Nemáme klasický model babičky a dědy
ahoj maminky,
také si umíte představit tu idylku? Babička a děda z vesnice, žijící v pěkné chaloupce se zahrádkou. Děti přijedou na víkend, babička napeče buchty, děda je vezme do lesa na houby.... samozřejmost nebo pro mnohé rodiny sen?
Alespoň co nás se týče tak ani na jedné straně to vůbec idilické není. Moji rodiče jsou rozvedení, máma o tátovi neřekne dobrého slova a nám se skoro neozve. Táta za námi sice občas přijede ale jinak žije se svou přítelkyní daleko od nás a ona a její děti a vnouče od ní jsou na prvním místě. A manželova strana? Tam sice rodiče rozvedení nejsou, jenže tchýně je skoro pořád u své nemocné matky a stará se o ní a tchán je naopak zase u své matky (ta je sice zdravá, ale dodneška má na tchána velkej vliv, on je před všemi autorita ale slovo maminky to vždy platí). Jestli jsou tchánovci někdy spolu tak občas stráví pár dnů ve svém jinak prázdném bytě, tchýně z toho není zrovna nadšená a tchán to dělá hlavně kvůli tomu že potřebuje......, no víte co. Prostě v naší rodině neexistují babička a děda co by žili spolu a dalo se o nich mluvit jako o dvojíci. Jak to mám jednou Míše vysvětlit, takovéhle vztahy? I moje neteř (dcera mé švagrové) to má pomotané, prababičce říká babi (to je matka tchána), tchána má správně za dědu, tchýni oslovuje Evo, ne babičko (protože tam u nich tak mluví, říkají přijede Eva a pod.). Je mi to trochu líto, já měla naprosto úžasné prarodiče. Sice ne s baráčkem na vesnici (to jsem uvedla je pro představu), bydleli ve městě v bytě, ale trávila jsem u nich každý víkend i prázdniny. Hráli si se mnou, zpívali jsme, jezdili jsme na výlety a dělali věci co jsem doma neznala.
Máma byla studená a táta věčně v práci, doma žádné legrácky, rodinné chvilky či zpívání vůbec nebylo. Sice nám máma uvařila, vyprala a dělala s námi ukoly do školy, jenže vše bylo spíš s povinnosti než že by jí to těšilo. Nejhorší to bylo v pubertě kdy jsem potřebovala mámu a ona seděla hodně u počítače a odbývala mě. Nechtěla mi nic dovolit, chtěla jsem například džíny bokovky a ona na to - nastydnou ti ledviny, podívej holky jsou teď moderní a tobě se smějou ale za pár let budou skuhrat. Nebo jsem chtěla melír do vlasů a to azse bylo - zničíš si vlasy a na stáří budeš plešatá. také se mi posmívali kvůli akné co se mi velmi hojně dělalo, používala jsem krémy, obličej jsem si poctivě oplachovala a stejně mi to nebylo nic platné - a mamka furt, že se asi málo meju a že to prostě přejde. Když jsem chtěla jít na kožní to řešit tak prej že to nemá cenu že mi to jednou vyčistí a bude to tam znovu. Líčit se mě pořádně nenaučila, jelikož sama se vůbec nemalvoala a česala se tak jednou denně a pořád stejně. No a tak to bylo de facto se vším. Ve škole se mi kluci posmívali protože jsem byla ošklivá a nemoderní a ani holky mě nebrali mezi sebe a spíš si ze mě utahovali. Druhej stupeň na základce byl pro mě peklo. A máma to vždy odbyla tím že kdybych lítala venku, kouřila a brala drogy místo učení tak bych prý taky byla oblíbená. Jenomže drogy tam nikdo nebral a kouřili jen některé holky ale ne všechny. dneska sama vidím jak jsem byla nemožná. Uťápnutá puťka za kterou všechno řeší rodiče aby měla prostor se šprtat na písemku -ano jednička z písemky je možná hezká, ale v životě vám to nic nedá. Když si pak hledáte práci zaměstnavatele nezajímá jestli se dokážete naučit nějakej text a další den ho správně napsat, důležitý je osobní šarm a reprezentativnot, shcopnost umět si proadit v různých situacích, sebevědomí a taky trochu ty ostré lokty. není divu že i přes dobré známky jsem byla ráda když jsem skončila jako myčka nádobí. Nedopustím aby moje dcera dopodla stejně o jedničkách na vysvědčení život opravdu není - jak trefně poznamenala jedna profesorka na střední - spíš než jedničkáře ocení průměrného studenta, který ale umí v životě chodit a dovede si se vším proradit - je to svatá pravda, jenomže taková ostřílená povaha se jen velmi těžko dá získat, vím co mi chybí, ale nevím jak toho docílit.
