Mění se lidé? Najdou se vůbec šťastné případy?

@klokanka31 moc děkuji, vím, že se tu najde plno lidí s tímto názorem, ale na ty není tohle téma mířené.

Podle mě platí poměr 90-10. 90% té změny schopno není a časem se opět vrátí do starých kolejí. Alespoň podle mojí zkušenosti. A těch 10% je hezky optimistické číslo a jistá naděje, že možné to je. Ale nestává se to běžně a záleží na tom, jak závažná ta změna je...Mluvím o tom, že se třeba z lenocha může stát poměrně aktivní člověk - to se třeba povedlo mě. Je nicméně nutno říct, že ta změna není 100%. Když mi řekneš "dneska se budeme válet na zahradě", tak budu vždycky radši, než když mě někdo pozve si zaběhat 🙂 Základní charakterové vlastnosti už si člověk nese sebou a je velice těžké to měnit, ne-li nemožné. Pokud tedy skočím na lep násilníkovi (to ze začátku jde poznat také těžce..), patologickému lháři a podobně, jen těžko můžu očekávat, že se stane zázrak a on se změní. A nevidím na tom nic tragického, lidi jsou prostě různí, každý má pro sebe tu svoji polovičku, kterou si najde a za svoje rozhodnutí nese odpovědnost. Pokud bych viděla něco zásadního, s čím žít nechci, tak se s tím člověkem nedávám dohromady.

@smisek1005 Chceš si to obhájit. Já vím. Chceš si najít jen potvrzení pro setrvání.

Ale ne, nemění. Ne tak snadno a rychle, jak si zoufale přeješ. Většinou vůbec.

Jediná správná cesta je (a ty ji znáš), makat na sobě. Psychoterapie, restart, nový prostředí, nový koníčky, noví lidi, nová práce, novej pohled na svět, nový hodnoty (TVOJE!). Od toho to začíná a padá.
Jinak se z toho nevyhrabeš.
Začni dnes a začni od sebe.

Změna je možná vždy. I můj vztah prošel obřím vývojem. Ještě před pár lety mě muž doslova psychicky týral skrz peníze. A dnes? Jsem opečovávaná žena. Ale impuls musel přijít ode mě, já začla s psychoterapií. A jak jsem měnila sebe, měnilo a mění se i mé okolí.

Lide se meni, protoze se casem vyvijeji. Jestli k horsimu nebo lepsimu zalezi na jejich prostredi. Ale ano, meni se.

@smisek1005
Nevím jestli ti můj příběh pomůže, protože to byl běh na dlouhou trať. Se svým manželem se znám od základní školy. Chodit jsme spolu začali ve třinácti letech (teď je mi 31). Měl v pubertě období kdy užíval marihuanu docela ve velkém, oba jsme pili alkohol (prostě jsme byli ve špatné partě). Já jsem dostala rozum dřív než on. On do toho měl ještě psychické problémy (deprese, sebepožkozování). Ale zůstala jsem s ním, protože střízlivý byl hrozně fajn. Musel prostě dospět a trvalo mu to dýl než mě, hlavně po smrti svého otce se musel začít starat o nemocnou matku a to udělalo hodně, ta zodpovědnost. S marihuanou přestal, deprese už zvládá pomocí prášků a pivo si dá jednou za čas po práci (doma, do hospody nechodí). I když to jeden čas bylo fakt těžké, mám krásné vzpomínky na společné cestování. Teď máme dům a nádherného syna.
Takže myslím si, že člověk se může změnit, dospět, ale musí k tomu mít důvod. Samo od sebe to nepřijde.

Charakterove rysy a povaha se nemění. Člověk může sám se sebou vedome pracovat, ale ze by sám ze sebe dokázal stvořit někoho uplne jiného, to ne. Ruku v ruce s tím jde prostředí, ve kterém zije, lidé, s nimiž si je blízký. To všechno ovlivňuje. A ted to druhé: zni krásně otevrene, ze už nikdy nebudeš nikoho posuzovat ze svého pohledu. Tomu nerozumím. Vzdyt vždycky člověk posuzuje. Nemusi to byt a priori, ze usoudim, ze je někdo kreten a tím to pro mě končí. Ale volbou lidí, kterými se obklopujes, ty lidi posuzujes: prijde mi vtipny, prijde mi zábavný, usměvavý, napomocny, neduveruju mu, lze mi, pije. A bylo by spis divne nad tímhle mávnout rukou a říct si, ze to nebudu posuzovat ze svého pohledu. Proc? Člověk sám vybira a volí a k něčemu tihne, proc by mel sám sebe přesvědčovat o něčem jiném, když mu to neni vlastní?

