Máme krizi, ale manžel to nechce řešit
Jsem s manželem 7 let, z toho skoro 6 let jsem doma s dětmi, a už delší dobu mi v manželství něco chybí. Přistihla jsem se, že mám problém manželovi od srdce říct, že ho miluju :( Naše představy o fungování dvou se rozcházejí. Já jeho potřebuju a chci se s ním doplňovat, on zase si chce všechno dělat sám a mě moc nepotřebuje. Dává si bacha, aby nebyl podpantoflák, takže pak kolikrát zůstává na oslavách, zatímco já jdu s dětmi dom, nebo jde i třeba sám, když já musím v noci pracovat. Bohužel on v tomhle vyrostl, tchán tohle praktikuje ještě v 60 letech, tchýně už se s tím dávno smířila. Teď se mi podařilo si s ním promluvit, mluvila jsem jen já, snažila jsem se mu vysvětlit, co mě trápí, že nechci dopadnout jako jeho maminka, že chci fungovat s ním, no prostě jsem na něm citově závislá, a ještě další věci, u kterých bych se ráda dopracovala nějakýho kompromisu. On mi na to akorát řekl, že to zkusí změnit, ale mám pocit, že mě spíš chtěl jen odbýt, naopak mi vyčetl, že mu přece nemůžu všechno zakázat. Čekala jsem, že uzná, že mám v něčem pravdu, že mi rozumí, že na tom zapracujeme, aby jsme vztah udrželi. Ale nic z toho, žádný happyend, prostě jsem se vyříkala a teď spí... Tak se ptám, je to po 7 letech normální? Opravdu jsou chlapi takoví pařezy? Nebo jsem já moc hysterická a budu se muset s tím smířit? Hrozně se v tom plácám, jsem nenaplněná, strašně mi chybí jeho láska, a mám strach sama ze sebe, že dřív nebo později potkám někoho, kdo ty slovíčka bude umět a bude to vše v pr. Ostatně takhle ztroskotal můj předchozí vztah, ještě bez dětí, pak se objevil můj stávající manžel a já odešla za ním... Jak si to mám v hlavě přehodit, abych už zapomněla na projevy lásky a začala se soustředit na reálnej život "bez něj", jakože budeme řešit jen běžný věci... Od ledna jdu do práce, tak třeba se tam natolik zaměstnám a nebudu řešit tyhle "hlouposti", anebo tam taky někoho potkám ;(
Nevím, jestli účinně poradím, ale připíšu svoji zkušenost. Procházeli jsme krizí po narození dcery. Trvalo to cca rok, komunikace děs běs, manžela jsem vnímala jako protivného, věčně nenaloženého, nepříjemného...on to se mnou měl asi dost podobně, měla jsem pocit - že naše fungování se scvrklo na řešení praktických otázek. Několikrát jsem to zkoušela řešit, mluvit s ním o tom - vždy neúčinně. Po porodu se mi navíc rozjela deprese, začala jsem docházet na terapii.
Hned na prvním sezení jsme řešili mj. můj vztah s manželem - psycholožka mi tenkrát poradila super knihu - jmenuje se "Princip stínu". Díky této knize se mi povedlo konečně otevřít diskuzi, při které jsme si s manželem vyříkali, co bylo potřeba a začali jsme to skutečně řešit. Dá se říct že to, co se táhlo rok, jsme v podstatě rozlouskli během jediného týdne. Základní princip tkví ve skutečném naslouchání tomu druhému a uznání vlastních chyb. Píšeš, že jsi mluvila jen Ty - není špatné začínat tyto rozpravy naopak otázkou, jak je spokojený on, zda mu něco nechybí, co by chtěl ve Vašem vztahu změnit. Tím, že mu budeš naslouchat, otevřeš prostor tomu, aby potom i on naslouchal Tobě. Ono to "promluvíme si" totiž ve většině případů (a nejsem jiná) sklouzne do houfu výčitek a křivd a pak už se jen střídá obrana a útok...pokud má člověk pocit, že je mu něco vyčítáno, automaticky jde do opozice. Je to pochopitelně jen moje zkušenost, ne univerzální rada, nemusí platit (a nebude) na každého. Nicméně knihu vřele doporučuji, mohl by to být první krok.
