Nevěra a nečekané těhotenství. Kdo je otec a co dál?
Jsem zoufalá...ano, vím, že si za to mohu sama...vím, že se taková věc nedělá a že mě většina z vás odsoudí a napíše, že si to zasloužím...vše si uvědomuji, ale i přesto věřím a doufám, že se tu najde i pár duší, které mi řeknou svůj názor, poradí nebo třeba se tu najde někdo, kdo si prošel (nebo někdo v jeho okolí) něčím podobným a zná následky svých rozhodnutí....a teď k mému problému....
Je to necelé dva roky, co jsem se vdala...v té době jsem se ale sblížila se svým kolegou (pouze přátelsky)...hodně jsme se vzájemně svěřovali, přátelili a postupem času zjišťovali, že si skvěle rozumíme a začalo se mezi námi tvořit takové zvláštní pouto...v tu dobu jsem však byla v rozjetém vlaku a přípravy na mou svatbu s manželem vrcholily...už tou dobou jsem měla kolegy plnou hlavu a něco uvnitř mi říkalo, že bych s ním chtěla být, že mi vyhovuje, jaký je a jak vede svůj život, že máme podobné životní cíle a sny...ale asi ta obava z reakcí rodin a okolí, které se těšilo na svatbu jsem nedokázala říct, že to odsuneme, abych si aspoň srovnala myšlenky a sama sebe jsem se snažila přesvědčit, že to, co cítím, je jen poblouznění a hormony a ať neblbnu...takže jsem se vdala...jenže na kolegu jsem nepřestala myslet a stále jsme byli v kontaktu...po svatbě jsme se s manželem začali snažit o miminko...já byla stále nerozhodná, zda ho vůbec chci, zda se na to s manželem cítím, když jsem zamilovaná do jiného...ale zase ta vidina úplné rodiny a toho, že bych chtěla žít v rodině plné lásky tak, jak to má být, mě držela u manžela...takhle jsem se v tom plácala skoro rok....a pak se to stalo...s kolegou došlo k intimní chvilce a já pak zjistila, že jsem těhotná...jenže to bylo v období, kdy jsem měla intimní chvíli i s manželem a nebyla si jistá, čí to miminko je... 😖 zapeklitá situace...manžel měl radost, že se nám to konečně povedlo, že čekáme miminko a kolega byl víceméně smutný, protože věděl, že mě tím ztrácí a že už se nebudeme potom moc vídat jako dřív, protože mě miluje atd...že už budu mít jiné starosti apod...vůbec netušil, že by to dítko mohlo být třeba i jeho a já opět ze strachu z reakcí manžela a rodin nepřiznala ani nevěru, ani své pochybnosti o otci miminka...takže manžel netuší, že jsem mu byla nevěrná a milenec (kolega) zase netuší, že je bych mohla to malinké mít s ním….celé těhotenství jsem to však měla v hlavě...s kolegou jsem stále držela kontakt a celé moje těhotenství prožívala i s ním...ptal se, jak se cítím, hladil bříško, když jsme byli spolu, zajímal se, pečoval o mně, jako bychom byli pár…manžel tím, že mě měl jakoby jistou, tak tam jsem té pozornosti a zájmu cítila méně…takže citově mě v tu dobu naplňoval kolega…celkově měl celou dobu jiný přístup, lichotil mi, pomáhal, zajímal se…já vím, každej začátek je krásnej…ale tohle trvalo déle jak rok…já celou dobu v hlavě myšlenky na to, čí je to maličké, co mám dělat (přiznat své pochybnosti oběma, nebo mlčet a mít celoživotní tajemství)…no mlčela jsem dál…čím víc se blížil porod, tím víc jsem byla nesvá, co s tou situací dělat…měla jsem pocit, že manžela ani nechci u porodu, že by to bylo nefér, kdyby se někdy provalilo, že třeba malé není jeho a nechat ho podstoupit porod, což je i pro chlapa dost náročný a silný…tak jsem mlčela dál a dál…manžel mě tak nějak přestal přitahovat, lákat, zajímat…hodně jsme se hádali kvůli blbostem a já tím víc tíhla ke kolegovi, s kterým jsem mohla v klidu a pohodě řešit cokoliv…i blížící se porod se mnou víc prožíval kolega…ptal se na každé moje vyšetření, žádal si fotečky, aby si je