Tak se omlouvám že jsem trochu odbočila od tématu, člvoěk se občas potřebuje vylejt a svěřit se se svým trápením. A mě vztah s mojí matku velmi trápí, naštěstí jsme získala hodnou maminku v tchýni, ale bohužel až pozdě. Co se týče mojí matky tak ta dnes bydlí daleko ode mě, občas si napíšeme e-mail a to je vše. Přijet za námi nemůže má prý stále moc práce. O vnučku velký zájem nejeví. To maminka od manžela je jiná, jezdí za námi každý týden, vždy Míše i mě přiveze něco na přilepšenou (přesnídávku či džus) a Míšu se velmi zajímá. když je nemocná tak volá jak to s ní je a jestli se už zlepšila, dělá si starosti - to je správná babička. Děda-tchán naopak stojí za pendrek, od počátku mě neměl rád, že prý jsem divná a když si mě Tom vzal tak si ho tím velmi znepřátelil, nikdy mě plně nepřijal. O mojí rodině říkal že to je špína. Nejhorší co jsem od něj zažila bylo že když jsem otěhotněla tak celé těhu do všech hučel ať se modlíme aby to dítě nebylo postižené i přest to že všechna těhu vyšetření u mě dopadala skvěle. Dokonce prý když se Miška narodila tak první co ho zajímalo jestli už jí viděl doktor a jestli má všechny končetiny, deset prstů a pod.. Manžel mě to pak volal na JIP, že se s ním kvůlli tomu i pohádal a mě tenkrát bylo dost slabo na to abych to řešila, ale bohužel takové věci se nadají zapomenout. Teď samozřejmě když tchán zjistil že vnučka je naprosto normální zdravá holka tak jí má rád (tedy do té míry jak dokáže). Sjednal jí například nějaké spoření, ale moc se s ní nevidí. Nestýkáme se s ním a on stejně nejvíc ze všeho řeší kariéru a školy, malé děti ho obecně moc nezajímají a nemá k nim vztah (dokonce ani svoje syny nevozil v kočáře a moc si s nimi nehrál když byli malí, prostě mu to nic neříkalo). Dneska mě dorazil tím že mi po dlouhé době volal a já se chtěla přátelsky bavit a msíto toho jsem slyšela jestli už je míša v pořádku (měla totiž v jednu chvíli trochu sníženou imunitu) a já řekla že ano a on na mě: no to měla z tebe, byla špatná s tvýho mlíka jaks jí kojila. Nechápu proč furt musí dělat takové konflikty, spoustu toho co řekl mě duševně bolí a nemůžu to prostě prominout, nejde to. Dcera je pro mě citlivé téma. A nejsem jediná kterou uráží, jeho žena je taky mírnej a neprůbojnej typ (ani nevím rpoč si takovou vybral). Od manžela jsem neslyšela o něm hezké věci, prý jí podváděl a dokonce jí jednou i zbil až byla v bezvědomí. A taky si z ní utahoval až plakala. napříkald se koukali v televizi na komedidi Fany jestli znáte a on jí řekl že je stejná jako ti lidé v blázinci - dkyž tam byl ten záběr z ústavu. Stejně tak mi manžel vyprávěl že vyvolával rád konflikty třeba o Vánocích a kazil je. Přesto Tom tchána brání protože je to jeho táta a jeho krev a vždycky bude částečně i na jeho straně, asi mu to nemůžu mít za zlé, ale já ho prostě nemůžu vystát.
