Nenaplněné mateřství ve vztahu s mužem, který má děti...
Zdravím a přeji pěkný den. Nikdy jsem do podobných diskusí nepsala a ani nepřispívala. Ráda ale pozoruji a vnímám co řeší v životě třeba ostatní lidé a reakce ostatních. Nicméně se zapojit jsem nikdy nepotřebovala, na to se mi moc nechtělo dávat energii ani čas 🙂 Po delší úvaze jsem se ale rozhodla že to nyní zkusím s tím, že by mě zajímal pohled jiných žen, který mi může ukázat něco nového, co mě třeba dříve nenapadlo. Nicméně řešení a rozhodnutí, zpracování problému je samozřejmě na mě..
S čím by mě zajímal Váš pohled? Je mi 29 let, příteli 36. Má dvě děti z předchozích vztahů, každé s jinou partnerkou (10 a 5 let). Jsme spolu necelé dva roky. Před ním jsem měla pouze jeden dlouholetý vztah s manželstvím, ale bez dětí. Do vztahu jsme šli oba po celkem zásadních rozchodech a u mě to bylo o to těžší že šlo i o rozvod. Nic konkrétního jsem nečekala,oba jsme si na začátku řekli náš pohled na to jestli chci mít dítě, jestli on.Já svým způsobem v té době přibližně rok před koncem vztahu poprvé v životě začala trochu uvažovat nad tím,že bych ráda dítě někdy v životě měla. Do té doby, jsem děti vlastně nechtěla a svým způsobem mě děti a vůbec mateřství děsilo. Nicméně necítila jsem to nějak silně, neboť s předchozím manželem jsem v tom necítila že by to byl ten správný partner a byly tam věci které mi v představě dítěte s ním neseděli.
Zpět ale k novému vztahu. Jelikož od začátku je plný vzájemně silného citu, mnoha společných věcí - zájmy, pohledy na věci, názory, tak jsem ještě navíc po poznání jeho dětí zjistila že začíná silně cítit to, že on je ten se kterým bych si přála mít dítě. Otevřít se tomu..Ne ho mít za každou cenu. On mi řekl že dřív o dalším uvažoval ale v minulém vztahu do dalšího byl tlačen a to ho asi ovlivnilo a necítí se na to. V mezi čase jsme bohužel začali řešit určité problémy, které jsou dost způsobeny mými špatnými zvyky a programy které mám ve své hlavě (brali mu jeho já a určitou vnitřní svobodu..) Dost s tím pracuji,myslím a i on vidí že se to dost zlepšilo ale ne stále tak aby to bylo v pohodě.
Šla jsem do toho že to půjde i s tím, že má už děti (nemá je v péči, ale pravidelně si je bereme). Je to jeho součást. Jenže tím jak se ve mě začala ozývat ta mateřská stránka a to, že on se na další dítě ještě necítí mi dalo zabrat prostě přijmout to, že tu jsou oni, svým způsobem přetrvávající minulost (nejmladšího syna chtěla má partnerka spíše jako hračku, on sloužil jako dárce života..ale je si vědom že prostě neviděl určité věci a že to nebyla vhodná partnerka). Obě mám moc ráda, jsou fajn a mají mě rádi. Za tu dobu už mezi sebou máme nějaké pouto a všichni pak fungujeme jako opravdová rodina..Jsem za to vděčná že jsou a i za to jaký je on muž, partner a vidím jak úžasně se o děti stará. Oba máme velmi podobné, i kolikrát stejné názory a vidění toho jak přistupovat k dětem, výchově. Dovedeme se na věcech domluvit..A náš samotný vztah je opravdu silný. Jenže stav je takový že to cítím pořád že bych si přála dítě mít. Ale cítím to tak, že jen že s ním,je to pro mě spojená nádoba. Jak se říká, aby vzniklo "z lásky". Sama pro sebe to nepotřebuji, není za tím ani to chtění za každou cenu..A on říká že to stále neuzavřel, že si i říkal že bych mohla být ta pravá se kterou by se tomu rád otevřel, ale nyní to ještě necítí. A nemůže nic slíbit.. Má na to samozřejmě právo a respektuji to. Už asi dobře ví, že je to hodně zásadní rozhodnutí.
