Mám větší potřebu trávit volný čas spolu než manžel
Holky, prosím poraďte a povzbuďte mě. Máme 7-měsíčního syna a připadá mi, že si s manželem přestáváme rozumět a hrozně málo se vidíme, pořád je to jen o práci a povinnostech, ale už ne o tom, že prostě "jsme aspoň chvíli spolu a užíváme si to". Problém je, že každý druhý víkend je u nás manželův syn z dřívějšího vztahu, takže čistě naše jsou jen 2 víkendy v měsíci. Přes týden je samozřejmě muž v práci, někdy přijde až po 8. nebo 9. hodině večer, ale to už raději nekomentuju. No, a když bychom mohli být spolu o tom "našem" víkendu, tak on mi oznámí, že půjde v pátek večer zahrát si s kamarádama (hraje na kytaru). Snažím se být chápavá a tolerantní, tak mlčím, i když mě to mrzí, no ale říkám si, pořád budeme mít ještě skoro celý víkend spolu. A nakonec on se vrátí z hraní až v sobotu odpoledne, s červenýma očima, že skoro nespal, a dospává celou sobotu večer. Strašně mě to zraňuje. Uvědomuju si, že jsem pak na něj děsně protivná, ale nemůžu si pomoct, připadá mi totiž, jako by mě tím odmítal. A přitom je to asi tak, že má prostě rád pocit svobody - aspoň čas od času (není to každý volný víkend.). Jenže když jsem přes celý týden s malým sama, tak aspoň o víkendu bych chtěla jednak aby mi víc pomohl, abych měla nějaký čas pro sebe, ale taky aby byl prostě se mnou. Na druhou stranu vím, že se mi hodně snaží vycházet vstříc a pomáhat i večer přes týden, jenže stejně já skoro nikam nechodím a když, tak většinou s malým. Nejhorší ale je, že jak mám vztek, tak ve mě narůstají takové ty pocity vzteku a zoufalství a mám chuť ho potrestat. Říkám si: "Dobře, nechceš se mnou taky být, tak já si zařídím něco svého a nebudem spolu vůbec." Jenže to je přece nesmysl, protože pak už spolu nejsme vůbec a trestám spíš sebe než jeho, protože mě to mrzí víc, ale prostě těžko si člověk poručí. Navíc kdyby mi to aspoň řekl dřív, tak bych si něco naplánovala, ale takhle s ním počítám a pak se divím a jsem naštvaná. Máte někdo podobnou zkušenost? Nebo nejlépe radu, co Vám pomohlo? Děkuji.
Ahojky, docela ti rozumím, u nás je to podobné, manžel je sice celkem dost doma, ale dělá furt nawenku a když ne tak sedí u počítače, on twrdí že spolu přece jsme - ale že tráwíme čas wedle sebe mi nepřijde totéž jako tráwit čas spolu. Zkus si s manželem o tom promluwit, on dost možná ani newí že ti tohle wadí. A potom si zkus najít i něco swojeho - něco co budeš dělat bez manžela, kromě péče o synka samodzřejmě 🙂 Nebudeš potom tolik myslet na to že jsi pořád doma a že je každý den stejný- on ten stereotyp na mateřské je dost na palici. Já samozdřejmě miluju swého syna a jsem ráda za každý den s ním, ale co si budem powídat, každý den je stejný a člowěku to trošku leze na mozek, pak je protiwný na wšechny w okolí, takže občas wypadnout je jen ku prospěchu 🙂 ( omlouwám se za ,w,)
Zrovna vnitrne resim to same.... a kdyz uz je doma, tak je unavenej, nebo ho neco boli a nutne si potrebuje odpocnout.... porad dokola... vikendy uz ani neresim.... taky porad neco... i kdyz casto dela neco PRO NAS...ale i tak bych byla radsi, kdyby byl s nama a delal neco S NAMA... 😒 jak psaly holky, me pomaha najit si neco svyho, bez prcka a pri tom se odreagovat, pak to clovek tak v hlave neresi....