takže tady vidítě jaké to mám: maminku, kterou moc nezajímám a tchána, jež mě docela bytostně nenávidí (prý za to že jsem mu ukradla syna - když se mnou začal ve
svých 25ti letech byldet). Jo ono se jim s ním žilo v krásně když v baráku tchána a jeho matky dělal sposutu rekonsturkcí a cpal jim tam vydělané peníze. A jak to dopadlo. Všechnu smetánku slízl jeho prvorozený bratr který byl už od mala preferovaný a manžel je jen ten nejhorší. Nedostal vůbec nic, Martin dostal část toho domu a chalupu, když čekali holku tak jim tchán koupil kočárek. Martin je prostě miláček tchánový matinky (ona ho jako malého měla v péči a tchýně - nezkušená prvorodička jí ho tenkrát přenechala a jen občas azšla s kočárkem, Toma už vychovala ona, ale v 15ti letech se nechal zblnout a nastěhoval se do domu ke své babičkce- tedy tchánově matce kde žil deset leta věřil lžím o tom že ho maminka nechce, jak sjem se dali dohromady tak ani neměl na svojí maminku telefon a de facto se nevídali. Naštěstí pak prozřel a zjistil že maminka vždy byla na jeho straně a teď se jí vše snaží vynahrazvoat. Ona si maminka taky pěkně pobrečela když jí kludci dočista opustili )Tchán Tomovi přiznal že ví že to je nespravedlivé jak se k němu zachovali, s tím majetkem, ale prý musel jít podle své matky aby spolu byli zadobře. A tchýně-maminka ta na něj nemá vůbec žádný vliv, jak už jsem psala není moc průbojná a ve všem ustupuje, je na Tomový straně, ale manžela taky bere jako autoritu.
Takže toto jsou naše zlaté rodinné vztahy. Často jsem z toho nešťastná že nemůžeme mít normální rodinu a normální vztahy. Jak to Mišáčkovi vysvětlím že děda patří k prababičce a babička k druhé prababičce? A že druhý děda taky s babičkou nežije a nemají se vůbec rádi? Prosím jsme v tom jediní a nebo se tu najde ještě někdo, jehož příbuzní stojej tzv. za starou belu. U nás fakt kdo je jedinej Míše ještě blízko je ta moje tchýně, bohužel si toho moc neprosadí, ale má Míšu moc ráda a pak moji prarodiče, ale ty bydlej daleko a hlavně prababička už velmi stárne a bolej jí nohy takže s hlídáním už to moc nepůjde ☹
Jsou dvě cesty, buď to přijmout, nebo se v tom šťourat a řešit. Něco jiného je, co bychom chtěli a něco jiného co máme. Tolik bych to neřešila, prostě bych to vzala jako fakt a snažila se změnit jen věci změnitelné a vytěžit z nich co nejvíce. To, že tchýně stará o svou nemocnou maminku je přece správně, a zrovna to je - dle mého soudu příklad pro jakékoliv dítě do budoucna o nějakém modelu péče a vztahů.
Moje dcera nemá žádné babičky. Jedna zemřela a druhá o ni nemá zájem byť je to jediné vnouče a babička je čilá důchodkyně, v podstatě z prarodičů mám moje dcera jen jednoho dědečka a to ve vážném zdravotním stavu, rozhodně ne hlídacího, přesto milujícího a milovaného.
Tuhle situaci jsme prostě přijali, a víc neřešíme. I bez toho máme starostí víc než dost.
Přiznám se, že sem četla tak pulku. A Upřímně nevím, kde ten ideál bereš, ale můžeš být ráda, že jsou nějací prarodiče. Můj syn má jedinou žijící babičku, 400km daleko a ne v uplne fit stavu. Tchýně mě nesnáší a já se s ní taky příliš nebavím. Malého vidí 3x do roka, když tam jedeme na odpoledne.
