Pomůže psychoterapie?

@lpch .

@sudylichozrout moc dekuju za prispevek a za nazor! S tim porovnanim pro a proti to je dobry napad, urcite to udelam a jsem sama zvedava na vysledek. Kamosky je mi lito, castecne si dokazu predstavit s cim bojuje. Ja jsem mela na jednu stranu v zivote velke stesti, ze jsem narazila na skveleho chlapa, ktery mi je schopny dodat sebevedomi a pocit, ze za neco stojim a ze i kdyz se mi neco nepodari, tak se svet nehrouti. Nicmene muj vztah k matce nejak nedokaze pochopit, nechape, jak z ni muzu byt vypsychovana i v tomto veku, kdy jsem na ni vlastne zcela nezavisla. Na druhou stranu on s vlastni matkou nezil cca od svych 13 let, kdy se odstehovala za novym muzem.

@lpch jen ti chci říct - drž se...ja ji musela tyto velikonoce úplně odstrihnout....pupeční šňůru...A musím říct, ze je to to nej rozhodnotu, vi jsem udělala...ještě dvakrát volala, aby se ujistila, ze otroka na stále a když zjistila, ze ne, tak nafoukla ego a mé se ulevilo...poděkovala jsem ji za život a víc nejsem povinná..nic ji nedluzim...Jak s oblibou tvrdila...ze Dluzim...teď se snažím napravit co jsem napáchala na dětech..nedávám energii do matky..ja jsem matka...na to se soustředím

Terapie určitě význam má, posune tě (ano, je na dlouho, jde to pomalu, ale jde!) Už to, že si uvědomuješ, že nechceš opakovat co na tobě napáchala je skvělé rozhodnutí, odborník ti pomůže.

Nezbytný předpoklad je velmi, ale opravdu velmi dobrý psycholog nebo psychoterapeut. Pro mě byl k ničemu, měla jsem jednoho před lety, kdy ještě problém s m. byl aktivní, nebylo to k ničemu, nepotřebuju se "vykecat" a něco rozebrat. Teď jsem měla před nedávnem dalšího, kde jsme se mohli kolem tématu m. mihnout, leč psycholožka stála za prd, nedalo mi to absolutně nic.
Já si pomohla nakonec sama. A to tak, že jsem ji po mnoha šancích odstřihla ze života sama. Před cca 15 lety. Úplně. Aby mě prostě nezničila. Nevěděla o mých státnicích, o svatbě, o těhotenství, manžel jí dosud nebyl představen a nikdy nebude, ví o mém životě minimum. Trvalo mi vnitřně přijmout ten fakt, že na to mám právo, že nejsem hajzl nevděčnej, že je to jednou moje m.,
tak co si to dovoluju (promiň, není hodna toho pojmenování, proto píšu m.). To trvalo roky, ale měla jsem podporu táty. Před 3 lety jsem kvůli dceři tu hradbu zbourala, protože jsem v sobě celé těhotenství řešila, že nemám právo dceři zamlčet příbuzného. Nakonec jsem jí po porodu dala vědět, že má další vnouče, ale že pro mě se nic nezměnilo.
V tuto chvíli vím, že je to v rámci možností za mnou. A to tak, že je mi ukradená. Totálně. Kdyby umřela, je mi to jedno. Dceru vidí 3x ročně tak hodinu, větší zájem nemá a mně to vyhovuje. Mně její život nezajímá, nestýkám se s ní krom rodinných oslav, kde prohodíme akorát pár zdvořilých slov. Už mě to nebolí a neubližuje mi to. Ale chtělo to moji silnou vůli, čas a přenést se přes předsudky ostatních, když musím vysvětlovat, že vlastně m. nemám a nestýkám se s ní. Zvlášť té starší generaci, která lpí na úctě k rodičům. Čímž ale nepopírám, že mě nemrzí, že nikdy nebudu mít mámu, se kterou bych řešila spoustu věcí, zvlášť když už nemám bohužel ani tátu. Záleží, jak silnou vůli máš, odborník pomoct může, ale opravdu dobrých je jak šafránu.

Je to v hlavě. Zahoď minulost a žij přítomností. Matku nezměníš, snaž se pochopit, že dělala to nejlepší a víc prostě neuměla. Vím o čem mluvíš. S bezpodminecnou láskou k dítěti mi pomohla kniha Naomi Aldort. Zvládneš to i sama.