jinak - nevím, co znamená, že manžel odchází sám, ale myslím, že je skutečně důležité ponechávat si ve vztahu prostor pro vlastní aktivity a nebýt stále jen s tím druhým - samozřejmě by i on měl být schopen občas pohlídat děti, aby sis mohla odfouknout a případně si někam vyrazit i Ty...
@zuzineckah Naopak - krize po 7 letech vztahu je takřka sociologické klišé...
@urtica klišé zcela jistě, ale rozhodně ne pravidlo😉já bych to spis v tomhle případě videla na to, ze to byl hurá vztah - ale nechci krivdit, nebo se zakladatelky dotknout, snad upřesni jak to myslela s tou délkou vztahu/manželství.
@urtica na náš rozhovor, od kterého jsem čekala, že se "něco" změní, jsem ho připravila, zařídila jsem hlídání, svařák :D, a doufala jsem, že bude třeba na něčem přemýšlet, protože už jsem u o našich problémech říkala kolikrát, pokaždé se stejným výsledkem, že to nechce řešit... když jsem se ho včera jako první zeptala, jestli mi chce on něco říct, tak řekl, že neví co, tak jsem se ho zeptala, jak si představuje vztah dvou v manželství, na to nic neřekl, a pak už jsem mluvila jen já, ale snažila jsem se mu vysvětlit, že mu to nechci vyčítat, nechci mu to omlátit o hlavu, ale že jen chci, aby věděl, co mě trápí, aby s tím mohl něco dělat, než bude pozdě... chci po něm pochopení, snahu a kompromis, ale mám pocit, že je hroznej pařez, buď si neuvědomuje, že je to vážný, nebo si naopak myslí, že jen přeháním a že mě to přejde... tak už nevím, co by se mělo stát, aby si to uvědomil, nejradši bych se sbalila a odstěhovala, aby konečně začal přemýšlet, ale tu příležitost nemám a asi se to ani takhle neřeší :( prostě se hrozně změnil... znám ho spoustu let jako kamaráda z party, tam byl za člověka, kterej ostatním naslouchal a řešil s nimi problémy, a i to dost prožíval... Tak jsem byla šťastná, že jsem se dala dohromady s chápajícím chlapem, s chlapem, kterej ženský snese modrý z nebe, proto jsem se brzo vzali a brzo otěhotněli, on byl šťastnej jak blecha a tím to asi vzal za uzavřený. Děti miluje, je skvělej táta, když si na ně zrovna udělá čas, ale mě hrozně zanedbává, zanedbává i sebe, tím myslím, že třeba moc neřeší, co nosí na sobě, dřív to řešil hrozně... a tak jsem se tady chtěla zeptat, jestli je to u chlapů normální, že se z nich stanou takovýhle pařezy, který se přestanou snažit, zatímco ženský by chtěly být pořád tou královnou, ale mám se s tímhle smířit ve 30 letech? že už jinej nebude, že už nebude tou mou hlavní "zábavou" a budu se muset upnout na něco jinýho? nikdy jsem nechtěla být za chudinku a citově ho vydírat, i když k tomu mám sklony, ale dělat před ním hrdinku, která se bez něj obejde? na to si zvykne a bude si myslet, že je to v pořádku.... pak ho ale opravdu nebudu potřebovat a z toho mám strach :( nebo jinak, je normální po čase manželství žít každej jinou linii, nebo se dá udržet dva fungují jako jeden? dost mi to leží v hlavě a právě nevím, zda je chyba na jeho straně nebo na mojí, vím, že nejsem dokonalá a říkám mu to, chci aby mi řekl, co mu na mě vadí, jak by si to představoval, ale on nikdy nic neřekne, nic mi nevyčte... mohla bych být za to ráda, ale pak se může někde zakoukat i on ;(
Ahoj.Mas pravdu chlapi jsou parezi 😂My jsme po narození druhého dítěte měli taky krizy.Resili jsme to rok. Nebo spíš já jsem to řešila.Ja jsem musela přijmout fakt že vztah se dětmi změnil i náš život se změnil a že už to nikdy nebude jako dřív.Kdyz budu mít víc času tak napíšu víc.