Myslím, že lidé se nemění, ale vyvíjí. Někdo víc, nekdo méně, někdo dobrovolně, někdo z donuceni, atd. Zkusila bych se oprostit od škatulkování na negativní a pozitivní a trochu se snažila vše vidět v širším kontextu, vidět příčiny a důsledky. A když máte pocit, že kolem vás jsou dáme spatne věci, tak aktivně vyhledávat ty dobre. Život je krátký.

Celý život se řídím krásným veršem z Moliéra: "Nehledám v lidech víc, než v nich může být. Jen tak mně nemohou nemile překvapit". Nejsem žádná Matka Tereza, ale jsem poměrně shovívavá k lidských slabostem a nečekám od lidí příliš. A musím říct, že žije opravdu spokojený a úspěšný život 🙂

Lidi se samozřejmě mění a mění se i vztahy samotný…Bylo by dost zvláštní, kdybychom ke vztahům přistupovali stejně ve dvaceti, ve třiceti, ve čtyřiceti i v padesáti. Já sama jsem se změnila od puberty naprosto komplet, můj manžel taky a všichni naši dlouhodobí kamarádi též. Člověku, se kterým mám děti, bych vždy dala šanci na nápravu, pokud bych z jeho strany viděla popel na hlavě a upřímnou snahu. Měsíční známost bych ale fakt poslala do oběhu.

Pokud opakovaně přitahuješ lidi, co tě zradí, podvádí, tak to chce začít u sebe, začít pátrat, proč je přitahuješ, co ti takové vztahy přináší, proč po stopadesáte opakuješ tentýž vzorec.

Pokud už zase jsi v nevhodném vztahu, tak je kravina doufat, že on se změní. Jediné, co můžeš udělat ty, je že se sama změníš, on může reagovat na tvou změnu pozitivně a jít také do sebe, začít řešit svoje vnitřní problémy, nebo tvoji proměnu nemusí ustát a ještě víc vygraduje jeho nevhodné chování. Když skutečně změníš sama sebe, nalezneš svou hodnotu, tak si i vnitřně vyřešíš, proč ne/zůstavat v tom vztahu. Tvoje vnitřní proměna, ale musí vycházet z toho, že ty na sobě pracuješ kvůli sobě, ne kvůli tomu, aby se on změnil.

Rada ukonči to, já bych ve spoustě vztahů nedokázala být, občas tady řeší ženy neuvěřitelný vztahový sra*ky, nedokázala bych v tom žít a než takový vztah, to radši žádný.

Pro všechny doposud komentující - moc vám děkuji za zajímavé, inspirující a povzbudivé příběhy. A těm, kteří mi radi začít u sebe, máte naprostou pravdu a jen se mi pořád více a více dokazuje, že není jiná cesta, než si vyřešit vlastní dost velké s*acky. Svým způsobem si se svým vnitřním nastavením opravdu nemohu přitáhnout někoho jiného. Na druhou stranu jde tu spíše o to, ze ten člověk svou změnu aktivně začal (když jsem byla první člověk, co mu nezral jeho hry, což mu zasadilo velkou ránu). Jenže od té doby on jen kvete, vic a vic se mu daří, protože začal aktivně řešit svou osobu, svoji rodinu a proč celý jeho život vypadal tak, ze to muselo vést až ke zradě milované osoby. Od te doby já jen prezivam, topim se v tom, všechny zrady v mém životě mam pred ocima a jeho byla nejhorší, ale zároveň vim, ze uz to "muselo" přijít, abych se sebou po x letech něco udělala. Občas udělá nějakou chybu, kdy si říkám, jestli se opravdu změnil a začnu z toho mit strašné stavy, ale ten jeho posun a energie vidět jde, ať chci nebo ne, jen já spíš zaostavam a neřeším nic, jen se vic a vic utapim. To jen tak pro přiblížení situace. Jinak sama jsem se strašně jako člověk změnila. Kdysi, když jsem nebyla ve vztahu spokojená, tak jsem ihned hledala natajno štěstí jinde, dnes to vidím jako neco, co mi vůbec nedělalo ve výsledku dobře, nic to nevyřešilo a naprosto me to přešlo. Takže sama věřím, ze se člověk opravdu posouvá a mění svoje nastavení. Vím, ze vše musi začít UVNITŘ a uz dobrých 10 let to vše potlacuju a spoléham na druhé, ze jen diky nim budu šťastná..dekuji za ta slova všem.

Teď mi přijdeš, že jsi ve stavu ublíženosti, oběti, možná žárlíš na něho, že se mu daří a tobě ne. To jestli se změnil neodkážu posoudit. Možná mi přijde, že trochu žije z tvé energie.

@levandule_k to možná ano, nezažila jsem nikdy vztah bez ublížení a ta role oběti už přesahuje všechny meze. Žije z mé energie? Ja jsem právě jak chodící mrtvola, prijde mi, ze energii má od doby, co šel řešit své problémy s psychologem, který mu pomohl objasnit ty nej záležitosti v jeho životě. Myslím, že takovou dávku nadšení a energie by člověk neuhrál.

