Mladá nevlastní maminka - máte zkušenost?
Ahoj holky, jelikož ve svém okolí nemám nikoho, kdo by byl někdy ve stejné situaci, chtěla bych se zeptat na vaše zkušenosti. Je mi 26 (na dnešní dobu se cítím ještě relativně mladá), vlastní děti nemám. Příteli je 37, rozvedený, s 6letým kloučkem, kterého pravidelnmě vídá. Co se týká partnerského vztahu, je situace zatím bezproblémová, známe se necelý rok, ale ještě spolu nebydlíme. S malým už jsme se 2x potkali, nestydí se, povídal si se mnou, je to prostě normální dítě. Ráda bych se zeptala, jak jste takovou situaci zvládaly - ideálně jak vycházet s nevlastním dítětem, jak moc se mu můžu věnovat, jak vás přijala rodina parnera, která už má nějaké vazby s rodinou jeho bývalé ženy a tak. Na jaké situace se mám připravit, které by mě třeba nyní nemusely napadnout?
Ja teda jen napisu, ze malda mi neprijdes 🙂 ve 26 letech... muj ex (33) si nasel 18ti letou slecnu. Tak to bylo na me celkem dost... s dcerou jsou spis kamaradky, moc se nevidaji, slecna jeste studuje a bydli u rodicu :-/
@moravacka007 na to se připravit nedá. Nesnaž se nahradit mu maminku, buď kamarádka, výchovu přenech tatínkovi. Co se týče rodiny přítele, je to jako v každém jiném vztahu, buď se jim budeš líbit nebo ne, to neovlivnis. Získás plusove body, když budeš mít hezký vztah s tím klukem...
https://www.nevychova.cz/blog/laska-az-na-druhy...
Doporucuju precist, zajimavy uhel pohledu, me tk zaujalo.
@paladinka Mladá myslím hlavně z takového svého vnitřního pocitu. Jelikož jsem studovala VŠ, tak jsem si tím jaksi protáhla to období dospívání, závislosti na rodičích a tak. Sice pracuji, mám samostatnou domácnost a ve všem funguji jako každý jiný dospělý, ale asi dokud nemá člověk své vlastní děti, tak si sám pořád přiapadá trochu jako dítě (i když jsem už od 19 let hlídala děti známým, takže myslím, že i starost o děti na nějaké úrovni zvládám).
Já bych myslela, že bys měla být, pokud možno, kamarádka. Nevychovávej, to nech na tátovi a mámě. Ono dneska by se Ti mohlo zdát např., třeba, že je dítě poněkud rozmazlené, to se zdá skoro každému každé cizí dítě, do té doby něž má vlastní😀. Pak zjistí, že jeho vlastní je úplně stejné, ne-li horší. 😀
@setba to jsem cetla,dobry clanek 🙂
Me bylo 21, ted uz manzel mel deti 1 a 2 roky...pozdeji jsme uz spolu zazadali o stridavku. Nebylo a neni to vzdy lehky, ale myslim, ze mame pekny vztah, je to teda asi i tim, ze byli tak male a jakoby jinou nevlastnu maminku nezazili. Mozna u sestileteho to bude jine. Moc jsem ti nepomohla asi, ale drzim palce a trpelivost 🙂
Ono taky záleží jestli tvůj přítel výchovu zvládá respektive se shodnete na stylu výchovy. U nás jsme se úplně neshodli a když sdílíte společnou domácnost a trávíte spolu hodně času, prakticky není možné nezasahovat do výchovy, pokud partner nemá vše perfektně podchyceno. U takto malého dítěte je myslím ještě možné (a nutné) být trochu napůl druhá máma. Záleží také na dalších okolnostech, jaký styl výchovy a jak hodně se mu věnuje jeho pravá máma atd.
Kdyz jsem poznala manzela, bylo mi 19, jemu 29 a jeho dceri 9. Dulezite je, diteti se venovat, at nema pocit, ze je odstrcene, chodit na vylety, hrat si s nim... My mame s nevlastni dcerou skvelej vztah a hodne za to muze manzeluv pristup. Daval jasne najevo, ze ted uz jsem v jejich zivote taky. Dam priklad, kdyz si mala chtela ve 12 letech uvarit slabe kafe a zeptala se ho jestli muze, poslal ji za mnou, at se zepta me. Nebo kdyz chtela na neco prispet, rekl, ze si se mnou o tom promluvi a rozhodneme se spolu. Hodne jsme spolu mluvily, vedela, ze se mnou muze mluvit o vsem. Pomahala jsem ji s ucenim, chodily jsme spolu nakupovat. A s manzelovou rodinou to bylo v pohode, az na tchyni, ta mela na zacatku vyhrady a dokonce rekla, ze me nikdy nechce poznat. Pak si to z nejakeho duvodu rozmyslela a nakonec mame vztah dobry.
Jsme s manzelem 9 let. Spolu mame deti 1 a 2,5 roku. On ma kluka- 12 let. Za tech 9 let jsme si k sobe nenasli cestu. Me bylo 19, kdyz jsme.se poznali. Kluk me.ignoruje, coz delal od mala. Ja, nez jsem mela.svoje deti, jsem.mu vymyslela zabavu, venovala se mu. Vzdy me trapilo, ze to nikdy neocenil. Az se mi narodily.vlastni deti, zjistila.jsem, jaky to je milovat vlastni dite, nebyl cas se manz. synovi tak venovat a nas "vztah" vysumel uplne. Ted se pozdravime a kdyz se ho na neco zeptam, ani se na me nepodiva, odpovi mi jednoslovne a tim to hasne... takze jako zalezi taky na povaze ditete. Ne vzdy je to jen v rukou nahradni mamy...
