Přítel nechce svatbu, děti a vůbec řešit budoucnost
Jsme s přítelem 3 roky a náš vztah asi prochází krizí. Mám v hlavě strašný zmatek, že to ani nedokážu popsat, podle všeho on také. Na svatbu má jasný názor, že to teda nikdy nee, že je to jen papír, kterým se lidi mají připoutat nebo co a že se stejně většina manželství rozvádí a že by se to po svatbě určitě zhoršilo, atd. Stejně tak děti...že si nikdy nedovede představit se starat o děti, že je to strašnej závazek, na 20 let dopředu (má pravdu), a že nechce nic plánovat, nechce řešit ani co bude za týden, vyloženě mu vadí řešit, co bude za x let. Neřekne striktně, že je nikdy nechce, ale odmítne se vyjadřovat, řekne, že neví, že si to neumí představit a tečka, je z toho tématu smutný a jakoby popuzený. Vadí mu se o tom jen bavit. Netlačím na něj, já sama se na děti ještě necítím a taky si nejsem jistá, jestli je někdy budu chtít, jak jsem psala, mám v hlavě strašný zmatek...bojím se, jak to všechno s námi dopadne, bojím se o náš vztah, potají pláču, protože mě bolí jeho postoj, a mám každý den strach, že mě opustí.
Dříve takové radikální názory neměl, na svatbu říkal že někdy v budoucnu třeba ano, může být, když jsme snili o domečku, tak v plánu byl i s dětským pokojíkem (tedy beze slov vyřčeno, že prostě děti někdy v budoucnu budou). Poslední dobou takovýhle obrat od něj.
Za pár let nám potáhne na třicet, a oba asi pořádně nevíme, co v životě chceme...on se vehementně brání řešení budoucnosti, já si ji v hlavě naopak promítám nezdravě často a pokaždé vypadá jinak...ale nejsme nevybouření nebo tak něco, naopak, možná jsme příliš uzavření do sebe a fixovaní jeden na druhého. Omlouvám se, asi jsem tu splácala páté přes deváté, snad mě aspoň někdo trochu pochopí a poradí mi, co mám dělat, budu moc vděčná za vaše názory, i když třebas pro mě nebudou příjemné...
A kolik přesně vám oběma je?
Možná jen začíná mít strach, že teď po třech letech budeš chtít hned svatbu, dítě. Třeba se s přiblížením ke 30 zklidní a samy přijdou myšlenky na dítě a pak svatba. Dneska se dost lidí bere až po tom, co maj spolu děti. Mě přijde, že hodně lidí má strach ze svatby, protože ze svého okolí ví, že u hodně lidí nastaly po svatbě problémy. A nebo je to prostě takový vžitý předsudek
@nonnni: děkuji, asi máš pravdu...ale je to strašně moc těžké...jak jsem psala, sama nevím, co chci, bojím se, že zůstanu jednou uplně sama...a přítele miluju, je to báječný člověk, je na mě moc hodný, hodně toho pro mě udělal a pomohl mi. Nedokážu před něj nastoupit a říct chci hned teď od tebe slib a jistotu, jinak konec...to vím, že nikdy neudělám. ☹
@lamiaaa tak takovy slib a jistota by stejne byly uplne zbytecne, za cloveka mluvi ciny a ne slova...sama citis, ze se s vasim vztahem neco deje, otazkou je proc a proc zrovna ted...
Hodne bajecnych lidi jsou i pres svou bajecnost nevhodnymi partnery jeden k druhemu...to jim na bajecnosti nijak neubira, nejsme proste vsichni schopni souzneni s kazdym. To z nas, nebo jich necini nijak mene bajecne lidi, jen proste hledame od zivota trosku neco jineho a je realne mozne, ze on v tobe nenachazi to, co by pro zivot od partnerky chtel. A mozna by bylo na case si s brutalni uprimnosti udelat sama v sobe inventuru a priznat si, zda ten clovek je ten, ktery uspokojuje tve potreby v partnerstvi..ne ten clovek, kterym bys ho chtela mit, ale ten, ktery realne stoji pred tebou...s tim, ze se nikdy nezmeni. Dokazes ho v takove podobe respektovat za partnera? S tim vsim, co ti rika, jak se chova? Bez snahy ho zmenit? Vztah nemuzes tahnout do budoucnosti na zaklade toho, ze ti v minulosti pomohl...vztah nemuze fungovat na prechozene vdecnosti, musi mit budoucnost.