@vipeta ahoja, predne chci rict, ze me mrzi, ze mate trable. K tve otazce... Myslim, ze je celkem bezne, ze po takove dobe dojde k jiste rutinizaci a hledani novych konicku a zabav. Ale nikdy by to nemelo byt na ukor toho druheho. S manzelem jsme 8 let, z toho svoji jsme pet. Mame dve male deti. Snazime se jeden druhemu vyjit vstric, kdyz chceme byt chvili sami. Takze se v klidu poustime na pivko s prateli, manzel jel i na dvoudenni cundr, kdyz byly male tri mesice. Nevadilo mi to, protoze vim, ze si potrebuje odpocinout, aby se nam pak mohl venovat s laskou a energii. Chodil na vecerni kurz kresby (je zahradni architekt, potrebuje udrzovat ruku), ja zas ted v zime pojedu na prkno a on bude mit deti. Taky jsem ted zmizela pres noc pryc, bracha slavil na chalupe narozeniny. Oba jsme s detmi nemohli jet, tak jsem byla jen ja. Krome toho ale podnikame i hodne aktivit spolu, vylety, prochazky, lenoseni, povidani. Asi to chce najit nejaky optimalni mix, ktery bude vyhovovat vam oboum. Ale asi po nem fakt nemuzes chtit, aby byl nonstop s tebou a nemel kdy relaxovat sam ci se svymi prateli. Najdi si nejakeho konicka, ktery te zabavi a o kterem mu budes moci s jiskrou v oku vypravet 🙂
@zmrzlinka napiš prosím, protože mě představa, že to s milovaným chlapem zůstane taková "nuda" do konce života dohání k slzám... Navíc, když vidím, jak je to u jeho rodičů, tchýně je šťastná, že má kolem sebe spoustu dětí, vnoučat, sama s ním doma by se zbláznila, on je navíc děsnej morous po dvou infarktech, můj manžel zatím morous není, ale může se stát všechno... proto se snažím to řešit zavčasu, ale on tu potřebu asi nemá
@vipeta ale s nim je nuda jen proto, ze ty nemas jine zajmy nez jeho. Nemuzes na nem porad viset, to by udusilo kazdeho. On potrebuje taky chvili pro sebe, coz je uplne normalni, vis? 🙂
@sudylichozrout já ho nechci držet doma, to mi taky včera řekl, že ho takhle utnout nemůžu, já mu volnost dám, i on sem tam pohlídá, s holkama se scházíme jednou za měsíc nebo spíš dva, ale on bohužel chodí ven každej víkend, buď jde sám, jen mi to oznámí, kolikrát vyrazí až úplně v noci, nebo jdeme někam spolu a on tam zůstává, není mu divný přijít ve 3, v 5 ráno, pak druhý den samozřejmě nefunguje, jak z alkoholu, tak z nevyspání :( ale jemu to asi pořád přijde normální, když mluvím s jeho sestrou, tak mi řekne, čemu se divím, že jsem si ho takovýho brala, ale že on si bral mě, která ho potřebuje, to nikdo nevidí... já si pak akorát připadám jako hysterka :/
@vipeta hmmm... To je fakt nemile. Asi to chce mluvit a mluvit. Ale ne stylem monolog. Musis mu dat prostor a cas na formulaci myslenek. Ja kdyz se manzela na neco zeptam, tak je nekdy klidne i minuta ticho. Pak teprve odpovi, a to nejde o zadna tezka temata, muzeme resit klidne i blbiny. Proste nejdriv si tu odpoved musi vyrobit, ujasnit a pak ji rekne. Treba to ma tvuj muz taky. Klidne mu rekni, ze nemusi odpovidat hned, ale ze bys to rada vedela.
