Problémy s manželem. Jak byste řešily vy?

Je mi líto, jak to máte doma nastavené. Opravdu to vypadá jako už jen takové spolupřežívání.
Pokud jde o upozornění na problémy, tak manžel slyšel jen "takhle to dál nejde", nebo manžel pochopil, že je to mnohem závažnější, že uvažujete už i o rozchodu?? Určitě by bylo potřeba, aby rozuměl závažnosti situace, že vnímáte, že už jako rodina ani partneři nefungujete... I když chápu, že se vlastně asi všemu nepříjemnému vyhýbá a debata s ním není. Možná už to tedy někdy pojmout tak jakože racionálně: jestli budete řešit domluvy a věci ohledně rozchodu anebo jestli zkusíte ještě vztah zachránit? I když pak by to chtělo nějaký kurz, terapii apod., prostě nějaký řízený impulz, trochu vedení...

Tohle uz je hodne zasadni. Mela jsem problemu min a manzel plno veci i delal a stejne jsem potrebovala, a obcas furt potrebuji odbornou pomoc, jak to nastavit, abych na tom nebyla bita a mohla byt v pohode.

Takze radim poradnu, psychologa (parova terapie nebo klidne i jen pro tebe) a ujasnit si, co a jak dal. Bude to hodne prace, nebo ten rozvod...

@helen_h první zmínka, že něco není růžové, že je zapotřebí něco vyřešit a hned je oheň na střeše. A je úplně jedno, jestli to vyzkouším v klidu, nebo tvrdě. Výsledek je stejný - žádný. Vždy hádka. I jeho mamka mu často říká "tobě se nesmí nic říct". Takže to nebude úplně subjektivní pocit. Slovo rozvod už několikrát padlo, ale stejně si z toho hlavu nedělal a dál se řídí jen čím chce a vše přehlíží. Když není doma, řekne nebo napíše, že to už nebude řešit a přestane na cokoliv reagovat. Při osobním hovoru začne věci přetáčet, a snaží se téma odklonit jinam a ideálně ze sebe udělat chudáka, který dře jak kůň, je nedoceněný, já jsem ta hrozná, co z něj chce jen udělat neschopného blbce, začne s výroky, že když není po mém, je všechno špatně (přitom já dokola řeším jen věci, na které on řekl, že to nějak bude a já pouze požaduji, aby dostál vlastního slova). Dělá jako bych mu rozkazovala, kdovíco po něm neustále nechtěla...a to já po něm ani nic reálně nechci! Protože cokoliv řeknu, že potřebuji s něčím pomoci, pouze s věcmi, které fyzicky nezvládnu sama, jako odnést třeba na zahradě něco, co váží 40, 50, 60, 70 kg, tak je hned problém a je hrozně nepříjemný, takže už i takové věci se snažím nechtít a zařídit si sama. Což si rozhodně nemyslím, že je dobře. Ničeho si sám nevšimne, že by šel a něco sám udělal, zařídil, zajistil.
@konidana terapie maximálně pro mne...jemu jsem už vznášela několikrát, že pokud spolu nedokážeme nic vyřešit a normálně vykomunikovat, měli bychom to vzít přes odborníka a třeba manželskou poradnu, nebo párovou terapii. Nic. Odborníci jsou podle něj jen preplacení blbci a jemu nebude nikdo přece říkat, co jak má být, nebo co dělat. Tohle nejde přes jeho přehnané chlapské ego, které ovšem tvrdí, že nemá...

Já bych ale klidně k terapeutce zašla sama.

Tady mi přijde, že bych ještě zkusila jasně mu říct/ vypsat, co jsou tvoje potřeby a co jsou potřeby rodiny. Bez emocí. Já bych na to asi šla s pomocí tý terapeutky.

