Nevím, jak dál se (ne)životem...

Ahoj, 

je mi 24 let a mám 3 letého syna ve střídavé péči (střídáme se po týdnu), příští týden mám s ex finální rozvod. 
Mám o 14 let staršího přítele, který žije v Německu, nikdy v životě jsem nebyla tak zamilovaná. Poskytuje mi ochranu a u něj se cítím v bezpeřčí. Cítím, že všechno je možné a že můžu všechno porazit. Včera jsme se nejspíš rozešli (já s ním) na dobro. 

Ale asi bych měla začít od začátku. Je to na dlouhé povídání, a tak se budu snažit to ze stručnit. 
všechno začalo střední školou. Jezdila jsem na týden na školu do 70 km vzdáleného města a bydlela u babičky, na víkendy jsem jezdila domů. Mamka to prý myslela dobře, abych se také dostala někam z vesnice a já se ze zařátku také těšila na nový začátek svého života. 

Za krátko mě to přešlo, dostavil se pocit izolace a samoty. Našla jsem si prvního opravdového kluka a chtěla s ním mít první sex. Zvedl se mi žaludek a díky bohu se nic nestalo, ale od té doby jsem začala mít šílené sny nebo mám spíše říci vzpomínky z dětství.

Pamatuji si barvu šátku, byli jsme s tátou doma sami, zavázal mi oči a nutil mě (mohlo by mít tak 6-8) abych mu udělala orál.... pamatuji si, jak jsem řekla babičce, že mě táta nutil cucat jeho .... on řekl, že to byl jen banán a dál se to v naší rodině nehrotilo. Alespoň si to nepamatuji. 

Dále si pamatuji mého strejdu (tátova bráchu), který mne osahával, když jsem se ráno probouzela.

Nemohla jsem se na žádného kluka ani podívat a jen z pomyšlení na sex se mi zvedal žaludek. Na konci druhého ročníku se začali rozvádět naši rodiče... rok a půl se dávali dohromady a rozcházeli (táta si našel milenku). V noci nás budlil, a říkali nám svoji pravdu. Neustálé hádky. Nikdy jsem nevěděla, do jaké nálady o víkendu přijedu. Nutili si nás vybrat strany. Bylo to hrozné. Vyvrcholilo to tím, že se moje mamka pokusila o sebevraždu. Mám to v živé paměti,jak ejsem jí držeala zakrvácenou ruku, aby nevykrvácela než přijede záchranka. Druhý den mě poslali do školy, jakoby se nic nestalo. 

Po rozvodu rodičů si mamka našla nového přítele a žijí nedaleko mě. Mamky jsem se ptala na mé vzpomínky z dětství a ona mi řekla úplně jinou příhodu s mým tátou (tu si ani nepamatuji), řekla mi, že jsme někde byli a bylo málo místa, tak jsem spala s tátou v posteli a on byl prý ráno vždycky vzrušený a spletl si mě s mamkou... co se stalo doteď nevím. Ale plakala (opilá) a omlouvala se mi, že to nikdy neměla dopustit, že jí je to strašně líto. Také si pamatuji,že když mi bylo 15 - 16 tak, když jsme byli s tátou sami doma, tak když se napil, tak mne osahával. 

Jenže teď po letech mamka obrátila kartu a říká (střízlivá), že je to jen v mé hlavě. Mluvila jsem s ní o tom, že nejspíš potřebuji nějakou terapii. 

Otěhotněla jsem s mým přítelem (nynějším ex), ale o miminko jsem přišla v pátém měsíci, kdy jsem měla normální porod a byla tam sama. Můj přítel si byl nechávat vytrhat obočí a mamka, která bydlí 10 minut od nemocnice to nějak nestíhala. Po dvou dnech, co mě pustili z nemocnice šel můj přítel chlastat s kamarády a užívat si života, zatímco já chtěla umřít. Měla jsem strašné stavy. Nechtěla jsem žít. Pořád jsme se hádali. Ještě teď to bolí. 
Po půl roce jsem chtěla změnu, udělat nějakou tečku za mým starým životem, zapomenou a začít žít svůj život. A tak jsem se vdala (pitomost já vím, ale tehdy jsem to potřebovala). 

Poslední rok na střední škole se mi rozpadl imunitní systém... měla jsem neustále angíny a horečky, dokoce i černý kašel. Myslím, že to bylo hodně spjaté i s psychikou. Takže jsem školu ještě nedodělala, protože jsem neměla dostatek známek a ve škole jsem v jeden den dělala zkoušku ze všech předmětů z učiva za půl roku. Dala jsem jich 10 z 13. 

Měla jsem děsné noční můry a docela jsem pila než jsem otěhotněla s mým nynějším (naštěstí zdravým synem). 

Porod byl rychlý, ale já na konci málem vykrvácela a dávali mě dohromady ještě dvě a půl hodiny po tom, co byl malý na světě. Byl to hrozný zážitek, ale ne tak hrozný, jako ten o týden později. Doktoři ve mně zapomněli kus placenty a já málem vykrvácela doma v posteli (ještě že mám lehké spaní). Do nemocnice jsme přijeli za minutu dvanáct a já cítila, že je to moje poslední hodina. Vůbec mě nemohli napíchnout žílu, protože už jsem neměla skoro žádnou krev. Omdlévala jsem i v leže, dostávala záchvaty. Po probuzení jsem měla díry a modřiny v nohách, rukou, dokonce i v krku. 