Jenže nevím jak se srovnat s tím, že to opravdu třeba nikdy cítit nebude. Jsem v ním zajedno v tom, že vztah by měl fungovat, jelikož s dítětem problémy ještě mohou vzrůst a může to skončit opravdu špatně..A nestojím o to tím zabít vztah a být pak na dítě sama..To celé pak postrádá ten smysl. Bojím se ale že prostě ty určité problémy (jedná se komunikaci a přístup k některým věcem, pramení především ode mě a pracuji na nich) se nepodaří odstranit a nikdy se tomu neotevřeme. Nedovedu si ve výsledku představit že se tohle v našem vztahu nenaplní (aspoň to "zkusit", nejsem moc příznivce za každou cenu, jako například IVF a podobně) a že nebudu nikdy matkou..Co s tím? Říkám si a funguji tak že to nechávám plynout, pracuji na tom aby podmínky byly. Bude mi brzo 30 ale není to ještě snad tak hrozné, ale trochu mě to číslo děsí. Nehledě na to že moje tělo je na to nabuzené už dlouhou dobu, ale nejde to se asi řídit jen biologickou potřebou..
Říkala jsem si, že by mi na tohle asi kde kdo řekl, ať tedy odejdu a najdu si jiného partnera. Co bude se mnou chtít mít dítě nebo prostě bude bezdětný a bude o to větší šance že ta touha přijde. Jenže tohle tak nevidím. Pro mě je ten vztah pořád na prvním místě a on je myslím pro mě vyjímečný člověk, i když neříkám dokonalý, ale kdo je..Nedovedu si představit že bych našla někoho jiného. Nestojím o vztah, který ženy často popisují..ignoraci, nezájem, nevěry, nevážení si partnerky..
Tak tím bych asi tento román uzavřela. Kdo dočetl až dokonce, má můj velký obdiv. Pokud by jste měli k tomu nějaký pohled, názor, budu moc ráda.
@srdcoholka dala bych tomu zatím čas. Opustit ho evidentně nechceš a časem pak uvidíš sama, jestli ta touha po miminku nakonec bude víc a rozhodneš se to ukončit nebo přítel nakonec změní názor. V současnosti s tím stejně nic neuděláš. Když dítě nechce, nemá cenu ho nutit a jak jsi sama přiznala, o jiný vztah momentálně nestojíš.
Můj muž nechtěl další dítě, když jsme se potkali, rozvedený, dceru 5let.. citil selhání, že krachl manželství s dítětem.. ale za rok změnil názor, chtěl rodinu se mnou a máme 2 holky. Počkala bych, rok, dva, jste spolu ještě krátce.
Ahoj, i já jsem měla partnera, který ještě před dvěma lety dítě nechtěl. On tedy děti neměl, ale bál se toho, že to nezvládne, že nebude dobrý táta apod. Bylo to též na mě. Zůstat, odejít. Cítila jsem, že já si život bez dítěte aspoň jednoho představit neumím. Tehdy jsme řešili obecně partnerkou krizi, kterou jsme zvládli a nevzdali jsme to, naopak nás to posílilo. V loni jsme se vzali a já jsem teď ve 32tt těhotenství, manžel bude skvělý táta, musela jsem mu dát prostě jenom čas. Úplně chápu, jak se to v tobě pere.
@sudylichozrout no tak ono zas tak těžké není. Autorka si vlastně sama odpovida. Najít si jiného partnera teď není alternativa vztah je na prvním místě. Takže jediný co zbývá je zůstat a čekat. Buď touha po dítěti vyprcha, nebo bude chtít partner dítě a ok a nebo už za pár let vztah nebude na prvním místě a rozchod bude alternativa . Zatim ale není. Takže opravdu jediné co zbývá je čekat (i když to není nic moc) a "čas ukáže". Ach ta klišé. 😉
No upřímně to na mně působí tak, že zakladatelka se vlastně snaží přesvědčit sama sebe, že to bez dětí zvládne ... podle mně když nad dítětem už nějakou dobu přemýšlíš tak děti opravdu chceš a i kdyby se ti to podařilo nějakým způsobem potlačit jednou se ty myšlenky vrátí a už by mohlo být pozdě. Jeho děti nikdy nebudou opravdu tvoje, nebudeš máma, jen macecha. Je sice super, že si našla někoho s kým si rozumíš, ale v něčem hodně zásadním se rozchazíte a upřímně si nejsem jistá jestli bych jednou dokázala žít vedle někoho kvůli komu jsem obětovala tak zásadní věc.