Když to čtu, tak mi z toho přijde důležité
1. - FINANCE - jste rodina, rodinu mají financovat všichni dospělí členové podle svých možností. To jak fungujete te´d, to teda není partnerský přístup. Vlastně je to tak, že ty vidíš ty "povinnosti", mluvíš o nich, a on se jim tak dlouho vyhýbá, až je vyřešíš sama ze svého. Takže najít způsob, abyste "vás" financovali partnersky.
(Pro inspiraci, my jsme s mým druhým mužem zařídili společný účet, propočítali co je potřeba hradit - nájem, potraviny, drogerie, a přihodili jsme něco nad to na různé potřeby, dovolené atd. -> vyšla nám suma, kterou každý měsíc potřebujeme -> propočítali jsme, kolik % z příjmu každého z nás tam musíme každý měsíc poslat, aby se ta suma dala dohromady. Ty procenta mi přišly nejlepší. Naprosto krásně férově zohledňují, pokud se jednomu příjmy sníží...)
2. - FÉROVĚJŠÍ PÉČE O DOMÁCNOST - tam hodně záleží jak byste si to mohli nastavit nově jinak. Já za sebe doporučuju pro inspiraci knížku Supermatky nemusí být šílené od Eve Rodsky. Myslím, že byste potřebovali nejdřív mluvit o tom, jestli není něco, co vlastně pro vás není důležité a mohli byste to odstřihnout. Tím vám oběma můžou odpadnout věci, které odebírají energii.
No a pak domluvit, jak si budete předávat, když jeden nebo druhý něco potřebuje od toho druhého. Já nevím, třeba i seznam na ledničku, co potřebuje muž od tebe a co ty od něj. 50 kg neodtáhneš, ale proto jsi v partnerství - stejně tak muž nejspíš neplánuje pečovat 24/7 o miminko, proto je v partnerství....

A nakonec, nebo po nějakém odstupu od toho "výčtu potřeb", bych teda zmínila, že o rodinu nejspíš může přijít, protože rodina má sloužit k zajištění potřeb všech jejích členů a ty naplňovány nejsou.

Jj tak jdi sama, at si ujasnis, jestli tohle fakt je zivot, co chces. Nebo co bys s tim mohla, a zvladla udelat ty sama.

Jsem to ani nedocetla, proč s takovým člověkem jsi? Co na něm vlastně miluješ, ve vlastnostech co jsi u něj popsala není ani jedna k milovani. Navíc si pořídila další dítě....

@jahodi moc děkuji, na vše se podívám a přijde mi to hezky vysvětlené a podané. Vidím to stejně, že v manželství a partnerství jsou 2 dospělí a ti se mají svým dílem podílet. S financemi je to teď těžší, RD dám do rozpočtu celé. Nezbývá nic vzhledem k jeho výši. Aktivně se snažím si ještě víc "naložit" a sháním ideálně nějakou administrativu na DPP či DPČ, abych byla schopná do rozpočtu přidat koruny k dobru. Nepřijde mi to ale vůbec spravedlivé, aby žena celý den až do večera fungovala kolem dětí a domácnosti, a po nocích ještě vydělávala, když manžel má nadstandardní příjem, který ovšem není nijak zohleděn na kvalitě života nás všech. Máme oddělený majetek a já po něm chci pouze nejnižší možnou částku, která je nutná k zajištění jídla, ošacení dětí, bydlení. Mě nic nekupuje, i potřeby a oblečení pro sebe jsem hradila vždy ze svého. A stejně i to minimum s něj musím doslova páčit.
@konidana asi ano, asi to vyzkouším. Není tím co víc pokazit.
@alubif je to jednoduché. Věřila jsem dohodě, kterou jsme si odsouhlasili, jak budeme fungovat. A dítěte nelituji, mám už i nějaký věk, jsem za druhé vděčná a postarám se i kdyby tu manžel nebyl. Jediné, čeho mohu částečně litovat je, že jsem svěřila důvěru "špatnému" člověku. A to jen částečně, protože se opět vrátím k tomu, že by tu se mnou nebyl malý človíček, který stojí a vždy bude stát za vypořádání se s jakoukoliv i těžkou situací. Na otázku, co na manželovi miluji aktuálně ani nedokáži odpovědět. A to je smutné. Vnitřně ten pocit k němu stále cítím, ale sama nerozumím, které důvody mne k tomu pořád vedou.

