Zdravim vsechny, potrebuju asi novy nahled nekoho z venci. Jsme s manzelem 11 let, z toho 2 roky manzele. Mne je 30, manzel je mladsi o dva roky. Problem je, ze manzela uz jaksi prestavam poznavat. Za tu dobu jsme prozili spoustu dobreho, ale bohuzel i spoustu zleho. Manzel trpival depresemi, chodil i na terapie. Ty pramenilynz nejakeho pocitu vyhoreni, puvodne delal dve skoly naraz a nedaval to psychicky. Na tu dobu nevzpominam rada. Pil, lhal mi, kouril na tajnacku (Nesu si z rodiny velmi spatne vzpominky spojene s kouřením. Manzel to vi hned od zacatku vztahu, ze koureni fakt nesnesu a taky vi proc.), taky doby, kdy o nejakych intimnostech jsem si mohla nechat jen zdat a byl fakt spatny. I pres to jsem s nim zustala, tahla domacnost hlavne (on donedavna nemel smlouvu na HP, ale jen brigada DPP i DPC).To se srovnalo postupne.
Velkym problemem je, ze manzel neumi komunikovat. Jakmile je problem, tak prestava komunikovat. Hadky u nas vypadaji tak, ze se hadam jen ja. On nervozne chodi se napit, zmoula kapesniky atd. Radsi bch, aby bouchl a my si to vyrikali. Posouvat a ignorovat problem neni resenim a rozhodne to nepomuze, ale spis naopak. Nikdy za nic nemuze, kdyz neco podela, tak za to muzou ostatni, okolnosti. Malokdy prizna chybu. Omluvit se omluvi az si o to vetsinou reknu. Ja ho miluju (a on rika, zemiluje me) ale tohle me vazne sere. Doma pomuze, ale taky si musim rict. Ma obdobi, kdy funguje a pak kdy vsechno stoji na me. To ma puvod z domu. Je jedinacek. Jeho mamka ho nikdy k nicemu nepustila. Dale strasne meni naldy. V jedne chvili je v pohode, v dalsi ho neco nastve a odsekava na vsechno. Proste starsne rychle se mu to strida. Navic skoro dva roky se snazime o dite. Ale nejde to. Uz jsem to zacala resit s doktorkou a mame jit na vysetreni. Prvni a jedine vysetreni u nej je spermiogram. Sceny, ze nikam nepujde atd. Teda ty byly prvni. Ted, ldyz o tom chci mluvit, tak prestava komunikovat. Ja jsem nastvana na nej, ze ani takovou malickost nemuze pro to udelat. Ze ma s tim problem, jednou vyjit ze sve konfortni zony. Ale to ze ja budu muset na nejruznejsi vysetreni a budou se ve me hrabat, popripade budu brat leky, to nevidi. Ja uz jsem fakt nastvana. Z neceho malo, co rekl mi to prijde, ze ma strach. Ale obto vic me to drazdi. Uz jsem mu rekla, ze jestli teda nee, tak at to rekne. Ze ale v tom pripade proste jdeme od sebe. Ja pak budu moc najit nekoho, na koho se budu moct spolehnout, kdo nebude utikat pred neprijemnyma vecma….Nechci ztracet roky. Radu moc necekam, spis jsem se chtela z toho anonyme vypovidat. Kdyz jsem ho poznala, tak me prave zaujal, jak byl rozumny, mel to srovnane. A ted mi prijde, ze jdeme dozadu. Vazne uz premyslim, ze to vzdam. Uprimne se zpetne divim, ze jsem si v minulosti nenasla milence. Mela jsem tu moznost, ale proste nejsem takova. Ten sex byl fakt malo a nebylo to jen par mesicu, ale byly to roky. Bylo obdobi, kdy to bylo super a obdobi, kdy to byla hruza. Kdy jsem mela pocit, ze se o sex musim prosit. Uz jsem navrhovala nejak to okorenit, ale nejak to vysumelo. Cekala jsem, ze muj intimni zivot ve 30 bude trochu lepsi.
Ja beru, ze kazdy den neni posviceni.A ted to myslim obecne. Ale tohle vsechno me fakt zmaha a vysava. Ale vazne nechci vsechny ty roky a to usili a cas jen tak zahodit a vyhodit z okna. Nejsem clovek, ktery se jen tak vzdava a utika a schovava se.
Jak jste dokopaly (i) sve partnery (ky), aby s vami mluvili a komunikovali??? On umi unat, ze mam pravdu. Ale az treba dalsi den, za cas. A to je fakt trosku s krizkem po funuse. Rada: vykasli se na nej je hezka, ale proste to nechci jen tak vzdat. Ikdyz samozrejme ani to nevylucuji, ze to tak nedopadne, pokud z jeho strany nenanstane nejaka zmena. Vim, ze se mnou to taky neni jednoduche. Jsem netrpeliva, cholericka, temperamentni, takova italka no😁 Ale pro rodinu dokazu obetovat fakt hodne a prizpusobit se..