Myslím že tím že se v tom budeš šťourat ničemu nepomůžeš, máš svoji rodinu, ber to jak to je. Buď ráda že máte aspoň nějaký příbuzenstvo, dítě určitě jejich vztahy takhle do podrobna řešit nebude. Pro příklad, moje děti nevědí co je to prababička, babička, všichni jsou už dávno po smrti, máme jenom jednoho dědu a jsme rádi že ho máme 😉 I když nežije v chaloupce se zahrádkou, nebere si děti na víkend a na houby ani nikam jinam spolu nikdy nevyrazili, kvůli jeho zdravotnímu stavu. Je to prostě děda za kterým jezdíme každý týden na chvilku na návštěvu, popovídá si se starším o škole, pohoupe mladšího na kolení a když odjíždíme musíme ho budit abysme se rozloučili.
Moje motto je Res co muzes zmenit. Je v tvych silach toto zmenit ? NE. V tvych silach je,byt milujici matka,vyvarovat se chyb ktere vidis okolo. Mala to takhle nevnima,vztah s tchyni ma skvely,to je jeji babicka a myslim,ze i to je vic,nez maji jine deti. Pokud se v tom nebudes stourat,budes se soustredit na vlastni rodinu a vase stesti,bude vam vsem lip,ver mi.
Dnes je jiná doba-prodiče našich dětí buď ještě chodí do práce nebo jsou v důchodu a užívají si ho podle svého.Jen malé procento z nic,se aktivně stará o vnoučata a věnuje jim veškerý volný čas. 😉
@partyzanka91 ,......................v první řadě by sis měla uvědomit,že jste si Míšu pořídili kvůli sobě a ne kvůli svým pra/rodičům.To,abyste se o ní postarali je Vaše povinost,ale od jejích prarodičů to očekávat nemůžeš-mohou to dělat max. z dobré vůle a nemůžeš je do toho nutit nebo jim to vyčítat.Tím,že své matce v duchu vyčítáš,že Tě nenaučila líčit se a průběžně Ti nezvyšovala seběvedomí oblékáním do poslední módy a barvením vlasů,si mě vážně rozesmála 😀 To jak a kde jsi v hledání práce skončila,je jen a pouze Tvojí vizitkou.Své neúspěchy nemůžeš donekonečna svádět na druhé a čekat,že Tě každý bude brát za ručičku a všechno za Tebe bude řešit a vyřizovat.Měla by sis uvědomit,že už jsi dospělá ženská,která by se o sebe měla postarat sama. 🙂
Holka,Ty máš spíš problém sama se sebou a měla by si to urychleně řešit,jinak budaš nešťastná nejen Ty ale i Tví blízcí. 😉
@partyzanka91ono se to lehko řekne, abys to neřešila. U nás je to podobný a taky mě o trápí. Já teda kolem sebe vidím, že všude to funguje lépe než u nás u nás je to fakt extrémně špatný. Já mám třeba pocit, nejen pocit ono ta tak je, že o mě v rodině nikomu nejde. Myslím rodiče. Když jsem se vdávala máma měla okamžitě hrůzu v očích, aby náhodou nemusela něco platit. Ublíženě na mě vyštěkla, ať to uděláme ve čtyřech v nějaké levné restauraci. Bylo mi to líto. Nešla jsem si pro prachy, ani mě to nenapadlo, jen jsem jí přišla říct, že se budu vdávat a pozvat jí. Na mé promoci šla hned po obřadě domu a nešla s námi na jídlo, protože se bála, že by to musela platit, nebo že já bych to chtěla platit. Nevím, kde to vzala, nikdy jsem po ní prachy nechtěla. Mrzelo mě, že nešla, že tam nechtěla být, užít si slavnostní den. Taky mi nebyla nikdy oporou v ničem, takže já chápu , co ti vadí. Nejde ti o servis, abys měla čas si lakovat nehty a chodit po nákupech, ale chybí ti pocit, že máš ještě mámu nebo tátu, že jsi ještě "něčí holka".
@pincola taky si myslím, že zakladatelka spíš chce někoho, kdo ji bude mít rád, rodinu i širší kde to v rámci mezí bude fungovat...nechce to jen pro sebe, ale i pro dceru....
njn...nedá se svítit. Neřešit s nima nic, chovat se slušně, v případě potřeby omezit kontakty (např tchán) a hotovo. Snažit se být co nejlepší mámou a manželkou.