Když byl malému rok a půl chtěla jsem rozvod. Nebyla jsem šťastná, tak nějak jsem cítila, že takhle nechci strávit zbytek života. Byli jsme jako kamarádi. Hrozně tam hrál fakt, že jsem v něm ztratila důvěru po pár kopancích, které udělal a opravdu jsem mu asi nikdy nezapomněla, že mě nechal v nemocnici samotou po tom prvním potratu. Brala jsem to jako zradu. Také tam hráli roli počítařové a mobilní hry, na kterých byl asi závislý. Necítila jsem, že jsme s malým u něj na prvním místě. A tak jsem se s maličkým odstěhovala. 

Za pár měsíců jsem si našla přítele. Bláznivě se zamilovala a vlastně poznala, co to vlastně znamená milovat. Poprvé v životě jsem si přišla v bezpečí. Poprvé v životě jsem někomu skutečně důvěřovala a mohla se mu otevřít. Bohužel žije 700 km daleko a je o 14 let starší. Dosáhl vrcholu své kariéry, koupil si veliký byt, za dva roky zdědí obrovský dům ve kterém chtěl založit rodinu, protože jej stavěl se svým otcem. 

Vyptával se mě na mou rodinu a dětství a já si tak nějak uvědomila, že si na moc věcí nevzpomínám. Ale pak přišla smršť vzpomínek. Vzpomínala jsem, jak nás táta někdy bil za blbosti. Vzpomínám si, jak jsme naproti sobě museli stát s mým bráchou a museli se fackovat navzájem za špatné známky. Pamatuji si, jak jsem jednou řekla, že uteču z domova (jako každý pubertťák) tak to mamka řekla tátovi a ten mě střískal tak, že jsem lítala o stěny, škrtil mě a zbil tak, že jsem měla nateklé a modré ucho. Táta toho asi za hodinu litoval - ale mamka mi bez lítosti a mrknutí řekla, že jsem dostala, to co si zasloužím. Myslím, že celkově žárlila na můj vztah s tátou (ironie). Nikdy nedávala moc pocity najevo. Moc nemazlila a na povídání taky moc nebyla. Spíš nás vyháněla, ať si jdeme po svých. 

Přítel měl ze začátku v plánu, že se přestěhuje blíž k nám, protože jsem mu řekla, že se stěhovat nemůžu kvůli malému a jeho tátovi. Na počáteční zamilovanosti to pro něj problém nebyl. Teď je a já se mu nedivím. Také jsem si to tam zamilovala, a jediné, co mi brání v odchodu je ta střídavá péče. 

jsem z toho nešťastná. Nejsem člověk zralý na vztah na dálku. Když jsem sama, tak propadám panice, brečím a občas chci skončit se životem. Můj ex má novou těhotnou partnerku, je v posledním měsíci těhotenství. Můj syn jí má docela rád a vlastně tvoří úplnou rodinu. 
Někdy ani nechce domů ke mně a to bolí. Nevím, jeslti ještě někdy budu mít děti. 
Před pár dny jsem potratila na začátku těhotenství (ani jsem nevěděla, že jsem těhotná). 

Začala jsem mít problémy s dýcháním, když brečím. Nemůžu se nadechnout. Někdy se už nadechnout ani nechci. Mám migrény, problémy se spaním. Nekdy nemám celé dny hlad. 
Včera mě přepadl můj závchvat, protože jsem potratila a jsem na tom sama. Můj přítel je na služební cestě v Dánsku. 

Rozešla jsem se s ním, protože si zaslouží někoho lepšího. Já jsem zničená, ubrečená. Ztrácím naději ve všechno. 
V úterý umřela moje teta , která před 6 lety zmizela a nikdo o ní nic nevěděl, takže nemůžu ani nikomu říct, protože všichni brečí a lítají kolem pohřbu. 

Navíc mám s ex dluh, který je ze zákona zpoloviny můj. Byli jsme mladí a pitomý.Pomáhám mu to splácet. A on je za to vděčný. 

Chtěla jsem malého do své péče, abych se mohla přestěhovat do Německa, nechci trhat malého od jeho otce. Ex mám stále ráda. Ale nevím, jak dlouho to tady vydržím aniž bych se zbláznila a opravdu neudělala nějakou kravinu. Je mi vážně mizerně. 

Také jsem si na vlastní kůži vyzkoušela jaké to je být jeden týden v jedné domácnosti a druhý v jiné. Dělám to tak už půl roku. A nikde se necítím doma. Pořád mám sbalený batoh a jsem na cestě. Říkám si, jak se asi bude cítit on po pár letech. Má pokojíček u mě v bytě, u svého otce a také jeho matky, která ho má často, protože ex na něj nemá tolik času - chodí do práce. Vím, že domluvou na to ex nikdy nepistoupí a já opravdu nevím, jestli mám nějakou šanci u soudu. 

Přistoupila jsem na tu střídavou péči, protože jsem byla vystrašená z toho dluhu. Můžu mu to pomoct splácet, ale ne do 3 let, jak je to v zákoně. Nevím, co dělat. 
Jsem krůček od toho, abych něco neprovedla sobě. :( 
Nemůžu zastavit slzy, nemám žádnou chuť do života. 

PS: Omlouvám se, že je to tak zmatečné, ale je to jako můj život.