Taky bych řekla, že je brzy na nějaká rozhodnutí. Časem uvidíš, jestli tvoje potřeba mít dítě převáží nad “osudovostí” vztahu, popřípadě jestli muž třeba dojde k tomu, že by do dítěte šel. Jsi ještě relativně mladá, vztah relativně čerstvý a biologický hodiny probuzený teprve nedávno.
@michaela19911991 jenže v tuhle chvíli není rozchod alternativa takže.... ;) a zase takový to ""už by mohlo být pozdě". No mohlo. Jenže to mohlo bejt už loni. A nebo ještě nebude pozdě za 10 let touhle dobou. "Už by mohlo bejt pozdě" moc klidu v rozhodovani nepřidá. Navíc to vůbec nelze odhadnout. Prostě- myslím že za pár let pozdě nebude (i když to samozřejmě nevím - když bude všechno "standardni") a autorka si sama v klidu bude moct utridit priority, vztah se posune a bude dost věcí jasnejsich. Na mě to spíš působí tak že se hledá a má zmatek - v sobě. A v takové situaci dělat zásadní rozhodnuti je na dvě věci. ;)
@srdcoholka Abych byla upřímná, nejvíc mě v tom tvém vyprávění nezarazilo ani tak to, "o co jde", ale jak si hned opakovaně sypeš popel na hlavu, že máte jakési problémy, nicméně za ně můžeš především ty, jak se na sobě snažíš pracovat, jak partnerovi "bereš já" atd. Myslím si, že komunikace je obvykle záležitostí obou a že člověk, který má dvě děti pokaždé s jinou partnerkou, a skončí pak s třetí, na tom s tou komunikací asi taky moc zářně nebude, že...
Přijde mi, že ho vidíš teda ještě dost nerealisticky, s růžovými brýlemi, ale možná to tak jen vyznívá z toho příspěvku. Popravdě to na mě působí tak, že se tvůj partner nechce příliš vázat. Proto možná ten pocit, že mu "bereš jeho já" a proto taky jeho tak trochu mlžení ohledně toho, zda ty děti chce nebo ne. Mlžení proto, že po dvou letech vztahu se už dva dospělí lidi znají dostatečně na to, aby dokázali říct, jestli spolu chtějí mít děti nebo ne.
Jemu to jako muži asi vyhovuje, dvě děti už má, tebe má, vázat se asi příliš nechce...v čem je pro něj v tomto nastavení nevýhoda? Žádná. Jediná nevýhoda je pro tebe, pokud budeš chtít děti.
Nemyslím si, že by ses s ním měla hned rozcházet. Ale myslím si, že by sis měla stanovit nějaký čas, do kterého budeš čekat, jestli se nerozmyslí. A ten mu klidně říct. Je ti jasné, že rozcházet se ve 35 a hledat rychle oplodnitele není úplný ideál :D Můžu ti říct jako matka, že láska k dítěti je to nejsilnější, co jsem v životě potkala, to se nedá srovnávat s láskou k žádnému chlapovi. Ano, jsou ženy, co ty děti nechtějí, ale necítím, že by to byl tvůj případ.
A troufám si tvrdit, že žádná žena, která dítě chce, nebude nikdy šťastná s chlapem, kvůli kterýmu tohle musela obětovat.
Tohhle je vazne tezka situace. Ale mozna je lepsi zustat sama s ditetem, nezli sama a bez ditete, protoze i tahle varianta je ve hre. Cas nezastavis.