Bylo mi 23, když jsem se poznala s teď už manželem, mu bylo 32 a jeho synovi 10. Protože bydlí s matkou přes 100 km daleko od nás, vídali jsme ho vždy jen cca 2x-3x do roka - většinou o prázdninách a o Vánocích, jinak to nebylo z časových a finančních důvodů možné - on chodil do školy, manžel do práce a ještě splácel po bývalé manželce dluhy, takže jet si pro syna, pár dní ho mít doma a pak ho zase vézt zpátky bylo někdy náročné. Ale bylo to tak zažité prakticky odjakživa - bývalá chtěla začít nový život, proto se odstěhovala tak daleko a klukovi tehdy byly cca 4 roky, když se rozvedli, takže ani spolu s manželem si nikdy nevytvořili nějak blízký vztah otec-syn. Když jsme se poznali, byl to ještě docela roztomilý 10tiletý klučina, já mladá holka, která měla plno plánů a ideálů jak to všechno musí fungovat...ale po čase jsem zjistila, že nikdy tak úplně fungovat nebude. Brzy přišel do puberty a přestal mít respekt z nás obou, ono je to i těžké si nějaký vztah vytvořit, když to dítě vidíš jednou za půl roku. Pod výchovnou taktovkou matky to nakonec dopadlo tak, že klukovi je teď 18, začal chodit do práce i s holkama...a na tatínka si vzpomene, jenom když potřebuje peníze nebo když udělá nějakej průser. Je nám to na jednu stranu líto, na druhou stranu oba víme, že to k tomu už roky směřovalo, že vztah takhle na dálku se těžko udržuje a taky my už máme svoji rodinu a jeho matka mnohem dřív svoji - tzn. že má i náhradního tátu, kterej ho prakticky vychoval. Takže tak se to snažíme brát. Ty budeš mít výhodu, pokud si partner bude brát synka častěji, bude bydlet blíž...máš šanci si s ním vytvořit hezký vztah, protože dítě v 6ti letech je ještě docela tvárné a přístupné (ne jak puberťák, s kterými je to většinou těžší). Držím Ti pěsti! 🙂
@rituska88 u nas se bejvala odstehovala 150 km..Takze chlap jezdi ob vikend 600 km za vikend...a vzdalenost ani vek na vztahu k nam moc roli nehraje. Takze si to moc nemusite vycitat...
@baruniceslepice No, ono je to hodně i o povaze toho dítěte a o tom, jakej přístup k tomu má matka...pokud to dítě proti otci poštvává, tak člověk může dělat co chce... A taky o výchově, o tom, jaké to je v té rodině, kde to dítě žije. Navíc já jsem jen o 12 let starší než on, takže těžko jsem se mohla někdy stylizovat do role ,,nevlastní maminky". Mně je to už celkem jedno a manželovi taky, sám říkal, že to zní sice smutně, ale bohužel je to tak, prostě každý máme svůj život, moc se nevídáme, my máme svoji rodinu a on taky svoji a když ho nijak nebralo ani to, že se mu narodil brácha (náš syn, kterému jsou 4 roky), nikdy si na něho prakticky ani nevzpomene, tak co budeme lámat přes koleno. Hlavně, že pokud šlo o peníze, to se ozval vždycky a pokračuje to i teď kdy začal sám pracovat (a manželovi tím skončila vyživovací povinnost) - to mě dost vytáčí, protože za jeho matku jsme zaplatili přes 800 tisíc na dluzích, které vznikly ještě za trvání manželství a dost dlouho nám trvalo, než jsme se z toho vzpamatovali a mohli začít normálně žít a založit si taky rodinu - přiznávám, že tím se i ve mně vytvořila docela averze vůči jejich rodině a i když si člověk říkal, že to děcko za to nemůže, tak teď vidíme, že ale není jiný, než matka a také zná manžela jenom jako pokladničku, ale pokud má manžel narozeniny, svátek apod., neozve se, nepopřeje...což si myslím, že v 18ti letech už by měla být samozřejmost.
S partnerem jsme o 10let. Mě bylo 17, jemu 27, dítě 2 roky. Už to je nějaký rok, ale stále trvá můj pud, že chci vychovávat. Nemyslím, že si chci hrát na matku. Určitě ne. Ale prostě on je strašně splachovací a ťuťu ňuňu, že fakt rostu, když ji nechá řezat nožem při jídle do stolu, nechá ji zapnutou televizi u jídla i když nejí a akorát ji desetkrát napomene... Ale nevypne to. Bohužel tohle se ještě neurovnalo... Pořád se ten náš vztah neujasnil. Snažím se být kamarádka, ale prostě některé chování opravdu nemohu nechat být. No co, jen si říkám, že čas ještě ukáže.. Samozřejmě fáze ve smyslu, že nesmím taťkovi dát pusu jsme měli taky. Teď to je celkem v pohodě. Ale že bych byla z návštěv nadšená.. to se říct nedá.
Já s manželem začala, když keho malému byly 4 a mě 22.
Nepřipravuj se na nic,prostě to vždy vyplyne. Choďte po výletech a pokud se ti něco nezdá, zeptej se partnera v nepřítomnosti malého.
Ten náš měl období, kdy jsem ho pro jeho jednání snášela jen těžce, ale překonala jsem to,co bych pro manžela neudělala, a dnes už je to velký kluk, se kterým se dá hezky domluvit na všem a je rozumný.