Osamělost - jak s ní naložit?

@svetlanalana Verim tomu, ze je toho na tebe moc. Proto se zkus podivat po Googlu, urcite najdes nejakou organizaci. A kdyby ne na prvni dobrou, tak ti urcite nekdo nejakou doporuci. S manzelem by to chtelo urovnat, pokud to jeste lze. Pokud neudelal on ci ty nejakou extra blbost, ktera by tomu druhemu ublizila, da se na vztahu pracovat. Verim tomu, ze jak najdes odbornou pomoc, odrazis se ode dna ve vsech oblastech. A bude zase dobre.

@svetlanalana Ahoj, sice nejsem psycholog,ale kdyby jsi si chtěla popovídat,klidně mi napiš.. 🙂

Ahoj, škoda, že jsi až z Brna. Věřím, že to musí být těžké, vše, co píšeš dává smysl. Máš krásnou češtinu, vůbec bych nepoznala, že nejsi češka. Jen tě chci trochu podpořit a uklidnit, že takhle vykořeněně se někdy cítí i člověk, který tu "patří". Já například jsem pro běžkou populaci příliš alternativní (kontaktní výchova, dlouhé kojení, dítě nedávám do školky, celostní a psychosomatický přístup ke zdraví atd.), a pro ty "alternativní" jsem zase moc normální. Takže vlastně nikde nemůžu být úplně sama sebou, abych byla pochopená. Co zkusit najít v diskuzi někoho ze stejného města s tím, že ten člověk bude vědět, že jsi introvert a že to pro tebe není jednoduché s někým komunikovat. Jinak bych určitě hledala nějaké organizace, jak už psal někdo nade mnou. Určitě bude existovat nějaký spolek nebo neziskovka, kde budeš moct navštívit psychologa i bez zdravotního pojištění.

Možná to bude znít trochu tvrdě, ale z vlastní zkušenosti vím, že chlácholení mi v takových situacích nijak nepomáhá. Přestaň se stavět do role oběti. Chápu, že se tak cítíš a máš pro to několik objektivních důvodů. Ale uvnitř jsme to jenom my sami, kdo náš život vytváří - právě tím, jak smýšlíme a v návaznosti na to se pak chováme. Zkus si na chvíli sednout a vzít to přesně naopak - začni si procházet svoji situaci a přemýšlej o tom, co všechno v životě máš, za co jsi vděčna. Emoce vděčnosti je obrovsky silná. Pokud se na ni naladíš, začne se Ti v životě zhmotňovat víc věcí, za které budeš vděčná. Mně pomohlo udělat si z toho rituál před spaním. Procházela jsem si každý den, co se mi líbilo, za co jsem vděčná a pokračovala pak ke všem ostatním věcem - že mám skvělé dítě, fajn manžela, jsem zdravá, mám kde bydlet a co jíst. To nejsou samozřejmosti.
Jistě sama víš o řadě věcí, které bys ráda změnila - začni na nich pracovat. I když jsi introvert, jdi s malým ven, dej se do hovoru s nějakou maminou na hřišti. Nejhorší, co můžeme udělat, je usadit se ve své bublině a nepřekračovat zóny komfortu. Právě informace, že mám začít překračovat svou komfortní zónu, mi zcela transformovala život. Třeba bude rezonovat i s Tebou. A můžeš to klidně trénovat na maličkostech - například že si ráno dáš studenou sprchu. Postupným tréningem si troufneš na mnohem větší věci.
Ještě k té odborné pomoci - nehledej ji vně sebe, hledej ji uvnitř sebe. Já mám hlubokou víru, že všechno je přesně tak, jak má být. A že my sami nejlíp víme, co máme dělat, jen se to musíme naučit poslouchat. To znamená zkoumat různé aspekty své mysli a svého těla.
Mně k sebepoznávání hodně inspirují diskuze Duše K, které najdeš bezplatně na You Tube. Dále naprosto miluju knížky Cesta k lásce, Bdělost a Dalajlamova kočka. Ber to jako inspiraci. Každý máme svoji cestu. Měla jsem jen nutkání nabídnout Ti svůj pohled. Hodně štěstí!