Osobně myslím, že pokud se spokojíš s jedním dítětem a nechceš jako moje kamarádka, která je v 37 bez partnera, 3 děti, tak máš ještě čas. 2 roky vztahu jsou málo, netlačila bych na pilu, pokud je partner pro tebe tak důležitý a umíš si teď představit, že je pro tebe důležitější, než případné dítě. Osobně bych ve vhodné příležitosti naznačila, že si osobně pro sebe dáváš třeba 2 nebo 3 roky čas, jestli touha po dítěti vzroste a převáží osobu partnera, jestli on změní názor, že by do toho možná šel. Ale aby to věděl a netahal tě za nos. To, že to není schopen teď říct, s jeho minulostí chápu, nejste spolu ještě tak dlouho. Ale připravila bych ho na to, že za třeba ty dva roky už ten váš vztah zase pokročí dál a pokud pro tebe dítě bude tak důležité, máš právo jít za svým štěstím navzdory stávajícímu partnerskému životu. Ono pak najít partnera pro rodinu není taky otázka měsíce, tak ať máš prostor.
@srdcoholka Neumím si představit zůstat dobrovolně bez dětí, tvůj partner to musí pochopit, od něj by bylo velice sobecke chtít od tebe takovou oběť jako vzdát se vlastního dítě. Chápu, že se do dítěte nehrne, když dvě ještě docela malé děti ma, ale na druhou stranu ty děti s ním nezijou, takže pokud tě vnímá jakou svoji životní partnerku má jedinečnou příležitost vytvořit normální rodinu. Dala bych mu čas tak rok a pak bych si trvala na tom, že chci dítě, pokud tě opravdu miluje, bude souhlasit.
@avadake presne tak, take jsem se u te formulace zastavila...
Ve vztahu se dá dělat spousta kompromisů, ale zrovna u tématu dítě, by lidé měli být za jedno, tam se kompromis dělá špatně..když se svého snu o dítěti vzdas, můžeš to svému partnerovi jednou vyčítat, stejně tak on může jednou vyčíst tobě, že jsi ho k tomu dotlacila, zkrátka to tak jako tak může váš vztah hodně poškodit a já jsem přesvědčená, že vztahy, ve kterých je nesoulad názorů na takhle podstatnou věc, ve finále stejně nevydrží, protože to nad nimi bude celý život viset.. Pokud k tomu dojde sám od sebe, že to dítě s tebou chce, tak je to samozřejmě super, tam vážně záleží, jestli a jak dlouho jsi ochotná čekat.. takže já bych tomu dala čas,ale asi sama sobě dej nějaké datum, do kdy, ať prostě víš, jak dál postupovat,ať mu to neustále nepredhazujes, ani mu své datum nemusis říkat, aby neměl pocit nátlaku, prostě se rozhodni ty, že třeba za dva roky nv listopadu se zeptáš a pokud bude chtit, tak do toho půjdete a pokud ne, tak odejdeš.. Jinak se z té nejistoty zblaznis.. je dost možné, že s tím do té doby přijde sám nebo ty přijdeš na to, že zvládneš být bez dětí nebo cokoliv, ale kdyby ne, tak máš plán a toho bych se držela...
Moc jsem si přála dítě a přítel ještě nechtěl. Překvapila mě moje známá, co pracuje jako terapeutka: řekla mi, že když je připravená žena, muž se na to naladí. Šla jsem domů a divila se; vždyť já chci a moc, jak bych mohla být ta, co to brzdí? A opravdu v sobě objevila strachy z mateřství a o co všechno nechci přijít- bylo to tam. Tak jsem na tom začala pracovat, hodně na vztahu s mámou, vzala jsem to do svých rukou- a jednoho dne jsem došla k vnitřnímu rozhodnutí, že opravdu stojím sama za sebou- chci dítě a pokud on ne, budu to muset nějak řešit. (A to ho miluju a kdyby třeba nechtěl děti, stejně jako ty bych ho pro to neopustila!!!) ale vnitřně jsem byla pevná, začala jsem si za tím stát. O tři dny později jsme se začali snažit o miminko, a jemu to přišlo přirozené- známá měla pravdu, jeho nejistota mi jen zrcadlila mou vnitřní nejistotu, hodně, hodně schovanou. (5 let jsem toužila po dětech, tikaly mi hodiny, byla jsem přesvědčená, že chci). Takže doporučuju věřit, že celou situaci můžeš ovlivnit víc, než si myslíš, a to ne přesvědčováním, ale ponořením se do sebe. Jestli tvoje touha po dítěti není zatím nesnesitelná, o to líp, máš dost času na práci na sobě😊 držím palce!
