Odstěhovat se od tchánovců? Jak jim to oznámit?

Mě tvoje důvody malicherné nepřipadají.
Jsem zastáncem toho názoru, že "dítě" se má v určitém věku odstřihnout, vyletět z hnízda, zjistit, v čem spočívá život na vlastních nohách.
Samozřejmě, že si zaplatíš všechno i s chlupama, jak se říká, ale na druhou stranu - co si neuděláš, to nemáš, nemusíš se nikomu zpovídat, co děláš a proč atd.

Když chceš oznamovat šetrně, asi čekáš, že to neprojde hladce...
Prostě bych řekla, že zvažujeme stavbu domku, že proti nim nemám ani to nejmenší, ale že si chceme zkusit, jaké to je, žít sami za sebe, postavit se na své nohy, udělat si to tak, jak chceme my.

Nárok na soukromí, vlastní život není malichernost. Není důvod se neodstěhovat. Oni se měnit ve svém věku nebudou(kouření...) vždy budete jen na návštěvě. A až bude mimčo, je pravděpodobné, že budou více zasahovat do výchovy. Prostě jste v jejich a budete v hierarchii na druhém místě. Nenechají vás jako individuální rodinu.

Zásadní je, abyste s manželem bylu za jedno. Oba říkat to stejné. Ne že se manžel bude s mamkou bavit sám a řekne jí: ona chce. To pak opravdu budete ta nejhorší. Jinak oznámení bych už tak neřešila. Každý musí pochopit,že chcete žít sami a ve svém. Nepochopí pouze ti, kteří myslí sobecky.

No právě to sobecké myšlení, to jste napsala dobře. To pak má člověk pocit že je pořád nejhorší , protože nejedená podle jejich představ....

V posledním odstavci píšeš, jak jim oznámit, že nebudeme...že chceme...a to je zásadní, Aby jste chtěli oba. Budeš-li muset ale manžela přemlouvat a on nebude chtít, pak by to mohlo přinést dost problémů. Pokud se oba dohodnete, tak pak bych řekla, my proti vám nemáme ani cú, ale prostě je lepší být samostatný se vším všudy, abyste i Vy i my měli dostatek soukromí a tak nějak hezky. 🙂

Na tomhle nevidím nic malicherného a plně tě chápu. Bydlela jsem s tchýní pár let a stačilo mi to :(. Ze začátku jsme měli společnou kuchyň, záchod a koupelnu, děs :(. Žádné soukromí, chodila si k nám jak chtěla, pomalu zaťukat nedokázala ....
Takže pokud můžete, běžte, už jen ten smrad z kouření by mi vadil ..., a až budete mít malé, nebudete se hádat, že tchýně zase tohle a tamto. A věta s nahatým tchánem mě pobavila 🙂

Ahoj, já vyrůstala celé dětství v rodinném domě i s babičkou a dědou. Byl to dvougenerační dům - oni dole, my nahoře. Samozřejmě jeden vchod, ale pak ještě další vchod přímo do bytu. I tak samozřejmě věděli o každém našem kroku. Měla jsem je moc ráda a vycházeli jsme s nimi skvěle, ale někdy to nebylo jednoduché, protože také měli pocit, že musíme všechno řešit společně a že musí všechno hlídat. Jsem ráda, že jsem je měla tak blízko, ale zároveň bych teď jako dospělá s vlastními rodiči v jednom domě bydlet nechtěla (a to jsou zlatí!). Klidně ať bydlí ve stejné ulici, ale samotné bydlení by měla mít každá rodina vlastní, aby se mohla vyvíjet svým tempem a směrem. Být na tvém místě, tak se odstěhuji co nejdřív, dokud spolu máte bezva vztah. Pak by se mohlo stát, že si ho společným bydlením zkazíte a nepůjde to vzít zpět. To kouření by mi teda vadilo zásadně!!! A hlavně člověk chce být svým pánem a ne se pořád někomu zpovídat. 🙂

@nevimnetusim Pokud je manžel na vážkách, tak nejprve zpracujte jeho🙂
Pak už to jde samo: "rozhodli jsme se, že si postavíme domeček", a na všechny připomínky, které budou mít: "o tom jsme taky přemýšleli, ale pak jsme se rozhodli takhle"🙂. Když u vás uvidí rozhodnost, že to opravdu chcete (OBA chcete!), přestanou prudit a budou se snažit pomoci..

Děkuji holky za vaše názory. S manželem se o tom občas bavíme. Nechci na něj tlačit, ale vím, že kdykoliv toto téma nadhodím, uvažuje o něm. Mám z našich debat spíš pocit, že se bojí to rodičům oznámit než že by se nechtěl odstěhovat...
Po Novém roce se budeme stejně muset rozhodnout - známí budou prodávat pozemek, tak aby nám ho někdo nevyfoukl. Za tu cenu v tak krásné lokalitě nikdo jiný žádnou parcelu nenabízí.