Ahoj, vidím, že jsi z Rosic, to máš do Brna kousek. Zkus nějaké mateřské centrum, kde je kroužek pro děti. Potkala jsem tam nějaké maminky a dodnes chodíme ven a nejen na hřiště s dětmi, ale i večer posedět na vínko. Konkrétně jsem chodila do MC Sedmikráska v Novém Lískovci, mají super program, chodily tam obě mé děti a moc se jim tam líbilo. Z Rosic to nemáš do Lískovce zase tak daleko.....a taky máte určitě něco takového v Rosicích 🙂

@martiniquest Nevím, jak zakladatelka diskuze, ale já osobně jsem si něco takového potřebovala už delší dobu přečíst ❤️. Děkuju ❤️

@svetlanalana Mrzí mě, že se takhle cítíš. Ale jak už píšou holky výše, tohle je často úděl i “domorodce”, hlavní roli tam podle mě hraje ta introverze... Snad ti pomůže se vypovídat aspoň takhle virtuálně. Jako primární taky vnímám záchranu vztahu s mužem, pokud tam tedy nejsou nějaké zásadní problémy... Co si aspoň s rodičema a rodinou častěji volat? S přáteli je to těžký, sama nezavazuju vztahy úplně snadno, takže chápu, že to je problém, obzvlášť v cizí zemi. Co zkusit nějakou skupinu třeba na Facebooku, není u vás třeba nějaká komunita zde žijících cizinců- třeba by se ti vztah navazoval snáze s někým, kdo tu také není tak úplně ukotvený a chápal by tak víc, čím si procházíš? Držím palce, ať je to brzy lepší...

@vineta I já děkuji 🙂

Nečetla jsem předchozí příspěvky .

Jsem zdejší , česká občanka a pocity , které popisuješ mě začali ,, ničit " cca 2 měsíce zpět .Kvůli zdravotnímu stavu jsem byla nucena jít na PN .Čekám první miminko .Manžel nemůže být se mnou 24 hodin denně , do toho mám ,, bezva tchýni " a kompletně mrtvý bod komunikace s celou manželovo rodinou .Pro ne jsem moc nóbl .Vysokoškolsky studována pipina , co chce žít s naším synem obyčejným skladnikem !? Občas si kvůli tomu přijdu jako ,,vychcanek " , i když netuším proč ...Kvůli manželovo bydlení jsem se přestěhovala .Nemám zde žádné kamarády .Holky tady spolu vyrůstají odmalicka , pracují spolu , mají stejne staré děti .Takže když je někde potkáme , zdvořile si popovídáme a jdeme dál .Můj svět se smrskl na 4 zdi v ložnici ( pořád totiž zvracím ) a občasné vycházky po manzelove pracovních povinnostech .
Zkratim to.
Psychicky jsem se sesypala .Dny se mi začli zdát stejne.Situace gradovala tak , že jsem třeba v noci šila hnízdečko pro miminko a spala celý den .Biorytmus se mi přehodil a den se mi přestal lišit od noci .Pokaždé když jsem neměla žádnou činnost jsem uvažovala nad tím ,, proč tu jsem " nebo ,,Co můžu dát zrovna já svému dítěti ?" a ,, Manžel má svých starostí dost , tak nefňukej "
Pracovala jsem s lidma .Celé dny mám kolem sebe sestry , doktory , sanitáře , pacienty , uklízečky , návštěvy , haldy lidí .A teď .Nic .

Neunesla jsem to .Nevím jak preziju další 3 roky mateřské .Už si říkám ,, kam dát dítě , až se narodí , abych mohla co nejdřív do práce " , přijdu si jako parodie na slovo máma .Možná sem nikdy neměla mít děti .

Všechny starý rány , co si v sobě člověk nese se prý v době mateřství otevírají ( to mi řekl terapeut )A ty musíš teď tohle vše brát jako dar .Totiž , když si v sobě odpustíš a odpustíš bratrovi , co se s tebou baví sporadicky , odpustíš máme , že tu pro tebe není a partnerovi , že má rodinu jakou má , tak se ti setsakramentsky uleví .
Já teď budu vypadat jako totální sentimentální magor , ale já odpustila...Hovada , co mě vysávali a dobrá bych jim nebyla ani za mák jsem odstřihla .Dokážu se jim v klidu dívat do očí a zvejkat chleba zatímco se ,,škubou " vzteky ( viz moje tchýně ), nehledám dobrý lidí a kamarády , soustředím se na svy nenarozený dítě .Beru ho na místa , kde jsem chodívala ráda , čtu si věci , co mě pomáhají pochopit svy nitro .Snažím se být pro manžela dobrou ženou .A v neposlední řadě : nepoddávat se hormonům , smutným myšlenkám a nicnedělání . V životě jsem nešila , nepletla a teď jsem se rozhodla svy fňukani zhmotnit .Rozhodla jsem se ušít hnízdečko , mantinely , povlečení , uplést svetřík , ponožky a vše pro můj malej zázrak , díky kterymu se už nikdy nebudu cítit sama .
No , žádná máma ...
Ani ty nejsi sama .I ty máš tu nejlepsi společnost - syna .

