Pocit. Jak jste poznaly, že je to začátek konce manželství?
Ahoj holky, jsem tu hoooodne aktivní, tak proto raději a anonym.
Znáte ten pocit kdy víte že cesta mezi Vámi manželem/ přítelem, se rozděluje, a jednoho dne pocítíte že už bude ten pravý čas odejít?
Máme syna 2.5 let, spolu budeme 9 let, z toho 1.5 manželé.
A tak 2 roky, vedle sebe jen žijeme, moc spolu nespime, přes den prohodíme pár slov., vlastně se nemáme o čem ani bavit, chodím na brigádu, a já se tam cítím strašně dobře, je mi dobře být sama.
Jen mě zajímá jak jste poznali že je to začátek konce.
Taky to může být začátek jiné etapy... dítě vztah změní - spoustu páru spadne do pozice pecovatelu a není jim v ní vlastně nijak zle. Ano, mají práci, mají každý i svůj život: práci, zájmy... nevenuji 90% společného času tomu druhému, ale fakt třeba 5... Ale nemusí to znamenat rozchod. Ani "pretrpeni kvůli dětem ". Jen to, že už nejste milenci, kteří jezdí si užít toho druhého, ale partneři, kteří žijí vedle sebe 24/7, mají společné povinnosti a cíle.
Me se to smazalo:/
Me tohle prijde smutný když se nekomu takhle rozpousti vztah....
Čím tě chlap kdysi zaujal?
Co jste delali, jak jste travili cas ?
Co delate ted spolu ?
Co se ti na nem libilo , nebo proc sis ho cenila ?
Proc nemate hezke zazitky?
Proc mate malo sex?
Jaky ma vztah k diteti....
Delate i neco spolu?
@cilkat ja bych v nejakem vztahu kde by můj partner nebyl nejlepsi kámoš, nejlepsi srandista , vrba, podpora,pomoc, nejlepsi milenec , ten se kterým trávíme společný čas a je nám v tom čase parádně- nemohla zit ...
Zivot se ma zit a prožívat, jsou lidi co si to ale neumí udělat tak , aby se meli fajn a pořád čekají na ,,něco,, z venči...
Podle mě je to je vývojová přechodná fáze - dítě vztah změní, život s malým dítětem je složitý, je to nápor na vztah mezi partnery, protože se to všechno uspořádává jinak. Můžete někomu dítě vrazi na hlídání a mít třeba večer a noc a ráno pro sebe? Jasně že už to nikdy nebude jako dřív, jako v době, kdy jste neměli dítě a jediná starost byla kde se dobře najíst a jestli máte dost prezervativů...ale tak to holt je. Ale pokud za to ten vztah stojí, tak stojí za to o něj bojovat. Mít úplnou rodinu je fajn. My jsme s manželem spolu skoro 18 let a jasně, že to je jiný, jasně, že spolu nespíme tak často jako dřív, jasně že taky doma třeba jen vedle sebe mlčíme, ale ten vztah je prostě už jinde, mnohem dál, a když jsou děti pryč, tak je to fajn, jsme spolu a umíme to. Ale rozhodně to neberu jako konec. On je moje druhá půlka.
Dle mého podle toho, co píšeš, je to klasická vývojová fáze, na kterou se buď adaptujete, nebo ne.
@veronicka89 za mě, to byla prostě láska hned od prvního dne, hezký jsme se k sobě chovali, samozřejmě měli jsme krize, které jsme ustaly, jezdili jsme občas na výlety, koukali na filmy, dělali si hezké večery, psali si hezké sms, chodili na procházky.
@sarihy syn bývá občas u rodičů na dva dny, a kdyz je prýc tak si jdeme každý svou cestou, třeba já jdu na zahradu on je doma. Pak se "sejdeme" doma na večeři, prohodíme pár vět, a jdeme spát.
Mela jsem to podobně. 10let vztah, dite mělo rok a ja se cítila sama, doma stereotyp, sex o ničem, žádná chemie, nic. Snažila jsem se nějakou dobu(cca pul roku), ale z druhé strany žádný zájem. Pak jsem si teda náhodou s někým padla do oka aniž bych to plánovala a uvědomila si, že tak žít nechci. Doma to šlo od 10 k 5 až došlo na rozvod... takto zpětně bych nic nezachraňovala a jsem ráda, že spolu nejsme, ale to je můj názor. Byli jsme spolu od školy a byl to první vztah, kdy jsem mela pochyby už dávno před ditetem, ale mladá, blba. Ted jsem spokojená tam, kde jsem přesto, že je to někdy náročné skrz to, že máme dite a komunikace musí probíhat dál.
Takže si zkus říct, zda to ten chlap za to stojí, zda je to jen nějaké období a jinak jste byli v pohode. Víc mluvit a byt spolu.
A netrávíte spolu ten volný čas proč? Nechceš ty? Nechce muž? Nebo každý máte jinou představu o volném čase? Co si zamluvit nějaký pobyt někde a prostě nemít abi zahradu, ani domácnost, a být jen spolu? My si ten čas s mužem užívali, a to nemluvím o nějakém sexu nebo tak, ale prostě ten čas spolu, bez starostí. Nebylo to časté, ale vždy nás to utvrdilo v tom, že být jen spolu umíme a že to je fajn a že ten vztah za to stojí. Pokud si ale jdete takhle z cesty radši, tak to asi není úplně zdravé partnerství, a je otázka, zda to má cenu zachraňovat; na druhou stranu ale máte malé dítě, takže by to možná za trochu snahy stálo, a uvidíš, zda to je k něčemu, nebo ne. Ale to chce mluvit a trochu makat na tom.
Ono to chce ten vztah aktivně tvořit.