Tak jinak dik vsem, co doctou. Je to fakt roman.
Na život je jen jeden pokus! Je třeba se podle toho chovat. Jsem totální laik , ale podle popisu to vypadá, že se těch depresí nezbavil. Za sebe říkám, že to, že není zatím dítě, je znamení. Odejděte.
S nejakou zmenou musis zacit vzdy u sebe, menit druheho nejde. Jde zmenit jen svuj nahled, sve chovani.... pripadne, pokud to k tomu je, tak na ty komunikaci zapracovat spolecne, idealne se treti osobou...mediatorem, terapeutem.
Naučit ho, že se nemá bát říct, že je nějaký problém, že se sice naštveš, ale přejde tě to, hlavně můžete najít společné řešení. Také hned neběsnit, když se objeví problém.
Zvážila bych, co znamená to moje miluju, není to jen strach ze samoty, z hledání nového partnera, z obav, že nikoho nenajdeš nebo najdeš, ale bude horší než současný partner.
Když nechce jít ani na spermiogram, chce on vůbec dítě s tebou? Jako chápu, že pro chlapa je to těžké psychicky slyšet, že nemá dobré spermie, ale holt když se 2 roky nedařilo, tak se to nějak řešit musí a očividně on to řešit nechce. Teda jestli takhle řeší všechny problémy, zdrhla bych. Nejsem partnerova matka, abych na něj dohlížela.
Btw. Jsou případy, kdy to párům nejde, ale novým partnerem to jde. Možná bych zvážila, jestli ti tím tělo nechce něco říct. Vztahů, který stojí za starou bačkoru jsou tady mraky a odchod s dětmi řešit nechceš.
Můj partner se nerad hádá, stejně jako já. Když dojde na hádku, já jsem ta, co "jede", on je tichý. Ale nezazlívám mu to - spíš já potřebuji pak klid na sebe a on zase být u mně. Což je někdy těžký. Když ho něco trápí, vidím to an něm, ale nikdy mi to neřekne. Já, když mne něco trápí, mám blbou náladu, oznámím mu to, aby mne třeba nerozdráždil více. Někdy sám od sebe pomůže, někdy mu prostě řeknu. Já.miluji jeho, on mne a oba milujeme našeho syna..
Když jsem si přečetla tvůj příspěvek a teď napsala tu mou reakci, vidím pár podobností - a proč? Je to chlap. U nich je to trošku jiné, než u nás. Jim vše musíš říkat narovinu, jít zpříma a bez omáčky. Každý jsme nějaký a jen ty musíš vědět, zda je to tak hrozné, jak to prezentuješ. Máte výhodu, že jste zatím "jen"sezdaní. Co se týče dětí - pokud je opravdu oba chcete, tak mu nic jiného nezbyde, že ten spermiogram prostě bude muset udělat. Nám, kdyby to nešlo, tak bychom do vyšetření šli také, protože jsme věděli, že rodinu prostě chceme. Ale jinak já dokáži pochopit i jeho, že to musí být pro chlapa těžké - co si budem, on musí "pohonit" v místnosti, kde to dělalo vícero chlapů a je to pro ně potupné. Ano, my máme invazivní vyšetření, ale žena to bere odlišně - my jsme ty, co děti odnosí. Musíte si o tom a o pocitech z toho okolo, promluvit.
Jen podotknu, že příchod dítěte do rodiny bývá také silný spouštěč depresí...
Dítě problémový vztah neslepí.
Do takové situace si chcete pořídit dítě?Dítě je docela na psychiku náročne a Tvůj manžel podle mne není psychicky v pohodě....dala bych mu ultimatum.... buď se vzpamatuje a začne fungovat a nebo rozvod a dítě si porid nějakým normálním vyrovnaným chlapem...
Skoro bych řekla , ze má nějakou nerozpoznanou - dosud nezjištěnou - diagnózu . Trochu jako Asperger - ty nálady , nemluveni , strach z doktoru . Jak zvládá změny ? Rozumí ironii , nadsázce ? Sociální dovednosti - pozdrav , atd . Precitlivelost ?
Neumite komunikovat spolu ani jeden. U nas je to s tou komunikaci stejne, i kdyz naopak🤣. Ja tichy jedinacek ( trpěla jsem i depresemi z vyhoreni doma s detmi atd...) , muz cholericky tvrdohlavec, ktery dela fakt hodne, ale jak neni po jeho je zle😅 hadat se s nim nema smysl, umlati mne slovy , stejnymi furt dokola🙄