Manžela nemiluji, nejsem šťastná, ale nechci ničit rodinu
Dobrý den všem, na úvod se omlouvám za anonymní nick, na MK už jsem registrovaná dlouho, ale tohle je tak osobní téma, že chci zůstat v anonymitě.
Ráda bych poprosila o rady, jak se vyrovnat se situací. S manželem jsem už asi 7 let, máme 2 malé děti, po umělém oplodnění. Známe se odmalička, z mé strany to nikdy nebyla ta pravá zamilovanost, ale láska to byla. S postupem času se ale láska nějak vytratila a momentálně jsem v situaci, kdy jsem si uvědomila, že už mám manžela ráda jen jako kamaráda, ale jako muž mi už nic neříká. Jednoznačná příčina se najít nedá, manžel je hodný chlap, pracovitý, šikovný, žije pro rodinu, něco by se určitě dalo zlepšit, ale u koho ne, že? Jediné, co se mu dá dávat za vinu je to, že jsme vždycky měli rozdílné potřeby sexu (on co nejčastěji, já málo a bez fantazie) a bohužel se sexu domáhal mnohdy dost intenzivně (neustálé narážky, tlačení do orálního sexu, který je mi odporný, občas si prosadil sex i když jsem na něj absolutně neměla chuť (nemoc, špatná nálada) a já si připadala jako nafukovací panna). Nemyslel to zle, určitě nebyl hrubý, prostě to potřeboval i za cenu mého diskomfortu.
Krizi a pocity odcizení v manželství už chvilku máme, myslela jsem, že to přejde, ale nedávno mi došlo, že můj problém je prostě v tom, že už k němu cítím jen přátelskou lásku, intimnosti jsou pro mě čím dál složitější. Objetí, pohlazení, pusa mi nevadí, ale líbaní a sex jsou mi nepříjemné. Takže teď stojím na rozcestí a vůbec nevím, co dělat, cítím se v životě nešťastná a v pasti, nemám ze života radost a nevím, jak najít zase smysl. Problém je, že ani mateřství mě neuspokojuje, své děti mám samozřejmě moc ráda, ale nejsem typ, pro který jsou středobodem vesmíru, chybí mi svoboda, samostatnost. Mám sice obrovské štěstí, že mám možnost hlídání, kdykoliv potřebuji, můžu se věnovat svému koníčku, ale i tak většinu času trávím připoutaná k dětem, nemůžu se jen tak sebrat a jít dělat, co se mi chce. Upřímně, kdybych mohla vrátit čas o sedm let zpět, chtěla bych zůstat single a bezdětná. Nebo se sebrat, odejít a sama někde začít znovu, bez manžela i bez dětí.
To ale nejde a já jsem za svá rozhodnutí zodpovědná. Proto nechci dětem rozbíjet rodinu, zklamat manžela (nechci mu natvrdo říct, co cítím, nebo spíš necítím) i okolí. Poradí mi někdo, jak se s danou situací srovnat, jak se dá v takovém vztahu žít a být aspoň trochu spokojená?
@hledamradu Ahoj, zkusila bych vztah zachránit. Myslím si, že se to dá resit. Mluvila jsi o tom s manželem? Řekla jsi mu o svých pocitech? Vztah se musí pěstovat a budovat. Po sedmi letech mi přijde brzo házet flintu do žita. Musíte o tom mluvit a zase mluvit. Najít kompromis, aby to vyhovovalo vám obema. Nestydela bych se jit do nejake manželské poradny. Jedna moje kamarádky odešla od manžela, protože mela málo sexu. Rozvedli se. Teď toho strašně lituje, ale chlap uz ji nechce zpet. Drzim moc palce a věřím, že když budete oba chtit, tak to zachranite.
@hledamradu ahoj, možná by jsi měla manželovi říct, co se děje a nebo vyhledej manželskou poradnu. Nejprve tam zajdi sama a potom popřípadě s manželem. Pokud chceš manželství a rodinu zachránit doporučuji fakt odborníka, tím, že to budeš dusit v sobě, ničemu nepomuzes a může se stát, ze to jednou bouchne a opravdu jednou o rodinu příjdeš....
@enalga Ač by to pro mě asi bylo to nejlepší, svědomí mi nedovolí mi to udělat, nechci manžela ranit a hlavně nechci dětem rozbít rodinu, manžel je miluje a ony milují jeho, asi bych si to pořád vyčítala☹
O svym muži s kterym žiješ mluvíš hezky, jeho povahu popisuješ veskrze pozitivně a ze slov je znát že si ho jako člověka vážíš. To není málo. Myslim že víc jak manželskou poradnu by to chtělo sexuálního kouče, nejdřív pro tebe a časem oba. Sex tě nikdy nebavil, nevyhledáváš ho - možná jste jen s mužem spolu neobjevili jak v něm komunikovat.
