne něco, co považuje za chybu, ale z toho poledu, co píšeš ty, mi přijde špatně chování mámy, která vůbec nechce slyšet žádné argumenty, jen chce,a by sis sypala popel na hlavu, sklopila uši a zalezla do kouta (pardon, že to píšu takle ostře). Existuje něco jako zdravé seběvědomí: "dějí se i chyby, za které nemohu" (třeba to, že klíče od auta vezme někdo jiný). A existuje něco, jako přijetí odpovědnosti: "jo, vyluxovat jsme měla, promiň, zapomněla jsem, jdu na to". Mě z toho, co píšeš, přijde, že tohel docela vybalancované máš.

Chápu, že je ti ve tvém věku nepříjemná kritika ze strany mámy, navíc pokud je to nějak časté. Nebo pokud máš pocit že jsi v tom nevinně.
Chápu i tvoji mamku, kterou irituje tvé vykrucování a věčné zbavování se zodpovědnosti.

Uvedu příklad. Jdeš po ulici a do někoho NECHTĚNĚ strčíš, protože se vyhýbáš třeba lampě. Ta osoba spadne a ušpiní si šaty. Možná si i rozbije koleno. Zřejmě ti to začne vyčítat, ať se díváš na cestu, co blbneš, kam koukáš atp atp. A tvá reakce? Ne, nebude to omluva ve stylu promiňte, mrzí mě to, vyhýbala jsem se lampě, jste v pořádku? Ale bude to něco ve stylu Ale vždyť jsem tam měla lampu, musela jsem se jí přece vyhnout! A vy tady na mě řvete a nadáváte mi??

Zkus poslouchat jaký feedback ti kdo říká, ne se hned stavět do obranného módu. Naopak, naslouchej feedbacku druhých lidí. Nebuduj v sobě hned obranu. Chybovat je naprosto lidské.

Uvědom si, že přijít pozdě = přijít pozdě. Tečka. Slíbila jsi že vyluxiješ a zapomněla na to = tvá chyba. Tečka. To je prostě fail, pochybení, tvé selhání. Tečka.
Dospělý člověk má vybudované vnitřní bezpečí a jeho ego mu dovolí uznat své pochybení. Naopak nesebevědomý člověk bere své pochybení jako ohrožení sebe sama a proto zapírá, svádí vinu na druhé atp. Zkus zapracovat na svém sebevědomí.

A uvědom si, že tyhle situace, například když příjdeš pozdě, mají vliv na druhé lidi. Ti lidi na tebe třeba čekají. Je jim nepříjemně. Nebo se strachují. Nebo když nevyluxuješ i když to slíbíš...tvá mamka se na tebe chce spolehnout, chce ti věřit. A ty ji zklameš.
A ty příjdeš a pohodička, však jsem měla důvody proč jsem přišla pozdě nebo proč jsem nevyluxovala tak co furt chcete 😅

No promiň ale příjde mi, že se často vykrucuješ a máš vnitřní strach z uznání vlastní chyby. Zkus místo slůvkem "ale" začít uvědoměním toho, jak se druhý cítí. To je prostě fakt jak se cítí kvůli tobě. A začni potvrzením jeho pocitů. " Vidím že se zlobíš, přišla jsem pozdě a musela jsi na mě čekat 15 minut. Bylo to pro tebe nepříjemné. Chápu to. Omlouvám se že jsem tě nechala čekat. Na cestě se mi stalo to a to a proto jsem se zpozdila. Promiň."
Nebo Chápu že jsi naštvaná, je blbý že jsi musela čekat. Ale mamko koukni se do kabelky, nemáš tam klíče od auta? Máš? No pak se není čemu divit, že jsem přišla pozdě.;)
Vsadím se o co chceš že v ten moment ten člověk zareaguje s pochopením ve smyslu To je v pohodě, to se stane atp. Nebo se ti ještě omluví.
Nebo mami chápu že jsi naštvaná, ně by to taky štvalo. Úplně se mi to vykouřilo z hlavy. Jsme jenom lidi. Vyluxuju tehdy a tehdy.