mohl uložit do PC…prostě měl obrovský zájem o mně i malinké…pak se narodila holčička…dokonce i kolega byl za mnou v porodnici, ptal se, jestli něco nepotřebuji atd…opět mi to přišlo, že má víc zájmu jak manžel…a teď se v tom pěkně plácám…doma je to celkem na prd, nějak mám v sobě blok a nedokážu se s manželem ani milovat, nic mi to najednou neříká…v hlavě mám akorát myšlenky na kolegu, na to, jak je aktivní, jak s malinkou podnikáme výlet, učíme jí na lyžích, bruslích, kole…prostě se o tom s kolegou hodně bavíme a přijde mi, že i malinké rozumí víc…byl s ní chviličku a dokázal vypozorovat, co se malé líbí a co ne…to manžel ani pořádně neví…malá když pláče, tak jediná jeho odpověď je „asi má hlad“…není tak vnímavý jako kolega a mě to prostě k tomu kolegovi táhne mnohem víc a víc…s kolegou máme stejné zájmy, názory na život, víc si rozumíme, dokážeme spolu o všem mluvit, i sex je úžasnej…s manželem je problém i v komunikaci (není moc komunikativní a nerad řeší nebo rozebírá různé věci, radši si vše řeší sám v sobě, není tak aktivní, nápaditý, není vnímavý a sex je poslední dobou samá rychlovka, kdy se nestihnu ani uspokojit a nic mi to neříká… Jinak je manžel skvělej…spolehlivej, hodnej, nechci, aby to zase vyznělo, že je na něm jen to ošklivý…to vůbec…je to fajnovej a ochotnej chlap….kolega po mně i malinké touží, chtěl by s námi žít a starat se o nás…miluje mě a malinkou také, jako by byla opravdu jeho…
a teď , jak to řešit??
1) Nechat to tak, jak to je…neříct manželovi o nevěře a kolegovi neříct o pochybách, že je tu možnost, že je otec…? A mít prostě celoživotní tajemství…
2) Přiznat pravdu…manželovi říct o všem, o nevěře i o pochybách, že možná není otcem již 3 týdenní dcerky a kolegovi přiznat, že je možná mimčo jeho a nést si následky jejich rozhodnutí
3) Vyčkat a pokud by se manželství nepodařilo zachránit, odejít za kolegou, ale nechat si jako tajemství pochyby o otcovství (tady mi ale přijde šílené, že kdyby byla malá opravdu kolegy a my jednou byli spolu, aby malá měla jinou rodinu než kolegy)
4) Nebo nějaké další návrhy? ☹
Jsem z toho opravdu špatná…hlavu plnou kolegy, doma to díky tomu nefunguje, protože nejsem v sobě schopna vše zlomit a zapomenout…je mi hrozně a nevím, jak se zachovat dál… ☹
Ahoj,
jsi v zapeklité a nezáviděníhodné situaci... 😖
Myslím, že možnost č.1 je dlouhodobě nereálná, když to v tobě takhle všechno bublá... Kdyby to byl s kolegou "jen" jednorázový úlet a nic bys k němu necítila, tak možná, ale takhle asi ne...
Možnost č.3 - manželství nezachráníš, pokud sama nebudeš opravdu chtít... a to asi tak úplně nechceš... A když už bys odešla, myslím, že by bylo fér říct kolegovi o svých pochybách o otcovství - navíc, pokud má malou rád i takhle s vědomím, že je manželovo, nemáš se čeho bát...
Takže mě z toho vychází ta možnost č.2 - i když to chce opravdu hodně odvahy...
Držím pěsti, ať už se rozhodneš jakkoliv...
tak v prvom rade - bod tri by som vylucila, pretoze ak to neskoncis s kolegom, nemas sancu manzelstvo zachranit
ako zodpovedna dospela zena by som ti radila bod jedna s tym, ze sa konecne zachovas zodpovedne a prestanes sa s kolegom stykat, kontaktovat ho, utnes mailovu komunikaciu, skratka vsetko...mas doma male dieta a manzela, je to voci nim dvom hrozne nefer....
snazila by som sa nejako zistit, koho je dcerka - nie je to az take nemozne.....kedy bol sex s kolegom? kedy si mala poslednu MS? aku mate krvnu skupinu ty, manzel, kolega, dcerka? ak sa ani podla toho nebude dat urcit otec, tak by som naskrabala prachy a dala si urobit geneticke testy...nevydrzala by som tu neistotu....