Prostě ...netlač řeku , teče sama .😊

Ahoj, premyslam, ci nema vyznam pre teba si taky radsi platit ZP, urcite pre zenu na materskej to bude ta najnizsia ciastka, a vyuzit sluzby psychloga, mozno i psychiatra pre pripadne lieky, aby si preklenula to najhorsie. Poporodna depresia je nebezpecna a smrtiaca nemoc a bolo by dobre to podchytit. Naviac nikdy nevies, kedy sa ti zdravotna starostlivost moze hodit. Mozes to brat ako formu pece a zajistenia pre seba, aby si mohla fungovat dalej ako mamka pre svoje dieta. A pak sa daju aplikovat dalsie postupy, ako radila napriklad martiniquest myslim nado mnou. Ale ked je clovek v p*deli, tak povedzme si, knizka a dennik vdacnosti ho nespasi. :(

Holky výše už napsaly vyčerpávající odpovědi. Pridam jeste jeden můj osobní postřeh. Take jsrm se pred par lety sesypala. Mela jsem deprese, ze kterych jsem se pomoci psychiatru a psychologu dostala. Strasne moc mi pomohlo a pomáhá, zejsem si založila krom diáře "have to do" ještě jeden jen malinko vetsi diář, kam si píšu zpetne zhodnoceni dne. Hlavně co se povedlo, co jsem zařídila ci co mne potěšilo. Je to taková vlastní zpětná vazba na ty pozitivní drobnosti, které rády zapadají v šedi všedních dní. Např. PO svítí sluníčko 🙂 UT byla jsem nakoupit ☺ ST umyla jsem okna😀 CT udělala jsem si kafe se šlehačkou 😊 PA dítě si chvíli krásně hrálo 😎 ...

@diva_ziva Ale ano, "spasí", ale musíš opravdu chtít a neupnout se na domněnku, že sama jsi příliš slabá. Netvrdím, že je to jednoduché, ale je to možné. Můj život, a život mnoha dalších lidí, je toho důkazem. K tomu, aby ses sama vybičovala, se musíš dostat opravdu na dno a ne každý je schopen se odrazit. Ale věřím, že autorka k tomu má potenciál - myslím si to na základě zvládnutí jejího ekzému, které popisuje na svém profilu 🙂 Proto tomu věřím a proto jsem to celé psala.

@martiniquest Jasne, urcite to ide! Ale mam v bezprostrednej rodine skusenosti s vaznou depresiou, pokusy o samovrazdu, a tito moji milovani blizki sa aj napriek velkej snahe o alternativnu peci nakoniec museli obratit aj na terapiu liekmi. Takze za mna fajn podpora k tomu, aby si clovek mohol pomoct sam. Inak tebou navrhovane postupy zdarne aplikujem uz dlho u seba, su super, ale ja moje problemy nikdy neboli az tak vazne.

@kaczorka dekuji 🌷

@janule1940 dekuji, Jani. 🌹

@svetlanalana já se neumím úplně vcítit do pocitů nékoho druhého a vím, že každý potřebuje něco jiného, ale podle mě by ti pomohl čas jinde než doma. A je asi jedno, jestli v práci nebo na aerobicu nebo kurzu kreslení nebo vím já co. Je mi jasné, že při napjaté finanční situaci asi nemáte na zaplacení kurzů, ale často třeba knihovny nebo podobné instituce pořádají besedy a kurzy zadarmo. Já jsem své problémy jasně pojmenovala, jsem doma od listopadu a od začátku mi chybí práce. Ačkoliv mám dpč a dělám něco z domova (a tím si přivydělám, což je pro mě taky dost důležitý) a chodím občas učit, chybí mi ten opravdový kontakt s medicínou, chybí mi ten pocit, kdy vím, že jede mi pacient na příjem a že je kriticky nemocný a že bude potřebovat všechny hadičky, co umím dát a že s ním strávím pár naprosto adrenalinových hodin a nejistým výsledkem. Chybí mi ten pocit zadostiučinění, když pak nějaká sestra v koutě pronese, že je ráda, že slouží drep, protože ač to bylo děsný, byla to vlastně pohoda a mi ten pocit, když pak za pár hodin koukám na úplně jiného člověka. A taky mi chybí ten pocit finanční nezávisloti, protože moje výplata plně pokryla naše potřeby a ještě zbylo na to, co jsme jenom chtěli. Ne a tohle nejsem schopná najít nikde mezi přebalováním a kojením.
Neměla bys nějakou možnost chodit třeba odpoledne/večer pracovat, když přijde muž z práce? Ten by si užil čas s dítětem, ty bys měla rozptýlení, přineslo by ti i nějaké peníze a myslím, že by to pomohlo i partnerskému vztahu. Protože spokojený člověk vidí i partnerské problémy z jiného pohledu.
A ještě mě napadá jedna věc, v Brně je velká nezisková poradna pro integraci cizinců, nevím, jestli mají přímo svého psychologa, ale určitě by tě uměli někam nasměrovat.