Určitě bych taky zapracovala s vědomím že tě mrzí že máš děti.... to se mi jeví jako mnohem horší problém, hlavně pro ně v budoucnu.
@naomi6 Děkuju, kéž bys měla pravdu a šlo to. S manželem se snažím mluvit, ale problém je, že on o tom mluvit nechce, má pocit, že problém nemáme, vždyť přece on mě má rád. Já bych tak ráda mluvila a mluvila, hledala kompromisy, ale když druhá strana ten problém nevnímá, je to těžké... A já se bojím mu říct celou pravdu, strašně by ho to ranilo a nedovedu si představit, jak bychom to řešili dál. Po psychologovi se už poohlížím, já zatím docházím k psychiatrovi (deprese, už 10 let).
@achjonetusim Máš pravdu, mám ho ráda a vážím si ho, je to opravdu dobrý člověk a chlap.
A ta druhá část, o které píšete: to je téma tak strašně bolestné a citlivé, že se bojím o tom tady psát, myslím, že většina lidí by mě tady ukamenovala, já sama se nechápu a trápím☹
Ahoj, já bych poradila terapii - pro tebe, prozatím. Není to myšleno zle, ale (ač sem tomu dřív taky nevěřila), terapie může hodně pomoci. Především bych si na terapii ujasnila, co chci a jakým směrem chci, aby se ubíral můj život. Z toho co píšeš to totiž vypadá, že se i tak trochu hledáš a nevíš moc co dál, potřebuješ najít "něco co tě chytne", nebo prostě tak nějak samu sebe. Pak si myslím, že bys o své krizi dokázala mluvit i s manželem 😉 A pak klidně můžete na vztahu, sexu a komunikaci pracovat a kdo ví.... 🙂
@hledamradu ,podle toho,co píšeš,je problém u Tebe,takže brzy vyhledej pomoc odborníka.To,že už manžela nemiluješ,se dá přežít,ale litovat toho,že jsem si pořídila děti-zvlášť,když jsou umělého oplodně-tzn. hodně chtěné?
Držím palce,ať jsi brzy v pohodě 🙂
Můžu se zeptat, proč to dávno neřešíš s psychiatrem?
@hledamradu V tom případě bych hledala pomoc u odborníka. Chápu, že to musí být velké dilema. Ale třeba já na to hledím tak, že pokud nejsem šťastná já, nemůžou být šťastné ani děti. Zkus manželskou poradnu, myslím, že u vás vazne hlavně komunikace.
@hledamradu uzivas nejake leky? Lecila jsem se s depresemi hodne let, vcetne antidepresiv, nektere maji jako nezadouci ucinek sexualni potize. Pises o svem muzi hezky, napred bych zjistila, jestli neni problem nekde hloubs, vcetne deti - nepochybuji o tom, ze je milujes. Nezlob se za primy nazor - pokud ti za takovou dobu nepomohl psychiatr, psycholog ti taky nepomuze. Mne treba pomohlo neco jineho, pokud bys chtela, napisu ti to do IP.
@irisv Děkuju za pochopení a nemusíte se bát věci pojmenovat pravými jmény. Myslím, že s tím hledáním jste skvěle a přesně vystihla můj hlavní problém. Ano, potřebuju se realizovat, rodičovská mě ubíjí, připadám si jako vyžírka, nic neumím, nic nedělám. Ráda bych šla zase do práce, ale nemám se kam vrátit a je to pro mě další nejistota a strašák - jsem sice vysokoškolačka, ale ve svém oboru nejspíš práci neseženu (malá poptávka po mém zaměření, ač se obor zdá být velice lukrativní). Moc by mi pomohlo sehnat práci, ve které se budu moct realizovat a něco dokázat, na druhou stranu jsem dost neprůpojná. Já se zatím v životě opravdu "našla" jen ve svém koníčku - koně. Jen s nima se cítím opravdu svobodná a spokojená, naplněná.