A nezaměňuješ lásku za zvyk nebo citovou závislost? Takového člověk přece nejde milovat, ne? Pro mě by byla přes čáru už jen půlka toho výčtu. Pokud se chceš pokusit to dát mezi vámi dokupy, musíte na to být oba dva. Nelze, abys nějaé řešení hledala jen ty, musíte na to pracovat spolu. Takže jediná cesta je myslím nějaká párová terapie. A pokud manžel bude odmítat, můžeš tam jít i sama, ale stejně bude potřeba, aby se zapojil do toho celého i on, protože bez vaší kooperace se nemůže změnit vůbec nic.
Vždycky, když čtu takové podobné příběhy, mám chuť okamžitě sednout do auta a vyrazit za svým manželem...

Teď mi připadá, že ve stejném příspěvku píšeš, že žádáš pouze nejnižší možnou částku, a nepřijde ti to spravedlivé.

No mně taky ne.

Když to tak čtu, tak bych se nejdřív zaměřila na sebe. Proč nechci partnerství i ve financích? Proč vpodstatě svými extrémně nízkými požadavky na financování rodiny nepřímo tvrdím, že hodnota, kterou partneři do rodiny přináší, se měří jen a jen penězi?

Však určitě víš, že za tvou 24/7 péči o děti ( - přinejmenším - a ty toho doma přece děláš víc!) ti nikdo neplatí penězma, ale kdyby sis na tuto dobu najala hlídačku, tak bys jich musela zaplatit dokonce několik. Můžeš si to cvičně propočítat, kolik jen tvůj dohled nad miminkem "stojí". Tu hodnotu dáváš do rodiny!

Anebo přijmi fakt, že peníze jsou pouze jedna z věcí, co do rodiny lze dávat, a začni se k sobě chovat spravedlivě....🙏🌷

Měla jsem to podobně. Odešla jsem, je mi mnohem líp. Už totiž žiju, už pouze nepřežívám. Přeju hodně sil, stojí to za to!

