Partnerovo dítě. Jak to řešit?

Musíš si to srovnat v hlavě.Kamoska takhle měla dvě děti v střídavé péči( jednemu bylo rok) ,svoji dceru a čekala miminko.Byla z toho úplně na prášky když porodila ....ale vybrala si to sama a věděla do čeho jde....Nakonec si to nějak sedlo.Kdyz byli holky větší ,tak si spolu vyhráli a mělo to své pozitiva....teď spolu chodí do školy,takže se ráno vypráví sami atd.
Zkus nějakého terapeuta.

Upřímně já měla podobné pocity vůči starší dceři, mě vlastní. Hormony jsou svine, musela jsem si to srovnat v hlavě a už dobrý (trvalo to cca 2-3 mesice). Naštěstí jsem se mohla svěřit muži, aniž by mě odsoudil a naopak mi pomáhal to řešit.

@zirafka11 Mamka mi taky říkala, ze když se narodila má mladší segra, ze tenkrát bojovala semnou… nicméně si říkám, jestli to není jiné… mám strach, aby se to dalo zpět do pořádku. Chápu, ze tu nevlastní nebudu nikdy milovat tak, jako to vlastní… ale alespoň bych si přála mít k ni vztah takový, jako před tehotenstvim .

@zrzinda no stydím se, ze takhle vůbec přemýšlím… rozhodne bych si nepřála, jako některé ženy, aby partner opustil svoji dceru, protože jsem tu teď já a moje dítě..ale zas chápu, všechny ty, co tohle řeší… fakt se s tím těžce bojuje a říkám si, ze nějaká terapie by to možná pomohla vyřešit co nejrychleji…

Určitě to prober na terapii, uleví se ti, když se svěříš. Klasický psycholog. Já nevím, jak moc si potrpíš na různé alternativy typu kineziologie, regresní terapie, zkoušej, co ti sedne, ale nevolila bych jen alternativu, určitě bych to probrala i s psychologem. Já třeba ani neznám nějakou literaturu, která by tohle řešila... Obecně mi pomáhá, když potřebuji nadhled, si pustit 4 dohody v podání Jaroslava Duška, ale on rozhodně nesedí každému...

Je dobré, že to vnímas jako problém a snažíš se to vidět z pohledu nevlastní dcery. To je důležité, nenechat se tím pohltit a chápat, ze ona je v tom naprosto nevině. Já myslím, že tohle řeší hodně matek i jen se svými vlastními dětmi, ale hodně jich to nepřizná ani sama sobě. I mě se to těžko priznava. Mám dceru skoro 5 let a syna skoro 2 roky. A někdy mám jakoby pocit, že syna oprednostnuju, ale hodně je to asi tim, že je menší, že mám vůči němu větší ochranitelsky pocit. A že dcera víc rozumí, vyžaduje pozornost, tak ji snadněji odbydu. No, celkově mi to s nimi kde, když jsem jen s jedním z nich, což je malokdy. Jinak mi přijde, že se jejich potreby dost vylučují, což se snad časem změní. Tak si říkám, že i tvoje miminko se snadněji zabaví se starším dítětem, vyhrají si, starší dcera bude samoststnejsi a tak.

Určitě to chce nezaujatou podporu třeba psychologa. Asi to budou hormony a srovná se to, ale jistota je jistota 🙂 Podle mě, pokud člověk chce, aby děti měly spolu do budoucna pěkný sourozenecký vztah, měli by se rodiče co nejvíce věnovat staršímu, aby neměl proč žárlit. Miminko nikdy nezažilo život bez sourozence, ale starší mělo 100% pozornost celý život a je zázrak, že když o tuto výsadu přišla, nežárlí.

Tohle není nic neobvyklého a zažívají to i maminky, které mají mimčo a vlastní starší dítě vůči tomu staršímu, bohužel. Nicméně jsem si jistá, že to později přejde, jak bude mimčo růst a bude se moct víc hrát s tou starší. Budeš to pak vnímat jinak a až tohle období překonáš, budeš jistě ráda, že starší tu mladší zabaví. 😁
Mimochodem svěřila ses s těmi pocity partnerovi? To by měl být asi první krok a společně zkuste najít nějaké řešení 😉