A je to.

Zkus to 🙂

Pripominas mu mého 15 leteho syna, ten taky k něčemu, co mu vytykam, má milion řeči, místo aby řekl jednoduše - zapomněl jsem, jdu to hned udelat. Taky me to irituje, chci vidět výsledek, ne stále dokola důvody, proč to nejde. Ne ze bych já teda byla v mladí jina 😂. V dospělosti me to už preslo, své rozhodnutí před lidmi neobhajuji a říkám, ze jsem to tak ne/udelala, protože jsem to tak chtěla. V práci se šéfem polemizuju a aegumenruju, současne vymyslim i jina řešení, pokud jsou někde “ALE”.

@reeeza úplně rozumím tomu co píšeš a asi z mého příspěvku to není dostatečně zřejmé podle komentářů, ale já opravdu nemám problém se omluvit a uznat chybu. Ten příklad s lampou - tak to je přesné, ovšem s tím, že já mamce říkám právě tu první větu a stejně je to špatně (jé, nojo! promiň, já jsem na to úplně zapomněla, hned na to jdu! Já běžela ze školy rovnou na balet a pak zas myslela na ten test zítra, že se mi to úplně vykouřilo🙈). Jakýkoli důvod, ikdyž jsem chybu uznala a omluvila se, je okamžitě brán jako výmluva, kterou ona prostě nechce slyšet a zásadně se nad mým vysvětlením ani nezamyslí. Kdybych řekla, jak jsi psala "jéžiš, moc se omlouvám, mrzí mě to, vyhýbala jsem se lampě", mámy reakce by byla "ale mě nezajímá ňáká lampa!!! Prostě já mám špinavý šaty a důvody proč do mě strkáš mě nezajímají, zajímá mě výsledek".

@cilkat nikdo jiný mi podobnou výtku nikdy neřekl. Což ale teoreticky nemusí nic znamenat, protože ne každý hned říká lidem, co dělají špatně. Ale třeba ani manžel si na tohle u mě nikdy nestěžoval a ten zas nemá problém mi říct, když mu něco vadí.
Mimochodem ikdyž jsem několikrát zkusila opravdu neříct nic než "jo promiň, to jsem udělala blbě" a mlčet, jak mi tu holky radí, tak si moje sklopení uší a mlčení máma přebrala jako důvod k tomu mi můj prohřešek ještě několikrát dokola zopakovat. A já pak jen sedím a poslouchám kritiku, která prostě neskončí, dokud se já nějak neozvu. A v tu ránu hned přijde "a vidíš? Zase se nějak vymlouváš!"

Uvedu ještě analogickou situaci, jen já v roli kritika:
Seděla jsem v narvané tramvaji a stoupla si ke mě zády holka a na zádech batoh. A tim batohem mě úplně natlačovala na stěnu, že už se fakt nedalo neozvat. Tak jí naštvaně klepu na rameno a říkám, jestli by si mohla ten batoh sundat, že do mě tím batohem dost strká. A ona se mi omluvila, že by si batoh ráda sundala, ale drží v obou rukách tašku s vajíčky a nemůže je položit na zem, když je tam hlava na hlavě.
Tak já také neměla problém říct "aha, tak to chápu, tak já se zkusím přisunout víc ke zdi nebo vám ty vejce můžu držet". Situace, která na první pohled vypadala jako jasná věc, že mladá holka je pěkná ignorantka, se po jejím vysvětlení ukázala být pochopitelná. A také se na faktu, že mě omezune batohem nic nezměnilo. Ale zkrátka měla legitimní důvod. Také jsem jí hned neseřvala, že se vymlouvá a jen hledá důvody.
A přesně takovéhle případy se ději mě s mamkou.

Ono s nekterymi lidmi nema cenu diskutovat a snazit se cokoli vysvetlit, mamy nevyjimaje. Bud to nech jak to je, nebo si vsechny ty sve reci jen mysli v duchu, a ji nerikej nic, odkyvej ji to a hotovo. S vekem mi doslo, ze nektere veci nema vubec smysl mamince rikat/vysvetlovat. Ona uz se nezmeni...