Budu asi hnusna, ale fakta: Chlap, ktery opustil dve rodiny, bez mrknuti oka opusti i treti. Tady bych na nic nespolehala. Bud dite chces nezavisle na tom jestli s nim skoncis sama nebo ne a tim padem je to hlavne tvoje rozhodnuti, oznamit ze treba prestanes brat antinu a on at se zaridi jak uzna. Anebo se na to vyprdnout, nechat volnej prubeh a rozhlizet se dal kolem sebe, ale soucasny partner to bude brzdit. Ono ted je pro tebe priorita ten chlap a jeho(vase) pohodli, ale to se s narozenim prcka vetsinou dost zasadne meni, takze bych na tom nestavela zadny vzdusny zamky.
@sudylichozrout Děkuji za zajímavý pohled, na všem něco je..A hodně to bude asi o tom ještě tomu nechat čas jak to ve mě uzraje a dát na svoje pocity.
@marketa1218 Díky za reakci, je dobré vidět že tohle řešil a zažíval i někdo jiný..A tím pádem i to určité pochopení, této pro ženu docela specifická a citlivá situace..
@odula Skvěle vystihnuto..Mám v sobě trochu zmatek, je to z toho určitě znát. Řeším to v sobě a přemýšlím o tom už delší dobu. Zraje to, trochu mění..Určitý čas to ještě chce.
Vzala bych v uvahu i to, ze pokud partner zmeni nazor, a na spolecne dite pristoupi, bude to jeho treti potomek s treti partnerkou. To muze prinaset radu problemu - stavajici deti nemusi skakat radosti, stale je potreba platit alimenty na dve deti, jak pojmout dovolenou, Vanoce... lze to asi resit, ale je to mnohem slozitejsi nez zalozit rodinu s bezdetnym muzem. Navic myslim, ze parner pristoupi na maximalne jedno spolene dite. O tom vsem bych popremyslela...
@bayt Díky za názor a pohled, i tohle má něco do sebe. Tohle jsem si v sobě taky dost rozebírala. Vůbec jsem dost věnovala času povídání a porozumění jeho minulosti a nezdaru ve vztazích..Přeci jen, jsou to dost zásadní věci.
Ono jsem spíš růžově viděla víc sebe, myslela jsem si že jsem se někam víc posunula. Ale začala jsem narážet na věci kterými jsem hatila vztah minulý. Něco, co jsem nevyřešila a vrátilo se to..Samozřejmě tehdy v něm byla chyba na obou stranách. A i nyní se najde na obou a on nemá problém to přiznat, řešit to..
Samozřejmě si někdy říkám, jestli nejsem trochu "zaslepená" láskou a něco nepřehlížím..V tuhle chvíli o ničem zásadním nevím. Ukáže ještě asi i v tomhle ještě čas..Ono si na to člověk musí přijít sám.
@srdcoholka drzim palce, at se za cas rozhodnes dobre. At uz to bude jakkoliv.
@avadake Rozumím, ono se to týká ještě vztahu po druhém dítěti, který se opravdu nepovedl a dotyčná začala s nátlakem že s ním chce dítě, protože v něm viděla jistotu a navíc ji nesedlo jedno z jeho dětí, které chtěla svým způsobem vyloučit a ponížit..Tohle ho včas zarazilo od toho se do toho pouštět. Naštěstí. Ten vztah pak relativně brzo skončil..Uvedla jsem to, protože on v té době začal sám o dalším dítěti uvažovat, ale tohle ho dost uzemnilo.
Ty předchozí ho samozřejmě neznásilnily, rozhodl se dobrovolně, svéprávně..A co to přineslo dál si nese pak své důsledky.
