Nepřející rodiče
Předem říkám, že nejsem z těch, co by chtěli rodiče škubat. Ale když tak slyším od lidí okolo, jak jim rádi rodiče finančně vypomůžou, že jejich rodiče například zdědili dům po babičce, a tak ho přenechají svým dětem, tak si říkám, zda jsou takový všichni, nebo ne.
Moji oba rodiče zdědili po svých rodičích dost. Nějaký ten milion to bylo. Moc jsem jim to přála,mohli si splnit svůj celoživotní sen. Na to nakonec nedošlo, ale je to jejich věc. Mě jen mrzí jedna věc. Zdědili i garáž. Oni jí nevyužívali, a tak se rozhodli, že je jim k ničemu a prodají ji. My jsme je prosili, ať si ji nechají, že bysme ji chtěli na své auto, a budeme jim platit nájem. To rázně odmítli, a garáž prodali, navíc hluboko pod cenou. Utekl čas, a před nedávnem jim došel dopis, že se přišlo na nějaké pozemky, které by měli dědit po dávno zemřelém příbuzném,společně ještě asi s dalšími 5 dědici. No a naši řekli, že to nemá cenu řešit, a svůj podíl přenechali ostatním. A mě to docela mrzí, mohli ten svůj podíl přenechat raději svým dětem, nám by každá koruna bodla. Nějak to nechápu, sama mám dítě, a jednou mu budu chtít dát co budu moct. Taky máte takové rodiče, co dají radši cizím než vlastním?
Každý rodič si opravdu může se svým majetkem nakládat, jak sám chce. Chce dát,dá,nechce,nedá. Možná si říkají, že sami nedostali noc zadarmo, když byli mladí, tak se máte taky starat. Je pravda, že si pak člověk víc váží toho svého vybudovaného, než když k majetku dojde jak slepy k houslím.
Jejich majetek jejich věc jak s tím naloží. Garáž jste mohli koupit, jinak kdyby všechen svůj majetek rozdali radši cizím než vám, klidně můžou. Vy si taky můžete se svým majetkem dělat co chcete a nemusíte ho dávat dětem. Od rodičů jsem měla stavební spoření na které jsem si přispívala, když jsem už pracovala a jinak nic. Ani nic nečekám.
@areh Aspoň to stavební spoření... Já nedostala ani tu peřinu do výbavy. A garáž jsme nakonec chtěli odkoupit, ale mlžili že nevědí kolik jim kdo nabídne... Pak jsme se dozvěděli že je po všem, a ještě pod cenou.
Možná to berou tak, že stojíte na vlastních nohou a měli by jste se o svou rodinu postarat, proto se tak chovají a nepodstrkují finance nebo majetek... Zase tak divné mi to nepřijde. Znám hodně takových lidí, co si na všechno museli vydělat sami jinak by měli holí zadek. Za rodiči šli pro pomoc, až když bylo opravdu zle a žádná jiná možnost na obzoru.... Já taky od rodičů nic nedostanu a ani to nečekám. Radši ať si s majetkem naloží jak chtějí, když začínali jako mladí bez peněz a na všechno si našetřili sami. Klidně ať to prodají a na "staré kolena" si užívají, cestují,... Prostě to, co si s náma malýma dětma nemohli dovolit. Z toho budu mít lepší pocit, než zdědit pole a lesy někde na samotě.
Je to věc rodičů. My jsme také nic nezdědili. Rodiče nám každému dali 15 tisíc (za to jsme koupili postel a matrace) a bylo to. Postarali jsme se sami a nijak jim to nemáme za zlé. Člověk si pak majetku mnohem více váží.
Rodice mi financne nepomahaji a i kdyby chteli, tak bych to odmitla. Jsem dospela, zdrava a umim se o sebe postarat. Nedostala jsem nikdy zadne sporeni, pole ani garaz. Dostala jsem neco lepsiho - dobry vzdelani. A to samy planuju predat svym detem, nebudu jim sporit, kupovat byt, nic. Jen jim zkusim dat nastroje, aby si tyto veci mohli poridit sami.
No, je to těžké. Je fakt, že každý si se svým majetkem může nakládat sám a také není dobré od někoho něco čekat. Ale zase na druhou stranu, pokud věděli, že tu garáž chcete, proč vám nenabídli, že si ji od nich můžete koupit vy? Aspoň toto, kor když píšete, že ji prodali pod cenou. Ono je hlavně důležité mít pocit rodinné pospolitosti, ne chtít po nich něco, ale vědět, kdyby bylo spatne, nejhůř, že můžete přijít a pomůžou. Což asi tak nemáte a to vidím jako ten problém. I já to tak mám, takže vás chápu. U nás to byla drobnost, dlouho se mi u mých rodičů líbila jedna věc, kolikrát jsem to řekla. Jednou jsem tam přišla ta věc fuč. Tak se ptám, kde to je a prý ji prodali. Tak mě to dodnes mrzí, nebylo ti nijak cenné, mohli mi to věnovat třeba k Vánocům nebo k narozeninám. A pokud to chtěli prodat, tak to nabídnout mě. Ale to jim asi bylo hloupé, chtít peníze, tak to prodali cizím. Lidí jsou fakt různí a na vztahu to prostě nepřidá...