@sarihy i to je možné. Možná tam je nějaká citová závislost, strach z rozvodu a všeho, co by se s ním pojilo. Možná před takovým řešením chci utéct tím, že se snažím si vybavit nějakou hezkou chvíli z minulosti, kdy hádky nebyly tak časté. Nejčastěji jsou totiž kvůli financím a nedostatku času s rodinou. S tím časem to bylo už dříve, ale zhoršilo se to ještě víc. Finance jsme nemuseli řešit, dokud jsem chodila do práce a vydělávala, nebyli jsme na něm závislí a měl zcela volnou ruku. Můj vlastní příjem byl takový, že jsem po něm ani nikdy nic chtít nemusela, někdy zaplatil nákup, jindy výlet, ale nebylo nutné, aby ke konkrétnímu termínu zasílal určitou částku. Možná proto jsem podcenila vložení důvěry v to, že bude dostatečně zodpovědný a že bude bez problémů dodržovat domluvené věci. Na termínu i výši jsme se domluvili už v době plánování dítěte. To, jak to bude fungovat časově jsme řešili hodně v těhotenství, když se začala stupňovat časová náročnost. Ale bohužel se obávám, že ani když mu dám rozvodové papíry na stůl, něco se změní. Připadá mi, jako by se úplně "otočil" v chování. Dříve jsem měla alespoň pocit, že mu na nás záleží. Teď vůbec. Když už je doma, ani sám nevymění plenu. Ptá se, zda si může naše společné dítě pochovat atd. Tomu vážně nedokáži rozumět. Chová se, jako kdyby nebyl rodičem. A nějaký vztah ke mě jako k ženě? Ano, když přijede, dostanu pusu. Totéž když odjíždí. Ale co ten čas mezi? Nějaký upřímný zájem? Zapojení se? Intimní život? Obecně nějaký projev náklonnosti? Přitom nejsem nějaká neudržovaná žena, co by na sebe příchodem mateřství začala kašlat. Vždy si najdu chvilku, abych pečovala i o sebe. I když je to občas hektické, ale jde to. Přemýšlím nad tím, zda právě snaha i za takových okolností udržet rodinu, není medvědí službou a nebylo by i pro naše štěstí lepší z tohoto vlaku vystoupit. Když se na to dívám racionálně a dám stranou city a emoce, stejně nevidím jiné východisko a ve hře je pouze načasování. Zda to přijde už teď, nebo později. Manžel nespolupracuje, všechny snahy selhávají, od problémů utíká tím, že dělá, že nejsou a schovává se za výrok, že "mu to nestojí za hádky". Přitom mým cílem není se s ním hádat. Mým cílem je, abychom si dokázali promluvit, v klidu si říct pohledy obou stran, přijmout zodpovědnost a najít řešení. To je ale zcela nereálné, pokud po první větě začne startovat.
@jahodi tohle mé vnímání je založené na tom, že požadovat větší součinnost v rámci domácnosti a péče je nereálné. Takže mi nezbývá nic moc jiného, než brát to tak, že jeden má být pečující osobou, druhý živitelem. Aby oba mohli přispět tím, čím mohou. Já mám teď omezené možnosti přispět finančně, manžel časově. Pokud by alespoň tento model fungoval a alespoň to málo času nám věnoval (místo aby ho tričtvrtě prospal), bylo by to snazší. Byly řeči i o změně práce, ale i když byla slušná nabídka, nic se nestalo. Tohle je potom už o prioritách, které s ním nedokáži sdílet. Mé priority jsou jiné. Pro mne je rodina a čas na prvním místě. Zrovna tak loajalita vůči rodině. Je pro mne neakceptovatelné, že má jet domů ve 4, ale protože někdo jiný tam něco nestíhá, nepřijede. Vadí mi, že je loajálnejší vůči chlapům v práci, než vůči své rodině. Pochopitelně potom nemám dvakrát dobrou náladu, když se toto děje týden co týden, neustále...jsem na něj v danou chvíli naštvaná (a myslím, že naprosto oprávněně). Jinak partnerství ve financích z určité míry chci, ale nechci ničeho zneužívat (a vyvarovat se, že kdyby se cokoliv stalo, může mi něco takového druhý vyčíst). Že vkládám do rodiny všechen čas a energii byla má svobodná volba. Poprvé jsem šla do práce hned po MD, na RD jsem reálně vůbec nebyla. Dodnes mne štve, že jsem měla tenkrát vnímání zaměřené směrem, že musím budovat kariéru. Ano, díky tomu jsem nikdy od své dospělosti nemusela být na nikom existenčně závislá. Ale zároveň díky tomu také vím, že vyjít se dá s nižším příjmem, zatímco čas nikdo nikomu nikdy už nevrátí. K čemu je, že chlap honí peníze, když utrácí za nepotřebné hlouposti, nic mu nezbude a ještě má problém zabezpečit rodinu? K ničemu. Ale samozřejmě když jsem si dovolila říct, že něco jsou zbytečnosti a kdyby to omezil, mohl by s námi trávit víc času, nemusel by být tolik v práci, načež by nebyl tak unavený a mohl se rodině věnovat, byl oheň na střeše. Samozřejmě, že takový názor se mu nelíbí, ale přece nejde stále mlčet a dělat, jako by nic. On vůbec nevnímá, že přínos do rodiny je právě i ta péče. Neuznává, že přijede domů a je vše hotové, je co jíst, do čeho čistého se obléci, nádobí čisté, aby bylo z čeho jíst, děti obstarané, starší má hotové úkoly, zopakované učivo, zábavu na kroužcích, kam je zapotřebí dopravovat, obě děti jsou spokojené, prospívají, jsou čisté, rozvíjí se jak je třeba...tohle on nevidí. Už vůbec ne to, že se vším ve výčtu se pojí xy dalších věcí. Má představu, že se valím doma a všechno nějak zázrakem běží samo a je to vše samozřejmost. Ale já si nestěžuji, jsem zvyklá na nějaké tempo a už s jedním dítětem jsem si zajela nějakou fungující rutinu. Nemám problém se přizpůsobovat a teď prostě místo pracovního vytížení řeším věci spojené s miminkem a jeho potřebami. Takže nevidím extra rozdíl v provozu, většinu dní to zvládám celkem s přehledem. Proto bych sice ocenila, kdyby doma byl víc, ale převážně kvůli společnému času. Ani ne tak že bych potřebovala, aby tu dělal kdovíco. Jo, bylo by fajn, když by treba vyložil nebo naložil myčku, kdo by si stěžoval, když to za něj někdo udělá, žejo. Ale nevyžaduji to. Opravdu chci jen pomoc s těžkými věcmi, co jako pro ženu jsou pro mne obtížné si sama udělat. Na druhou stranu když to ale takto je a on není zrovna muž, co by byl někde zaměstnán za pár korun s pevnou a velice dlouhou pracovní dobou, tak by měl být schopen alespoň o to zabezpečení a věnování času, který si může částečně uzpůsobit, když by sám chtěl. A tohle je to nejzásadnější - musí to chtít. Evidentně to nechce, jinak by to vypadalo jinak a já bych v sobě teď neřešila, zda dát návrh na rozvod....
@skororozvedena což o to, já žiji, ale už nějak nevidím ten pozitivní přínos manželství. Upřímně je to už teď, jako bych byla svobodná či rozvedená. V tomto ohledu nevnímám, že by po rozvodu byl nějaký rozdíl. Ale rozhodnutí je to přesto těžké....pořád doufám v nemožné - že přijde aha moment a něco se zlepší. Co mě děsí nejvíc je to, že miminko je ještě malé, pokud tohle rozhodnutí udělám teď, na jednu stranu to může být dobře, že to nebude ve vyšším věku šok, ale na druhou stranu věřím, že manžel by šel do jiné části ČR, kde nejčastěji pracuje a styk by se omezil ještě víc, aktuálně by nemohl mít ani celý den, ale nějaké párhodinové návštěvy, projet se s kočárem a vrátit. Což by mělo do budoucna dost možná hodně negativní dopad na budování vztahu dítě-otec. Teď se snažím být co možná nejracionálnější a nezohledňovat své vlastní emoce v rámci situace.