@smisek1005 Já ti můžu říct hodně pozitivní zkušenost...nerada bych zacházela do nějakých detailů, ale s manželem jsme po několika letech manželství procházeli dost velkou krizí. Já jsem byla zvyklá z předchozích vztahů vždycky, když už to bylo na mě moc, něco nešlo podle mých představ apod. vztah prostě ukončit a jít dál. I tady jsem to byla já, kdo chtěl končit, kdo ublížil...ale můj manžel je opravdu hodně vytrvalý člověk a dal do toho všechno, aby vztah pokračoval a já můžu říct, že jsem se (hlavně v posledním roce) strašně moc vyvinula. Nezměnila jsem se, ale změnilo se moje myšlení a to dost a teď můžu bez pochybností říct, že náš vztah je na tom aktuálně nejlépe, co kdy byl. Pro takovou změnu jsou dle mě potřeba 2 základní věci...1) chtít něco změnit, 2) najít způsob jak. Držím pěsti pro šťastné konce 🍀

@smisek1005 myslím si, že je čas vykašlat se na onu osobu a najít si novou životní energii a naplnění. Nikdo jiný za tebe tvůj život žít nebude.

@fandysek_1 je tím myšleno opustit osobu úplně nebo se prostě začít konečně zaměřovat na sebe a nelpět na druhých? Nerada bych zase utíkala ze vztahu (který má mnoho toho, co mi vyhovuje), jak je mým zvykem, myslím, že na sobě mohu pracovat i tak. Pokud pak zjistím, že mi ten člověk nic nedává, odejít mohu vždy.

@smisek1005 Tohle zní asi trochu ezotericky, ale někteří lidi dokážou vysát člověku energii, prostě jsi v jejich přítomnosti najednou bez energie. Což mi u vás 2 tak přijde. Nebo i ty můžeš mít oslabené svoje energetické hranice.

Dej tomu čas, až budeš vědět, co chceš, udělej to.

Samozřejmě že se lidé mění.
Tak jako malé dítě se učí nejdřív lézt a potom chodit, tak podobně to funguje i s lidským myšlením, co jsi chtěla a udělala v 15ti, nebudeš chtít dělat například ve 40, ale rozhodla by jsi se jinak, myšlení prochází taky vývojem.

Tohle tema je pro me dost zasadni, ted se tomu venuju a zajimam se o to. Hodne se mi libi rada, ze pokud chces ve svem zivote zmenu, zacni u sebe. Bez ohledu na druhe osoby. Zavni ted a tady, nerypej se v minulosti, protoze zivot je ted. Ne tehdy, ani nekdy v budoucnu. Ted zijes a tvoris svuj zivot. A opravdu, bez ohledu na nej, na koholiv jineho... Pokud muzu, doporucuji pro me dve zasadni knizky. The secret Tajemstvi a potom Moc pritomneho okamziku od Ekharta Tolleho... Kdyby jsi chtela neco probrat vic, klidne napis, mam z tebe pocit, ze se babras zbytecne v litosti a ublizenosti. Nesoudim, jen konstatuji... Zkus sve myslenky jen pozorovat, nezabirat se jimi jako nezavisly pozorovatel, jako by jsi sledovala nejaky film...

@smisek1005 spoustu lidí dá druhou, třetí šanci, ale když to vždy sklouzne do starých kolejí, zahorknou i vůči ostatním. Nedivím se. Jsem toho názoru, že lidé se nemeni- a když už, tak k horšímu. Mockrát se mi to potvrdilo...

Myslim, že zasadni je odprostit se od svého ega abys na to mohla kouknout pohledem z druhé strany.. pak ti odchod prijde jako prirozená cesta kdy se neda nic jineho dělat

@smisek1005 Nezoufej. Slunce zase vyjde, i kdyz se ted muze zdat, ze ne. Existuji i stastne konce, existuji i dobri lide, existuji i jina reseni. Zakladni podminkou je ale chtit, a v tom dnes tkvi problem. Spousta lidi jednoduse NECHCE (resit, menit, pracovat na sobe nebo na vztahu), protoze je to prece pohodlnejsi. A pak to dopada tak, jak vidime vsude kolem sebe.

Chapu tvou frustraci, obcas bojuji s tim samym. Ale nadeje umira posledni, jen musis verit!

Kdybys chtela, probereme to detailneji v SZ, napis 🙂

@levandule_k jo to sedí. Taky jsem se snazila byt ve vztahu co nefungoval, makat na sobě, davat hodne pozitivni ebergie ale protistrana nechtela. Citila se ublizene a ani náznakem ze by byl problem i tam. Doslova me vysali. Tisickrat si rikam, udelala jsi opravdu vsechno? 2 roky jsem na tom pracovala. Bylo to dost? Mela jsem jsem jeste počkat? Ale na co? Někdy to je těžký...