A ja jako mama/ a manzel jako tata/absolutne toto nechapu.My dceram a vnoucatum dali a davame vse,co jen jsme mohli a dosud muzem.Ale holt kazdy to ma jinak.A to jsme obema dceram predtim poskytli VS vzdelani a v detstvi vse pro to,aby se mohly zapojit do zivota.A myslim, ze se nam to podarilo.Obe maji skvele rodiny a delaji nam jen radost.A dcery nic neberou jako samozrejmost,naopak vzdy se zajímají, zda my mame pro nas vse.A nejsme bohati,vse jsme vydřeli a ziskali nasi pili.A jak mam známé v okoli, tak jsou na tom podobne.To,ze svym detem pomuzu,pokud tedy muzu,neberu jako rozmazlovani ale tak,ze v dobre fungujici rodine ,je toto samozrejmost.
Tak pokud jste jim nabídli, že tu garáž odkoupíte a oni to nakonec prodali pod cenou "cizímu", asi by mě to taky dost mrzelo. ale holt s tím nic nenaděláš, je to jejich majetek, se kterým si mohou nakládat podle sebe, nemají žádnou povinnost ho přednostně dávat dětem. Pokud se na stará kolena v důchodu rozhodnou prodat "cizímu" střech nad hlavou a z peněz si zaplatit nějaký nadstandardní soukromý domov pro seniory, je to taky jen jejich věc.
Naši mi naspořili 200 tis. na stavebku (zbytek jsem si pak už spořila sama z výplaty, když už jsem po VŠ pracovala...jen díky tomu jsme mohli získat obecní byt a ještě o rok později ojeté auto bez toho, abychom si museli půjčit) a na svatbu "přispěli" 80 000. Není to nové auto ani mega na jistinu bytu, ale jsem ráda aspoň za to. Svým dětem krom vzdělání budu chtít přispět alespoň do "výbavy", už jen pořídit postel s matracemi, skříně, stůl se židlemi, prostě takový ten úplný základ k bydlení stojí x (desítek) tisíc.
Máš divné rodiče, ano je pravda, že si se svým majetkem můžou dělat co chtějí, ale který rodič nemá radost když může pomoct svým dětem.. Já jsem byt který jsem zdědila dala svoji dceři a jsem ráda, že má snazší start do života, že nemusí žít X let s hypotékou.. Mohla jsem ten byt prodat a peníze si užít, ale za prvé jsme na tom finančně dobre, za druhé takhle mě to těší mnohem víc. Takže já osobně, postoj rodičů nechápu.
@biciklissie Stalo se mi něco podobného. Když děda umřel, chtěla jsem na památku taburet, na jaký jsem si už od malička sedávala. No mamka že neexistuje, že si ho vezme ona. To by mi nevadilo, ale celou dobu ho měli schovaný, a po pár měsících jsem zrovna šla k našim. Potkala jsem tátu na schodech s taburetem, že ho jde vyhodit. Tak jsem si ho vzala, a mamka mi řekla že co s tím, že je to krám, a že to chtěli vyhodit. Přitom věděli jak mi na tom záleží.
A u nás rodinná pospolitost opravdu nefrčí. Když chtějí rodiče pomoct i s hloupostma, o pomoc si řeknou téměř rozkazem,prostě neexistuje říct ne. Ale když my potřebovali pomoct s opravdu vážnou věcí, výmluvy a ať si poradíme.
Hm, já nevím...chce se mi říct, že vaši rodiče jsou trochu sobci. Nechápu, proč by nemohli rodiče svým dětem pomáhat, pokud je to v jejich silách a děti o to stojí. Je to přesně, jak tu někdo psal, o té rodinné pospolitosti. Naši se s námi o všech svých investicích a záměrech prodeje radí, jsme rodina a mluvíme spolu. Je mi zakladatelky líto, musí být ze svých rodičů dost zklamaná.
U nás nikdy žádný velký dědění nikdy nebylo, ale zbyla po babičce garsonka, kde byla smlouva na dobu neurčitou. No a moje máma s tetou se domlouvaly jakýmu dítěti ho nechají. Každá má 2 děti holku a kluka, ale jelikož s tetou syn nežil a já byla druhá nejstarší, tak že bych ho mohla mít já. No a máma to odmítla s tím, že na co by mi byl. Tak ho dostala sestřenice. V té době nám bylo 16, 17, takže byt se mi v budoucnu hodil, ale máma to holt viděla jinak. Bylo mi to tak moc líto. Teď už je to jedno, a vím že to tak mělo být.