Ještě doplním, že když už několikrát zaznělo slovo rozvod, nebo jsem už propadla emocím a v rámci hádky nebo po ní začala brečet, vnímá to jako pokusy o manipulaci. Že brečím na povel a kdesi cosi. Přitom nejsem zrovna "plačka", v osobním i profesním životě už mám něco za sebou včetně mnohých těžkých situací. Když už dojde na to, že mě něco rozbrečí, je to kombinací lítosti, velkého vzteku a zoufalství, když už nevím, kudy kam. Rozhodně ne na povel a z důvodu manipulovat. Dokoce mám v takové chvíle potřebu se vzdálit, otočit a snažit se uklidnit, slzy otřít a nedat to na sobě znát. Nepovede se to vždy, někdy není možné se hned otočit, nebo se schovat. Pak to dopadá tak, že nejvíc pláče přijde, když tu není a když se situace v hlavě přehrávají kolem dokola.

Když tu je a dojde na to, ignoruje to. Buď mi to ještě předtím vyčte, nebo to přehlíží. V klidu si lehne vedle do postele a jde spát. Je mu úplně jedno, že vedle něj leží jeho manželka v slzách poté, co vystartoval a došlo na hádku. Když to tak píši a čtu, co se vlastně děje kolem, sama sebe moc nechápu. Sama vidím extrémní naivitu v tom, když doufám, že je šance aby něco bylo jinak. Vidím, ze si ty šance spíš namlouvám a vím, jak to dopadne ať chci nebo nechci.

Ohledně peněz to chce natvrdo. Buď budeš posílat každý měsíc k patnáctému xy korun, nebo si zažádám soudně o výživné na sebe jako manželku, na děti a na přispívání na náklady ve společném bydlení. To můžeš i v manželství chtít výživné, není třeba rozvodu (alespoň zatím).
Ohledně citů neporadím, plně tě chápu, jednu dobu jsme to měli v manželství fakt na houby ale přesně kvůli citové vazbě jsem to držela, taky mi kupa lidí co do toho viděli říkalo proč ho ještě miluju, ale to nejde přece přestat milovat na povel že jo. A prostě je to můj život, nikdo z radilů by se pak po nocích netrápil. Takže do toho si nenech od nikoho mluvit a dělej, jak to cítíš ty ❤