@partyzanka91 prostě to tak je, malá v tom bude odmalička, tak to bude tak brát. Prostě lidí jsou spolu když se mají rádi a když ne, je lepší, když spolu nejsou. Požídej svoji matku, ať tvého otce neřeší před malou, ať o něm vůbec nemluví, to stejné tvoj otec o matce. A rozhodně se postav svému hulvátskému tchánovi. To bych si nenechala líbít. okud se k tobě bude chovat hrubě, ukonči rozhovor a rázně mu řekni, že takhle tedy ne!!!! A to by tě měl chránit i manžel a měl by v tom být oporou. Ty jsi jeho rodina a jeho otec by to měl respektovat a pokud s tím má problém, tak ať ti nevolá a vůbec nekontaktuje. Jsi dospělá a lidi si k tobě dovolí jen to, co ty jim dovolíš...
Malinko mi tvuj příběh připomíná tohle..
https://www.youtube.com/watch?v=buVta82W5p4@partyzanka91 ahoj, mám to dost podobně, jsme téměř bez prarodičů, máme jednoho funkčního dědu, který je ale zaměstnaný a má 5 vnoučat.. a pak moji babičku, která teda pomáhá jak může.. ale žádný klasický model to rozhodně není.. taky mě to hodně trápilo.. s manželem jsme to chtěli řešit náhradní babičkou přes agenturu, která zatím úplně neklapla.. ale nevzdáváme to... nicméně z vlastní zkušenosti si myslím, že čím budou děti větší, tím to bude lepší..
@partyzanka91 teda přečetla jsem zatím jen první odstavec tvého příspěvku a rovnou říkám SEN. takové prarodiče jsem neměla jako dítě ani já, natož aby takové měli moje děti, když většina prarodičů všech dětí ještě pracuje. vlastně ani od kamarádek nevím o někom, kdo by tento sen žil ☹
@blahova_andrea
@partyzanka91 Já myslím, že to co zakladatelka popisuje je sen, ale stačilo by jí i mnohem méně. Když člověku něco chybí, tak sní a ty sny podle toho někdy vypadají. Jsou dotažené do dokonalosti, protže tam se člověk nemusí omezovat a může se v těch svých představách nasytit toho, co mu schází. Já to chápu, protže to mám doma. Moje kamarádky mají nějaké rodiče, třeba ne dokonalé a taky si postěžují, ale co je moc to je moc. Ono s dítětem začne ta máma zase v člověku trochu scházet. Já dokud jsem byla studentka, byla jsem free. Ale s dítětem mi schází takováta opora. Klidně invalidní máma, co mi nemůže fyzicky pomáhat, ale morální podpora. A chybí mi to hlavně proto, že jsem to neměla ani jako malá, jsem tím taková nedosycená, jako zakladatelka. Dnes se mi třeba vybavilo, jak na mě máma na malou řvala "nepořádnice". Bylo to furt, furt jsem byla "nepořádnice". Problém byl v tom, že nám dětem neřekla, kam si máme dát věci, nekoupila nám ani nábytek, ani krabice nic. jen vždycky přišla z práce a spustila, že jsem nepořádnice a šlapala nám po hračkách, že nám 100x řekla, že po zemi nic nebude. Ale já dodnes nevím, kam jsem si to měla dát. Ona chtěla, abychom to měly všechno v jednom komínku v koutě na zemi (sešity, učebnice, hračky, pastelky, knížky). Občas jsme tu pyramidu postavily a vypadalo to úhledně, ale jak jsme z toho něco yndaly, tak se to celé zřítilo a byl zas nepořádek. A jak zařizuju pokoj pro své dítě, jak jí učím skládat hračky do krabic, tak si uvědomuju, že to, co já k svému dítěti cítím ona k nám asi necítila. Tu potřebu dobře ho vychovat, cíleně na něj působit, aby to v životě umělo a nemělo problémy. Taky aby mělo pocit, že je něco jeho, že má na světě nějaké místo. On jen vlítla do pokoje a dupala po hračkách a ječela, že mi to furt říká, že jsem prostě nepořádnice a že se mnou nikdo nevydrží a že mě nikdy lidi nepřijmou. Už je to dávno, ale i zpětně mě to mrzí. Dělám si to v životě po svém, od kamarádek okoukám, nebo v knížkách se dočtu, co je třeba. Ale od své mámy nemám skoro nic, nemyslím materiálně, to taky ne, ale o to by tak nešlo, jako o tu výchovu. Musela jsem se vychovat časem, ale ten cit, že pro někoho jste to, co je vaše dítě pro vás, to je to, co mi chybí a chybět bude. Takže já zakladatelce rozumím naprosto.