Jako rodič bych tak nejednala. Pokud mám něco volného, ať je to židle, prkotina nebo byt, nejprve myslím na to, jestli by se to nehodilo někomu z rodiny. Až když není zájem, prodávám, posílám dál. Pokud by moje dítě něco mého potřebovalo, (v rozumné hranici) chtělo, tak mu to dám. Třeba za určitých podmínek (např nájemné za garáž). Právně samozřejmě nároky nevznikají, ale přijde mi jednání tvých rodičů takové sobecké, nebo sebestredne. Možná je to jen pohodlnost, resp "jen". Já bych v podobné situaci od rodičů čekala, že vyjdou dítěti jednoznačně vstříc.
Podobnou situaci jsem nikdy neřešila, naši nikdy neměli nic na rozdávání, o čem se rozhodovat, nic hodnotného jsme nedostali. Ale např když zemřela babička, její byt se přepsal na tetu, která s ní celý život žila. Půlku by měla dostat moje máma, ale teta byt potřebuje, máma ne, tak vůbec neřešily nějaké vyplacení nebo prodej.
Na jednu stranu s majetkem si mohou nakládat jak chtějí. Na druhou ti jakoby rozumím. Protože já od rodičů nedostala lautr nic, vlastně i když jsem byla z domu a na škole, tak neplnili vyživovací povinnost, zivorila jsem za 200 na týden. Ale ne zazalivam jim to, táta kdyby mohl ten by dal, ale máma je nepřející. No a co se týče manzelovych rodičů, tak chamtivci co mají nahrabano dost a manžela jako svoje dítě jen zdimali. Vybral si mne, tak holt šel s igelitkou a spodary, všechno co vydělal jen nechal. Na druhou stranu je mi to ukradený, oni moc ani s těmi majetky spokojeni nejsou. Nikdo nám nedal nic, hrabeme se že sraček sami a ještě mame klacky pod nohy. Ale víš co? Jen to lepší. Nemusím být nikomu za nic vděčná a mužů si říct, že jsem něco dokázala i bez nich. To samé bys to měla brát tak i ty. Nebo ty si myslíš, že ty děti, kterým rodiče pomáhají si toho dostatečně váží? Ne, čím dál víc se hemží nešvar, kdy ochotny a napomocný rodič skončí za odměnu v sybrtaku. Stojí ten na vlastních nohou, tak se na nich držte a snažte se zabezpečit hlavně sami.
Popravdě, je to zvláštní. Nechápu, proč vám garáž nemohli odprodat, to vyznívá jako naschvál. Moji rodiče, i když nemají sami moc navíc, se snaží přispět, ale tak o tom to není, tady jde i o to, že se nesnaží vám vyjít vstříc, jako kdybyste pro ně byli cizí lidé...
Kdo nic nečeká, není zklamaný... Moje matka na mě od dětství v podstatě parazituje a ještě se tváří že bych ji měla být vděčná a při rozkazu skoč se zeptat jak vysoko. Dokonce od šestnácti má spočítáno kolik jí její děti budou dávat peněz, když nebude mít ten důchod, protože nepracovala. Takže podobné jednání mě asi nechává chladnou, ač ho moc nechápu. Šťastný ten, kdo mohl alespoň dochodit střední za byt a stravu doma, mě máti vzala i prachy na školné které jsem si odmakala 🤣
Ano, je pravda, že je to jejich majetek a je jen na nich, jak s ním naloží. Ale chápu, že tě to mrzí. Taky by mě to mrzelo.
@orisek56 Na druhou stranu taky pravda,...Nikdy nevíš, kdy tomu rodiči v budoucnu nerupne v bedně a nevyčte ti, kolik za tebe utratil za vysokou, za svatbu a že ten byt, co máš, na ten že taky polovinu přispěl on a že musíš to a tamto...a někdy ty vztahy fakt nejsou růžové a člověk se pak cítí zavázán někomu, kdo si to ani nezaslouží...já teda tvrdím, úcta ke stáří je jedna věc, ale taky musí být aspoň nějak zasloužená, pokud rodič celý život na svý dítě kašlal, od 15 ho nechal lítat od nevidím do nevidím na brigádách, aby vůbec měl aspoň nějaký kapesný, pak na studium ani floka a do "výbavy" (dnes řekněme spíš "do života") taky nic nedal, tak copak může vyžadovat, že se o něj na stará kolena synáček/dcerunka (ta spíš) postará a v případě nutnosti si ho vezme k sobě a bude se o něj starat 24/7?