špatná by nemusela být regresní terapie.. v Praze bych ti mohla někoho doporučit..

Já s tím zkušenost mám.zacala jsem chodit kvůli jiné věci, ale tohle řešíme taky.nicmene ten problém za tebe nevyřeší, ten si musíš srovnat sama.psycholog té jen vede, ale problémy řešíš ty.a je to všecko hlavně tvá práce! Chodím už 3 roky, co dřív byl problém, dneska beru úplně jinak, občas je to fakt těžký, ale už nemám mamku na Black listu, chápu její přístup, vztah se změnil...ale je to opravdu na dlouho.prerusit vazby mi přijde jako pitomost, to dělá člověk, který problém neřeší, ten to utne a tím to skončí, ale ten pravý problém se tím nevyřeší 😉

já jsem změnila sebe, dořešila jsem si si problémy z dětství, přijala to, že máma se nezmění a ona najednou sama vidí a řekne, že jsem jiná, už s ní nehraju její hry, docela mne i respektuje, ale trvalo to dlouho a hlavní impuls byly problémy se synem a následná terapie. Ale vztah k jejím vnoučatům (mým dětem) za ní nevybuduju a moc mne to mrzí, protože můj život hodně formovaly babičky. Tak začni pracovat na sobě a to ostatní se začne měnit samo.

@properjoey jsou problémy, které se ale vyřešit nedají. Pokud je druhá osoba zlo a jenom škodí, tak přerušit vazby je to nejlepší, co pomůže. Mně to pomohlo, mé problémy to vyřešilo. Kdybych to neudělala, plácala bych se v tom pořád a stejně nic nevyřešila, pokud proti sobě mám osobu, která se nezmění.
Ale neříkám, že to je všelék na všechny problémy, každý má své potíže jiné a mnohde to řešení není. Mně to moje rozhodnutí ve finále posvětil ex post i psycholog.

@lpch Dobrý psycholog ti pomůže. Vím to ze své zkušenosti. Mámu mám velmi podobnou.

@properjoey Někdy nemá cenu ten pravý problém řešit. Prostě nemá. Jsou lidé (a rodiče nevyjímaje), kteří jsou psychopaté (a nebo různě jinak šílení) a to přerušení kontaktu je jediným řešením, jak se z toho nezbláznit.

@lpch mě třeba sezení s terapeutem otevřelo oci..až tam mi vlastně došlo že i rodinu si můžu vybrat...že to, že mě někdo porodil, přeci neznamená, že se s ním musim stykat a jeho chovani mu trpet...do te doby jsem slysela z okoli jen samé "tak to neřeš, tak se nad to povznes, mámu máš jen jednu" atd...dlouhé roky pak ještě trvalo vybudovat si dostatečnou obranyschopnost a dostatečně pevnou vysokou zeď. A kdyz vidim co vyvadi ted, jsem rada ze jsem to stihla zavcasu. Babicka to dodnes tezce nese a casto utrousi tim smerem poznamku, na ktere uz ale nemám potřebu reagovat a nic to se mnou nedělá. a brácha který mi to v době jeho puberty strašně vyčítal, před pár lety nakonec udělal to samé, protože pro zachování si svého vlastního duševního zdraví, klidu a pohody nakonec nezbyde nic jiného než se lidi, co siri jen negativni energii, zbavit.

@budouci_maminka přesně k tomuhle jsem dospěla nakonec sama. Trvalo mi to několik let překonat přesně to, co píšeš "to přeci nemůžeš, vždyť je to tvoje matka, vždyť tě porodila, přeci to nemůže být tak hrozné, matku máš jen jednu". Strašila mě léta věta rádobykamarádky "dokud se nesrovnáš s vlastní matkou, sama nikdy nebudeš dobrou mámou". Dneska už vím, že to jsou kecy. Když jsem to v sobě zlomila a to totální odstřižení provedla, stejně mi trvalo několik let se s tím vnitřně srovnat. Pak v těhotenství jsem v tom byla zase nanovo, protože jsem měla pocit, že dceři nic neudělala a moje dcera by měla vědět, že existuje nějaká druhá babi. Ale když jsem jí dokázala říct, že jí nebudu upírat vnouče, ale že pro mě se nezměnilo nic, protože vím, že ona se nezměnila (vím o jejích excesech od bratra, který takhle razantní nedokázal být), zjistila jsem, že už je to opravdu za mnou. Že už nemám nervy z čehokoliv, co řekne, že už mě nebolí a není mi zle z jen toho, že vím, že existuje. Že se pro mě opravdu dostala do roviny totální lhostejnosti. Kdybych nebojovala s předsudky okolí, kteří to nedokáží pochopit, protože to sami nezažili, nemuselo by mi to trvat tak dlouho.