Tak já např.čekám třetí dítě a moji matku to nezajímá,dceru a syna příjme na návštěvu,za půlhodiny po nich řve,že se neumí chovat a pošle je domů,kolikrát rozmlouvám dětem,aby tam šli,protože vím,že na ně není zvědavá,dcera to chápe,už tam ani moc nechodí,ale kluk je takový mazel a vždy chce za babičkou.Pomlouvá moje děti,že jsou rozmazlení,přitom sama bydlí s dospělým synem(mým bratrem),chová se k němu,jako miminu,živí ho,vaří mu a to je 26let.Takže člověk ani o takové příbuzné nestojí..
Bydleli jsme s mými rodiči - manžel, dvě děti a já..nefungovalo to..věčné hádky, maminka na mě hledala každou špatnou nitku a to jsem jí několik let "posluhovala", ona nemusela vařit, uklízet, nakupovat..stejně jsem byla špatná. Tatínek má dost svých aktivit, takže ten na nic neměl čas. Od okolí jsem slyšela, ty se máš, ty máš babi doma, se vším ti pomůže, nikdo neviděl, že je všechno úplně naopak, že já ulítaná padám večer na pusu. Ani na procházku mi děti nevzali, do kočárku uspat..když mě bolely zuby, bylo zle..děti potřebovaly ven, ani v tuhle chvíli nepomohli. Hodně se naše vztahy upravili, když jsme se přestěhovali.
Tchýně a tchán..vzdělaní lidé, avšak jako babi a děda skoro k ničemu. Finančně nás podporují, ale láska k vnoučatům nefunguje. Nemohla jsem po 14 dnech první dítě kojit..měla jsem oboustranný zápal prsou, tak strašně jsem ale kojit chtěla, že jsem to tlačila i přes ohled na sebe..nakonec hrozila otrava krve..pro mě hrozný zážitek. Tchýně na mě řvala do telefonu, že jsem k ničemu, že jsem nikdy nechtěla kojit, že z kluka nic nebude a že už nás nikdy nechce vidět, že už nemá žádného vnuka.. Bylo toho za těch spoustu let víc..to jen k nastínění situace u nás..
Manželovi v práci zemřel šéf, mladý člověk..byl v rodině jediný syn, nezbylo po něm žádné dítě.. Starší rodiče (kolem sedmdesátky) zůstali sami..rozhodli jsme se jim pomoct, tím, že je budeme navštěvovat, trávit s nimi čas..během měsíce mezi námi vznikl krásný vztah, pevné pouto, běhá mi mráz po zádech, když to píšu..děti je milují, říkají jim babičko a dědečku..u nich jsme našli to, co jsme si přáli zažít..otevřenou náruč, kdykoliv přijedeme..
Je to pro mě životní zkušenost.. Říkáme jim adoptivní babička a dědeček..
Moje blízká kamarádka také našla jednu takovou babičku, mají spolu už spoustu let nádherný vztah..ona nikoho nemá, rodiče jí zemřeli a ta babička je také bez rodiny, dcery se od ní odvrátily. Je jedno za jakých okolností a co si udělali..pokud to nejde v rodině normálně, zkuste se rozhlédnout kolem, kdo by ocenil vaší přítomnost, blízkost, smích a radost vašich dětí.. I cizí člověk může obohatit váš život a mnohem víc než vlastní rodina.. Tak to cítím..