Jako promiň, ale jsou to výmluvy a nic jinýho, když jedu autem, tam musím počítat s tím, že nezaparkuju na první dobrou a mám mít rezervu. Stejně tak, když něco neuděláš, tak nikoho nezajímá proč si to neudělala, když tam žádné objektivní okolností nejsou. Ano, pochopím nevytrela jsem, neb od rána neteče voda, ale nevytrela jsem protože kroužky je jen hloupá výmluva.

Hele, holky, vám fakt přijde ok, že vám někdo něco vyčítá? Přijde vám, že máte vždycky kývnou "jo, moje chyba, tak mě seřvi"? A když jste na mateřský, taky je v pořádku, když vám manžel vyčte, že jste neudělali večeři a nevysáli chodbu? Protože ano, byla to vaše práce, kterou jste "slíbili". Taky mu na to řeknete "dítě celej den řvalo a já si nestihla ani dopít ranní čaj". Přijde mi to dost podobná situace.
Tím netvrdím, že autorka nemohla řadě situací předejít. Mohla. Ale vy jste přece taky mohli dítě nechat řvát v ohrádce a jít se starat o domácnost, ne?
Přijde mi zcela v pořádku mít nějak nastavené priority a prostě je těm ostatním sdělovat.
Já vím, že tím dotazem trochu odbíhám od tématu, ale ta shoda na "jsi nezodpovědná cácora, co odmítá převzít odpovědnost za svůj život a trápí tím maminku" mě dost děsí.

Hele, ono asi záleží, jak casto se ti takové věci stávají, jak moc je můžeš ovlivnit, jak často se omlouvas vnějšími vlivy, jak se u toho tvaris a jak intonujes. Protože jsou lidi, kteří věcně chodí pozdě a mohou za to vždy vnější okolnosti. No a pak jsou lidi, kteří pozdě nechodí, protože takové okolnosti očekávají a počítají s nimi. Pokud prijdes o 15 minut pozdě a tvou omluvou je, zes musela objíždět parkoviště, ze si nebudes předem zjišťovat obsazenost parkovišť a ze si tam vlastně na čas byla, tak to je akorát tak k nasrani. Mne by přišlo ok, ze když vidis, ze nezaparkujes, tak volas hned mamce, ze budeš mi asi zpoždění, ze mas problem zapoarkovat. Ať si sedne zatím někam na kaficko, ze ji tam vyzvednes.

@cilkat já taky nemám pocit, že by bylo OK za všechno "nepovedeného" dostat sprda.. jediné co mi přijde opravdu blbý je přijít na schůzku pozdě, když jedu někam, kde to neznám, dám si prostě časovou rezervu. A pokud by se mi stalo, že uvíznu třeba v koloně s nehodou ,tak bych posílala sms s omluvou, že dorazím později. Jinak ty ostatní věci mi taky nepřijdou takové drama, aby kvůli tomu muselo být pořád dusno. Navíc pokud je autorce diskuze třicet let, tak proč by měla být pořád za malou holku, kterou pořád někdo peskuje. Já mám takového tátu, nic co udělám není dobře, všechno je blbě. Omezila jsem s našima kontakt, jedu tam jen kvůli dětem a když mi po asi 2 minutách řekne nějakou výtku, tak mu sdělím, že tam taky nemusím být a můžeme se sebrat a rovnou odjet. Není mi prostě deset, abych se pořád musela někomu obhajovat.

@cilkat tak samozřejmě to není správný přístup, ale rodice se tezko mění. Ja jsem si nesla z dětství pocit, ze nikdy neudělám nic dost dobre a stále nebudu naplňovat očekávání. Pomohlo mi se odstěhovat dal, nebýt tolik pod dohledem a neobhajovat, proč něco dělám, jsk dělám. Dělám to proto, ze to tak chci.
Ale Jsk jsem psala s tím zpožděním, parkování bych brala jako svou chybu a volala bych včas, aby mamka nemusela někde dlouho stát a nejela její fantazie o tom, co se mi mohlo přihodit.