ako dlho ste sa s manzelom poznali pred svadbou? milovali ste sa? planovali ste spolocnu buducnost? ak ano, preco to chces zahodit kvoli chlapovi, ktoreho podla mna dobre nepoznas, nikdy si si nim nezila, (ukradnute romanticke chvilky je nieco ine ako obycajny stereotypny zivot), ktory ti hovori to, co chces pocut, pletie hlavu zadanej, vydatej zeny a neskor nastavajucej matky? to nehovori nic pekne o jeho charaktere....
uvedomujes si, ako strasne ublizujes svojmu manzelovi?
alebo je to presne naopak a tebe sa ozaj stal pribeh ako z cervenej kniznice? uzasny osudovy muz, ktory jednym stykom splodi dieta, ani o tom nevie...ak to tak je, tak nie je nic lahsie - bod 2, z ktoreho sice ostane jedno zlomene srdce, ale to si snad najde niekoho, kto on bude stat a vazit si ho a bude mu verny....
Zachovej se konečně po tak dlouhé době k manželovi fér, vše přiznej a dej mu šanci si najít někoho kdo ho nebude podvádět 😉
Já bych si udělala testy a pak byla s tím, čí je dítě.. Opustit manžela mi přijde dost nefér. ono totiž když jste zamilovaná do jiného tak jaksi manžela vidíte v horším světle než jaký je.. také když by dítě bylo manžela, zůstala bych s ním, ale pak to chce teda milence už nikdy nevidět, časem na něj přestanete myslet a zjistíte, že manžel je super chlap..(to radí dr. Klimeš, vyzkoušeno, že to funguje)
@connys Já ti k tomu napíšu jenom jediné - pokud se s někým ,,pouze'' stýkáš ve stylu randění atd. je to vždy jiné, než s někým žít v jedné domácnosti.
V té první situaci jste si s tím druhým vzácnější, neznáte ještě všechny svoje chyby a všechno má punc něčeho nového, lákavého bez těch otravných denodenních detailů. Člověk si toho druhého idealizuje v představách ve chvílích, kdy s ním není 🙂.
Tím chci říct zhruba toto - teď máš manžela, který se o tebe a tvou dceru stará, žádný konkrétní problém z jeho strany není.
Těžko říct co bys měla dělat, žít ve lži asi není nic moc, ale dej si pozor, abys to co máš teď neztratila a neocitla se v situaci, kdy nebudeš mít nic 😉 .
Přeji hodně štěstí.
Ani nebudu číst ostatní příspěvky, poslední dobou jsem fakt unavená z toho, jak lidi umí být chytrý, když se jedná o druhého...holka zlatá, já Ti žádnou radu nedám a ani si nemyslím, že někdo z nás na to má právo. Ani na souzení či dokonce odsouzení. Je mi z té Tvojí situace ouzko a to Tě ani neznám a rozhodně Ti teda není co závidět ☹ Samy dobře víme, jak jsme my ženy v citech a náladách nevyzpytatelné a ani si neumím představit, jak moc z toho všeho musíš být unavená! Jak píšu, radu nemám. Ale to, že Ti držím pěsti, Ti napsat prostě chci! Drž se!
ahoj, no nejsi v dobré situaci, a ještě v 6N, což je asi i bez takovýhle problémů dost náročné.. já osobně bych asi nejdřív zkusila zjistit čí malá vlastnĚ je.. nevím, jestli se dají někde objednat nějaké testy DNA atd.. ale je pravda, že čím později, tím hůř pro ni.. pro všechny.. nezůstávala byhc v manželství kvůli rodině a ostatním, co na to řeknou.. Ale sama píšeš, že manžel je hodný chlap.. zkusila bych mu dát šanci alespoň tím, že s eopravdu nějakou dobu neuvidíš s tím milencem, ikdyž na druhou stranu čím míň toho kolegu uvidíš, tím víc na něj budeš myslet.. ☹ ale je rozdíl v tom, když jsi s někým rok a nebo nevím ja dlouho s manželem, žijete spolu nebo s ejen scházíte.. je to podle mě velký risk, odejít od nékoho kdo Tě miluje i s dcerou, a pak po půl roce po roce zjistit, že to byla chyba a nemít se už kam vrátit a tím pádem přijít o manžela i zázemí.. ale to jen můj pocit, je to určitě moc náročná situace... ☹
Já budu stručná. Je třeba v prvé řadě udělat testy otcovství, bez toho se nikam nehneš. Myslím, že i ty sama to "potřebuješ" vědět a dost to potom ovlivní Tvé rozhodování 😉
Souhlasím s marketa2013, každopádně moc držim palce
@connys - myslím, že by jsi nejdřív měla zjistit, kdo je biologickým otcem dcery. Pak pro pro tebe bude možná rozhodování snadnější, nebudeš muset přemýšlet coby kdyby. Budeš alespoň vědět, na čem jsi, kdo je otec a pak můžeš řešit to ostatní. Myslím, že i tobě se částečně uleví, až budeš vědět, kdo je její otec, nebudeš se v tom tak plácat...