Ta kytička sama neporoste. Musí se jí věnovat čas, péče, úsilí, trhat plevel, zalívat i vystavovat slunci a dát jí volnost, nepřelívat atp.
Třeba by stačilo kdybyste začli být oba co se týče vztahu trochu víc aktivní. Hledali k sobě tu cestu zpět. Všímali si toho co se vám podařilo, co se daří, co je fajn a toho co vám spolu jde.
To čemu dáte energii, to poroste. Ať už to jsou pozitivní zážitky a pocity nebo ty negativní. Volba je na vás.
Pomáhá uvědomit si jací jste byli když jste se poznali a znovu se do toho vžít alespoň na pár minut denně. Pár minutami denně kdy jste trochu bezstarostní, máte legraci, jste vzájemně otevření nic neřešíte a jste spolu uvolnění...a tím rozrazit tu každodenní rutinu povinností a starostí ( které prostě do života taky patří 🙂).
Chuť na milování se příjde až po tom, co se sblížíte ve vztahu.
A hlavně neodvíjet životní štěstí a naplněnost jenom od vztahu a toho co druhý dává. Ty zdroje bychom každý měli pěstovat sami v sobě. Umět se zazdrojovat tím příjemným, když to zrovna potřebujeme a nečekat to od druhého. Sdílet to fajn co sami v sobě pěstujeme...
Co vás dřív spojovalo? Co se vám na sobě líbilo? Co vás spolu bavilo dělat?
Co vám brání napsat manželovi hezkou sms do práce? Co vám brání vybrat si fajný film, třeba komedii, dát si u toho pivko, objednat pizzu a nic ten večer neřešit? Co vám brání v tom jít se projít někam, kde to máte rádi?
Možná jste už oba nějak zablokovaní, zacyklení a uzavření. Ale když se jeden z vás vychýlí z té osy rutiny, třeba se chytne i druhý.
Kolik nás mamin to má podobně 😥 Já pořád řikám, ze pro me neni důležité kolik casu spolu strávíme (prpste mame casove narocnou práci), ale JAK ho strávíme. Nejak to zatim nechápe 🤔
Já to poznala tak, že jsme si žili každý svým životem. Naše cesty se rozdělily, vztah ochladl. Na prvním místě byly děti, práce.. něco něco.. a pak někde vzadu až my dva. Žádný zájem o toho druhého, vztah ochladl. Potom jsem poznala někoho jiného a bylo to. Už jsem neměla zájem pracovat na našem vztahu, něco zachraňovat.
Taky nechápu, proč si ten volný čas spolu nenaplánujete, proč něco nepodniknete??
To my ještě teď (děti 11 a 14 let), když se dětem sejdou akce a nemají být chvíli doma, tak na sebe mrkneme: "takže randíčko" a něco si vymyslíme, i kdyby to měl být jen film a válet se pod peřinou. Nemusí to být nic velkého.
@cilkat Tak tohle musí být naprosto příšerný.. 🥵
@emkvetinka a ten ktery se nesnazi se pak straaašně divi ze mu ten snazivejsi utekl... Nekomu to vyhovuje zit jen tak vedle sebe, ale na tom se musi shodnout oba.
Zkusila bych zabojovat. Dítě vztah změní, ale je to přechodná fáze, přinese to pozitiva, ale pro partnerský vztah i negativa. Probrala bych s manželem, proč spolu netrávíte ani ten čas, který můžete, a pokusila se to napravit.
@martinka_33 On se potom samozřejmě snažit začal. Ale to už bylo na vše pozdě 😮💨 A zkusili jsme si i žít jen tak vedle sebe, ale to bylo velmi smutné žití🥺
@lilian2111 Ne, není. Aspoň pro mě ne. Manžel je nejlepší parťák, podpora, přítel... Dokáže nás uživit, dokáže mě zastoupit v péči o děti, dokáže ocenit mou práci... a taky mi dokáže dát můj vlastní prostor, kterýho mám s dětma sakra málo a čím dál míň.
Prostě jsem introvert. Prostě kontakt je pro mě ideální pár hodin týdně, ne x hodin každý den. ... Ale chápu, že kdybychom to tak neměli oba, tak jeden z nás velmi trpí.
Dítě je zásah do vztahu, i radost samozřejmě, ale naprosto chápu, že ne každý pár to ustojí - málo času na sebe, starosti, únava, našponované finance, někdy absence rodiny poblíž a tedy nedostatek podpory a pomoci. Krize jsou, ale je fajn spolu mluvit, pracovat na sobě i vztahu. Otázka, zda si člověk s novým partnerem polepší. Asi kdyby byl nějaký zásadní problém a druhý ho nechtěl řešit a zlepšit, tak ano. Moc obdivuju, když lidi krize překonají a nevzdávají to, co bylo mezi nimi hezké a spojilo je. Držím palce!
Moc doporučuju přečíst si knihu Pět jazyků lásky. Pak najednou člověk zjistí, že mu partner třeba tu lásku vyjadřuje, jen jinak – nedonese kytici, ale postará se chvíli o děti, aby si žena mohla odpočinout. Vyklidí myčku, při nákupu přihodí oblíbenou čokoládu. Ten vztah se mění, počáteční vášeň přechází ve "zralou" lásku, kde už nejsou motýlci v břiše (a když jsou po deseti letech, je to samozřejmě nádhera!), ale vědomí, že mám vedle sebe někoho, na koho se mohu spolehnout, za kým se ráda vracím domů, cítím se s ním svobodně a v bezpečí, i když toho spolu třeba moc nenapovídáme... Ale důležité je, aby byl domov opravdu bezpečným místem, pokud to tak není, to už je něco jiného.
