Panická porucha v rodině, kdo ještě má zkušenost?

ahoj, už déle jsem tu chtěla otevřít toto téma, ale až dnes jsem si našla čas - je to totiž na trochu delší vyprávění. Mám manžela, který trpí panickou poruchou spojenou s hypochondrií. Sice už v době co jsme spolu chodili jsem věděla o tom, že bere léky na psychiku a má úzkostné stavy a strach o svoje zdraví, ale teprve až letošní rok mi dal poznat co je to pravá panická ataka.

Než jsme spolu začali chodit míval manžel pocity tlaku v hlavě, tlaku v očním pozadí a bolesti na hrudi. Tenkrát ho napadlo že by mohl mít rakovinový nádor v mozku, přečet si o tom všemožné informace na internetu a strašně se ho bál, nedokázal se soustředit na nic jiného. Když podstoupil vyšetření EEG kde se ukázalo že nádor nemá, ulevilo se mu. Potíže které zažíval byly způsobeny vysokým tlakem, kouřením a pitím velkého množství alkoholu a k tomu také velké stresy - tenkrát ještě bydlel u svého otce a babičky, bratra, švagrové a neteři v jednom domě. No a každý mu dával najevo že je tam navíc, hlavně bratr který se bál o svůj majetek (ale majetokové záležitsoti v tomhle tématu rozebírat nebudu). Potíže vyvrcholili tím že skončíl v nemocnici s aritmií a nějakou dobu si tam poležel, od té doby se začal léčit na tlak a na srdce a protože ani strach z rakoviny ho neopustil musel začít brát také antidepresiva - Setralin. Po této příhodě v nemocnici jsme spolu začalai chodit a to že bere antidepresiva jsem se dozvěděla náhodou. Když byl u nás doma zapomněl si krabičku s antidepresívy v našem pokoji a brácha jí tam našel a pročetl recept, tak jsme zjistili že jde o antidepresiva (před bratrem mi to bylo trochu trapné). Pak mi to přítel vysvětlil proč je bere a že je to právě kvůli tomu jak moc ho vyděsila ta možná rakovina. Po třech měsících chození, přesněji po mé dodělané maturitě jsme se sestěhovali k sobě. Manžel byl rád že vypad od rodiny a já také ráda odešla (naši se přestěhovli k prarodičům a tak ani u nás nebyla rodinná situace dobrá a já se tam necítila jako doma). Začali jsme bydlet spolu jen my dva. Zprvu to bylo složitější protože manžel se nějakou dobu nedokázal zbavit vlivu svého autoritativního otce, ale pak naštěstí prohlédl že ho v bývalém bydlišti jen zneužívali a začal se věnovat své mamince které ukřivdil tím že s ní dříve ukončil veškeré styky. Během té doby co jsme spolu bydleli jsem u manžela zažila spoustu strachů o jeho zdraví. Stačilo aby zakašlala a hned běžel na plicní jestli nemá rakovinu plic, pak se zase bál že se mu třeba udělá nádor žaludku protože ho pálí žáha. Vyšetření ho naštěstí vždycky uklidnila, ačkoli byla zcela zbytečná. Já se naučila žít prostě s tím že je hypochondr ale nic vážnějšího jsem v tom nehledala.