za sebe můžu říct, že řídit se rozumem je cesta do pekel, i když dobře míněná. nikdy to nevydrží, jedině za cenu, že obětuješ svoje vlastní štěstí a tím i štěstí svých nejbližších. nebudeš v pohodě a potom ani oni s tebou. řídila bych se srdcem, protože nakonec to k tomu stejně dospěje, jen ta situace bude mnohem komplikovanější a bude to mnohem víc bolet. příjemné to nebude tak ani tak, ale už to tajíš dost dlouho. čím dřív to půjde ven, tím líp, protože o to dřív se to srovná. test otcovství by byl k čemu? ofiko je otcem stejně manžel a více se o malou stará milenec... nakonec je tedy úplně jedno, čí krev ji koluje v žilách. v tomhle případě je to jen pro tvé info. pokud je otcem manžel, uleví se ti, že nebudeš muset přiznat nevěru, ale ty už jsi de facto byla rozhodnutá ještě před svatbou. konec manželství je jen otázkou času. leda by tě milenec ranil, ale to asi zatím nehrozí... milenec je svobodný?
Řiď se srdcem.Jen tak budeš šťastná!!
Věř,že vím o čem mluvím!! ;o)
Děkuji za názory všem. Ono kolegu znám 4 roky, z toho 2 roky jsme si hodně blízcí a víc jsme se poznali...ano, máte pravdu v tom, že nevím, jaké by to bylo, kdybychom spolu denodenně žili v jedné domácnosti...vím, že je to praktický, nápaditý a aktivní muž, co mi jen nemotá hlavu sladkýma řečičkama, ale že je takový...oproti manželovi si s ním rozumím i po intimní stránce...manžel je tady dost uzavřený a trochu mě zachvátil i stereotyp a ztráta jeho přitažlivosti ☹ Kolega by chtěl malou učit na lyžích, bruslích, jezdit na výlety a poznávat nové věci...manžel je zase spíš domácí typ, co maximálně vyrazit na výlet...ale nevím, jak by jí vedl třeba ke sportu atd... ☹ bohužel jsem tak nějak tohle neodhadla už před svatbou... ☹ Manžel je fajn chlap, co mi doma pomůže, mohu se na něj spolehnout a má nás rád...ale přestávám cítit takový ten náboj a chuť do společných aktivit... ☹ Bohužel je u nás problém i s komunikací...nechce mě prý zatěžovat různými problémy, tak mi zatajil půjčku, nebo teď hledá nemovitost, kam bychom se mohli nastěhovat a řeší to s mým tátou místo se mnou...a to mě taky přijde takové nefér...tak jsem z toho všeho taková nesvá...ví, že ho má rodina miluje, teď mě má vlastně po svatbě a s děckem "jistou" a přijde mi, že tak nějak se změnil malinko i přístup ke mně...už se o mně tolik nebojí, nesnaží se, vše je větší samozřejmost a já prostě unikla z reality za kolegovými lichotkami a empatií, kterou mě neuvěřitelně udivuje, protože vycítí i na dálku, když mi není fajn a dokáže se mnou vše rozebrat...to z domova neznám a jak víte, my ženský prostě občas tohle "pohlazení" a "pochopení" potřebujeme ... ☹ tak asi zkusím ty testy DNA a pak se budu muset nějak rozhodnout...je to těžké, v hlavě to mám pořád a pořád...myslela jsem si, že to zvládnu udržet v tajemství a jednou se s tím sama v sobě vyrovnám...ale je to čím dál tím těžší ☹
@laska.nezna.hranic ano, milenec je svobodný...máš pravdu...ono to srdce pořád hlodá a hlodá a ať se snažím nějak rozumově zvážit situaci, zatím to moc nejde ☹
Podle mě bys měla zjistit, kdo je otec - pokud by jím nebyl manžel, měla bys mu všechno říct a nepodvádět ho zbytek života (nebo dokud se to neprovalí). Pokud jím manžel je, vzala bych si chvíli na rozmyšlenou, nebo bych i vyhledala odbornou pomoc, a pak se rozhodla, jestli s manželem zůstanu (a s milencem to definitivně ukončím!) nebo jestli manžela opustím a zkusím štěstí s milencem. Nevím, jaký vztah máte s manželem, ale možná víc fandím manželství než mileneckému vztahu - jestli máte s manželem problémy, není moc fér je (ne)řešit milencem.