Nemuzes ho nijak donutit, abyc chtel deti a svatbu, protoze na to mozna pristoupi pod natlakem, ale stesti to nikomu neprinese. Otazkou je zda chces cekat, zda se nahodou nezmeni sam (pochybuji, ze by se zmenil ve vztahu s tebou, nevylucuji, ze tu svatbu a deti nebude casem chtit s nekym jinym) a riskovat ztracene roky. Nebo mas moznost do toho jit s tim, ze nikdy nebude ten partner, ktereho bys chtela, ale i tak ti stoji za to....vztah bude plny zklamani a zvratu a nesplnenych slibu, ale ty v nem porad budes (i pres spoustu slz) nachazet uspokojeni...nebo odejdi, pokud vis, ze na tohle nemas.
Kazdy jsme jiny, nikdo nemuze soudit tva rozhodnuti, jen ty vis, ktere je pro tebe to nejlepsi a se kterym jsi schopna zit...bez toho, abys tajne sahala po flasce, nebo praskach.
@maru84: 27 a 28. Já se ho stále snažím ujišťovat, že teď děti nechci, a když je striktně proti svatbě, tak ani tu po něm nevyžaduji. Ale nevím, co bude za pár let, jak píšeš v těch dejme tomu třiceti...možná to obojí chtít budu, já nevím...on o tom úplně odmítá mluvit, říká, že si nic takovýho nedovede představit a dál to odmítá řešit.
@lamiaaa neujistuj ho, ze svatbu a deti nechces, kdyz si nejses jista, ze to opravdu na 100000% nechces...tim ho utvrzujes v necem, cemu sama neveris a hlavne sama sebe stavis do velice nestasne pozice, kdy jsi ochotna vlastne slibit cokoliv, jen aby s tebou on zustal...ta pozice je zoufala a vydavas se mu napospas svou submisivitou. Ve vztahu musi jit o rovne pozice, pokud nejsi clovek, ktery je silne submisivni (ja myslim, ze nejsi) a potrebuje (chce) vedeni...pozor na to, je to dost nebezpecne...
@lamiaaa mmch, jeho vek neni nijak nizky na to, aby byl schopen ucinit rozhodnuti...nechapu tuhle servilitu zen v dnesni dobe, ze vekem omlouvaji chlapovu nerozhodnost, vycuranost a neschopnost, jen aby neutekl. Drive byli chlapi hotovi ve dvaceti a ted je jeste po tricitce omlouvame jejich vekem? Muj manzel se zenil ve 22. letech, prvni dite mel ve 24...ma vlastni zivnost, zije na jinem kontinente nez jeho rodina (ten presun musel zvladnout s batoletem, tehotnou manzelkou, neznalosti jazyka te zeme, tlakem na nutnost se financne i emocne o nas postarat a bylo mu mene, nez tvemu priteli). A to mel za sebou jiz dva roky zivota na vlastni brdo v zahranici, kdy se musel starat sam o sebe, kdyz jsme se potkali a to mu bylo jen 19. Ty nemozne chudaky z nich delame my tim vecnym omlouvanim jejich chovani a ustupkami jejich vecnym hovezim napadum. POzaduj po chlapovi, aby se jako chlap choval a on se tak chovat bude...a pokud ne, tak hledej dal, nejsou tak nedostatkovym zbozim, jak se zda...jen se po nich nikdo nepidi.
@nonnni: však já mu neřekla, že je nechci nikdy, jen jsem zdůraznila, že opravdu ne nyní...
Máš naprosto ve všem pravdu, souhlasím s tvým názorem, o to víc mě naše situace s přítelem bolí, o to víc brečím. Asi se opravdu bojím podívat pravdě do očí, protože jen při pomyšlení na rozchod mám pocit, že pukne srdce. Nechci zničit náš vztah, protože si myslím, že za lásku se má bojovat, nechci věřit, že mě čekají další měsíce a roky trápení, které nikam nepovedou, chci věřit, že tohle je jen krize, kterou prostě překonáme, protože oba chceme...