Přesně jak píší holky. Taky jsem byla s malou hodně sama. Manžel jezdil domů třebas 1x, 2x za týden jenom se vyspat. Nebo taky nepřijel 2 týdny, když měli, hlavně před vánoci, moc práce. Stále komunikujeme převážně jen po telefonu, ale myslím,že už se to lepší ( nebo si zvykám?):D Chce to vydržet. Pak zas nastane kolotoč práce-školka a bude se ti stýskat po klidu doma:D Fakt funguje domluvit si předem hlídání - buď manžel nebo někdo jiný- stačí pár hodin a jít si sama za svou zábavou, kamarádkou, cokoli...ale nejlepší je sport!. Pročistíš hlavu a přežiješ další období sama doma s prckem. Kdyby to šlo pravidelně, tak by to bylo úplně super, měla by ses pořád na co těšit.
Hele všude je něco. U nás sice manžel je celkem často doma a i rád s námi tráví čas, ale zase nemá tak dobře placenou práci, která by nás v pohodě uživila. Takže musím z domova pracovat i já a někdy mě chytá takový vztek, že musím pracovat místo abych se věnovala jen malé, jako jiné mámy. A hlavně po něm chci aby podílel na domácích pracích, když já se musím podílet na vydělávání peněz a to jsou pořád hádky o každé vynesení koše. Takže jediná rada je dialog, ale my se o tom bavíme pořád, slíbí mi, že mi bude víc pomáhat a já slíbím, že na něj nebudu nepříjemná, ale za pár dnů u nás zase lítají blesky kvůli nevyndané myčce 🙂
@mariti Tohle je téma přesně pro mě ☹ řešení nenabídnu, ale povzbudím aspoň tím, že jsme ne tom podobně.Naše malá má rok..a je celkem hodně náročná. Muž se ze začátku snažil pomáhat, ale bylo to to nejnutnější. Houpal v noci, když už jsem byla úplně hotová nebo zabavil malou, když byla nervozní. Zpočátku jsme z něj i cítila, že je nadšený, postupem času už necítím žádnou radost. Vidí jen to, že malá je drahá a že musí moc moc moc pracovat. Jenže on byl workoholik už předtím. A všichni kamarádi a známí mu to říkají. Svoji oficiální práci nemá rád. Prý ho šéfovci otravují, zdržují, přetěžují, posílají do města,...kolikrát prostě přijde z práce unavený naštvaný a jediné, co chce, sednout si k telce a v klidu se najíst. Já si v klidu ani nesednu, ani se nenajím, pokud je malá vzhůru. Má špatný životní styl..ráno není, celý den nejí..a pak má hlad až doma. Má přece přestávku na oběd,. tak nechápu, proč ji nevyužije.
Já mám tendence mu malou hned dát, protože je za ten den milion věcí, co s ní neudělám, když je zlá a nechce vydržet ani chvilku sama.
Přijde z práce a pracuje ještě v dílně...často do noci. A pak je z toho několik dní hotový- Vyčítá to mě, že to dělá jen pro nás..a proč teda neskáču radostí. Neskáču. Ani nenadávám..prostě jsme smutná. řekne, že přijde za hodinu, přijde za dvě, protože to musí dodělat, i kdybych se měla nahoře s malou zbláznit ☹
Za celý rok jsme nebyla nikde sama, spolu jen na hodinu, když malá spala a někdo se ji uráčil hlídat. Nemám v něm žádnou podporu. Jen heká, jak je napracovaný, ale já unavená být nemůžu. Malou hlídal většinou z donucení..a ještě udělal nějaký fatální lapsus, jako, že u ní lakoval polyuretanem kytaru, spadla mu, když usnul, nacpal ji něčím nezdravým..neviděla jsem to správné zaujetí...:( Nemůžu být nemocná, nemůžu být unavená, nemůžu žít, nemůžu si jít lehnout, když je malá vzhůru. Namám čas na nic, protože ji sám neokoupe, nepohlídá, ani nenakrmí. Neumí to, ani to nezkoušel.