@krtcice moc děkuji, to jsem nevěděla, že jde i v manželství bez rozvodu. To by mohl být argument. Ta horší strana mince by byla případné vymáhání v manželství a zároveň i to, co nastane, pokud něco takového řeknu na tvrdo. To bude nastane peklo.
Ja popravdě ty rady o opuštění a rozvodu naprosto chápu a jako blízká sama sebe bych si neradila nic jiného. Ale není to malé rozhodnutí, je to něco, co ovlivní strašně moc. Nejen mne po psychické stránce, ale i děti. Není to něco, co je za chvíli vyřízené, ale byl by to běh na dlouhou trať. Nehledě na to, že máme velice dobré vztahy i s jeho rodinou, ale oni nemají svého syna za manžela, o spoustě věcech neví a já budu za tu zlou, která tohle udělala. Nikdo nebude ochoten vidět a přijmout, co za tím stálo. A to zase povede k tomu, že naruším vazby i vůči dětem....tohle je tak strašně těžké i s oproštěním od emocí. V hlavě mám i myšlenky jako doklepat to ještě pár let přes sebezapření, nějak to přežít i finančně, nechat ho, ať si dělá co chce, vůbec ho neřešit, za tu dobu se citově odpoutat a pak už to bez emocí ukončit. V době, kdy už bude možné nastavit třeba ob týden na víkend styk. V tu chvíli by vztah k otci a prarodičům nebyl narušen tolik a já budu mít víc času se se vším do té doby vnitřně vypořádat. A pokud z něj něco vydoluji, omezit zatím útratu na absolutní minimum, pokud nějaká koruna zbude, dát bokem do rezervy. Ano, je to hnusné takto přemýšlet a jsem si toho plně vědoma. Ale pokud se nic nezmění (což je vnitřně i me jasné, že nezmění), tak v tomhle do konce života být nechci.

To je kretén. No hele, manžel se jednu dobu choval dost podobně, jako ten tvůj, taky práce mimo domov nade vše, doma nehnul ani prstem, většinu volného času prochrápal nebo hrál na pc, bral 100 tis a já dostávala “kapesné” 1000,- na měsíc, taky ignorace mých pocitů, klidně šel spát, když jsem já brečela v koupelně. U nás se tedy aspoň “staral” o děti a hrál si s nimi, doma, na výlet že by je někdy vzal sám, ani náhodou. … Sama nevím, co se změnilo, taky proběhlo několik hádek, zoufalých pokusů mu otevřít oči,… mám pocit, že obrat nastal, když jsem mu řekla, že chci jít do práce, protože mi nedává skoro nic. A že už jsem si práci našla. Na papír jsem mu přesně vypsala, co stojí konkrétní práce doma, na které nebudu mít pak čas. Protože u nás je situace taková, že za prací bych musela hodinu dojíždět a nemáme absolutně žádnou možnost hlídání v rodině, jeho máma už nežije a moje je 400 km od nás. Plus dům, zahrada, vše kolem dětí a jeho jsem řešila já. Takže cena za úklid domu/hod, praní +žehlení/hod, chůva/hod, kolik bude stát dovážka jídla, zahradník atd. To jsem mu předložila a taky jsem mu řekla, že jestli nesouhlasí s tím, abych šla do práce, pak podávám návrh na rozvod. A odjela jsem tehdy plánovaně na 14 dní k rodičům. To bylo před 7 lety. Od té doby se situace změnila, máme třetí dítě, já jsem stále doma, ale už to funguje jinak. Ano, jeho práce je na prvním místě, ale díky ní se tedy máme všichni nadstandartně, tráví s námi tedy téměř všechen volný čas, pracuje na zahradě bez keců, cokoliv potřebujeme pořídit, tak to bez hádek probereme a posléze pořídíme. Mám mnohem volnější ruku ve vlastních nákupech a investicích, protože mu došlo, že 90% věcí, které chci pořídit, chci pro nás, pro všechny, takže z nich má pak radost i on. Po smrti jeho mámy mu taky došlo, že si ten život musí užít a ne jen pracovat a všechno přežít. Takže najednou nejsou problém výlety a zimní hory, které dřív zatracoval. A ještě jedna věc, když mi přijde, že by to zase mohlo sklouznout do té jeho lenosti, kdy se půl víkendu válel na sedačce a spal, tak jednou přivřu oko a ano, nechám ho si odpočinout, ale příště se buď hodím marod (a strávím celý víkend v posteli s hroznou migrénou 😁) nebo odcházím/odjíždím do bazénu, do kina, do lesa… kamkoliv, protože 50:50 miláčku. Ať se taky stará on. A funguje to, teď jsem spokojená, opravdu ho miluju, je to můj nejlepší kamarád a na něm je vidět, že si mě váží a je s námi rád. Takže za mne - dej mu ochutnat jeho medicínu, najdi si práci a pěkně mu tu tvoji péči spočítej. A klidně beze slov, jen mu to dej na papíře černé na bílém.