@lpch zkus se podivat na stranky metody RUŠ, najdi si tam nekoho, kdo se ti bude libit a u nej absolvuj jednorázovou terapii, jen si vyber nekoho kvalitního, sikovneho, uspech téměř jiste zarucen

mně hodně pomohla kognitivně behaviorální terapie, na radu dr. jsem psala (a následně pálila) mámě dopisy... pak jsme spolu byly na dovolený a bylo to ok; teď když mám problém, normálně jí to řeknu; co mi fakt hodně pomohlo a pořád pomáhá je to, že se snažím přijímat lidi takový, jaký jsou a respektovat to, že je nezměnim, jen sebe a svůj přístup, někdy to ovšem znamená omezut, případně úplně utnout kontakt, jelikož taky respektuju sama sebe 🙂 ...přeju hodně sil

@malenka3 tohle presne ta kamoska nedokazala a nedokaze. A proto se v tom placa, respektive se topi ve *rackach. Jeji matka je hxpochondr, co ji psychicky tyrala a vydirala skrze sve "nemoci". Nikdy ji za nic nepochvalila, porad byla T. ta spatna. No a ted? Ma dve deti s idiotem, co ji ponizuje, deti se k ni chovaji hnusne, protoze vidi, ze mohou. Do toho ji porad srazi matka, ktera ji rika, ze nedokaze zvladnout vychovu a otec, ktery se radeji neangazuje, protoze vi, ze to cele posral, kdyz to nechal zajit vse tak daleko. Ona ma ted asi 140 kg, sebevedomi na bodu mrazu a svazane ruce. Te kamosky je mi strasne lito, byla to krasna, stihla a sikovna holka, co zvladla levou zadni dve vysoky a mohla mit zivot snu, kdyby dokazala udelat ten krok predtim, nez ji to semlelo a hodilo do naruce volovi.

@sudylichozrout ☹ to je strašně smutný. Ale přesně tohle je jen kvůli tomu, že to odstřihnutí neudělala. A nic s tím patrně neudělá, pokud neudělá radikální řez. Proto s tím názorem, co tu zazněl, že to není řešení, ale pitomost, bytostně nesouhlasím. Já bych byla životní troska, kdybych se k tomu kroku neodhodlala. Teď vím, že mě to paradoxně posílilo. Mám krásný život a moje m. by bohužel pukla závistí, kdyby to věděla, jak se mám (píšu bohužel, protože takový pocity by normální máma vůbec mít neměla). Tím neříkám, že mě to nemrzí, není mi to líto, když vidím, že má někdo krásný vztah s maminkou, který já mít nikdy nebudu, ale pro mě to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v životě.

@malenka3 jj, naprosto souhlasim. Take se klonim k tomu, ze nekdy to nejde jinak, nez pricnym rezem. Mrzi me, ze mas takove zkusenosti, ale muzes si gratulovat, jsi silna, protoze jsi to dokazala a dokazala sis zivot dat dohromady, coz je to nejdulezitejsi. Ty ho zijes, ty ho musis ridit. Mama je jen jedna, ale neni to univerzalni omluva pro to, kdyz se chova spatne a zle. Kazdy den dekuji bohu, ze tohle nemusim resit, mam s rodici vytecne vztahy. S mamou jsem trochu bojovala v puberte, ale kdo ne...

@lpch Mně přijde, že by ti psychoterapie pomoct mohla. Jako vždycky záleží na tom, jak si sedneš s dotyčným psychoterapeutem a metodou, někdy je třeba déle hledat. Myslím, že někdy je od takových věcí potřeba odstup, položit si nějaké nové otázky, podívat se na věc jinýma očima, a to všechno ti může psychoterapeut zprostředkovat.