Omlouvám se, za své "výpisky," ale musí to ven, a já se nedokážu nikomu ze svých blízkých svěřit, protože v očích našeho okolí jsme dokonalý pár, který se "našel" a nikdo ani netuší o našich starostech,
@lamiaaa souhlasim s nonnni.Jinak si ale myslim,ze prvni si musis bez ohledu na nej ty sama ujasnit,co od zivota chces a cakas.To je asi prvni krok.Z toho co pises si myslim,ze aspon podvedome deti chces-jinak si neumim vysvetlit tve zklamani,ze v dome mel byt detsky pokojik a ted (mozna) nebude. Popremyslej,co od zivota chces a doporucuji se nejakou dobu o diteti a svatbe s pritelem nebavit. pokud zjistis,ze svatbu a deti ne,neni o cem a zustante spolu.Pokud ale zjistis,ze deti min.v budoucnu ano,tak bych si rozmyslela,co dal,protoze po 5 letech zjistit,ze deti chces a pak si zacit hledat v 35 nekoho, s kym ich budes mit take neni dobre. Drzim palce.
Jinak si ale nemyslim,ze 3,roky je kratka doba.Zalezi o cem si povidate,zda znate sve zivotni hodnoty a prioroty a navzajem s nimi souhlasite.
@lamiaaa v zivote se ma bojovat za veci, ktere v prubehu boje z tebe neudelaji uplnou trosku, ale naopak te posili...nejsem si jista, ze bojovat za lasku, jejiz naplneni si pripadne kazdy predstavujete ve finale uplne jinak je boj, ktery stoji za snahu... Nekdy je statecnejsi si priznat, ze jde o ztraceny boj, nez se po hlave vrhat do akci, ktere te nuti jit sama v sobe pres zavit a ve vysledku te vyflusnou vystavenou emocne i fyzicky...ale jak uz jsem psala, tohle si musis srovnat v hlave ty sama. V zadnem pripade ti neradim ten vztah zabalit pri prvnim prehance, ale bud si pri zachrannych akcich vedoma toho, at neztratis v tom boji esenci sama sebe. Vzdy si bud vedoma toho, co ty potrebujes ke spokojenosti a toho, ze to by ti mel ten druhy dat bez ptani...pokud mas to, tak se na zbytku da pracovat, pokud toto nemas, tak zadne dlouhodobe zazraky nevycarujete. nezapominej pri uspokojovani jeho otreb na ty svoje...
@nonnni Nonni, tvoje slova bych nechala dát jako povinnou četbu všem mladým ženám. Kéž by mi tohle někdo řekl v mých 25. letech.
@lamiaaa prožila jsem něco hodně podobného, ale už je to pár let a vím jak to dopadlo. Třeba ti můj příběh pomůže. Žila jsem osm let s partnerem, který chtěl děti "jednou" a taky že se "jednou" vezmeme. Jenže to "jednou" se nějak protahovalo a protahovalo. Připadal mi tehdy báječný a při pomyšlení na rozchod mi pukalo srdce. Byl má první opravdová láska. Pravdou ovšem je, že to byl sobec a opravdu usadit se nikdy nechtěl, alespoň ne se mnou, jen hledal výmluvy. Po těch osmi letech, z nichž poslední tři byly opravdu hořké, jsme se rozešli. A srdce mi nepuklo. 🙂 Naopak, bylo to vysvobození. Jenže bylo mi v tu dobu už skoro 34 a kde sehnat nového partnera? Stihnu mít ještě děti? Byla to dost krušná doba, co se týká vyhlídek na budoucnost, i když jinak byl můj život moc hezký. Měla jsem štěstí, potkala jsem v 35 letech mého manžela, opravdu báječného muže, a už máme i jedno dítko a doufám, že stihneme ještě jedno.
Věř mi, že vše co tu napsala @nonnni je 100% pravda. Taky vím, že je hrozně těžké přiznat si pravdu a začít ten vtah řešit s rizikem, že skončí. Ale mysli hlavně na sebe, na svou budoucnost. Ještě máš tak rok, dva, které si můžeš dovolit ztratit s neperspektivním partnerem, ale dej si velký pozor, abys neztratila mnohem víc.
Tak takovéhle tipy znám... Nemůžu říct, že bych nesouhlasila s nonni - naopak si myslím, že ona vše vystihla naprosto přesně, ale ještě si myslím, že tam může být jeden úhel pohledu...