@sudylichozrout já to zas dělávám tak, že mu třeba napíšu něco do smsky, taky si to můžu sama promyslet, ale on většinou stejně pak dělá, jakoby nic... buď mu to přijde zbytečný řešit, nebo ví, že dělá něco špatně, ale nenachází východisko ;( on je hrozně složitej, uzavírá se do sebe, já to věděla, ale věřila jsem, že to s ním zvládnu, že snad jedině mě se otevře... bohužel ne... A když pak jemu nebo někomu řeknu, že se s ním ve vztahu trápím, tak se hrozně diví, že je na mě hodnej, nekřičí, miluje nás, že jsou horší věci, ale mě chybí jeho láska, nepřipadám si pro něj důležitá... prostě pařez 🙂 má rodinu, děti, zázemí, a to mu stačí, teď se jen stará o to, aby uživil rodinu, ale že je někdy třeba zainvestovat i do vztahu, večeře, dovolená, výlet, na to si čas udělat nechce, nebo spíš nedokáže
@vipeta helejt, ono je to ale asi i pochopitelne. Lezi na nem obrovska tiha, musi vas zabezpecit. Znam to. Manzel prosel syndromem vyhoreni ve vztahu ke sve profesi. Ani to neni tak dlouho. Zakazky byly, ale stejne jsme na tom financne nebyli uplne cajk. Drel jak mezek, po nocich kreslil, pres dny realizoval a zhroutil se z toho. Uzavira si problemy v sobe, ma pocit, ze to zvladne sam, ale dopadlo to na nej jak kladivo. Byl pak protivny, vycital mi nesmysly, milostny zivot nula... ale ja to vedela, poznala jsem, oc jde a podarilo se mi ho rozmluvit. Zjistila jsem, ze ma pocit, ze je k nicemu, ze mu prace nejde, ze to neumi... Ze ho nic najednou nebavi, nic ho nenaplnuje. Trvalo to, ale rekla bych, ze to nejhorsi je uz za nami. Takze fakt musi mluvit.
Tehdy jsem pochopila jak tezke to muzi maji. Lezi na nich to bremeno pece o rodinu po financni strance, otcovstvi a i pomoc doma. Snazila jsem se mu dat co nejvic prostoru, chvalila ho, resila s nim zakazky, vzala si na starost nektere veci. Proste odlehcit.
Mozna je pes zakppany i v tom. Muze mit sileny tlaky sam v sobe a s tebou jako s jeho zenou nemusi souviset.
Zkuste udat děti a vyrazit spolu, bez nich. Bud sami nebo s partou. Aspoň na celý den, ideálně celý víkend. A neresit pri tom krizi, ale uzívat si společný cas a spolecné zájmy.
@vipeta No...otázka "Jak si představuješ vztah dvou v manželství?" mi tak trochu evokuje přísnou paní učitelku a a neposlušného žáčka 🙂. Rozmluvit chlapy bývá všeobecně obtížnější, a to s těmi pařezy není úplně od věci - řekla bych, že je to dáno tím základním rozdílným nastavením, kdy ženy chtějí sdílet, řešit a povídat si, je to tak trochu jejich přirozenost, zatímco chlapi mají v hlavě jasným písmem napsáno "vše si vyřeším sám". Ono je to vidět i na rozdílech mezi vztahem dvou mužů - kámošů a na vztazích žen - dvou kamarádek.