No tohle mám já přesně to samé a když někomu ve zktatce popíšu co mi dělala a jak se ke mě chovala a chová, tak mi to ani nemůžou uvěřit. Kamarádka mi před 10ti lety taky řekla: mámu máš jem jednu a budeš ji potřebovat až budeš mít děti..Nějaký čas jsme nebyly vůbec v kontaktu, ulevilo se mi ale zároveň mi bylo líto že se o mě nezajímá. Po nějakém čase se ozvala že se chce snažit. Do teď lituji že jsem s ní vztah obnovila. Ackoli to zní jakoli hrozně, kdybych se mohla vrátit do minulosti, nafackovala bych si. Trpím já, manžel ačkoli flegmatik odvázany z ni taky není, je to již 9 let a neustále premýšlím že to s ni ukončím. Přesto že tvrdí jak má ráda naše dítě, nepohlídá, nepomůže, se vším má problém a ačkoli si to nepřipouští vidím že má blok i vůči mému dítěti. Také se potýkám s tím, abych nebyla v některých situacích na své dítě stejná, je to přirozená obava. A myslim že nejlepší je dobrý psycholog, pokud chceš odbornou pomoc. Já kdysi kvůli matce trpěla na noční můry, půl roku v kuse jsem nemohla spát, skončila jsem ve 18ti letech( ještě na škole) na práškách na uklidnění a na spaní. Chodila jsem jednou tydně k psychologovi a není to o tom se vypovídat. Přivede tě k otázkám které by sis třeba sama neuvědomila, pomuže ti v náhledu a uvědomění. Sám mi řekl tenkrát, že psychoterapeuti berou prachy a "léčí" tě léta, kyneziologie to je byznis s duševním zdravím a psychiatři ti maj narváno. Mě tenkrát pomohl dost a to jsem byla u něj párkrát, noční můry mě přešly a opět jsem mohla spát. Určitě pomoc doporučuji protože neni nic horšího když tě něco trápí a nemáš to komu říct. Někdy je skutečně lepší udělat za minulostí tlustou čáru a jít dál. Mě přátelé pomáhají 100x víc než má matka.

@lpch Ahoj, metoda, kde se moc nemluví, ale skutečně řeší a kde jsou až zázračné posuny vidět už po několika týdnech, jsou rodinné konstelace. Doporučuji Zdenku Tužkovou, je fantastická a opravdu to umí!

@lpch www.konstelace.eu

Dekuju vsem moc za odpovedi a za nazory! Je to opravdu nekdy hrozne smutne s narocne smirit se s tim, ze clovek, ktery vam ma byt nejblizsi, vas zklame nebo znici zivot. Ted nechci, aby to z me strany vyznelo srabacky nebo podobne, ale zasahy me matky do meho zivota nejsou tak intenzivni, abych kontakt zcela prerusila. Dala mi i spoustu lasky a moznosti se v zivote realizovat, studovat. Nicmene me stale bere v nekterych okamzicich jako male nesvepravne dite. Sama ma diky vychove sveho otce sebevedomi na bode nula, nikdy si poradne nebyla schopna sama nic zaridit, doma vse resi tatka..a o ostatnich si bohuzel mysli, ze jsou stejne neschopni. To je prvni potiz. A druha potiz je jeji prisnost. Jak jsem psala vyse, problem byl jeji otec, ktery nesel pro facku daleko, lidi v okoli se jej bali. A ona si samozrejme tento vzorec chovani prenesla i do dospeleho zivota, nastesti ale ne v tak vyhrocene forme. A ja ted obcas na sobe pozoruju, ze kdyz jsem treba unavena, mam hrozny problem se kontrolovat a treba kdyz syn neco vyvede, tak mu proste placnu pohlavek. A pak me to samozrejme mrzi. Nerikam, ze jsem vzdy zastance vysvetlovani, obcas placnuti pres ruku asi diteti neublizi, ale stve me, ze obcas ztratim nad sebou kontrolu a vlepim mu ten pohlavek..nebo nemam trpelivost stejne jako ona a zacnu po nem rvat. Ma malo pres dva roky a jeste to obcas uplne nechape.
A nejvetsi obavy mam z toho, aby si ve me nasel cloveka, kteremu bude vzdy duverovat. U mamky se mi mockrat stalo, ze jsem se s necim sverila, ona se tvarila chapave, vyslechla me, ale pak to pri nejake prilezitosti proti me zneuzila. Takze ted to mame tak, ze sve problemy s ni neresim, na to mam manzela nebo sestru. Ale myslim, ze v tomto smeru snad vuci svym detem neselzu, ten problem si uvedomuju a udelam vse pro to, aby se nikdy nebali za mnou prijit 🙂