Dělám to taky , ptz mi to prijde logické... muj chlap to taky nechape a myslí si ze se z kritiky chci vyprostit, nepřijmout ji a nepřemýšlet nad ní😀 přitom to tak není😀

Řadu nemám, ale pokud s mámou nezijes .

Přišla jsem pozde - nestihla jsem vlak , promiň žes musela čekat.

Pokud se jí to netýká už vysvětlovat nic nemusíš... ani říkat důvod
...

Tvl tohle mám doma!!! Co s tím, co s tím!Než z toho budu na diagnózu. Jako jestli tohle ve většině skutečně používáš i teď v dospělosti, ano jsou to výmluvy. Buď něco udělám/neudělám nebo udělám blbě. Ve finále je ta kaše "ale" okolo úplně k ničemu. Nicméně mám tohle teď doma a jestli si to ponese dál místo činů, tak asi v dospělosti omezíme styk 🤣

@llluckaaa no s parkováním to bylo tak, že jsem neměla sraz s mamkou, ale kamarádkou a tu jsem od začátku parkování informovala průběžně po zprávách a ona radila, kde jinde to zkusit. I jsem ji chtěla nabrat, protože jsem jezdila kolem ní, aby nestála venku. A při příchodu na místo se jí několikrát omluvila a ona s tím byla úplně v pohodě. Problém s tím měla až máma, když jsem jí to doma říkala, že je to fakt tragédie to parkování v centru.

Aha, tak to, já myslela, zes tam nechala mamku prave stát a pak ses ji tak omluvila. Ještě me poučení z dospívání - pozor, co říkáš, cokoliv muže být použito proti tobě 😞 Problémy řeším s kamarádkami, ne s rodiči, bohužel 😕

Vem si k srdci co ti tu většina z nás radí- nauč se větší sebereflexi, nebraň se hned, zbytečně nevysvětluj, stejně to nikoho nezajímá, omluv se za pochybení nebo ho aspoň uznej, pokud neuděláš něco co máš. Každý chybujeme nebo nedodržujeme co je domluvené a máme pro to své důvody ( zapomeneme, nestíháme, máme jiné věci atp). To ale nezmenšuje negativní pocity které tím způsobíme druhé straně. Jejich pocity nezlehčujme, vyslechněme je, potvrďme že je slyšíme, řekněme že nás to mrzí ( což je v ideálním případě i pravda) a navrhněme řešení co dál. Třeba až se vše uklidní, za nějakou dobu, můžeme to dovysvětlit, ale ne v momentě kdy nám někdo sděluje své pocity. Potom si příjde nevyslyšen.

Vem si že i zde reaguješ hned tím, že se vráníš. Ani jednou tu z tvý strany nezaznělo že něco může být třeba i pravda, nebo že se pokusíš něco chápat z jiného úhlu pohledu atp...nějaké hlubší uvédomění tu není..

Na druhou stranu si možná zkus určit nějaké hranice. Ne s ostnatým drátem, který druhého zraní. Ale betonové, obložené polystyrenem 😁 Pevné a neoblomné, ale narazíli někdo do nich, nezraní se.
Slušně dej mamince zpětnou vazbu. Třeba mami, když nenecháš druhého ti vysvětlit situaci, tak jsi pak věčně v pozici oběti. A druhému můžeš i křivdit. Nechceš se raději snažit pochopit i druhou stranu? Bude ti tak líp a mezi námi to taky bude lepší.
Nebo mami někdy jedeš jako kolovrátek, kritiku mi sděluješ pořád dokola. Jsem dospělá ženská, naslouchám ti, stačí mi dát zpětnou vazbu pouze jednou. Já si to zpracuju dle vlastního uvážení.

A referujes ji o tom, že ses přijela pozdě na rande s kamarádkou proč? Aby ses mohla cítit uražená, že nechápe tvé vysvětlování?

Ehm ....doporucim ti si to po sobe cele precist a vis na co pak dojdes??? Ze ty mas to sve "ale vymluvu" uplne na vsechno. Nikdy si nepriznala, ze by si mohla opravdu ty udelat chybu. A v tom bude nejspis zakopaný pes. Vic neni treba neco dodavat.

