Přestala jsem milovat manžela, co teď?
S manželem jsme spolu pět let, máme dvě malé děti. Když jsme poznali, byla to šílená, obrovská láska, vůbec jsme nad ničím nepřemýšleli, za půl roku se vzali, hned si pořídili první dítě. Bylo to krásný, jsem ráda, že jsem to zažila a věřila jsem tomu, že spolu ustojíme cokoli. Jenže jak se dalo čekat, náš vztah neměl stabilní základy. Po prvním dítěti sice hodně drsně opadla zamilovanost, ale pořád to bylo ještě hezký. Po druhém dítěti je to už úplně mrtvé, z mojí strany. Manžel je super chlap, super člověk, fajn táta, o mě má pořád zájem, chová se ke mě hezky. Každý mi radí, ať zkusíme nějakou poradnu, ale já ani nevím co bych měla řešit, co by se mělo změnit, protože já cítím, že je to naprosto jen můj problém, že ať on se chová jakkoli, já už k němu jako k chlapovi nic necítím. Kdybych se dozvěděla, že má milenku, bylo by mi to jedno. Pořád se snažím vážit si toho co mám, opakovat si, v čem je super, ale tomu člověk prostě neporučí. Nepotřebuju být zase zamilovaná, vím, že to vždycky skončí, ale aby mi byl ten chlap úplně ukradenej, to už si myslím, že je taky příliš. Nevím co dál. Pociťuju to takhle už asi rok, nejdřív jsem si to nechtěla přiznat, pak jsem si to přiznala, ale smířila se s tím, že kvůli dětem nic měnit nebudu, ale poslední dobou si uvědomuju, že i když se nehádáme, fungujeme a vedeme vcelku spokojený život, tak uvnitř tiše trpím a každý den bojuju sama se sebou, když mě obejme, chce se mi plakat. Je mi líto jeho a zároveň i sebe. Nechci dětem brát klidný, bezpečný a spokojený domov. Nechci zůstat sama s dětmi a hledat chlapa, který bude vyhovovat mě i mým dětem. Ale dá se takhle žít, s každodenními výčitkami? Kdyby to alespoň cítil stejně jako já, dál bychom fungovali jako rodiče, ale už se do ničeho nenutili, ale on je ten typ člověka, který když miluje, tak nepřestane. Nechci nikoho jiného, hrozně bych chtěla zase cítit alespoň něco, chtěla bych, aby mi imponoval jako muž, chtěla bych cítit žárlivost a stesk když se mnou není..........
Děkuju všem kdo si to přečetli a poradí mi.
Ahoj, mě po víc než 8 letech přepadla nějaká krize, u mě se to projevilo tak, že jsem měla muže plný zuby, vadilo mi i to že dýchal a zároveň mi ho bylo líto, že jsem na něj kolikrát fakt hnusná. Jednak to samo nějak odeznělo, jednak mi pomohlo na něj aplikovat partnerský přístup a musím říct, že to pro mě bylo dost náročný. A taky hodně pomohlo udělat si čas (manžel je hodně pracovně vytížený, dítě je nespavec a já večer pracuju, takže jsme ho opravdu museli začít cíleně hledat) a říct si, co komu vadí, co by chtěl jinak a co komu chybí. Často si to musíme zopakovat, ale myslím, že nám to prospělo. Trávíme spolu víc času, myslím tím opravdu spolu, ne jen spolu u TV nebo s malou. Takže moje rada je pořádně si promluvit, buď začnete na vztahu pracovat, nebo začnete pracovat na tom, jak najít jinou cestu ven tak, aby to bylo pro oba a děti co nejvíc přijatelné. A asi by nejdřív stálo za to, udělat si trochu času na sebe a rozmyslet si, co vlastně chceš ty sama. Držím palce, ať to pro vás pro všechny dopadne co nejlíp 😉
Mě napadla ještě jiná věc...smím se zeptat, jak se jeho velká láska k Tobě projevuje? Jak se chová? Píšeš, že když Tě objeme, máš chuť se rozplakat...proč? Je to vyloženě fyzická averze?
Měla jsem s manželem podobnou krizi... On to ani pořádně nevěděl... Pomohla mi práce :o) Člověk přišel na jiné myšlenky... A taky upřímně čas... Nebourala bych kvůli tomu manželství, spíš si hledala nové zážitky (i společné, i sama), budovala rodinu...A našla si práci 🙂 aspon na chvíli... Ono to přejde....
Mozna by pomohla pauza, nam teda pomohla. Chteli jsme to po 8 letech a s dvema detmi ukoncit. Najednou dostal praci na pul roku na druhy strane republiky a jak rychle jsme se vzpamatovali! Byla to hodne oskliva krize a doufame, ze posledni. Hodne stesti.