Já myslím, že každou druhomámu po porodu to první dítko od miminka “zdržuje” a vlastně leze na nervy….Zažila jsem to taky, a to bylo první dítě mé vlastní a nadevšechno milovaný. A to, že naopak tatínek preferuje to první dítě, je taky úplně běžný. Je super, že si to uvědomuješ a že to té své nevlastní nedáváš najevo, že tě prudí. Myslím, že by si to snad během pár měsíců mohlo sednout a mohla by ti přestat vadit, naopak pak oceníš, že miminko zabaví, že ti něco podá atd….Drž se a nebuď na sebe přísná, za pocity nemůžeš…

Nedivim se, to ze je vlastní dítě nejvíc si člověk uvědomí až když ho má.. Teď nezbývá než si to srovnat v hlavě a brat to rozumem.

Jsi ještě strašně krátce po porodu, hormony, atp. jsou určitě ještě rozházené. Myslím, že je dobře, že o té jeho dcerce mluvíš pěkně. Už to je důležité - zaměřuješ se na její kladné vlastnosti. Určitě ji máš svým způsobem ráda. S miminkem to uteče jako voda a pak budou holčičky skvělé parťačky a kamarádky na celý život. Bude to dobrý! Chvilkama těžký..
Pokud cítíš, že je terapie na místě, tak se objednej..

To, co jsi tady popsala není tvůj problém.
Bohužel patříš do skupiny žen, které si našly (nebo spíš muži nasli) někoho k vlastním dětem a on na tebe přehodil svou zodpovědnost za své dítě! Takže tlač na manžela, ať se stará o svou vlastní dceru, tobě ulehčí!

Určitě doporučuji to řešit nějakou terapii nebo něco řešit to ...

Myslím, že je to nějaká naše přirozenost, chceme urvat všechny "zdroje" pro naše vlastní děti. Kamarádka takhle vychovávala partnerova syna od tří let, zbožňovala ho, teď po sedmi letech má vlastní a k chlapečkovi se chová tak hnusně, že nikdo nechápeme. Holt každá nejsme matka Tereza. Ono si to sedne, až se všichni sžijete. Partnerovi to nevyčítej, sama si představ, že bys svou dceru týden neviděla. Užij si, že máte půlku měsíce jen pro sebe.

Moc všem děkuji za povzbudivé odpovědi❤️ … doufam, ze se to tedy srovná a zkusím najít nějakou terapii, ale žijeme v zahraničí, takže musím někoho, kdo hovoří anglicky :/

Určitě bych se svěřila odborníkovi.
Jinak ale jsou ty pocity asi dost běžné. Je rozdíl jestli máš k miminku vlastní starší dítě ( tam obvykle zas přichází negativní pocity typu " nemám čas se věnovat, nedávám staršímu dost pozornosti, musím upřednostnit miminko, starší žárlí, musí počkat, nemůžu se rozkrájet, bojím se,že staršího dost nerozvíjím..") nebo nevlastní, o které se staráš místo jeho bio rodiče. Ty emoce jsou různorodé. U nás je rozdíl v tom,že před společným dítětem jsme měli každý dítě/ děti. Ale i tak to období,kdy je doma batole a miminko je náročné. A člověk musí dělit pozornost a vypořádat se s nejrůznějšími pocity vůči všem dětem.

@drakenn když to je těžké… má hodně práce a ta ho sice moc baví, zároveň to děla pro me… mám kone, chovatelskou stanici psu… a to sežere silene peněz. Taky bychom se rádi přestěhovali blíž k hranicím s SK a tam už je to poměrně dražší a vzhledem k počtu zvířat, potřebujeme opravdu obrovské pozemky… ale chápu i tuhle pointu…

V ČR dělají někteří terapeuti i on-line...nevím přesně kdo, ale slyšela jsem, že je možná i on-line terapie

Kamarádka fungovala v covidu s psychologem/psychiatrem i on-line jednou týdně, takže i to muže byt cesta … 😎jinak teď s tebou šijou hormony, manzel se třeba naši vlastní dceři začala věnovat až začala mluvit a je s ni jiná zábava, jinak taky zlatej… a pro chlapa, co chceš dělat s 2m miminem … je to nuda pro ně… za druhé časem budeš třeba rada ze mas tu druhou - co popisují kamosky kolikrát lepší s prckem když je starší dite doma .. prcek mu lítá za zadkem a má ho za vzor a když jsou s prckem sami doma, najednou se nezabavi a brečí a brečí

Ja vim ze je to uplne jine, ale ja takhle zacala po porodu prvniho syna “nesnaset” nase zvirata (hlavne kocku). Vadilo mi najendou vsechno, co delala predtim bezne. Nemohla jsem vubec vystat jeji pritomnost. A se tremi detmi po sobe jsem si k ni nakonec cestu zpet bohuzel nenasla.