To nejhorší začalo v letos v dubnu. Po 4 letech společného žití se manžel rozhodl že by mohl vysadit antidepresíva - už žije v klidném prostředí mezi milujícími lidmi, cítí se dobře a hlavně už skoro půl roku nebyl u doktora 😀, což opravdu stálo za oslavu. Prášky vysadil v únoru a vše dobré. Potom v dubnu zemřel politik Stanislav Gross, no na tom by nebylo nic tak zvláštního. Kdyby manžela nevyděsila nemoc na níž zemřel - ALS (postupné ochabování svalů). Média začala tento případ rozpytvávat a uvedla o jak strašnou nemoc a těžké umírání se jedná. Manžel do této chvíle nevěděl že taková nemoc existuje. Najednou si uvědomil že na sobě již delší dobu pozoruje občasné záškuby svalstva a že stím míval problémy. Ihned ho napadlo že zrovna tuhle nemoc má. Volal ten den asi do 3 nemocnic a tam ho ujistili, že on ALS dostat nemůže - 1. je to velmi vzácná nemoc 2. dostává se až nad 40 let věku (pod jen v raritních případech) 3. týká se hlavně sportovců a lidí s genetickou zátěží v rodině. Stejně se objednal na neurologii a měl strašný strach než šel na vyšetření. Potom mi volal že to dopadlo dobře a že ho doktorka skvěle vyšetřila. Byla jsem ráda, já teda věděla že je zdraví ale hlavně jsem si myslela že odteď už zase bude klidnej. Jene jsem se strašně spletla, klidnej byl asi dva dny a pak ho začaly napadat další otázky - co když doktorka něco přehlídla? zrovna v době kontroly se mu sval nechvěl. Co když to ALS teprve dostává? Co když mu neřekli pravdu a něco před ním tají? Tyhle otázky mu tak šli do hlavy a tak se děsil být s těmi představami sám, že musel ten den odejít z práce a od té doby začal marodit. Samozřejmě si hned došel na psychiatrii kam ho začali posílat i ti neurologové, prý když jejich nález ho nedokáže uklidnit je to případ pro psychiatra. Začalo nám doma hrozné období manžel nejenže nemohl chodit do práce, ale bál se jít mezi lidi, nebyl schopnej jít se mnou ani na nákup. Podívala jsem se na netu na informace o panické poruše (přesně na odkaz na bakalářskou práci který dal manželovi psychiatr) a přesně to vše sedělo - to jak manžel nedokázal být mezi lidmi, jak se vyhýbal určitým místům, jak nevěřil doktorům že je v pořádku. Asi za 3 týdny začaly léky trochu zabírat a manžel se lepšil, stále ještě marodil, ale už alespoň došel na ten nákup. V den Michalčiných 1. narozenin (22.květen) jsem s ní šla před oslavou na hřiště a manžel byl doma sám (on na tyhle věci jako rodinné procházky, hřiště atd. moc není). Když jsem se vrátila našla jsem ho totálně vyplašeného a furt si prohlížel jazyk. Prý se na internetu dočetl že když se mu jazyk chvěje tak by to mohl být první z příznaků ALS, hned chtěl vidět jestli se chvěje i mě a já řekla že jistě že to je normální. Oslavu dceřiných si vůbec neužil jelikož byl duchem úplně mimo (dnes mi říká že toho lituje že její první narozeniny takto propásl). Večer zjistil že si na internetu blbě přečetl informace to chvění jazyka mělo bejt v případě že není vypazený - pouze otevřená pusa. Pak byl trochu klidnější protože to mu ten jazyk tolik neposkakoval, podíval se i na můj a mě skákal hodně tak se ptal jestli s tím nechci někam azjít, no a já žene že já takovýhle blbosti řešit nebudu. Dočetl se že záškuby svalů může způsobovat také nedostatek hořčíku tak sám ho hojně bral a mě doporučil taky, na tom jsem neviděla nic špatného tak jsem jej začala brát taky. No a protože manžel na základě uzkosti jak svůj tak i můj jazyk kontroloval tak zjistil že po nějaké době co jsem užívala hořčík se mi už tolik nechvěje 😀. Někdy v létě se nechal uschopnit a opět azčal chodit do práce, skončila topná sezona takže už nebyl v práci sám ale s ostatníma kolegama. Ve světlejších chvílích se svému počínání dokonce zasmál, ale pak ty byly vždycky ty menší úzkostné recidivy (občas se totiž napije alkoholu a to se při antidepresívech nesmí) a pokud to přežene další den má úzkosti. Přesně teda manžel bere tuto medikaci: začal asentrou kombinovanou s neurolem (asentra pravidelné braní a neurol v krizové chvíli), později byl neurol nahrazen rivotrilem (jelikož neurol je návykový), asentru si postupně zesiloval z 50 na 100 a skončil na 200. Potom byla asentra (nebo taky setralin) nahrazena olwexyí. Nyní tedy bere Olwexyi a v krizových situacích neurol. Pokud ho přepadnou úzkosti není to jednoduché - pak si pořád prohlíží jazyk, zabrní ho noha a už se bojí, škubne mu prst bojí se, vypadne mu z ruky věc - bojí se a dokonce si mi postěžoval že má divný pocit u kosti (tento výraz mě dokáže i přes těžkou situaci pobavit). ale naštěstí už to není takové aby zas musel jít marodit. Přesto vím že není v pořádku a nevím kdy zas můžu co čekat, mám z toho obavy, ale doufám že pokud bude dodržovat léčbu dubnový scénář se už opakovat nebude. Osobně jsem toho názoru že by měl do života zařadit víc aktivity, ve volných chvílích tráví čas na počítačových politických diskuzích, ležením v posteli a dlouhým spaním či popíjením piva - přitom práci náročnou nemá o víkendech a nocích se tam vyspí nebo kouká na filmy, jen v týdnu dělá různou údržbu. Záleží jak mu zrovna výjde služba. Snažím se ho víc angažovat při výchově naší dcery aby si s ní víc hrál a tak, ale hold oni ho malý děti zas tak neberou, ani o naše miminko co nyní čekáme se moc nezajímá, ale ne že by se netěšil. Prostě je to chlap kterýmu malý děti a rostoucí bříško tolik neříkají.

Když jsem čekala Míšu, zažívala jsem také úzksotné stavy a moc se o ní bála. Byla jsem doma na rizikovém a bohužel na internetu se ke mě donesla spousta špatných věcí co se může stát. Myslela jsem že mám panickou poruchu, ale poté co jsem zažila u manžela vidím že to opravdu byla JEN zvýšená úzkost. Te´d u druhého dítka už nemám na špatné myšlenky čas 😀 takže když si vzpomenu na to že jsem těhu myslím pouze pozitivně a pro pobavení jsem ráda že děti nečekají chlapy - jelikož manžela si neumím představit s tou psychikou co má že by nosil a rodil 😀

A proč se obracím na vás maminky? Jednak proto, že se potřebuju svěřit a sdílet své prožitky a zkušenosti a také proto že bych třeba ráda našla i nějakou radu jak uzkostným stavům přecházet a nebo prostě jen jiný příběh. Zkrátka mám potřebu si o tom popovídat a myslím že sdílení s lidmi co jsou na tom podobně by mi mohlo pomoct a povzbudit. Moje rodina o tom neví, neřekla jsem jí čím manžel trpí, s rodiči se moc nebavím, oporou jsou mi prarodiče - ty jsou sice moc fajn, ale vím že tohle by nepochopili, proto jim o tom nemůžu říct. Když se s panickou poruchou nesetkáte, nechápete a oni byli vždycky dost laksnější co se týče psychických nemocí (nevěřili ani na dislekcii apod. brácha jí měl a prý že ho mamka akorád shazuje). Kdybych jim o tom řekla spíš by apelovali a´t od manžela odejdu a to já nechci já se nepotřebuju vyplakávat jak to mám někdy těžký ale spíš hledám takovou pomoc abychom mohli žít jako šťastná fungující rodina jestli mě chápete. Pro sebe bych chtěla manžela na kterého se můžu spolehnout a o kterého se lze opřít (a takový ve světlých chvílích je, on je pak vždycky ten co si umí poradit skoro se vším) a pro Míšu i pro to druhé bych chtěla pohodového taťku.