Vam chybi mozna ty roky chozeni,bydleni spolu a rovnou jste skocili do kolotoce s detmi,kdy uz jsou rodice partaci a maji pekny pevny vztah.s muzem jsem 11let,brali jsme se po 5letech a prosli toho spolecne opravdu hodne....nastesti nas to utuzilo a nerozdelilo(nemohli jsme mit deti).zkuste spolu travit vic casu bez deti,jedte spolu na vikend bez deti...alespon jeden 2x do mesice vypadnout na pivo,vinko ven...udelat si vecery pro sebe mimo domov....treba manzel pribral a neco vam na jeho vzhledu zacalo vadit...kdyz to nevi,nemuze stim nic delat...mluvte spolu i o neprijemnych vecech..dusit vsechny pocity v sobe takovou dobu,to musi byt hrozny...treba jsem vedle,ale sama s dvema detmi...uff
@rajecka Krize, která trva uz rok asi jen tak neprejde. Jak jsi psala, prisla s dětmi. Nejste bohužel jediny pripad. S dětmi se všechno zmeni i cely vztah - pro zenu zvlast, manzel sel postupne tak nejak stranou, co se tvých citu tyka. Navíc jsi zrejme ještě na materske a ta je sama o sobe zatezkavajici zkouškou.
Myslim ale, ze když tam byla jednou laska, ještě nekde uvnitř tebe je... Manzel vi, co cítíš nebo mu to zatím nechces rict?
Opravdu by byla skoda to skoncit, i když uplne chápu, co cítíš. Zkus zajit zatím do nejake poradny sama, urcite mají zkusenosti s podobnými pocity. Problém ti nevyresi, ale muzou ti ukazat cestu.
Jste s manželem nekdy i sami nebo vice méně jen s dětmi?
Chtelo by to odhalit skutecny prapuvod vaseho prozivani vztahu. Muze se Vam stat, ze budete odsouzena k podobnemu prozitku i v dalsim vztahu.
@zazrakysedeji Souhlasím, taky mi to přijde. Trochu se mi zdá, že tu někdy čtu příběhy podobné tomuhle a krize třeba ani není krize, ale jen "odzamilování" a konečné poznávání bez růžových brýlí. Určitě souhlasím s tím, že vám "něco" chybí a to "něco" mohou být právě ty roky chození a budování vztahu.
Nikdo nemůže být zamilovaný pořád a nejde ani čekat, že vztah bude vždy dokonalý a bez krizí. Mě přijde, že prostě chceš zažít zase tu novou zamilovanost, ale i když jí najdeš, tak bude pomíjivá a za čas bude vztah zase stejně stereotypní.
Co mě napadá? Asi udělat si čas s manželem jen sami na sebe. Jinak se znovu nezamiluješ. Potřebujete spolu prostě zase chodit, prožít společná dobrodružství, romantiku atd. Já osobně bych se snažila dohnat to, co jste si neužili předtím.
Ale bojuj! Bojuj za rodinu, za svoje děti a za svůj vztah. Manžela máš hodného, lidsky fungujete dobře, tak proč to zahazovat? Promiň mi za ten názor, ale pět let je sakra krátká doba na to, aby nebylo proč udržovat manželství při životě! Co budeš dělat za 10, 20 let s jiným? Jsem s manželem asi jen o chvilku kratší dobu než ty, ale neumím si představit, že bych si po tak krátké době řekla, že mě vztah už nebaví. Jak to dělaly ty naše babičky??? Přijde mi, že dnes se vztahy tak rychle vzdávají 😢 a často pro nic za nic ☹
@rajecka rekla bych ze je to tim, ze jste do všeho skočili honem a nez jste mohli mít nějaké společně zážitky, tak jste spadly do rodinného stereotypu. Co ti presne na manželovi vadi? Co presne je spatne? Co se stalo ze jako chlap je ti ukradeny?
Jasne ze prvotní zamilovanost prejde to je normální ale prave diky společným zážitkům pak fungujete jako parťáci protože mate nějakou společnou minulost. Myslím si ze je na čase zkusit spolu neco zažívat. Pokud mas možnost dat děti hlídat na víkend aspoň jednou v měsíci udělej to ač neco podniknete jen sami dva. Nebo pokud nejde víkend tak aspoň nějaký vecer a jdete do kina, na veceri, do divadla proste někam jenom sami dva. Mas vztah který by ti kdejaká žena co sem píse jakého ma doma "hajzla" zavidela tak se pokus. Nevzdávala bych to pokud jste jako rodina stabilní o to víc bych se snažila. A byt tebou zajdu si do poradny sama třeba ti pomohou definovat to co je vlastně spatne. Ono říct si nemiluji ho a hotovo je jednoduché a jeste jednodušší je se rozvést.