Žít každý svou linii normální (to slovo nemám ráda) není, na druhou stranu - "žít jako jeden", to bych taky nedala, takže bych asi hledala nějakou cestu mezi tím, kdy rodina je ten ústřední proud, ale zároveň má každý i svou vlastní síť zájmů a vztahů. Asi bych primárně nehledala viníka - spíš cestu, jak to řešit. Jinak, to, co napsala @sudylichozrout v posledním příspěvku sedí - zjistila jsem, že můj muž měl ty strachy a obavy velmi podobné, jsou to věci, které si my ženy občas neuvědomujeme. Je pravda, že pokud jsou problémy a chce je řešit jen jeden, je to dost obtížně rozlousknutelné. Víc bohužel neporadím, natolik do Vašeho vztahu nevidím.
@vipeta Jinak ještě dodám, že ty věci jako výlet, večeře a dovolená u nás v 95% organizuju já - jinak bychom asi taky sklouzli k "do práce, z práce, děti a spat". Jo, taky si občas říkám, že by to mohlo být jinak, ale beru to tak, že ty dobré vlastnosti ze strany partnera to vyvažují...on se tomu tedy naštěstí nebrání, ale jsem to já, kdo v tomto musí přebírat otěže.
Jsem 12 let vdaná a 21 let s partnerem, jsme pořád zamilovaní, asi ten tvůj není ten pravý. On to nechce řešit, ty mu nejsi schopná říct, že ho miluješ, co je to za vztah? :/
@vipeta Ja ťa úplne chápem. Som podobná povaha ako ty a presne po tom v manželstve túžim, čo ty. Môj manžel v noci našťastie nechodí nikde, ale má koníček, venuje mu dost času mimo domu. To mi až tak veľmi nevadi, lebo si uvedomujem, že je tam šťastný a baví ho to. Ale doma katastrofa, čo sa týka komunikácie.
A moje zkušenost..přesně jako u vás. Pokud jsme se dostali ke komunikaci tak u manžela bylo vždy všechno v pořádku, všechno byl jen můj problém. Záleží hodně na lidech, já jsem si nevybrala toho pravého ačkoliv bych po předchozím manželství za naši lásku dala ruku do ohně. Některé ženě by takové fungování možná i vyhovovalo. Měli jsme dvojčata, všechno jsem zvládala sama, manžel do večera v práci. Dětem se věnoval, ale jen pokud byl doma. Za rodinný život považoval to že je doma. Společný život žádný. Předpokládám, že přišla krize středního věku. Manžel vše vyřešil po svém. V práci si našel o 20 let mladší slečnu a po 7 letech jsme se teď rozvedli. Držím palce ať nakonec u vás vše dobře dopadne.
@vipeta Ahoj, máme to doma skoro stejně. Jsme spolu 11 let a od té doby, co se narodil syn, o mě manžel ztratil úplně zájem. Snažila jsem se si o tom asi milionkrát promluvit, ale podle něho mám být spokojená, že nikam moc nechodí atd. a absolutně odmítá cokoliv řešit. Že prý on je spokojený a já pořád vidím nějaký problém. Měnit nic nebude. Je ke mě citově chladný, sex téměř nula. Nikoho prý nemá, ani na nikoho jiného nemysli. Jak už tady padlo, asi mu stačí, že funguje domácnost, o malého je postaráno a má tak čas na svou zalibu - koukání na TV. Hrozně mě to ubiji, je mi něco přes 30 a taky se bojím, že se jednou bláznivě zamiluju do někoho, kdo mi otevře své srdce. Za jeho pozornost bych dala hodně, zkouším všechno možný, ale nikam to nevede. Jak jsi psala, je to ten typicky pařez 😂 grrr
@vipeta taková krize mi po 7 letech přijde neadekvátní. My se po 7 letech teprve brali 😃 chyba ale bude nejspíš v manželově povaze, jestli má takové chování zavedené z domu, těžko ho předěláš. A také pokud jste 7 let spolu a 6 let si s dětm doma,i tak to byl asi fofr a nejspíš tam bude problém - neznali jste se...