Zdravím, založila jsem tuto diskuzi, abych poznala nějaké spřízněne duše co mají doma taky vojáka. Letos má jet na první misi. Zajímalo by mě, jak to berete, že má odjet. Nejde mi ani tak o péčí o děti. Na to jsem víceméně pořád sama. Spíš jde o ten pocit z toho kam jede a že tam bude opravdu dlouho. Děkuji za postřehy ☺️
Tak třeba já. Ale nevím, jestli jsem vhodná spřízněná duše. Samota mi totiž nevadí. Bála jsem se o něj každý den, někdy víc, někdy míň. Měla jsem tolik práce, že to poměrně rychle uteklo. Co mi bylo hodně líto byl fakt, že mu utekl půl roční vývoj dcery.
@zuuzav Mě ani tak nejde o tu samotu. Na to jsem víceméně zvyklá, má docela často nějaké cvičení. Ale z toho je pak třeba 2 týdny doma. Ale spíš jde o to, že mám o něj strach. Máme ročního syna a docela mě štve že přijde o to jak roste. Hlavně si říkám, jestli ho pak malý vůbec pozná. Když dojede po týdnu ze cvičení, tak na něm pozoruju, že je nejistý. Mám z prvního manželství ještě syna, ten je teď v první třídě a taky mám psa epileptika, takže nudit se fakt nebudu 😃
Minimálně jedna "spřízněná duše" tu je, ale nepamatuji si bohužel jméno. Jen že jsme ji tu obdivovaly, jak zvládá děti, když má manžela pryč.