Není možné, že přítel, neustálým omýláním "nechci svatbu" případně "nechci děti" dospěl do fáze, kdy jde o jakousi prázdnou frázi, něco co říká prostě proto, že už to říká dlouho a myslí si, že to tak máš i ty? Že jde o zavedný zvyk ve vztahu, prostě to tak je, tak proč se otevírat dalším možnostem? Ví vůbec, jak to máš ty? A že tě jeho celkem jednostranné rozhodnutí mrzí a chtěla by jsi to jinak? Jak se člověk mění věkem, mění se i jeho názory na životní otázky a rozhodnutí, takže je naprosto běžné, že někdo kdo jde do vztahu s tím, že "děti a svatbu nikdy" se pak vdá/ožení a stane se rodičem ratolestí a členem spokojené rodiny 🙂
Já osobně na tvém místě bych to řešila sklenkou vína a otevřením "pandořiny skříňky". Udělat si pěknej večer a zásadně si na toto téma promluvit. Vysvětlit mu, jak se cítíš ty, zkusit od něj taky zjistit nějaké jeho pocity nebo dojmy - a pak nechat otázku otevřenou, bez vymáhání konkrétních slibů nebo řešení situace, prostě to nechat "vyhnít" a podle chování přítele, případně při nějakém rozhovoru po delší době zjistit, zda se něco změnilo a jak to s tou situací je.
Je těžké se rozejít, ale je mnohem horší zůstat v pětatřiceti sama, bez muže a bez dětí :(
@lamiaaa nevím, ostatní rady holek na mě působí jako přitlač ho ke zdi a když ti nebude po vůli, kopni ho do zadku. I když jsem byla s věkem v trošku odlišné situaci, popíšu ti můj příběh.
Začala jsem s přítelem chodit v lednu 2006, v mých téměř sedmnácti, jemu bylo 21, takže celkem slušné telata ještě🙂 Scházeli jsme se, po roce už začali plánovat, jak to bude jednou fajn, až on dostuduje, bude třeba i rodina, baráček... Přítel dostudoval VŠ ve 26, to už jsme spolu byly 5 let. Pro mě neskutečně dlouhých 5 let, od druhého výročí jsem děti s ním chtěla, byla jsem hned po škole. Když školu dokončil on, zavedla jsem téma rodina, děti, bydlení. Věděl to že já chci, ale řekl mi, že se na to necítí... Už při pátém výročí jsem očekávala prstýnek, vybízelo se to k tomu situací, ale nepřišlo nic. Nechtěla jsem jej do ničeho tlačit. Je povahově takový, že jestliže ho do něčeho chceš tlačit, tím více se proti tomu vzepře. A tak jsem čekala... Minulo šesté výročí a nic, sedmé výročí a nic... No tohle bylo už na mé nervy... Už jsem si taky začala říkat, že začínám stárnou a mladší nebudu... Nakonec, po sedmém výročí jsem si s ním sedla a mluvila a mluvila co mě trápí a jestli má vůbec náš vztah budoucnost. V ten den přišla velká rána. Nechci to tady rozmazávat, ale řekl mi důvod co mu na mě vadí a proč tedy stále není rodina a ani svatba. Byl to pro mě šok. Ublížilo mi to natolik, že po pár dnech jsme se dohodli, že to ukočíme. Byly jsme už po dvou letech sestěhování, 5 let jsme spoli žili. Když jsem přišla domů z práce (ale nebyla jsem v práci), měla jsem navlhlé tričko na doma, plyšáci byly jink... Šlo poznat, že bulel jak krokodýl. No poznala jsem, že ten rozchod ho fakt vzal, ani já jsem nebyla v pohodě. V práci jsem si vzal dovolenou, sesypala jsem se tak, že jsem nebyla schpna pracovat. Různě jsem se zašívala. Tohle utrpení trvalo tři dny, přítel přišel s prosíkem o odpuštění a prstýnkem. Svou vadu jsem neodstranila, nezměnila jsem se a přesto jsme teď nejšťastnější, protože se milujeme, respektujeme, máme spolu krásnou holčičku, baráček a jsme před svatbou (svatba byla odložena z důvodu těhotenství🙂 ).
Jsi v trošku jiné situaci. Máš už celkem dost roků, s přítelem jste výrazně kratší dobu, ale jestli kdysi rodinu nezavrhval, možná bych si s ním promluvila jestli mu ve vztahu něco nevadí nebo nechybí... Neříkám že to tak je ve tvém případě, ale ne vždy je chyba u muže... Samosřejmě, nemá-li relevantní důvod proto nechtít děti a rodinu, nečekala bych a opustila jej...