Ani nevieš ako ťa chápem. Žijeme život, kedy sa väčšina rodín prestáva stretávať, ľudia sú odcestovaní v zahraničí kvôli práci, nemajú tam také naozajstné zázemie, väčšinou aj tá budúcnosť je neistá. A ešte, keď je človek introvert, tak je to veľmi ťažké. Vtedy je najdôležitejšia vlastná rodina - muž, deti. Keď dobre funguje rodina, majú sa navzájom radi, podporujú sa, ostatné sa dá postupne zvládať, spoločne meniť atď. A preto podľa mňa sa teraz cítiš tak mizerne práve kvôli tomu, že riešiš krízu vo svojom manželstve, tým pádom je jasné, že manžel asi veľký záujem o tvoje pocity nemá. Potrebuješ akútne niekoho, okrem tvojho dieťatka, pri kom by si cítila, že mu je s tebou dobre, že si osobnosť, aj keď si introvert. Musela by si mať veľké šťastie, aby si stretla spriaznenú dušu, nemyslím milenca, ala kamošku, kým prejde to zlé obdobie u vás doma. Držím palce a dovtedy sa skús skamarátiť sama so sebou. Niekedy je to najlepšie ako zvládnuť osamelosť.

@svetlanalana Ahoj, myslim, ze podobne pocity ma obcas kazda zena na materske, tve pocity chapu a znam z vlastni zkusenosti. Ja sama jsem take introvert, ale potrebuji se setkavat s lidmi.
Rodinna situace neni ruzova. Mi rodice bydli daleko a jsou nemocni, rodina od manzela je sice ze stejneho mesta, ale o malou nemaji zajem a temer se nevidame.
Kdyz jsem chodila do prace, bylo to fajn, popovidala jsem si s kolegynemi, obcas jsme nekam zasly, chodila jsem cvicit, do knihovny, pomahat do utulku...
Od teď doby co jsem s malou doma, tak se zivot hrozne zmenil.
Ale nastesti jsem se pocity osameni nenechala stahnout. Pamatuj, ze uz nikdy nebudeme samy, mame nase prcky, kteri nas potrebuji.
Chci pro svoji dceru, aby jednou mela pocit, ze je soucasti rodiny, ze nekam patri. A kdyz budu smutnit nad svou situaci, tak tim male moc nedam.
Vyraz s malym na hriste, v zime muzes do hernicky, obcas se das s nekym do reci a bude to lepsi.
Treba casem najdes kamaradku a vase pratelstvi vydrzi dlouho.
Kdyz bys chtela pokecat, tak klidne napis ☺

Nečetla jsem celou diskusi, ale první, co mě napadlo, je - zkoušela jsi hledat nějaké krajany, lidi, kteří pocházejí ze stejné země jako Ty? Cizinců v Česku stále přibývá, divila bych se, kdybys tu byla ze své země sama... Logicky by měla být větší pravděpodobnost, že u nich najdeš "spřízněnou" duši, řada žen z takových komunit je určitě v podobné situaci a prožívá podobné stavy a smutky jako Ty.

Skoda, ze jsi daleko, take se casto citim osamela. Rodice uz nemam, mam jen sestru, ktera ted tak trosku blbne a do partnerovo rodiny uplne nezapadam 😁
Ale kdyz budes chtit popovidat, klidne napis.
🍀🍀🍀

své vnitřní dítě můžeš obejmout i sama na to nepotřebuješ ani rodinu, ani přátele 😉

@svetlanalana Zkus se obrátit na socialniklinika.cz.