Řekla bych, že podobné reakce jsou časté i u vlastního druhého dítěte (natož u nevlastního). Je dobře, že si to uvědomuješ, že to není úplně ok a že bys to měla řešit, než přijde vyloženě averze na to druhé dítě (jestli už tu není). To opravdu za to nemůže a opravdu ve letech potřebuje hodně pozornosti a pocit lásky a bezpečí, o to víc, když je doma nový "vetřelec".
Psychoterapií/sezením s psychologem určitě nic nezkazíš, probere s tebou, jak se poprat s vlastními emocemi a jak pŕistupovat ke starší

@andelka uklidňuje me, ze tu píšete, ze mate ty pocity i vůči vlastním dětem. Nechci ji mít jako vlastní( maminku má vlastní ) , jen proste s ni vycházet jako predtim 🙂

@ninive211 no… občas to k averzi nemá daleko.. ale snažím se uvažovat racionálně ..::

I s ní to bude časem už jen lepší a lepší (do puberty 🙂)

Jenže už to prostě není a nebude jako předtím. Už nemáte jedno dítě,ale dvě. To samo o sobě je velká změna. Navíc ty jsi přivedla na svět vlastního potomka a to tě změnilo. Což je pochopitelné.
Můj muž se třeba bál,že nebude mít druhé rád jako první. Neuměl si to představit. Bál se, co to udělá. Kdežto pro mě to bylo už třetí dítě, věděla jsem,že láska se nedělí,ale násobí. A dvě nebo tři ( čtyři) už bylo fakt putna. Největší změna je z 0 na 1 a z 1 na 2, a ty to máš vlastně dohromady.

@drakenn cože? Tohle je teda hodně blbý komentář. Chlap asi chodí do práce, tak snad je jasné, že žena se musí starat i o nevlastní dcerku...nepřála bych ti, aby se z tvých dětí staly něčí nevlastní a ona sdílela tvůj pohled na svět.
Autorko, chce to čas. Určitě se vše srovná. Taky jsem macecha, v jiné situaci sice, ale trvalo to taky nějakou dobu než jsem zvládla plně akceptovat partnera dítě. Taky si zkus uvědomit, že miminko tě sice potřebuje, ale v podstatě jen fyzicky - prsa, náruč, tep... 3r dítko naopak hodně psychicky. Nijak miminko neochuzuješ když ho máš třeba v šátku, cítí tve srdce, ale hlavou jsi se starší dcerkou.

Ono se o tom málo mluví, ale tohle zažívají často ženy po porodu druhého dítěte i k vlastním starším dětem... Dokážu si představit, že k nevlastnímu dítěti je to ještě silnější... Hormony velí starat se a soustředit všechnu svoji péči o miminko a všechno ostatní je rušivé, i další děti v rodině🫤 Taky jsem to zažila... Časem se to srovnalo samo, hlavně když mimino taky povyrostlo a přestalo mě tolik potřebovat...
Jestli si ji měla upřímně ráda, tak to tam pořád někde je, nikam se to určitě neztratilo😉 Hlavně si to nenech přerůst přes hlavu a minimálně se někomu svěř... Přinejhorším není ostuda vyhledat odborníka.

U nás to bylo podobné, jen s tím rozdílem, že první dcera byla moje. Když se narodila naše první společná dcera, pořád byla "vic v kurzu" ta starší, ta moje - protože miminko si neodpovídá, miminko si nehraje apod. Před porodem jsem měla strach, že bude upřednostňovat naši společnou, a pak mi občas i vadilo, že to bylo naopak. Neboj, bude to dobré. Je to těmi potřebami dětí, miminko potřebuje víc maminku, starší děti už pozornost i "okolo". Nebere ji miminku, tak to prostě je. 🙂
Myslím, že se s tím srovnáš sama, ale pokud ti spíš pomůže někomu se vypovídat, psycholog je dobrá volba, a je super, že to řešíš. 💖 Držím pěsti.💖