A ještě si neodpustím, nezlob se, poznámku: možná jsem to nepostřehla, ale jak je možné, že milence ani nenapadlo, že by dítě mohlo být jeho? To je tak zaslepený láskou, že už se ani nedopočítá? Přijde mi to trochu zvláštní.
@snehurka25 No, možná milenec tuší....jen mi dává prostor se rozhodnout...a nebo netuší, ví, že jsme se s manželem snažili o miminko, tak asi věří, že vím sama, čí to dítko je a já mu zatím žádnou naději ani pochybnost nedala...a věř, že moc chlapů se dopočítat neumí...kolikrát se nedopočítáme ani my holky 🙂 ono je to s tou ovulací někdy dost zapeklité a milenec hlavně nemůže tušit, kdy jsem spala s manželem, takže mu nezbývá než věřit mně...
@connys jak píše snehurka, možná by nebylo špatné obrátit se sama na nějakou poradnu, kde jsou fakt psychologové, nevím, odkud jsi, jestli je to u vás ve městě možné.. můžou Ti pomoct na to kouknout třeba z jiného pohledu.. taky jak píšeš, je vidět, že komunikace s manželem vázne, vztah se zmĚnil, ale to se dá řešit taky změnou komunikace, vyříkáním si toho (nemyslím teď toho milence a nejistotu ohlednĚ otcovství), zkusit prostě ten vztah dát do kupy.. ono si to zkus představit, kdybys toho kolegu neměla.. byl by váš vztah s manželem ok? nebo by nebyl, ale snažila by ses ho zachránit, atd... hlavně nic neuspěchej..
nezavidim tuhle situaci ..
Ja bych si asi nechala udelat testy otcovstvi a vyresit hlavni neznamou. A pak se konecne rozhnodnout - manzel (coz znamena, ukonceni vztahu s milencem nadobro !!!!!!! nejlepe i zmena zamestnani) nebo jit s pravdou ven a pravdepodobne to bude rozvod a novy vztah.
Jen bys do toho mela prastit co nejdriv, neni to fer ani k jednomu.
K manzelovi - zkus se na vztah podivat trochu s odstupem. Mozna mu ted krivdis (diky srovnavani s kolegou)
Ke kolegovi - bud pripravena, ze kdyz se rozhodnes pro nej, muze to byt nejvetsi vyhra v tvem zivote, ale i nejvetsi prohra. Nikdy nemuzes dopredu vedet, jak se bude chovat ve skutecnosti az spolu budete zit a pak mozna budes litovat, ze jsi od manzela odesla. To, ze ted rika jak by chtel malou ucit lyzovat atd ... jak muzes vedet, ze to vazne bude delat, az dojde na lamani chleba ? Treba jen rika, co chces slyset
Z vlastni zkusenost - muj manzel (a taky kolega 🙂) mi nadbihal, jeste kdyz jsem byla se svym expartnerem. Nastesti pro nej (manzela) se trefil do okamziku, kdy nam to s ex vazne neklapalo (nastehovala jsem se za nim, myslela jsem, jak ho znam ale byla to katastrofa, po mesici jsem chtela utyct). Ale nejdriv jsem se s ex rozesla a zkusila to s kolegou. Nejlepsi rozhodnuti myho zivota, ziskala jsem nejbajecnejsiho chlapa pod sluncem.
@connys To je situace.:/ Nechci tě soudit, jen by mě zajímalo, proč, proboha proč ses na to radši "nevykašlala" už před svatbou? Kvůli rodině? Rodina s vámi žije? Copak by se člověk neměl rozhodovat sám za sebe?:/ Já vím, člověk si myslí: hormony. Ale pokud to trvalo takovou dobu, pokud jsi to tak opravdu cítila, mělas s tím jít ven. A to bych ti poradila i teď. Máš manžela ráda, ale asi už ho nemiluješ. Co může být pro vztah horší? Proč ho obelhávat (třeba to sám necítí...)? Někteří lidé jsou prostě takoví, myslím jako tvůj manžel: rádi jsou doma, nejsou akční...ale i oni mají právo na lásku a štěstí. Ty samozřejmě taky, proto moje rada zní: ukončit tenhle trojúhelník. Není to vůči tvému muži fér, i když s ním už třeba být nechceš, tohle si opravdu nikdo nezaslouží...