Jsem s manželem od svých šestnácti, je o 18 let starší. Jsme spolu už 12 let. Nikdy jsem s nikým jiným nebyla. Jasně, že na začátku to bylo trochu jiný, ale jak píše někdo výše, musíš vědomě chtít mít toho člověka ráda. Nevím jaké je to s dětmi, čekáme první, ale věřím, že to bude fajn a chci abysme vždycky byli rodina. Nevím, co ti poradit, ale zdá se, že je fajn chlapík, bylo by asi škoda to jen tak zahodit ☹
Me se jen libi,ze autorka vubec nereaguje a jen tady prndame a radime mezi sebou:D
Pockala bych se zavery az budu po materske dva tri roky v praci....
Některé ženské fakt nevědí, co by chtěly a vymýšlejí p..oviny, řeší kraviny a plácají nesmysly. Kdybyste měla krypla, co hraje automaty, bere drogy, nedává vám peníze, bije vás, psychicky vás týrá...Tak byste asi mluvila jinak!
@stopobezite s takovým by žena,vazici si sama sebe nebyla, asi máte tu zk, je mi líto...ale každého trápí něco jiného😉
Běžte znovu na první rande. Zkus na něj koukat jako na nový objekt, líbil by se ti ? 🙂 určitě ano. Držim palce
Ty mas zrejme pocit, ze on je jistota. Nudna, jiz nicim nezajimava, kazdodenni. Ale bacha, prani se mohou plnit, aby ses pak hodne nedivila. 😉
Pardon "jiz nicim zajimava". 😉
@lajla ne, to je jen výčet věcí, které mě napadly po přečtení prispevku autorky.
Jiný muz nebude mít zájem podporovat tvé děti. Meze zajímají jenom jejich vlastní deti, cizí jim jsou lhostejné. Milovat manzela začneš az ho buddy ztrácet jdi se poradit k psychologovi nebo ti navždy zmizí.
Ahojky. Vim ze je tento příspěvek hidne starý presto do nej zkusim vlest.. Mam podobny problem. Ale jen trochu. Ja mam dcerku 5 let. Jsem 3 roky rozvedená. Jeste nez se rozepisu... Mela jsem jen 3 dlouhé vztahy. Bohuzel ikdyz tam byli krasne chvilky.. Vztahy nakonec i ten, ktery zakončil manzelstvi a ditetem nedopadlo dobre.. Mela jsem stesti na muze, kteří nebyli věrní, uprimni. Neříkám, ze jsem uzasna, ale zkratka to zkrachovalo na tomto. Nyni mam vztah. Jsme spolu teprve rok a neco. Ano krátká doba..
A o tomto vztahu chci napsat.
Muj současný pritel je úžasný. Vim ze je to jen rok. Ake poprve v zivote mam pocit, ze me nekdo poslouchá, nejsem mu lhostejná, je pozorný, hodný. Ale hlavne poprve v zivote citim, ze jsem poznala nekoho s kym to je to ono.. Ma dve deti. Ty. Am moc rada. On mou dcerku take. Nevim vlastne v cem by jsme si nerozuměli. Vim, ze me moc miluje.Ja jeho take vim, ze ano..
Víte jeste pred 14 dni bylo vsechno krasny. V pohode. Proste vztah jak jsem si prala. Jenze nevim zda vlivem vycerpani, stresu... finanční situaci... Jsem zacala cítit uzkost.. V ničí sem se budila s tim co bude zitra, za hodinu... Vecer. Busio mi srdce. Proste mi bylo uzko a citila sem paniku.. Takhle to trvalo 14 dni az jsem zjistila, ze do tech stavu pribilo i to, ze nemam chut jist, spat, mluvit.. Nic.. A citové ke vsem i k dcerce jsem uplne ochladla. Nic jsem necitila. Asi to pochopí jen ten kdo to zažil. Zažívala jsem prázdno v sobe.. Plakala jsem. Pritelovi jsem vse rekla. Je mi i dnes neskutečnou oporou. Rekla jsem mu, ze nevim ci citim. Ze me ta deprese uplne zablokovala. Donutil me dojít k doktorovi. Jsem objednána tento ctvrtek k psycholožce a za tyden i k psychyqtrovi. Beru antydepresiva..... A dnes mi je uz lepe dokážu se usmivat... Malicko jist.. Ake porad mam výkyvy.. Co ale v sobe resim nejvíc.... Jsou ony pocity skrz to co citim. Ja vim ze ho miluji nekde uvnitr me... Ale pokud ano proč kdyz nejsme spolu se bojim vítání. Vzdy me napada-jake to bude!? Chci polibek, chci obejmout? Jak budu reagovat. Víte mam pocit, ze ted nevim co citim. Bojim se toho.. A pritom treba o 10 min dyl je mi vedle neho příjemné. Presto ake citim jak občas citim strach.. A chci tohle? A co bude kdyz udela tohle. Porad Premyslim resim. A ja chci citit to co pred 14 dni... To stesti, jyskru.. Chci to vim to. A trapi me ze to hledam. Peta me přesvědčuje, ze to prijde, ze to chce cas a ze to zvladneme. Ze mam blok, ake bude to dobry. Nechci ho ztratit a nechci se do ničeho nutit. A co se týká dcerky to same. Az se mi vrátí od otce(ex) budu schopna ji davat najevo city.. Věnovat se ji..?
