Nerozvedu se kvůli synovi. Ale milenec mi chybí

děkuju,vím že časem to přebolí ale jen tady o tom píšu tak brečím jak želva.ano manžel je hodný,ale žádnou lásku k němu necítím.říkám si že snad bez té se dá žít a žít v v uctě a respespektu.snad to půjde,nebo spíš bych měla říctže to musí jít,žádná jiná možnost není

je mi těžko od srdce,přpadá mi že jsem ztratila kus sebe,byl člověk se kterým jsme si rozuměli i beze slov,byli jsme si hodně podomní.jsem ráda že to tady můžu všechno napsat,už jsečm nemohla to v sobě dusit a tvářit jak jsem strašně v pohodě.

Zooui,
nebo si zkus vzpomenout, proč sis manžela vzala a měla s ním dítě. To přece musí být dost důvodů, proč jsi ho tehdy měla ráda a na tom můžeš znovu začít stavět. Psala jsi, že se manžel snaží. Takže i on Ti dává najevo, že jsi krásná a že jsi pro něj důležitá? Mimochodem - osobně si myslím, že od vlastního manžela to má vždycky pořádnou váhu, protože vlastní manžel s náma žije v realitě 🙂

Ano manžela jsem milovala 10 let jsem jsem mu byla věrná,ale pak se stalo hodně zlého a my spolu byli jen ze zvyku.teda aspon já to tak cítila.ted si myslím že manžel přišel na to co pro něj znamenám(myslím si že nic netuší že jsem někoho měla).víš ale mě nejde jen tak ho znova začít milovat,neumím to

neumím si v tomhle poručit

monikapot:to všechno já vím,opakuju si to denně min.100krát,ale srdce mi prostě reaguje jinak

Pokud Ti on nějak moc ublížil, tak to je zlý. Ale jestli jsi se rozhodla s ním zůstat, tak mu zřejmě budeš muset napřed odpustit a pak něco dělat sama v sobě. Nejvíc práce bude ležet jen a jen na Tobě

monikapok"já se rozhodla že zůstanu s manželem,proto jsem ukončila ten vztah,jen se prostě ted trápím.je mi strašně smutno.Ale nechci stavět své štěstí na smutku svého dítěte

Já to chápu. Je to vlastně přirozené, že se trápíš, protože jsi někomu jinému dala kus sebe a to něco znamená. Máš před sebou dlouhou cestu.

já vím,říkám si jsou horší věci věci v životě.Mám krásného ,zdravého syna a na tom musím stavět,to je pro mě nejdůležitější

Zooui - možná ti může být útěchou, že s tím druhým jste pořád byli ve fázi zamilovanosti, ani jste si nevyzkoušeli společný život - třeba by v reálném, každodenním životě nebyl tak báječný. Vím, že ti to nepomůže, je to jen postřeh.

snablandik:snad máš pravdu,tyhle věci si opakuju pořád dokola

vždycky jsem si říkala že mě se to stát nemůže a ted už vím že NIKDY NERIKEJ NIKDY

nejhorší je že vím že se trápí i on,když jsem se sním rozcházela brečela jsem a viděla jsem jak se snaží schovat své slzy,je mi hrozně když vím že jsem někomu ublížila aještě oto je to horší když toho člověka milujete

Zooui - přesně tak. Měla jsem kamarádku - báječný vztah měla s chlapem a nějaký blbec z práce se jí začal dvořit a ona z toho měla dva roky hlavu úplně zblbnutou a to si s tím chlapem nebyli schopni ani popovídat ani spolu nic neměli. Chudák kámoška se rozhodla i pro psychologa, aby ji pomohl, s partnerem se rozešli a další tři roky nevěřila na lásku, že je natrvalo a říkávala mi naprosto to samé - že člověk si v životě láskou nemůže být nikdy jistý a o to horší bylo, že věděla, že je to defakto její chyba. Ale to je jen příběh. Každopádně to přebolí jednou a bude zase dobře, a když ne úplně dobře, tak stabilizovaně. Hodně štěstí.

blandik:moc děkuji a i Tobě hodně štěstí v životě

Zooui,
nemusím snad říkat, že příchod mimča do rodiny se vztahem umí pořádně zacloumat. Je to tak strašně náročné, že člověk v jedné slabší chvilce opravdu sáhne po jakýmsi "klidu", který ten "nový" partner nabízí - s ním se nemusíš dělit o vstávání k malému, a celkově o východu dítěte a chod domácnosti......., vlastně máš najednou pocit, že nemusíš vůbec nic !!! Jak krásné, viď. Ale dle mě, to je jen otázka času, kdy i s "novým" partnerem opět upadneš do jakéhosi stereotypu, který malé dítě a rodina... vyžaduje, bohužel. 😖

Ať se ti vše brzy urovná, a jste opět šťastná rodinka 😉 .

dagina:víš o tom to vůbec nebylo že to byla slabší chvilka,s manželem jsme měli problémy a nemělo to vůbec spojitost s malým,u nás to byli problémy o tom že jsme si prostě přestali rozumět.Vím že v každém vztahu přijde stereotyp,s tím musíš po 10tiletém vztahu počítat,nejsem tip ženské která střídá partnery a nemá to v hlavě srovnané

dagina:jinak moc děkuji 😉

Jj, když není vztah OK před narozením mimča, poté to musí/může být ještě horší 😖 .