Jinak, než se do mě zase někdo pustí, nejsem světice a nemoralizuju. Amen.🙂
@kay jj, já se právě snažím hodně přemýšlet...nic neuspěchat...neudělat další chybu a zbytečně neublížit...proto jsem zkusila i vás tady...a tu odbornou radu asi taky využiju...myslím, že mi to hodně komplikuje to, že mám srdce jinde..že nebýt milence, budu s manželem zkoušet nějak vše srovnat...i když s tou komunikací a tak jsme měli problém od začátku..prostě není takový ten typ, co si se mnou sedne večer u skleničky a popovídáme o všem, co máme na srdci...on mi na vše řekne "já jsem v pohodě. Nevidím problém. Vše mi vyhovuje" atd...jen proto, aby mi třeba neublížil nějakou kritikou nebo tak...apod...a to je taky blbý, no...
@buldrik s tím, že křivdím manželovi je jistě pravda...protože teď v hlavě prostě srovnávám...což bych neměla, ale nemůžu si pomoct...a to, že je kolega takový, že by malou učil lyžovat atd...tím jsem si jistá, protože máme nějaké společné známé a k dětem má takový hezký přístup a i ke svému synovci se tak chová, že pro něj vymýšlí aktivity a věnuje se mu rád...takže tady zase vím, že nejde jen o plané řeči...
@marukm no, to si dnes říkám taky...že jsem to měla skončit hned, jak jsem měla ty pochybnosti před svatbou...nebo ne pochybnosti,ale nejistotu, zda to tak chci... ☹ jenže jsem si říkala, že jsem určitě jen poblázněná a že se mi kolega zdá úžasnej atd...a lítaj mi hormony atd...dnes vím, že jsem mohla svatbu třeba jen posunout a vše si v sobě srovnat... ☹ nechala jsem se ovlivnit tím, že přípravy už byly v plném proudu a neměla jsem na to, abych to zastavila...nevím sama proč...asi jsem si ničím nebyla jistá a zároveň nedokázala říct "STOP" ☹
Nečetla jsem příspěvky výše, ale za sebe bych prvně zkusila najít možnost, jestli jdou nějak udělat testy otcovství tak, aby se o tom ti dva nedozvěděli, prostě tajně, ale tak, aby Ty věděla, kdo je vlastně otcem. Kdybys zjistila, že je to manžel, možná bys na něj změnila názor, pohled, zase by Tě začal přitahovat a Ty bys i byla ochotná daleko víc zapracovat na zlepšení manželství a Vašeho vztahu. Pokud by malá byla kolegy, zase by Ti to možná urychlilo rozhodování - z manželství odejít a malou vychovávat s jejím biologickým tatínkem, který by ji podle všeho rád přijal. Ale nevím, jestli to takhle tajně jde udělat, to mě jen tak napadlo, jak bych to asi řešila já. Asi... Protože kdo si podobnou situací neprojde a neprožije jí, nemůže soudit...
@connys Chápu. Jako taky by se mi asi nechtělo to všechno stopnout a muset to vysvětlovat a všechno okolo toho. Ale jak říkám, je nejvyšší čas to skončit. A podle toho, co a jak píšeš, si myslím, že bys to s manželem měla ukončit a zkusit to s kolegou. Protože to je to, co očividně chceš. A nikdo nemá právo ti to zazlívat nebo vyčítat. Být s někým, s kým nechceš, nemá smysl. Život máme jenom jeden, měníme se, i naše city se mění. Jen je mi prostě líto manžela. On si asi myslí, že je všechno víceméně v pořádku. S tím souvisí i to, že bych chtěla vědět, kdo je otec. Kdyby byla dcera kolegy, myslím, že by se snad ještě dalo s tím pracovat (existuje snad nějaká lhůta, do kdy je možné popřít otcovství), protože teď je otcem oficiálně tvůj manžel. Ani v tomhle by podle mě nebylo fér mu lhát...
@buldrik Já vím. Ale manželství je prostě závazek, do kterého by se podle mě nemělo vstupovat, pokud si nejsem jistá. Jsem v tomhle staromódní. Nikdy bych si manžela nevzala, pokud bych si v tu chvíli! (nemusí to samozřejmě trvat věčně) nebyl jistá, že to tak chci. Rozhodně je to lepší, než se pak rozvádět a řešit ještě další s tím spjaté komplikace...