@bbn najit si teď práci je bohužel nereálné, miminko je ještě moc malé. S tím bych neobstála. Ale něco si z toho určitě vezmu. Nápad dát si "pauzu", ať si je 2 týdny jen v práci, bez kontaktu, že si potřebuji promyslet rozvod by třeba mohlo s ledy pohnout a mohl by si za tu dobu něco uvědomit. A o víkendech se úmyslně vzdálit a jít třeba s kámoškou na výlet taky nezní špatně. Ať se taky postará a já vypnu. To rozhodně vyzkouším. Děkuji za podněty k zamyšlení.

Ale já nemyslela, aby sis skutečně našla práci. Vždyť on nemusí přece vědět, že to není reálné. Nebo ano? Prostě se třeba o tom začni bavit stylem - pohlídal bys děti ten den, chci jít na pohovor? Už to by ho mohlo trochu vyděsit. Já tu práci tehdy taky skutečně neměla, jen jsem věděla, že to on nepřipustí, aby platil někomu jinému za práci doma.

Ježíš, to je ale kus dementa. Vsadím se - extrémně vysoké ego, aby si vykompenzoval erektilní dysfunkci a tak se vozí po manželce a zadupává jí do země. Jak v tom můžeš žít? Sotva jsem začla číst, už mě jímala hrůza. Fakt doporučím kvalitního terapeuta, naučí tě, jak si nastavit hranice. Pan manžel totiž hraje na tvé straně hřiště, odtamtud ho musíš dostat.

Na tom všem, co píšeš, je bohužel tak koc vidět, že v tom vztahu vašem je zdá se jenom jeden, kterému na tom celém záleží. Smutný. Asi bych taky bojovala, ale musíte to chtít oba, no. Nebo možná i ty sama, aby ti to ukázalo, že tvůj muž je opravdu kus hovězího, a že ty jako člověk si musíš sama sebe začít zase vážit. Držím ti palce, moc!

@amazienka paradox je, že se sama zabývám psychologií, ale když jde o mě samotnou a uvádění teorie do praxe, nejsem schopná ničeho a pak se v tom plácám.
@sarihy moc děkuji za slova podpory. Už sama vnímám, že takhle dál nejsem ochotná jít. Ono i dost pomáhá ta debata, kdy vidím černé na bílém vypsané, co se děje. Jakékoliv kamarádce bych řekla, ať nebojuje sama, že je to ztráta času...

Pro mě by toto byl dostatečný důvod odejít.... Nechtěla bych v tomto žít.

@lovecanda vidím take mnoho důvodů k odchodu. Ale ještě asi nejsem sama na takový krok připravená a hodně v sobě řeším, kdy a jak nejlépe kvůli dětem. Nevěřím, že je šance na změnu a záchranu, i když se někdy zázraky asi dějí. Vyzkouším znovu komunikovat, ač to bude marné. Dám sama sobě časový horizont, zda se něco pohne a pokud nepohne, vyzkouším to zřejmě způsobem, co tu zazněl. Dám nám oběma třeba 2 týdny bez kontaktu, ať si můžeme oba vše promyslet. Jemu, zda chce něco dělat pro udržení rodiny, sobě abych se psychicky připravila na případný rozvod. A v mezičase určitě neuškodí terapie, když sama sobě rádcem a pomocníkem být nedokážu. Nezávislý pohled třetí strany nemůže být na škodu, ale musím se s tím nejprve sama smířit a dostat si do vědomé úrovně, co chci a potřebuji udělat. Dokud se do tohoto bodu nedostanu vnitřně, vím, že nebudu schopna správně uchopit žádné vodítko, co by mi mělo pomoci k odhodlání. Terapie tohle může urychlit, ale tak jako tak to nebude hned. Důležitý první krok je, že jsem došla už do bodu jakési osobní "stopky" a cítím, že takhle dál už ne, že musí už přijít zásadnější "akce" z mé vlastní strany.