Zooui,
překopíruju ti sem to, co jsem napsala nedávno do jiné diskuse na téma Milenec, abych to nemusela opakovat.Příspěvek : "Ahoj,
taky přidám své zkušenosti s nevěrou ze strany ženy. Já jsem momentálně už šťastně rozvedená, ale během manželství jsem měla také milence. Bylo to hlavně z důvodu, že můj muž mi nevyhovoval po sexuální stránce- že to není úplně ideální jsem věděla už i před svatbou ( a svatba byla bohužel proto z mé strany obrovskou chybou), ale to se ještě exmanžel po této stránce snažil a já jsem si myslela, že jeho ostatní dobré stránky ( láska ke mně, pozornost, spolehlivost atd...) tenhle handicap převáží a že dělám dobře. Bohužel dneska už vím, že dobrý sex je opravdu základ vztahu ( alespoň pro nás,kteří "to" máme rádi), na kterém se staví ten zbytek. Zkráceně řečeno, po svatbě náš vztah začal jít do kytek, nejen kvůli sexu , ale i z jiných důvodů ( to tady nebudu rozepisovat- zkrátka manžel se choval jako hulvát)- a já si našla milence- taky ženatého chlapa, u kterého jsem našla porozumění a perfektní sex. Před manželem se mi to podařilo úspěšně tajit, přestože náš vztah byl ( a stále je ) hodně intenzivní- ale i když se nikdy nic neprovalilo, tak mé manželství stejně skončilo rozvodem úplně z jiného důvodu a ze strany manžela- ( manžel začal pít, dělat dluhy, chovat se hrubě, agresivně atd.- hlevně poté, co se narodil syn a nakonec sám přišel s tím, že to mezi námi nemá cenu)
Dneska jsem už rok rozvedená a žiju sama s tříletým synkem, ale můj vztah s milencem stále trvá- a je tomu už nějakých 7 let. Náš vztah se po těch letech v podstatě nezměnil ( v sexu je to stále stejně intenzivní jako na začátku), jen se nám do toho "bohužel" dostalo i zamilování (tomu jsme se oba chtěli vyhnout)- to je bohužel riziko každé nevěry. Náš vztah se po rozvodu dost zintenzivnil a my se v tom teď trochu plácáme- protože ani jeden z nás nechceme ublížit jeho ženě, ale nedokážeme nebýt spolu.
Jinak můj názor na nevěru ( ať mužskou nebo ženskou) je takový , že nevěra je ukazatelem toho, že se stávajícím vztahem je něco špatně a láska mezi partnery není taková, jaká by měla být ( jestli vůbec nějaká je). Nevěrou myslím paralelní vztah s někým jiným- ne jednorázový ojedinělý úlet pod vlivem alk. atd. Nevěrou se myslím - podle vlastní zkušenosti- problém ve vztahu nevyřeší, spíše naopak- hrozí tady riziko zamilování a tím se partnerovi ještě více oddálíme. Protože jsem to sama zažila a vím, že nic není černobílé, tak nevěru dokážu pochopit, ale na rovinu říkám, že pokud si chce člověk udržet stávající vztah, tak nevěra východiskem není. Podruhé bych volilanež nevěru, tak raději rovnou rozchod, protože jestliže už cítím ke svému partnerovi tak málo lásky, že můžu udržovat paralelní vztah s někým jiným , tak už ten vztah stejně nemá cenu. A to říkám z té pozice, že mně nevěra léta procházela a nikdy se na ní nepřišlo. "

Jen jsem ti tím chtěla napsat, že se do tebe dokážu vžít a plně tě chápu- ten stav,kdy s manželem jsou problémy a ty víš, že už ho nemiluješ a zároveň ho kvůli dítěti nechceš opustit a do toho potkáš velkou lásku......prožívala jsem úplně samé co ty- a kdyby ode mě nakonec manžel neodešel sám (za což jsem dneska upřímně ráda), tak já bych tu sílu ukončit naše manželství (i když nefunkční) nikdy neměla.

hrisnazena:ano já od něj nikdy nebudu mít sílu odejít.je to na houby.jsem ráda že takový problém tady nemám sama 😉

Vím že nevěra nic nevyřeší,není to východisko,jen se to zhorší

zooui není to lehké co prožíváš,uvidíš že to časem přebolí .Držím Ti palečky a hodně štěstí 😉

je pravda že láska není nikdy jistá a nikdy nevíš koho v životě potkáš a co vše se může stát

Zooui,
ono taky záleží na tom, jak moc je tvůj vztah s manželem "špatný".Jestli je to jenom vyprchání prvotní vášně a zamilování,nerozumění si v některých věcech atd- tak tam bych to neviděla tak černě (až tě přebolí ten rozchod).
Pokud je to ovšem ve stadiu, v jakém jsem byla s exmanželem já, kdy jsem si ho úplně přestala vážit, neměla jsem ho prostě už ráda-najednou jsem zjistila, že když mu něco je, že se o něj nebojím,necítila jsem potřebu se ho dotýkat, o sexu ani nemluvím...tak tam už je to asi horší

Vypadá to, že ty budeš ale asi spíš ten první případ, protože ses kvůli němu (otci svého syna) dokázala milence vzdát.

Nevím jaký jsem případ,nerada škatulkuju,jen vím že k manželovi nic necítím,je mi jedno co dělá,kam chodí,v kolik přijde.Já se nevzdala milence kvůli manžela ale kvůli synovi,nechci mu zbořit ten jeho malý svět ve kterém žije.vidím jak na sobě navzájem visí,jak malému táta chybí když není doma

Zooui,
jinak klobouk dolů - že jsi to udělala kvůli malému. To chce přece jenom mnohem víc, než odvahu - dát přednost tomu, aby jsi neublížila dítěti.

věřte mi udělala by jste to většina.sama nevím jestli to spíš než odvaha není zbabělost 😒