@lamiaaa ahoj, muzu rict za sebe, ze ja cekala 8let.. kdyz jsem videla, ze mi bude 30, rekla jsem mu, ze ja nemladnu, ze deti chci mit, svatbu chci pred nima.. ale ze uz o tom povidat nebudu, ze je to na nem, ale ze i priprava svatby zabere rok a ze dne na den se nic nezmeni..ja si svy rekla.. za pul roku prisel prstynek.. pak svatba..a ted - kupodivu ne uplne planovane - zatim cekame mrne..jde o to, jak pevny nervy mas..nevyhoda u rozdilu roku je, ze chlap dospiva kolem 31.. a nekdy az kdyz vidi, ze je posledni, kdo se nepohnul z mista..
@lamiaaa Je vam skoro tricet let, ve vasem pripade bych si sedla a otevrene promluvila o prioritach a smerovani vztahu, byt prijemne to nebude.Nazory kolem tricitky se uz tak moc nemeni a v urcitem veku je nesmysl zustavat s nekym, kdo se nediva stejnym smerem a vidi budoucnost diametralne odlisne.
@lamiaaa -Také přidám své....🙂 Před lety jsem měla vztah, který trval asi rok a půl.....Ze začátku velká zamilovanost, ale postupně to začalo být spíše takové kamarádské soužití (tenkrát jsem tu založila diskusi "nechce se mnou spát) a z jeho strany komentáře typu, že svatba je k ničemu a děti jsou vopruz a bůhví ,co by to s námi udělalo..bla,bla....tenkrát jsem si hloupě myslela, že i přes tyhle pindy se mnou opravdu chce být a že se to nějak podá...Po několika měsících (kdy jsme i chodili do poradny) jsme se rozešli-že prý mne nemiluje...No a do roka potkal holku, jsou manželé a mají dítko...Takže asi tak...Asi jsou výjimky ,ale prostě mám to tak, že když chlap tvrdí, že nechce svatbu ani děti....nemyslí vztah vážně (což je oukej, resp. nemůže ho nikdo nutit, ale logicky by to ale měl řešit tak , že nebude ženskou tahat za nos a dělat z ní blbku, ale řekne jak to je)
Takže jak radí holky přede mnou.....Klidně a bez emoci vyvolat debatu, jak si představuje vaši budoucnost, vyložit své karty na stůl a dle výsledku se zařídit...V případě nějakého mlžení z jeho strany a nejasností bych se zařídila dle svého...
A mimochodem...Já svého manžela potkala také zhruba rok po rozchodu a v dubnu přiletí čáp (a bude mi 35)...Myšlenky, co s Tebou bude si nepřipouštěj....však na každý hrnec se najde poklice...A mezi námi, to že to tenkrát ukončil, byla nejlepší věc, zpětně ten celý vztah vnímám jako jedno velké "WTF ?!"
Držím Ti palce
@lamiaaa zkus ze zamyslet na tím, jaký je váš vztah, pokud se s partnerem bojíš probrat důležité téma, protože to může znamenat rozchod. Ve vztahu je komunikace to nejdůležitější a mluvit o důležitých věcech a shodnout se na nich je pilířem každého úspěšného vztahu. A neboj se, případný rozchod tě nezničí, jen ti to tak teď připadá. Posílí tě a osvobodí, i když netvrdím, že to nebude bolet. Bože, jak strašně moc mi připomínáš mě před deseti lety.
@lamiaaa jsi ještě mladá 😉 určitě bych nezůstávala s někým v tomhle věku ze strachu, že budu sama!
být s někým za každou cenu a nutit ho aby měl děti a závazek, když nechce... nevím, myslím, že to nebude klapat...
ono muži bývají méně zralí, trvá jim to déle (taky je nic nenutí jako nás)...
v tomhle věku bych ale kompromisy moc nedělala 😉 představ si jak by to vypadalo za pár let...
@lamiaaa pokud je pro tebe rodina (děti) opravdu důležitá a je pravděpodobné, že přítel svůj názor nezmění, bylo by asi vhodné se rozejít a vyčistit si hlavu. Pokud zjistíte, že to bez sebe nemůžete vydržet, tak se můžete zase dát dohromady, ne? 😉 Mám ve svém okolí jednu kamarádku, která se nechtěla rozejít s přítelem (se kterým to za moc nestálo a o budoucnosti také nechtěl vůbec mluvit), protože "už je stará" (v té době jí bylo 26) a že si nikoho jiného nenajde... (blbost!) a teď je ještě o 5 let starší a opravdu nešťastná, protože se to jen zhoršuje a přítel jí není partnerem, ale akorát tak přítěží. A bohužel spolu již mají dítě (neplánovaně a on chtěl aby šla na potrat), takže už to ani nelze tak lehce ukončit a je to celkově komplikovanější situace a on se k tomu dítěti taky tak staví, že ho nechtěl...