Bohužel tvý rodiče nechápu. A nikdy asi tento typ lidí nepochopím. Místo aby něco věnovali svým vlastním dětem tak to radši prodají pod cenou.... Nepochopím to. Ale víš co? Opravdu je jejich věc, co se svým majetkem udělají, ale až budou oni něco chtít, budou ve svízelné situaci, budou potřebovat ve stáří tvou pomoc, tak ty nemusíš dělat vůbec nic, a to bez výčitek. Ono všechno špatný je pro něco dobrý a je třeba to tak brát. Já jsem si na všechno musela vždy vydělat sama. Rodiče mi taky nikdy nic nedali. Ale svým dětem
Rozhodně finančně i jinak pomáhat vždy budu. Jsou to moje děti a já je budu podporovat dokud to jen půjde a prodat garáž radši pod cennou než jí přenechat třeba dceři, tak to bych teda nedopustila.
@janinasm Taky bych tohle svému dítěti neudělala. Ale můj vztah k mému dítěti, a vztah rodičů ke mě je úplně někde jinde. Jen je problém v tom, že když rodiče něco chtějí, tak přes to všechno, že vím že oni se na mě milionkrát vykašlali, tak jdu, a pomůžu. Nějak neumím říct ne 😥
Anonym: ono je někdy dobré, se to NE naučit říkat a taky není od věci být někdy tak trochu sobec (nemyslím to negativně, spíš jako myslet víc na sebe než na druhé, spousta lidí by se pro druhé rozkrájela a na sebe pořádně nemyslí, psychicky jsou pak třeba v háji z toho -protože řeší za druhé jejich problémy- ale když pak oni sami potřebují pomoct, následuje kruté vystřízlivění...)
@ninive211 Přesně můj případ 😔
A nemáš sourozence? Jen se ptám.. Já mám skvělé rodiče, pomohli nám s bytem, celkově mě podporovali na škole atp., určitě si nemohu stěžovat. Ale stalo se, že hlavně brácha něco chtěl a naši to prostě zamítli, protože věděli, že na to, aby to poskytli i mě, nemají. Nemysleli to zle, většinou našli třeba jiné řešení, ale snažili se spravedlivě přistupovat k nám oběma. Brácha je takový náročnější a často je o něco žádal, i celkem logicky, ne že by je chtěl nějak ždímat. Ale tím, že jsme dva, tak to pro ně prostě nebylo jednoduché..
@lovemusicsun Mám bratra.
@ninive211 presne tak. Hele když mě chce matka a bráchové vydědit, tak by se měli o rodiče primárně starat bratři. Rodiny nemaji, ani neví co je mít zenskou, jsou s nasima pod střechou a místo toho táta na ně všechny cum plochy líný dře.. Jasný, ač zapovězena, ledová hyena nejsem, asi bych jim nějak pomohla, ale co se týče péče.... Mám vlastní rodinu, kterou jsem si musela vybudovat a starosti jako zodpovědná ženská od rodiny, bráchové neví ani co je práce kloudne. No a co se týče rodicu manžela.... No kdyby na něm léta neparazitovali a on jim vše ne dotoval, včetně studii sourozence, tak jsme dneska nemuseli žít tak jak žijem, protože mu kvůli tomu ani hypotéku nedali, muselo jít vše na me. Ale i tak jsem ráda. Není lepší zadostiučinění (tak trochu škodolibosti) vidět protáhlé ksichty všech, kteří ti radost a hlavně spokojenost že života nepřejou.
Jak dají cizím než vlastním? Dědili s dalšími 5 dědici, tedy s dalšími 5 příbuznými, to jsou přece taky vlastní, ne? Je jen jejich věc, jak své věci užijí. Třeba pokud si jeden z těch 5 chtěl pozemek nechat, ostatní se ho mohli v jeho prospěch vzdát, je to logické a celkem často se to tak dělá. Garáže se očividně chtěli zbavit, mohli jste jim nabídnout, že ji koupíte, já osobně bych o pronajímání také nestála, když se o tu věc už nechci starat, nestarám se. Navíc u pronájmu se musí příjmy přiznávat do daňového přiznání, tedy každoroční papírování navíc, nedivím se jim, že se nepotřebné garáže raději zbavili a netuším, zda jste o její koupi stáli a nabídli to. Myslím, že každý by si měl hledět hlavně svého. Nám v průběhu života naši (mí i manželovi rodiče) pomohli s příspěvkem na rekonstrukci bytu, dá se říct, že to bylo v řádu desetitisíců, vše ostatní jsme postupně zbudovali sami a jsme na to pyšní. Mamka si ráda užívá života, cestuje, nebojí se ani dražších dovolených a já jí to rozhodně přeju. Mě vychovala, dopřála mi vzdělání, abych byla schopná se o sebe postarat sama a to je to nejdůležitější.