Jezis, prosim te, me uplne pulzuje zila, kdyz to ctu, protoze te uplne chapu a kdyz tu ctu komentare typu, ano jsou to vymluvy, tak ve mne roste normalne agrese 😅 (sorry!) Tohle se mi delo taky! Me nejblizsi okoli nechtelo slyset duvody, proc. Ano, jsem chaotik a spoustu katastrofickych veci zkratka pritahuji. Dobre, ale proste to nebyly vymluvy, jen vysvetleni faktu! Ja proste neumim drzet hubu a krok jenom proto, ze to nekdo pozaduje (protoze proto!). Do jiste doby me kvuli tomu furt nekdo buzeroval. Az zivotni krize, kterou jsem si prosla, me naucila mit mnohem vetsi sebevedomi a umeni se furt neobhajovat. Ty vogo, az ted jsem si uvedomila, ze uz se mi to dlouho nestalo.
Proste nekteri lidi duvod slyset/vedet nechteji. Jsou v tu chvili nasrani a potrebuji si nejakym zousobem ulevit - tzn. te zjebat, protoze jsi neuspokojila jejich potreby. Ale to je jejich emoce/problem. Ne tvuj. Takze co doporucuji, zapracuj na svem sebevedomi, klidne i s psychologem a ver, ze kdyz te kvuli kazde blbosti nebude hryzat svedomi, tak to casem ti lidi (mama) prestanou delat. Neobhajuj se! A drzim ti palce, chapu te!

@j.a.n.i no nechtěla jsem to zbytečně rozvádět, ale tak jestli tě to zajímá - říkala jsem jí to proto, protože za normálních okolností chodím po jejich maloměstě jen pěšky. Teď jsem ale rizikově těhotná a tak jsem raději i ten kousek jela autem, mimo jiné na její doporučení. Pěšky bych tam byla za čtvrt hodiny, takhle autem za 3 min + čtvrt hodiny kvůli parkování a následné vzdálenosti od parkoviště ke kavárně, která byla jen o něco kratší než vzdálenost z domova. Situace mě otrávila, proto jsem pak doma říkala, že je to fakt šílený, kolik lidí jezdí dopo do centra autem a že by to co do kroků bylo nakonec skoro stejný a aspoň by na mě nemusela kamarádka čekat. A na to konto jsem dostala přednášku o tom, že je to celé moje chyba a na parkování se vymlouvám.

@klpoiu uznávám, že v původním příspěvku to takhle fakt vyznívá. Nedostatečně jsem to celé popsala:/ no zkus možná pročíst i moje další komentáře, tam jsem to rozváděla víc i s příklady. Ve zkratce - nejde o to, že já místo omluvy a uznání chyby začnu říkat důvody. To by naštvalo každého včetně mě. Omlouvám se i lidem na ulici, když si navzájem zastoupíme cestu, když se někoho jen dotknu v tramvaji...opravdu nejde o nějakou mojí neschopnost se omluvit. Problém s mamkou mám ve chvíli, kdy já se omluvím, pokud to lze navrhnu nápravu a chybu uznám, následně vysvětlím, proč k situaci došlo a to je ten kámen úrazu - že dodávám vysvětlení. Ale já vysvětlením rozhodně chybu nepopírám, jen říkám, proč jsem jí udělala. A to podle mě není žádná výmluva ani popření chyby, ale tak možná to ostatní vnímají jinak...
Přišlo mi trefné přirovnání od @cilkat : když se celej den honíš kolem dítěte, které má extra blbej den a ty jsi ráda, že jste oba vůbec přežili a manžel přijde domů a začne ti vyčítat, že není uvařeno, jak jste se domluvili...tak na to skutečně jen řekneš "omlouvám se, neudělala jsem, na čem jsme se domluvili, jdu hned na to" aniž bys třeba zmínila váš extra špatný den? Je přece rozdíl neuvařit dle domluvy, protože ses koukala na seriál, nebo proto, že ses nemohla hnout od dítěte, co pořád jen něco tropilo.