@martiniquest ahoj, dekuji za Tvuj komentar. Vim z vlastni zkusenosti, ze stavet se a pretrvavat v roli obeti nevede k nicemu dobremu. Ze to nepomuze se dostat ze spatne situace. S poslední době (behem několika měsíců) jsem se učila být silná, říkala jsem si a věřila tomu, že já jsem pánem svého života a pokud budu myslet pozitivně, budu vytvářet lepší podmínky a vidět víc dobrých možnosti. Pomohlo to. Psala jsem si také každy den tři věci nebo situace, které byly pěkné, za které jsem vděčná (četla jsem si o této metodě v jedné knižce) po pár dnech jsem si všimla, že víc se sustředuji na pozitivní, než negativní věci. Jenže pak nastal jeden problém, který se nevyřešil, pak přišla hádka, nepochopění, pak malý onemocněl a vzapěti my s manželem také, pak další nemoc a přišla únava, vztek, do toho finanční problémy a jsem zas tam, kde před tím... Negativní myšlenky také fungují podobně - množí se a člověk pak těžce vidí krásno kolem. Všimla jsem si také, že v období uplnku se často s manželem hádáme. Ted se to zas tak sešlo.
Děkuji za radu ohledně vystoupení z komfortní zony. Je to fajn myšlenka a myslím, že může mít na mně velký vliv. Budu to zkoušet. Může to mi dodat silu a otevřit nové, nepoznané...
Děkuji také za doporučení knížek. Přečtu si je, doufám, že se dají sehnat i na internetu.
Přeji všechno dobré 🌷

@terezz29 Ahoj, děkuji za doporučení. A mají tam nějaký program i během prazdnin? Tady v Rosicích také máme jedno centrum, občas tam s malým chodíme, ale byl často nemocný a ted přes prázdniny to moc nefunguje

@vineta přiznám se, že mi pomohlo toto virtuální vypovídáni se a také komentáře s radami a projevem pochopení vůči mně. Děkuji za to. Dnes jsme si s manželem promluvili a začala jsem zas cítít, že nejsem sama, že jsme spolu a tak situace nevypadá tak špatně. Vždycky jsem to tak měla, že i když byly problémy nebo těžší období, ale my s manžlem jsme se podporovali navzájem a drželi při sobě, dalo se to zvládnout, ale jakmilé to mezi námi se zhoršovalo (já nerozumím jemu, on nechápe mě, uražení se, vzdálení se), tak přišl ten pocit osamělosti, strachu, smutku. Děkuji za radu hledně skupiny cizinců na fb, popřemýšlim o tom. S rodinou dost často skyjpujeme, ale když mám špatnou náladu tak to raději přložim, abych je nestresovala nebo nezarmucovala. Dík za přání, at je brzy líp a přeji také vše nej

@lery92 ahoj, je mi to líto, čím procházíš a jak se změnil Tvůj život. Slyšela jsem, že pokud člověk má nějaké nevyřešené psychologické bloky nebo problémy, tak během těhotenství nebo po narození dítěte se to nejspíš projeví. A ono se to projevilo. Ohledně odpouštění, nevím, jestli jsem to pochopila správně. Vůči rodičům nebo sourozencům necítím nic takového, co bych jím mohla odpoustit, a vůči jiným, ke kterým citím nespravedlnost vůči mé osobě, zatím odpustit neumím, asi tam leze na povrch mé ego a není tam ta schopnost přijmout toho druhého se vším všudy (dat mu vnítřně právo mě pomlouvat, lhát a dělat inkriky), věřím, že pokud bych to uměla, pomohlo by to, zatím ale to neumím.
Obdivuji Tě, jak jsi v sobě otevřela talent na šití, pletení. je to skvělé. Můj syn je skvělý člověk a jsem ráda, že ho mám, chtěla bych se dostat z problémů, které momentálně jsou, abych mu byla lepší mámou a dopřála mu lepší budoucnost. Děkuji Ti za komentář a přeji, at je líp

@diva_ziva ahoj, já nemám právo na veřejné pojištění, jelikož zatém nemám trvalý pobyt, tím pádem můžu mít jen tzv. komerční pojištěním, které je jen pro hospitalizaci a neodkladnou péči. S psychologem jsem kdysi pracovala a mělo to moc dobré výsledky, ted se situace změnila finančně a již to tení možné si platit. Ohledně psychiatra, moc doufám, že k tomu nedojde, bojím se léků, věřím, že to jde dát do pořádku i bez medikaci a že situace není tak špatná. V poslední době se toho hodně sešlo + dusila jsem to všechno v sobě a pak to takto vypuklo. Dnes se cítím již líp