Večer ji chvilku houpe v kočárku a pomůže uklidit hračky, to je vše. Lehne si vedle mě a je sám se sebou spokojený a já chřadnu. Promluvy nepomáhají, je jak malé dítě...jen se urazí, že je to pro nás, co bych chtěla...myslí si, že je dokonalý, když chodí do práce a nechodí chlastat 😠 Podle mé je to ale málo. Už fakt nevím, jak z toho ven. Mám také tendence si žít po svém, naprosto se od néj odpoutat, ale je to cesta do pekel, s takovou ho prostě citově nebudu potřebovat. I jsme mu to říkala..a jeho rekace je, že když ho nechci, co prý s tím nadělá...
Jemu prostě nevadí, že si nepromluvíme, že nejsme spolu. I když tvrdí, že ano, ale nic nedělá.To, že si vedle mé sní večeři a večer ke mě lehne..tomu se snad ani nedá říkat, že spolu trávíme čas. Naprosto strádám, jeho naplňuje práce v dílně. žádný posun nikam..začala jsem kontaktovat kamarádky a kamarády, ať nezakrním úplně. štve mé, že ani na malou nemyslí...sní jí véci, co má k snídani, protože on má hlad. Nezeptá se, co plánuju malé dát..a tak dokola. Je toho prostě už moc... Teď je zase celý weekend na fušce..minulý byl taky..a to slíbil, že tam pujde až za mésíc a ne hned ten další. Musím všechno furt chápat. přišel domů..a nepomohl mi s ničím..jen hekal, jaký je napracovaný :(
Ty jo vy jste jako můj chlap taky by chtěl abych mu byla pořád za prdelí a já jsem ráda když ho chvíli nevidím. Mám svoje povinnosti které musím vykonávat a on nechápe že s ním nemůžu být doma když zrovna on chce. Dlouhou dobu jsme spolu pracovaly a ono to opravdu omrzí když se vidíte pořád.
@pavlapl Ono každý extrém je špatný. Pochybuju, že jsme tady ufňukané puťky, co by nevydržely být chvilku samy, ale čeho je moc, toho je příliš. Osobně mám dost kontaktů, dokážu si dělat svoje, studovat, sledovat, co mě baví, postarám se dokonale o malou. Jenže vztah se musí udržovat. Podle mne to není koexistence s tím, že je každý naprosto autonomní jednotka. Cesta do pekel je vždy jednoduchá.
Souhlasím, že o vztah by se mělo pečovat.... Můj muž si myslí, že když doveze děti na nějaký kroužek tak splnil svoje "věnování rodině" a nic už se po něm nesmí chtít... Já kvůli němu zruším naplánovanou aktivitu a on to "zahodí" a stejně čučí do počítače a dělá si své... Je těžké žít vedle sebe.... ale ukecávat druhého, aby žil "se mnou" si neumím představit už vůbec... U vás je šance, že až děti dorostou tak si s nimi tatínek najde společnou cestu... U nás děti dorostly a ukázalo se, že to byly jen kecy... "nemůžu se jim věnovat, na ?? tenis, šachy, squash, kolo.... jsou malé" ... už jsou velké a .... nic.... Je mnoho práce, máme velké finanční nároky (je otázky, kdo je má) ... a tak chápej, buď tolerantní (jako je prý on)...
@willow4 Jako by byli stejně nastavení. Málo peněz, času a moc práce. Ale to přece mají skoro všechny rodiny podobně...jde jen o to chtít. U nás to předevčírem vygradovalo v příšernou hádku, už jsem byla odhodlaná někam odjet s malou, ale dva dny se snaží. Byl s náma dneska u doktorky jako řidič.....ale jinak celé odpoledne pomáhá matce s fakturama...nejsem z toho zase nadšená, ale co můžu říct. Hned, že jí pomůže, když tady bydlíme, bla, bla, bla,...dnes zase večer o samotě. A to je jen vedle v místnosti.