Pročti si rubriku Rodinné problémy a zjistíš, že leckdo nemá ani klasický model tatínek-maminka, fungující dva páry prarodičů jsou spíš pohádka než běžně vídaná realita. Vím, že sis chtěla jen trochu ulevit, ale máš fajn manžela a zdravou dcerku, to je to nejdůležitější.
Doporučuji vyhledat psychologa, aby vám pomohl překonat váš pocit, že vám všichni ubližují. Jinak se v tom budete pořád babrat a namlouvat si, jak jsou na vás všichni zlí. Svět holt je zlej, jen se s tím musíte vyrovnat🙂 Uvedené příklady mi tak extrémní nepřijdou, to je v každé druhé rodině..
My nemáme ani jedny prarodiče, moji rodiče už zemřeli a manželovi taky, jsme na děti úplně sami, s manželovými sourozenci se téměř nestýkáme a já mám jen ségru, která má svých starostí nad hlavu. Krom toho mám už dva roky zdravotní problémy a každou chvíli nefunguju a o děti se stará manžel. Nechci se trumfovat, ale važte si každého, koho máte.
Tak ono to tak není, že bychom nikoho neměli od začátku, první babička nám zemřela, když staršímu synovi byl rok na rakovinu a druhá babička nedávno, oba synové jí byli na pohřbu. Moje tchýně byla celá teta Kateřina ze Saturnina, pořád se jí něco nelíbilo, pořád na mě něco měla. A co bych za to dala, kdyby tu byla s námi. Děti se mě taky ptají, proč nikoho nemáme. No co, prostě nemáme. Tím chci říct, abyste si vážily každého člena rodiny, protože když odejde, je to díra, která se už nezaplní a smutek nepřejde.
@majkali Taky ti napíšu náš příběh. Postavili jsme dům, mojí matce jsme v něm udělali samostatnou garsonku. Moje matka hlídá mou neteř snad od jednoho roka kontinuálně (bude jí 6), bere si jí i o víkendech, aby si moje sestra odpočinula, a to i v době, kdy byla dlouhodobě nezaměstnaná. Či že jí přijel partner (pracuje jinde). Moje dítě neviděla (!!) půl roku. Pohlídá ho s ksichtem pouze ve chvíli, kdy mám 40 horečku a jen do doby, než jí paralenem srazím. V létě sedávala s neteří před barákem, moje dítě (tehdy rok) na ní volalo a klepalo a na okna a myslíš, že se na něj byť jen otočila? Tohle je pro mě strašný, jak mu mám vysvětlit, že je babičce u zadku, když jeho sestřenice s ní je celý dny? Já si nemám koho a proč vážit..
@kajalka Rozumím vám. Rozdíly v rodinách bývají velké a v každé je něco.. Já jsem byla u obou babiček vždycky ta druhá..prostě se na mě nikdy nedostalo.. A u rodičů, co se týká vnoučat..moje maminka tíhne k sestry dětem a od chvíle, kvůli nim vstane v šest ráno, hlídá bez řečí celý den, je z nich úplně hotová, kvůli mým dětem nevyleze z postele ani v jedenáct dopoledne..co je můj tatínek v důchodu, tak ten je s mými dětmi rád, chodí za nimi..je ochoten věnovat jim svůj čas..i když je hodně aktivní a má svoje koníčky.
Jo, nikdo to nemá ideální, v každé rodině je "něco"...
Ovšem ostatní si k tobě dovolí přesně to, co ty jim dovolíš. Takže až příště tchán zavolá a začne něco podobného, jako to s tím mlíkem, tak mu řekni:" takovým způsobem se odmítám bavit. Pokud si chceš pokecat, tak dobrý, ale rýpat do sebe a své rodiny nenechám. Pokud budeš pokračovat, pokládám telefon..."
Mě to taky občas bere - různé chmury - moji rodiče nežijí, tcháni stojí za velké...., ale co - malýmu to vysvětlím jednoduše - v životě potkáš různé lidi - někteří jsou hodní, jiní zlí, s jedněma si budeš rozumět, s druhýma ne, s jedněma vyjdeš, s druhýma ne, ani kdyby ses moc snažil - to je život - a je jedno, jestli je to učitelka ve škole nebo teta, babička.