@madre1 Máte pravdu, problém je u mě, proto nechci, aby jím trpěli jiní. Děti byly hodně vybojované, zázrak, že se to podařilo, o to víc mě mé pocity trápí a děsí. Mám pocit, že si ze mně udělala příroda svou hříčku, jsem asi jediná, která nejen, že si neužívala těhotenství, ale ani po porodu mi nic neseplo a nezavalila mě ta velká láska a štěstí, co všichni popisují. Pořád jsem na to spoléhala, že až se narodí, že to přijde... a ono nic☹ Na děti jsem si musela zvyknout, mám je ráda a snažím se jim dát to nejlepší, nechci, aby trpěly mými pocity, jen mám posit, že mé tělo neumí vyrádět ty pravé "mateřské" hormony, které má i každá kočka na ulici☹
@kajalka Něco jsem s psychiatrem už řešila, ale má na mě vždycky tak deset minut se vším všudy, takže je to vždy jen takový pohled z rychlíku☹
@enalga Jj, dětem to určitě neprospívá. Poradnu jsem zkoušela hledat, ale na ty dvě, co jsou poblíž, jsem četla samé špatné recenze, tak se trochu bojím☹
@hledamradu proč teď popisujete mě??? 😀 Mám to stejně, sem vysokoškolačka, velice lukrativní obor, neprůbojná, odchodem na MD mi končí smlouva, budu pak muset hledat nové zaměstnání. Už teď se bojím, a částečně i vím, že možná nebudu na rodičovské tak spokojená, jak sem si vždycky myslela. Bojím se pak i, že se to projeví na mém vztahu k dětem a manželovi. A co se týká toho, že naznačujete, že byste děti nechtěla. I to mám stejně, já jen už na terapii chodím. Byla sem ale už hodněkrát ujištěná, že moje pocity nejsou zas tak vzácné, jen je ženy neventilují, protože se stydí + protože společnost všude prezentuje, že ženy mají být v tomto období šťastné.
No, snad mě tu nikdo neukamenuje.....
@msimankova Jj, po různém zkoušení beru lék, který mi vyhovuje nejlíp a zrovna ten prý často chuť na sex zvyšuje. A obávám se, že lékama to není, nebylo to nijak výrazně lepší, ani když jsem byla bez léků a snažili jsme se o dítě. Lepší to bylo jen na začátku těhotenství☹
Děkuju za pochopení a moc ráda využiju Vaší nabídky, pokud budete mít čas a chuť, napište, budu vděčná, třeba to pomůže i mně🙂
@irisv Proč? Aby se neřeklo, že myslím jenom na sebe😉 No popravdě při vší vážnosti situace mě "potěšilo" (ono to není to správné slovo, ty pocity bych nepřála snad nikomu), že nejsem jediná... A držím palce, abyste na tom byla líp a po porodu se vaše pocity srovnaly tak, jak mají, ty poporodní hormony prý udělají divy, věřte🙂 Jen já jsem holt výjimka...
@hledamradu nelenila bych hledat dál. Za záchranu rodiny to stojí, si myslím.... Nebát se a nepos.at se 😉
@enalga JJ, pokusím se🙂 Děkuju.
@hledamradu nečetla jsem co psaly damy hore...Ale urcite pokud nechces odejit,byste meli zajit do vztahove poradny a zkusit o svych pocitech mluvit otevrene. Myslim i to ze si muz vynucuje sex dost vzrahu ublizi. On muze byt znechucen neustalym 'zacinanim' ty z nuceni do neprijemneho. mela bys vecer az bude klid to narovinu rict muzi. to co pises nam tady zadny vytacky. proste ze se to deje a chces ten vztah zachranit a nejak na tom zapracovat. to si myslim se ceni,rict to narovinu. Lepsi nez se zacit hadat,obvinovat,popripade fackovat pred detma aby jeste deti mely prima zazitky....
@hledamradu 😀 😉
děkuju. Chápu jak to myslíte. Taky mi pomohlo, když sem zjistila, že s těmi pocity nejsem jediná, dokonce sem narazila i na známou, která to taky tak měla... Snažím se bojovat, protože nechci přijít o to, co mám. Vy ste teď ale trošku v jiné situaci.
Ještě jednou zopakuji, ať si najdete nějakého fajn terapeuta (chce to chvilku hledání....), který s Váma bude pracovat na čem potřebujete, podporovat Vás a zkoušet s Vámi hledat cestu. Mně to opravdu moc pomohlo. nebojte se, nebolí to a není to ani tak trapné, jak si člověk představuje 😉
Budu držet palce!
@hledamradu Ty jo, to je těžké téma... musím říci, že jsi odvážná, žes dokázala svoje pocity veřejně (sic pod nickem) popsat. Radu pro tebe nemám, protože nic takového nemám za sebou, ale spíš bych ti chtěla jen vyjádřit podporu. 1) O rodinu bojuj, tvůj manžel bude asi opravdu fajn a byla by škoda, hodit ho "do koše", jen proto, že vyprchala zamilovanost a taková ta románová láska. 2) S pocity ohledně dětí a touhy vrátit vše zpět, se zkus obrátit na nějakého kvalitního psychologa. Pomůže ti zase najít energii a cestu k tomu, abys koukala dopředu a nelitovala toho, jak ses rozhodla v minulosti.
Myslím, že na vině bude to depresivní onemocnění, kolotoč neschopnosti prožívat radost, snížení schopnosti zvládat stres, oploštění pocitů.. pomoci by měl terapeut, psycholog (který by tu psychiatrickou léčbu měl vždy doprovázet, jinak prostě je to jen část úspěchu). A myslím, že to s dětmi je také vinou deprese, nemiluješ je o nic méně než jiná, jen jsi tím vyčerpaná a u deprese jsou tendence myslet takto. Jo a těhotenství si neužívá většina..