@frufrunka to si taky říkám...jestli to vše není jen tím, že jsem teď ovlivněná tím, že jsem zamilovaná do kolegy...že mám v hlavě i tu možnost, že malá je jeho..že kdybych věděla, že je malá manžela, asi bych k tomu zaujmula jiný postoj...protože zatím mám víc nakloněno k tomu, že je kolegy..podle svých propočtů ovulace...ale tam bylo rozmezí s sexu s oběma tak minimální, že těžko říct...no vážně víc jsem si ten život zkomplikovat nemohla...dobře mi tak ..☹ zachovala jsem se špatně a jsem si toho vědoma...teď jen, jak z toho ven...
@marukm mně je právě manžela taky líto...ani si neumím představit, jak hrozný musí být to oznámení, že dítě třeba není jeho...když ho vidím denně s námi doma...je to tak těžký...vím, že je to vše nefér...ale je nesmírně těžký se rozhodnout, co udělat, abych nezničila život dalším lidem... ☹ a s tou svatbou to nebylo tak, že bych v manželovi nějak pochybovala, ale spíš, že jsem měla pomotanou hlavu kolegou, což jsem dávala za vinu hormonům a věřila, že se to zase vše uklidní, vrátí do starých kolejí a budu s manželem šťastná...ale měla jsem si to nejdřív urovnat v sobě...
Chyby dělá každý, to je život. Já tě soudit nebudu.
Ale za mě... my lidé, jsme "tvrdohaví" a co si "zamaneme" to můžeme mít... V této situaci bych to řekla tak...
Z tvých popisků se mi zdá, že miluješ milence, ale ani manžel není špatný (i když ne tak dobrý jako milenec). Po přečtení, mě první napadlo, že bys určitě měla jít za milencem, tak nějak bych řekla že tvůj popis situace k tomu uplně svádí ;)
Ale když jsem tak o tom zapřemýšlela... já, pevně věřím v manželství do smrti, i přestože se můžou stát chyby v podobě nevěry apod. ( Pokud oba chtějí, slíbí si to a nejdou do manželství se zadníma vrátkama, s tím, že když to prostě nebude klapat, tak se rozvedeme, o co jde, že... Ono, když se dva vezmou s tím, že navždy, tak se opravdu "snaží" aby to navždy vydrželi štastní ) Myslím, že pokud dva partněři CHTĚJÍ, tak se vše dá zvládnout.
Přiznat nevěru, říct manželovi, že jsi si zahrávala dlouho a místo abys to hned nebo co nejdříve utnula, čím dál více si se do toho zamotávala a nedokázala jsi milenecký vztah ukončit. Ale že tě to hrozně mrzí a chtěa bys zkusit znovu a třeba jinak. Dát si třeba nějaký pravidla, říct si, co každý z vás vyžaduje, co by chtěl, co se mu líbí a nelíbí. Samozřejmě by záleželo, jak se k tomu postaví manžel, musel by také chtít, zaprvé by ti musel odpustit (není to otázka jednoho dne, ani týdne), ale časem by se s tím vyrovnal pokud by chtěl a třeba i on by už přistupoval k vašemu vztahu jinak. Ne tak, že tě má "jistou".
Já si myslím, že láska je hlavně oběť, je to chtít si vážit toho druhého, hledat na něm ty pozitiva a respektovat a tolerovat a (neustále neomýlat) ty negativa, spíše je "přehlížet", nebo taktně říct partnerovi, že tohle se ti nelíbí,, že přítě by to třeba mohl zkusit říct, udělat jinak.
A ještě si myslím, že nezáleží toik na tom kdo to je. Já jsem si vzala manžela, který je naprosto odlišný, máme spoustu jiných názorů, koníčků, on extrovert, já introvert.... Ale řekli jsme si, že spolu chceme být do konce života a proto se oba budeme snažit udělat sebe navzájem šťastný. I my jsme udělali obrovskou chybu, ale vyříkali jsme si ji. Odpustili si. Řekli jsme si, jak postupovat kdyby náhodou nastala stejná situace, řekli jsme si, jak předcházet tomu, aby se ta situace stala. Řekli jsme si že je potřeba včas "přerušit" pokušení. Prostě nezahrávat si s tím.
Každý den, pokud možno si projevovat lásku - obejmutí, pusa, pěkné slovo a úctu - slovo povzbuzení, pochvala (to je mimochodem pro chlapa jedna z nejdůležitějších věcí, to aby věděl, že si ho žena váží jako muže ať je jakýkoliv.)