Pořád jsem měla pocit, že je malý ošizený o babičku, ale když to vidím, tak si říkám:" a co by mu asi tak dali?" A když si v duchu odpovím, tak jsem ráda za to, že to je, tak jak to je.
Nezměním je - když to tak chtějí, ať to tak mají. 😉
My máme babičku a dědu, co by pro děti udělali první poslední, ale .... jsou pořád zaměstnaní a mamka mívá služby i o víkendu, takže když si na děti našetří jeden, dva dny v měsíci je to moc. A to ještě tu trošku času rozděluje mezi mé děti a děti mojí sestry 🙂. Z manželovy strany máme jen babičku, ale ta moc zájem nejeví...takže, že by si děti vzala na odpoledne na procházku je utopie, natož na víkend 🙂. Já myslím, že to je dobou, dřív byly babičky v důchodu a mohly si vnoučata užívat, dnes pracují ....
@kajalka Máme něco podobného - tedy s rozdílem, že babička u nás nebydlí... ale Ládík jí jeden čas nazýval "Tobiáškova babička" a osloval jí "teto Libo" .... to mluví asi za vše.. 🙂
U nás se taky idylka nekoná. Já jsem měla krásné dětství, 2 babičky, 2 dědečci se zvířátky na vesnici a ještě jsme s rodinou jezdili na jejich chalupu na horách. A moji prarodiče byli úžasní. Moje děti tohle nemají, moji rodiče rozvedení, mamka má děti ráda, ale moc času s nimi netráví, ale jsem ráda aspoň za něco, mého tátu děti moc nezajímají. Tchyně je sama a zajímají ji vnoučata od dcery a na naše prdí. Protože já jsem tu idylku zažila, tak vím o co moje děti přicházejí. Mrzí mě to, ale beru to jako fakt a snažím se to dětem vynahradit.
Tak za sebe mám pocit, že ideální prarodiče (jako z pohádky) už vymřeli. Moji prarodiče takoví byli (babička s dědou domek na samotě na horách) byla jsem tam co chvíli, děda pak zemřel babička se odstěhovala k nám (to už mi bylo asi 20) začala stárnout a být hodně protivná - někdy se mi stýská po té staré babičce, co žila jak na starých dob. Druhá babička s dědou žili s námi v RD. Dokud mohli, měli prase, kozu, slepice, kravičku - pro dítě super. Dnes už je to všechno pryč. No a náš syn už to má taky všelijak. Z manželovy strany by asi tyhle ideální prarodiče měl: Statek na vesnici - krávy, koza, ovečky, pole les, louka´, ale to by nemohli oba před lety zemřít. No a moje maminka s tátou žijí s námi v jednom domě a mamka je taky spíš moderní babička a akorát se mi snaží do všeho kecat. Můj otec říká, že je na něj malej moc malej a že se těší, až bude chodit, že bude s ním v dílně nebo v lese- což vypadá dobře, ale nevím jestli z toho, že ho bere do dílny nebudu spíš nešťastná, protože se malej akorát při první příležitosti vyválí v louži oleje. 😀 Berte to s humorem, prarodiče si nikdo nevybírá a všude jsou chyby
Podobné diskuze
- Rodinné problémy. Jak se nyní zachovat?30
- Babička a vnučka. Myslíte, že si může babička přes vnučku hojit nějaké staré ...10
- Rozdíly mezi vnoučaty. Máte zkušenost, že by se prarodiče chovali jinak k vaš...24
- Pozvat bratra s ženou na křtiny?22
- Společné bydlení s tchánovci, nedávám to. Co byste dělali na mém místě?24
- Rodiče neumí odpustit.40
Holka pěkném motanec, tedy...ideál model prarodičů jako z knihy by brala asi kazda z nás, no ne? A ma ho tak 1 ze 100. Holt když to tak není, musíme se spokojit s tím co máme..
Spis me zarazí hulvat tchán - jsi dospěla, matka od jeho vnučky, řekni mu, at se k tobě takhle nechová, to není normální.