@holka_zelenooka Tak tohle je hodně zajímavé. A k zamyšlení. Díky moc! Něco na tom možná bude i u mě.
@sudylichozrout Děkuji❤
@zlorenka Díky za upřimný pohled. Je prostě na některé věci potřeba koukat realisticky. I když tady třeba si nešlo o to že by rodiny opustil bez nějakého přemýšlení, první vztah trval asi 10 let a dítě bylo asi v poslední třetině, kde pořád se snažil vztah dát dohromady ale už to prostě nešlo z obou stran. U druhého se to nepovedlo vůbec..I tam to prý bylo moc těžké, ale po zkouškách o slepení vztahu to prostě dospělo k tomu že než být součástí něčeho co nepřínáší nic dobrého pro jeho dítě, tak radši vztah opustí a bude v rámci svých možností dávat dítěti něco do života a výchovu podle sebe v době, kdy ho bude mít u sebe.. A to dodržuje už několik let co může. U obou dětí.
Nicméně neříkám že je to ideální. Sama jsem člověk co je držák a jen tak z něčeho neodejde. Ale nebyla jsem u toho když se to dělo a ani v jeho kůži..
Drzim palce a netroufam si radit co bys mela udelat. Jenom pridam svoji zkusenost, ja se rozesla s chlapem se kterym jsem nechtela dite ve 30 letech. Toho praveho jsem potkala az skoro ve 36 letech, a ditko se nam narodilo ve 38.. opravdu jen tak tak. On ten cas utika rychle. Samozrejme zalezi jak moc jsi vybirava co se chlapu tyka..
Všem moc děkuji za vaše reakce. Moc jste mě překvapily tím, jak jsou různorodé, ale v mnohém se shodují. Neodsuzujete, ale dáváte svůj pohled, názor. A to je fajn. Už delší dobu si říkám, že by bylo fajn o tom dát řeč s nějakou ženou, která třeba zažívala nebo zažívá něco podobného. Ale neznám takovou. Proto kdyby některá z vás o tom chtěla třeba ještě popovídat soukromě, klidně napište. A případně kdyby tu byla jakákoliv duše, která by se ráda vypovídala nebo seznámit na kamarádské úrovni, jsem tomu otevřena. Žiji kousek od Hradce Králové, ale svým způsobem na místu dnes až tak nezáleží 🙂
@srdcoholka Tohle je strasne tezke. Chapu posteje tvoje, ale i ty partnerovy. On uz deti ma, ma dokonce dve a ani s jednou zenou mu to nevyslo. Coz znamena, ze on uz se do dalsiho ditete asi nepohrne, svou biologickou potrebu ma splnenou a emocionalne se na to asi neciti. Na druhou stranu u tebe ted zacinaji tikat hodiny. Mas v podstate podle me jen par moznosti. Bud s partnerem zustat a doufat, ze zmeni casem nazor, nebo se smirit s tim, ze budete sice spolu, ale nikdy nebudes mit vlastni dite. A nebo ze vztahu opravdu odejit a najit si jineho partnera, ktery deti chce a bude chtit. Je to tezke rozhodnuti, vzdy to ted bude o tom, ze se budes muset neceho vzdat. Osobne bych se vzdala partnera, protoze fajn chlapu po svete beha hodne, ale vlastni dite je neco, co se neda nahradit nicim. Znamy byl ss svou slecnou 10 let, od svych 26 let do svych 36 let a jejich 35 let. Porad ji sliboval, ze deti jo, ale pozdeji. No a roky ubihaly. Nakonec to jeho slecna nedala a rozesli se. Ted je ji 37, ma fajn partnera a s nim prvni dite. Je to ale uz dost pozde a druje uz asi mit nebudou. Pisu to proto, ze od nej to nebylo fer. Porad se nebyl schopen vyjadrit, porad daval nadeji a ji se postupne kratil cas. Znamena to, ze tvuj partner se bude muset brzy definitivne rozhodnout a ty by ses mela pak zaridit dle toho, jak se ti jeho rozhodnuti bude libit ci nelibit. Ale nemel by te "blokovat" roky s tim, ze "mozna casem". To neni vuci zene fer, vlastne je to hodne nefer.