Srovnej si v hlavě priority a podle toho se zařiď. Já osobně jsem věděla, že děti chci, takže jsem se na základě toho rozešla s přítelem, který děti nechtěl, přestože jinak to bylo vše fajn a krásné. Prostě jsem nechtěla být ve vztahu, který byl pro mě neperspektivní a už vůbec jsem nechtěla tlačit přítele do něčeho co on nechce. Ono chlapů je na světě celkem dost a já toho svého vysněného taky nakonec našla. 😉
@veri0007 nejen si jistá. Já jsem radila, ať si nejdřív utřídí svoje hodnoty a popřípadě rodinu do budoucna. Jeho názor zná.
Ale i u tebe to dopadlo tak, že si mu řekla, co tě trápí a promluvili jste si o tom. Nejsem znalec nad znalec, ale pokud chlap řekne své partnerce, že svatbu a děti ne, znamená, že je opravdu nechce nikdy nebo ne s dotyčnou (nebo s tím má nějaký problém). A proto to chce vykomunikovat. Ale to je přínosné jen tehdy, pokud tazatelka ví, co chce sama. Jak už jsem psala, z příspěvku a pokud jí to takto trápí si myslím, že ona svatbu i děti chce a je nešťastná z toho, že žije s někým, kdo to takto nemá. Ale musí si to uvědomit. A i sama píšeš a sama si zažila, že žít s někým, kdo má jiný pohled na budoucnost a na společný život nelze (pokud to sám nepřehodnotí)...
@lamiaaa Mně přijde tvůj přítel dost starý na to, aby byl schopný plánovat budoucnost a věděl, jestli děti chce a pokud ano, tak kdy zhruba. Jak tu píšou holky, na férovku si s ním o tom promluv. Jestli je chlap, tak se přece z nějakého vážného rozhovoru nepodělá.
A jak už tu zaznělo, chce to udělat si pořádek taky ve vlastní hlavě, ale jestli děti někdy v budoucnu chceš, je potřeba najít partnera, který je bude chtít taky nebo zjistit, jak je na tom ten stávající.
@lamiaaa Naprosto ve všem souhlasím s @nonnni , líp bych to rozhodně nenapsala! Jinak můj příběh je skoro stejný, jako napsala @papalinka . Byli jsme spolu přes 10 let, od začátku jsem byla přesvědčená, že on je ten PRAVÝ. Svěle jsme si rozuměli, společné zájmy atd, ale - ženit se nejdřív kategoricky nechtěl, pak že možná někdy... děti taky někdy... Poslední dva roky byly už hrozné a ve 33 letech jsem zůstala sama. Manžela jsem potkala ve 35, po roce žádost o ruku, do půl roku svatba, teď čekáme naše první dítě. Manžel se zase naopak rozmýšlet nemusel vůbec. Taky to už teď vidím jinýma očima, přesně jak psala nonnni, i když si s někým rozumíš, nemusí to znamenat, že chcete stejné věci, a tímpádem je vztah vlastně bez perspektivy...
@lamiaaa Treba te povzbudim 😉 Byli jsme spolu tri roky, me bylo 28 jemu o ctyri vic. Deti chtel jednou, nekdy, svatba mu prisla zbytecna ("je to jen papir" a ja si v duchu rikala "tak ho proste podepis"). Me zbytecna neprisla, naopak pro me byla zasadni. Deti jsem nemusela mit hned, ale potrebovala jsem vedet ze je mit budu s nim, ze o spolecnych detech alespon premysli. Tech rozhovoru jsme v poslednim roce meli nekolik, nektery skoncili s placem nektery milovanim. No a pak si jeden podzimni den naprosto necekane kleknul a pozadal me o ruku, rok na to byla svatba a pul roku na to sam navrhnul ze by bylo fajn zkusit mit ty deti. A ted pet let po svatbe mame dve a sem tam se na me muz podiva a rekne "Ja jsem byl posera, bal jsem se ze to nebude tak dokonaly."