@lpch
Ahoj Ipch. Napíšu svoji zkušenost s matkou. Až po 30tce jsem zjistila, že moje matka trpí narcistní poruchou osobnosti - nebudu se rozepisovat co vše to znamená, bylo by to na dlouho, ale je o tom dost odborných článků. Do té doby jsem stále trpěla pocity viny, že nejsem pro svou matku dost dobrá a dělala jsem vše abych se ji zavděčila a ona mě pochválila nebo lépe pak docenila a projevila mi bezpodmínečnou lásku. Pokud jsem neskákala jak ona pískala bylo vše špatně a já byla nevděčná dcera. Výchova u ní probíhala metodou cukru a biče. Chvili na mě byla milá a hodná a pak mě něčím zesekala. Matka ve mě záměrně pěstovala psychickou závislost na ní, aby mě mohla lehce ovládat a já ji mohl vyplňovat její nemocné ego. Byla jsem její loutka. Když jsem si začala uvědomovat, že ne já, ale moje matka není v pohodě, začala jsem zjišťovat co by to mohlo být a natrefila na tuto poruchu osobnosti. Splňuje všechny znaky. Nicméně já věděla, že ona se nezmění, ale potřebovala jsem se změnit já. Našla jsem si dobrou psychoterapeutku díky níž jsem si začala budovat zdravé sebevědomí (má matka mi ho zadupala do země, abych byla lépe ovladatelná) a začala zjišťovat kdo vlastně jsem a co chci (toto opět moje matka zámerně potlačovala a vnucovala mi především co chtěla ona a cpala mi o mě obraz, jaký chtěla ona). Musím podotknout, že má matka samozřejmě toto vše nedělala schválně, ona ani neví, že ma tuto poruchu ona jen ví, že je velmi nešťastná, všechno je jí málo, jakákoliv kritika ji položí na kolena a začne šíleně útočit a chce všechny ovládat a být nad nima. Nicméně to není žádná omluva pro její chování vůči mně. Nestýkám se s ní několik let a jsem za to velice ráda. Moje děti neviděla a nemám zájem aby je viděla, ale ona taky nemá zájem je vidět, protože já jsem se změnila natolik, že ona pochopila, že mě už nemůže ovládat a to byl šílený zásah pro její nemocné ego - tím pádem se ona již také neozvala. Pokud děti budou chtít vědět něco o mé matce klidě jim vše řeknu a i její diagnózu jako vysvětlení proč se s ní nestýkáme - a určitě by dobrá babička nebyla . Když se někdy na toto téma dostalo a někteří lidé řekli, ale je to Tvoje máma - vysvětlila jsem jim jak to je a pokud to někdo nepřijal - tak mě to nezajímalo - to byl jeho problém - ne můj. Ale je pravda, že já se již dnes v ničem neobhajuji - prostě řeknu jak to mám nebo jak to je a hotovo - opět jeden z výsledků psychoterapie.
Uzavřu to: moje matka je patologická a samozřejmě to na mě zanechalo velké následky tím pádem já osobně bych to bez odborné pomoci nezvládla, ale věřím že jsou lidé, kteří to zvládnou nebo zvládli sami. Psychoterapie měla a má i mnoho dalších pozitivních věcí, které se pak odrazili třeba v mém manželství a samozřejmě se to odráží na výchově dětí, protože ty patologické vzorce chování, které mám vlivem výchovy narušené matky a slabošského otce mizí a nahrazují je ty zdravé. Co se týče matky tak je mi jedno co dělá, jak žije, není mi ji líto ani k ní necitím nenávist, ale ani k ní necítím lásku, pochopila jsem, že je nemocná a odpustila, ale to neznamená, že se s ní chci stýkat - to vůbec. Je jí 69 let a je mi jedno, jestli se už nikdy neuvidíme. Jsem svobodná - tu šílenou toxickou závislost na matce jsem usekla a vyrovnala jsem se s tím jakou mám/nemám matku. A jsem šťastná. Přeji ať k tomuto taky dojdeš a najdeš klid v duši.