Manžel druhé dítě nechce kvůli poporodni depresi. Máte zkušenost?
Holky prosím o radu. S manželem máme dvouletého chlapečka. Vždycky jsem chtěla 2 nebo 3 děti, ale manžel se sekl a nechce. Bohužel za to můžu já. První těhotenství jsem celé problila a prolezela, to by ale nevadilo. Jenže po porodu se mi rozjela poporodní deprese a skončila jsem na antidepresivech. Hormony zblbly a okolnosti okolo to jen umocnily. Časem jsem se z toho vyhrabala, ale tedy nic příjemného to nebylo. Sama mám obavy aby mě to samé nepotkalo znova. Ale věřím, že každé těhotenství může být úplně jiné a proto bych si ještě jedno děťátko i přesto přála. Manžel mi ale nevěri, že to zvládnu bez komplikací a to mi vůbec nepridava :( řekl, že po předchozí zkušenosti radši ne.. že jemu by to jedno stacilo. Nepříjemné stavy jsem sice měla, ale stejně jsem byla furt sama kvůli jeho práci. O malého jsem se postarala úplně sama. Žádné babičky nic. Trochu mě to zranilo no :( máte někdo podobnou zkušenost? I s těma depkama?
Také máme jedno dítě, syn byl nedonoseny, kritická vrozena vada srdce a akutní sekce kvůli abrupci placenty, takže všechno špatně a trauma pro všechny. Po čase jsem začala chtít druhé, ale manžel také říkal že mu jedno stačí, protože nechce zažít to, co bylo okolo porodu. Nyní je malému 2,5 a na podzim se chceme začít snažit. V manzelovi to prostě muselo uzrat, odeznít to trauma, které to pro něj bylo. Takže být vámi, tak mu dám čas... zkuste tema druhého nadhodit za pár měsíců, zdůraznit, že už budete lépe připraveni, kdyby se deprese opakovala.
To je mi lito.taky jsem si tim prosla.verim ze dobra lecba a terapie je dobra prevence(muj pristup k dalsimu tehu)...jinak zkuste s manzelem probrat ze s 2 detmi je ve finale min prace pac si spolu hraji.drzte se
Já jsem byla tak rozsekaná, že mít depresi u prvního, do druhého už nejdu. Tohle bych znovu zažívat nechtěla.
Nevím, jestli to v mém případě byla poporodní deprese, ale jestli na něco nevzpomínám ráda, tak je to první zhruba půl rok po porodu. Každý den ráno jsem hystericky brečela, že chci jít do práce, že nechci být s tím dítětem doma. Byla jsem na všechno sama, manžel jezdil z práce v 8 večer, což už syn většinou spal. Sama v cizím městě, bez kamarádek. Syn v podstatě od počátku totální bojkot kojení, resp. nejdřív byl asi dva měsíce tak spavý, že byl nenakojitelný (měl žloutenku), pak začal bojkot. Do toho měl alergie na kde co, takže já na dietě, zhubla jsem na 52 kilo (při 170 výšce), chodili jsme na neurologii, cvičili vojtovku, všechno já sama. Bylo to strašný, doma jsem nezvládala vůbec nic. Je to hrozný takhle říct, ale trvalo mi nějaký čas, než jsem se do vlastního dítěte zamilovala. Dneska je mu 3 a půl a ta mateřská láska je neskutečná, miluju ho nade vše na světě a vůbec si neumím představit, že bych někdy měla být bez něj. A je to čím dál silnější. Teď čekám druhé a mám trochu obavu, jak to tentokrát bude, ale na druhou stranu, mně tenkrát nejvíc ubližovala ta totální sociální izolace, neměla jsem tu nikoho k sobě, nikam jsem nechodila (ani s mužem o víkendu to dál než na krátkou procházku nešlo, kojit jsem musela jen doma). Teď je to jiný, mám tu syna, v domě pár sousedek s malými dětmi a už nebudu zalezlá jak jezevec. I taky to bude náročný, protože manžel je pracovně vytíženější ještě víc. Ale věřím, že to zvládnu. Myslím, že to chce od prvního získat nějaký časový odstup.
U prvního syna jsem žádné deprese neměla. Ale u druhého jsem trochu měla, nikomu jsem se s tím nesvěřila, měla jsem jednu z těch lehčích stadií. Připadala jsem si nemožná, všechno mě rozbrečelo. Manžel na mě nemohl skoro promluvit, tchýně mi nesměla nic říkat, protože jsem to brala jako útok na mě, že něco nezvládám, nebo dělám špatně. Ale přitom péči o oba syny jsem zvládala perfektně, jen ta hlava pracovala jinak. Manželovi jsem nikdy nic neřekla, vymlouvala jsem se na únavu a poporodní bolesti spodku. Teď čekáme třetí a popravdě z toho mám strach, že teď už z toho tak hladce vyváznout nemusím. Přemýšlela jsem, že se svěřím svému gynekologovi, protože mě to fakt děsí. A asi by mi pomohlo si o tom s někým popovídat.