Možná se do toho už trochu zamotávám sama, ale myslím, že záleží jen na tobě jak se rozhodneš, ale láska je věc vůle, tedy mi sami ji můžeme ovlivnit, komu ji (ne)budeme projevovat a dávat. A když člověk na druhým hledá pozitiva, tak ta láska je opravdu od srdce a jde "hladce" projevovat. Pokud ovšem je člověk zamilovaný, tak to je záležitost citů, které nás někdy "ovlivňují" a řekla bych že nám "lehce" zatemňují mozek ;)
Chápu, že teď ti připadá nemyslitelný a pro srdce strašně bolavá možnost rozejít se s milencem a to naprosto se vším všudy. Ale možná to bude nový začátek vašeho manželského života. Každopádně přesně do toho nevidíme a tudíž jen říkám svůj názor.
Možná by to také chtělo navštívit nějakého odborníka, který se na to podívá z jiné strany 🙂
Přeji Ti, aby ses správně rozhodla, ať už tak, či tak, důležité je aby ses rozhodla správně a nikdy toho nelitovala 🙂 Já bych tě neodsoudila za žádné rozhodnutí, protože nikdo přesně neznáme situaci, jen ty sama. A my, kdyby jsme byli v tvé kůži, tak nakonec uděláme, to, co uděláš ty 🙂
@connys . Tvuj milenec o tebe zrejme stoji, i s pripadne cizim ditetem. Kdyz zustanes u manzela, budes si to cely zivot vycitat, uz nikdy stejne nebudes sveho manzela milovat, cely zivot budes myslet na kolegu, budes nestastna, az si nekoho najde, ozeni se, bude mit decko ...
Prober s milencem, jak si predstavuje vasi budoucnost, jestli by mu vadilo cizi decko ... Priznej mu, ze mas pochyby o otci a nech si udelat testy otcovstvi, at vis.
@connys Stalo se a teď už na tom nic nezměníš, mám za sebou těžkou manželskou krizi, kdy jsme žili v době mého těhotenství v odloučení a po téhle zkušenosti rozhodně nesoudím nikoho a nic. Možná se to stát nemělo, možná naopak mělo - ale to můžeš zhodnotit až s větším časovým odstupem. Právě myslím si přesně to, co popisuješ. Kdybys na 100% věděla, že malá je manželova, pak bys možná našla sílu to s kolegou skončit (on milenecký vztah je opravdu o něčem jiném než manželství - třebas byste se za pár let dopracovali tam, kde teď jsi s manželem) a zachránila bys manželství. Začala bys manžela vidět i jako otce svojí holčičky, třebas by to něčemu pomohlo. Nevím, kolik je Ti let, ale já se svojí zkušeností a počtem dětí už koukám nejenom na to, abych byla s člověkem, který mi sedí 100% úplně ve všem, ale i na to, aby děti vyrůstaly pokud možno s biologickým otcem. Růžové brýle už nemám, ono v každém vztahu se po čase něco najde... 🙂 Pro mě by opravdu byla nejhorší ta nejistota, že nevím, čí malá je... Chtěla bych to zjistit co nejdřív a teprve pak se rozhodovala - s mými zkušenostmi pro biologického tatínka. A pokud by to byl manžel, udělala bych maximum pro to, aby se manželství zachránilo - a nejen zachránilo, ale i vylepšilo. A věř, že i to jde, když je snaha... 🙂 A pokud by to byl kolega, šla bych za hlasem svého srdce. Jako první veliké plus tady vidím, že si sama uvědomuješ, že manželovi možná křivdíš, že jsi teď zaslepená... Prostě zapojuješ i rozum, což teď bude v následujících měsících víc než potřeba... Teď už nejde jen o Tebe, ale i o dcerku...
@connys ahoj,tvůj příběh je smutný,myslím že by ses měla řídit srdíčkem a jít tam kam tě to táhne,a měla by si to udělat co nejdříve,čím bude malá starší,tím ro bude horší.Já jsem také opustila manžela ale tam to bylo trošku jiné,dceři byly 2 roky a jsem moc ráda,že jsem to udělala už tenkrát a neodkládala to.Držím ti palečky ty to zvládneš,nemůžeš myslet na to,že tvoje rodina bude zklamaná,přece nemůžeš žít v manželství jen kůli tomu,aby byla tvoje rodina spokojená,mysli také na sebe a na budoucnost,uvidíš že pokud budeš šťastná tak to tvoje rodina časem pochopí 🙂