@lamiaaa Souhlasím s předhozími, že si musíš ujasnit, co chceš. Já ve tvém věku (před dvěma lety) ukončila vztah, který trval 10 let. Bolelo to hodně, ale dnes jsem šťastně vdaná a máme dceru (plánovaně). Ex mi po rozchodu napsal, že je rád, že ho vždycky něco zbrzdilo a nikdy si mě nevzal. Zato manžel vůbec neváhal.
Ahojky, nestíhám číst komentáře, ale napíšu svůj pohled na věc. Úplně bych odhlédla od toho, jestli jednou chce nebo nechce svatbu a jestli chce nebo nechce děti a řešila ten vztah jako takový. Píšeš, že procházíte krizí. Je tohle opravdu ten jediný problém? Opravdu se takhle trápíš (trápíte) jen kvůli tomu, co bude jednou možná za pár let? Nebo je za tím něco víc? Necítíš už z jeho strany tolik lásky a trápíš se vlastně tímhle? On má pocit, že si ni neužil, a "zdrhací" tendence? Změnili jste se nějaký způsobem za tu dobu, co spolu jste? Máte se stále rádi? Je vám spolu dobře? Je to chlap, se kterým bys chtěla dál být? Pokud je na tom vztahu možné ještě zapracovat a myslíš, že to má smysl, udělej to. Neřeš budoucnost, ale přítomnost. Vyrazte spolu na romantickou večeři, do kina, tulte se celý víkend v posteli nebo nevím, co by vás bavilo a užívejte si, že jste spolu. Zapracuj na tom, aby mu s tebou bylo tak dobře, že s tebou bude chtít být do konce života, a ne na tom, abys teď hned znala odpověď na otázku, jestli s ním budeš mít do třiceti dítě.
Něco ze života:
Dva mí partneři mi v minulosti řekli to samé, co ti řekl tvůj přítel. Že prostě nikdy nechtějí svatbu a neumí si představit, že by někdy měli děti. Ani v jednom případě jsem to neřešila, ač jsem svatbu a děti sama chtěla a plánovala. Zůstala jsem s nimi a jak čas plynul, rozetlo se to samo. Jeden z nich byl můj ex, který se ženil asi před pěti lety a dnes má dvě děti. Druhý byl můj manžel, se kterým jsme se brali před rokem a půl a "následek" svatební noci spinká vedle mě, zatímco tohle datlím.
@mysicka_lb presne...souhlasim...spus to je krize kdy zena se chce ujistit a muz ma obavy ze ztrati svobodu nebo ma pocit ze se tlaci na pilu plus citi se ne uplne spokojen...
ja bych povolila oteze...vyrazila s holkama - ne z trucu ani ne naschval..a jeho bych podporovala v konickach a at vypadne s klukama...aby se domadalo dychat a nebylo dusno, aby nemel dojem ze naleha nebo ze ji jde jen o to se vdat atd...
nevim,jaky je vztah...ale brecenim ani prosenim,vydiranim a to netvrdim,ze toto dela, proste tudy cesta nevede. On v tobe musi videt zenu o kterou nechce prijit...bajecnou,co s ni je legrace...a chlap chce taky mit doma klid ....
uvidis...nic bych nehrotila...nechala volny prubeh a uvidite.
@lamiaaa vas vztah mi prijde prechozeny, ac jste spolu zatim tak kratce. Ten vztah by se mel ted nekam posunout...budto rozchod, nebo commitment. On to mozna podvedomne tusi a vztah sabotuje, protoze se nechce ani rozejit, ale ani commit. Jeho nepredelas, musis ucinit takova rozhodnuti, abys mohla byt stastna a spokojena. S nim, nebo bez neho. Blbe je, ze u chlapu, kteri takhle zacnou otacet to casto pokracuje tak, ze vztah se bolestive zmita v limbu jeste par let, zene utikaji roky, pak se vztah stejne rozbije, zena po tricitce zoufale hleda partnera. ..pod vlivem touhy po detech skonci casto s blbcem a navic je konfrontovana tim, ze ex, se kterym prozila leta provazena adamantnim ujistovanim, ze svatbu a deti nikdy v zivote se pak ozeni s novou znamosti do par mesicu a deti postupne maji hned nekolik... a to sakra boli.
Za sebe bych poradila se prestat zmitat ve strachu, ze odejde a zadat od nej to, co povazujes ve vztahu za fundamentalni k tomu, abys v nem mohla ty spokojene fungovat. Pokud ti to muze nabidnout, super....pokud ne....nezmenis ho a je cas odejit.