Dají se city nastartovat... Muzu najit co pred 14 dni jeste bylo naprosto přirozené?
Úzkosti nemam poprve mela jsem je i v minulých vztazích protoze nefungovali. Nechapu proc je mam ted kdyz he vse tak hezky a konecne si s nekym opravdu rozumím ve vsem. A mam novou rodinu. 😢. Ted kdyz muzu byt zase stastna. Nechci citit strach a ze neco nechi. Chci se těšit.. Chci abu to bylo jako driv.
Pisete tu nektere, ze se pani nema vzdávat.. Ze to uvnitr sebe ma hluboko. Ona to hledá ale ja vim, ze to tam mam.. Jen nevim jak to dostat ven k nemu..
Omlouvam se za preklepy
Jeste chci doplnit ze sama pred tímto vztahem jsem celkem byla 4 roky. Z toho 2 roky jsem bydlela sama ve svém byte. Nyni spolu pul roku bydkime v novem byte. Ja sama podeziram me úzkostné stavy a stavy paniky kdy ani ven nemuzu jit nebo jet autobusem... Stresu, prescasum v praci, staristem skrz finance.. Neustálý hekticky život.. Ja se prakticky nezastavila.. Dcerku mel skrz prescasy porad ex a ja byla nešťastná, ze nemuzu jinak a vidim dcerku malo. S pritelem pracujeme ve stejne fabrice ale kazdy uplne jinde a stejnou prác. dobu. Babicky nefunguji. Takze moje úzkosti si přikládán k tomuhle a bohuzel me to semlelo i citove. Muze me nekdo uklidnit, ze se to vrátí. Bude to dobry?? Víte.. Vim, ze si říkáte PROBOHA VZDYT JE TO JEN ROK... CO JSTE SPOLU.. jenze.. ja opravdu poprve citim to ono.. To co jsem postrádala u všech ex. Pochopení, bezpečí, porozumneni, lásku, oddanost.. a dalsi vlastnosti. Proste ted je to ono.. A proto si nerozumíme
A co se týká dcerky tu miluji.. Ale take mam ted problem se ji citove vic otevřít.. Vody me píchne u srdce a citim strach.. A z čeho... nevim
Koukám, že nejsme (nejsem) sám u koho se to stalo. Přítelkyně má podobný pocit, říká mi sice, že jsem neudělal žádnou chybu, že jsem skvělý ale mě přestala milovat. Je poblázněná z jiného kluka. Začalo to všechno při stavbě společného domu. Náročné. Je to v podstatě jediný náš společný závazek, děti nemáme (přítelkyně nechce), svatba nebyla. Jsme spolu 10 let a ona to chce teď zahodit. Sice to řešíme i společně s poradcem ale to nakonec vedlo spíš k tomu, že mám pochopit, že jestli máme být spolu tak budeme a jestli né tak nebudeme. Dobrá rada, ale s tou jsem se nesmířil. Sice se snažím bojovat, být veselý ale to druhé mi moc nejde, když cítím, že přítelkyně nemá zájem. Nevím, je častá odpověď a dostat se přes tuto odpověď k něčemu je problém. Asi nehledám už ani radu ale dnes mám pocit, že mám varovat ostatní před tím, že si mají vybrat jednoho partnera na celý život. Možná se celou dobu učíme něco, co tak nemá vůbec být. Nějaká partnerská věrnost apod. Tak že vzhledem k tomu, že tenhle stav je u žen asi zcela běžný tak lituji, že jsem si vybral cestu věrnosti. Mohl jsem dneska být vysmátý a nemusel si dělat hlavu z toho, že přítelkyně mě už nemiluje atd. A už od malička by s tím počítali všechny děti. Nechápu, proč sníme tedy o tom (obecně vzato), že budeme mít dlouholeté manželství....
Vies co, ty nema problem, lebo on je dobry. Precitaj si tu ake hovada maju niektore zeny za muzov a preboha bud vdacna. Zamilovanost je stav, laska je vedome rozhodnutie.