Nečetla jsem celou diskuzi -omlouvám se,jestli se opakuji..Ale podle mého máte regulérní běžící depresi, na kterou se nabaluji pocity jaké popisujete. .nemá cenu to tady rozebírat -ale dle mého pokud máte medikaci -tak je problém v nastavení dávky a zasloužíte si psychologické vyšetření...sama tohle nezvládnete.Vyhledejte odbornou pomoc, držím palce.
No podle mne si to uz davno mela resit s psychiatrem....mozna by pomohla změna léčby....nevim nejsem odborník.....nebo zkusit zmenit psychiatra....
Napadlo me totez, co psala @lv, trpela jsem depresi v dospivajicim veku vlivem hormonu a opravdu to strasne moc ovlivni pohled na svet. Neberes hormonalni antikoncepci? Me absolutne nesedla a prispela prave k te depresi.. po vysazeni se mi pomalu ale jiste vratilo vnimani sveta do normalu a je to obrovsky rozdil. Nic si nevycitej, neni to tvoje chyba, ale pokud cloveku chybi seberealizace, porad se jakoby 'hleda' a prida k tomu depresi, tak to muze zpusobovat prave takove pocity, i kdyz ti ve skutecnosti ''nic nechybi''. Ja samozrejme nevim, jestli manzela skutecne milujes nebo ne, ale myslim si, ze touha po 'single' zivote je svym zpusobem touha po takovych tech navalech radosti a adrenalinu, ktery ti v zivote chybi.. a v tom 'single' zivote by ti zase chybely uplne jine veci.
Zkusila bych popremyslet nad tim, co by te naplnovalo, jestli navrat do prace? a pokud ano tak do jake? a podobne. Dale bych zkusila taky prodiskutovat s odbornikem ty prasky, ktery beres, jestli jsou vhodne nebo ne.. nejakou psychoterapii..
Vsechno se da resit ale v tuhle chvili bych se zamerila na to, abys byla sama se sebou se svym zivotem stastna, a az potom resila, jestli jsi stastna v manzelstvi. Pokud odejdes z manzelstvi ve chvili, kdy se hledas a nevis ani, co vlastne hledas, tak podle me muzes litovat, kdezto pokud se dostanes do faze, kdy se budes citit stastne a vedet presne, co chces, tak budes lip vedet, jak jsou na tom tvoje opravdove city k manzelovi.
Co se tyce deti, neboj, milujes je uplne stejne, jako kazda matka.. akorat to nevnimas tak silne kvuli te depresi, ale deprese je jen jedna velka lez, tak si to nijak neber 🙂
@hledamradu výjimka nejste, já jsem to samé....S přítelem jsem sice jen tři roky, ale už teď máme krizi. Nesnáším sex, nechci ho, nepotřebuji ho, přítel je naopak náruživý až až. Rapidně se to zhoršilo po porodu, ale ani předtím to nebyla se mnou žádná sláva (ani v předchozím 13 ti letém vztahu, který doslova vyhořel). Přítele mám moc ráda, je to skvělý chytrý chlap, ale necítím nějak nic víc. To samé k dceři, je úžasná, snažím se jí být dobrou mámou, mám ji moc ráda, ale ta pravá mateřská láska asi ke mě nějak nedorazila. Já nevím, jsem zoufalá a úplně stejně nevím co bude po mateřské....Chtěla bych najít znovu nějaký smysl života, ale bohužel nevím kde 😞
@lv
@dareen
@zmrzlinka
Ano, deprese asi budou ta prvopočáteční příčina. Jak jsem už jednou psala, k psychiatrovi chodím, myslím, že je i dobrý (už jednou jsem psychiatra měnila právě z důvodu, že mě spíš srážel než pomáhal). Ale je dost vytížený a na mě má vždy jen chvilku času, takže spíš vždycky řešíme jen ty nejaktuálnější problémy a hlouběji se nedostaneme☹ Léků už jsem prostřídala několik a se žádným to nebylo lepší, většina měla plno nežádoucích účinků (přibírání, zhoršení mé nechuti k sexu). Nevím, co dalšího ještě vyzkoušet.
Tady bych řekla, že spíš pomůže nějaký psycholog, nebo vztahový kouč. Já sama jsem kdysi v podobném vztahu byla, manžela jsem měla ráda, pak se to změnilo spíš na kamarádský vztah, a po nějaké době jsem s ním nebyla schopná vydržet v jedné místnosti. Byli jsme spolu 5 let, máme dvě děti. Já to vyřešila odchodem, následnou psychologickou terapií a rozvodem. Teď mám nového manžela, děti nového tátu (ten vlastní se přestal úplně zajímat), a jsem tak šťastná.