Víte, co je ovšem velký paradox? Jak pravdivé je, že kovářova kobyla chodí bosa. Aneb jak žena, která se zabývá psychologií nedokáže často sama u sebe vystoupit z kruhu a vědoma si věcí, čím je poznamenána z dětství (kvůli otci a následné výchově pouze matkou), si určité vzorce nese do dospělosti a nedokáže je, i se znalostí teorie a po shlédnutí x případů i z praxe, porušit. Sama jsem si prošla v mládí vztahem s člověkem s hraniční poruchou osobnosti, krátce na to pro změnu s jiným mužem s narcistní poruchou. V obou případech se velice rychle objevily "red flags" a já vztahy ukončila. Člověk by řekl, že budu poučena, ale nakonec to dotáhnu do manželství s mužem, který po letech začne fungovat takto. Nebo spíše nefungovat. Jo, potřebuji terapie. A sakra dobrého terapeuta či terapeutku, aby se tento vzorec už konečně porušil. Nejhorší je ten schizofrenní pocit, kdy mozek a srdce nejsou v jednotě a jdou tvrdě proti sobě. Racionální "já" vidí vše zcela jasně. Vidí vodítka, vidí souvislosti i příčiny mého vlastního chování a smýšlení. Tohle je hrozně na hlavu.

Co je dobre je , ze to neni super uzasny milujici chlap co se stara o deti a o tebe , o domacnost atd a nosi domu penize a ,,jen,, si nadel milenku a tebe odkopnul...

Je to proste sobec ktery absolutne nepochopil nebo nedokaze pochopit co je laska, porozumeni , partnerstvi podpora, pomoc , to ze jste na stejne urovni ...

Tim padem to nas fakt trosku v tomhle lehci , ptz bez nej ti bude lepe - ptz v podstate ty uz bez nej fungujes...ale on te brzdi a trapi ...

@veronicka89 na jednu stranu ano, na druhou výsledek je stejný. Ať tak či tak, zbude po něm rozbité manželství, nulový otcovský vzor, zklamání. I pro mne je to svým způsobem selhání jako rodičů.
Ve svém věku už by mohl chápat, ale nechápe. Aneb přesný výrok - chlapem se rodíš, mužem se stáváš. Tady se tak nestalo a potvrdilo se, že věk je jen číslo.
Ale musím souhlasit, že co se provozu týče, nepoznám rozdíl. To je smutné.

Ale on asi takovy byl vzdy ne ? To uz je Charakter a ne lenost nebo blba prace

@veronicka89 nebylo to tak zlé. Hodně se to zhoršilo co se týče času, finance nebylo nutné předtím řešit.

Pokud se s ním nedá normálně mluvit, zkusila bych mu to napsat, buď na papír (dopis) nebo do messengeru. Vypsat body, co je potřeba řešit. Třeba ty finance - rozepsat náklady, co se platí a jaký je tvůj příjem, že to prostě z rodičáku nepoplatíš, nevychází to. Tak jaké je podle něj řešení? a) chce ti posílat peníze na účet, b)nemusí ti posílat nic, ale ať si navede platby (hypotéka, energie…) na svůj účet, c)nechce ani tak ani tak - dojde k vašemu odloučení, na soud podáš návrh na tvé výživné a alimenty na děti (kamarádka se rozváděla, od odloučení k rozvodu uplynul skoro rok, do té doby jí manžel musel dorovnávat životní úroveň). Další bod - tento životní styl není dlouhodobě udržitelný, žiješ vlastně jako samoživitelka, ale ještě hůř - nedostáváš ani ty alimenty. S dětmi manžel netráví čas, nevychovává je. Opět možnosti - je ochoten do nějaké lhůty změnit práci, trávit čas s rodinou? Nebo nemá zájem nic měnit?
Vím, že je to těžké, ale ten chlap je ti opravdu k ničemu. Doma nic nedělá, ani tam není, nestará se o děti, nezajímá se o tebe, nespí s tebou, nedává ti peníze. Není nějaká vidina toho, že by měla přijít změna. Děti ani nepoznají, že jste rozvedení…je to opravdu smutné, že pro některé ženy je mateřská past, je jim akorát naloženo a uznání žádné, protože nevydělavají peníze a jsou přece v klidu doma s dětma, nemusí makat v práci 🙄