@bonavoxa Ahojky, přemýšlela jsem o tom... je to děsný. Když jsem manžela poznala tak zakládal firmu, musela jsem to chápat a čekat, když se narodily děti, byly přece malé a nemáme hlídání, musím to chápat.... Chtěl s námi mít společné zážitky, ale neměl na ně čas takže jsme nesměli mít žádné zážitky ani my, aby nebyl ochuzen... seděli jsme doma na prdeli a čekali.... až bude líp... až tatínek dopracuje.... až.... Pak mi došla trpělivost, řekla jsem si, že v rakvi zjistím, že jsem celý život pročekala. Když to nejde společně tak je to smutné, ale musím to nějak řešit. Kontaktovala jsem kamarádky, studuji ... žijeme vedle sebe. Manžel má svůj počítač, já mám své zájmy, děti si předáme mezi dveřmi, děti tráví volný čas v kroužcích a táborech, protože jejich rodiče nejsou ničeho schopni... Na výlety jezdíme tak 1x za rok... na dovolené jsme nebyli 5 let. Večer trávím s knihou nebo notebookem v ložnici, manžel s počítačem v pracovně... Máme společné jen děti, firmu a hypotéku ☹
Máme se rádi, ale nějak se míjíme ☹
@willow4 Ahoj, děkuju za všechny Vaše názory, zkušenosti, rady a povzbuzení. Už je mi zas líp, ono je asi v každé rodině něco a jsou to takové vlny, teda aspoň u nás aneb jednou je to fajn a jindy je to na draka. Myslím, že v zásadě si asi zas tak stěžovat nemůžu, jen holt některé chvíle jsou těžké. Jinak jen na doplnění, pokud to vypadalo, že jen sedím doma a brečím, tak to si myslím, že můj případ není, mám docela dost zájmů a přátel, a jsem schopna se zařídit podle sebe. Jen prostě toho společného času by mohlo být víc, ale času je prostě vždycky málo. Teď řešíme bydlení a zvažovali jsme, zda stavět, rekonstruovat nebo se raději zadlužit a jít do (skoro) hotového. A zvítězila třetí možnost. Ta varianta, že by manžel byl buď v práci nebo na stavbě anebo by spal a nevnímal,mrtvý únavou - a to několik dlouhých let, pravděpodobně většinu času útlého dětství našeho dítěte (nebo dětí, možná), ta mě fakt vyděsila, To by asi skončilo rozvodem, nebo minimálně milencem, a to bych vážně nechtěla. Je to hodně o té komunikaci,ale vždycky je co zlepšovat a někdy je TAK těžké se dorozumět. Na druhou stranu, moji rodiče byli celý život spolu a spokojení, a teď si skoro nemají co říct...... Tak holky - ať nám ty naše partnerství klapají!
@willow4
@mariti
Je fakt, že to přichází a odchází ve vlnách, kdy je relativní klid a kdy je to k nesnesení. Někdy si s malou vyložené užívám toho, že jsme samy. když je ale zlá a mamlasí za den jednu pohromu za druhou, potřebovala bych toho chlapa, co řekne, ať si odpočinu. A to se ještě nestalo. Je práce..a ta nepočká. Je to jako jeho milenka....z dílny nikdy nepřijde včas, přijde mi, jak kdyby tam opravdu zdrhal se uklidnit nebo co. Snaží se mi namluvit, že kdyby nemusel, tak tam není...ale on musí, protože je na té práci závislý.Obnovila jsem staré kontakty, dám se na další studium, budu si existovat po svém. Aź se malá trochu ustálí, budu zase cestovat. Tohle se mu líbit nebude, ale puťku ze mé neudělá. Možná taková koexistence není někdy naškodu....plno rodin takhle žije a míjí se, neobohacuje se. Funguje to, ale je to trochu smutný příběh.
@bonavoxa Ahojky, musím se usmívat... taky jsem se dala na studium, právě se snažím probojovat do druhého semestru 🙂 ale je to z nouze cnost... kdybych měla domácí souznění a naplnění tak by mě to nikdy nenapadlo... JJ, ve vlnách... Víš, někdy mi přijde fajn, že dělám něco svého, že je víc témat na řešení, povídání... na a co... tak holt nejsme výletnický typy a musíme si cestu k sobě najít jinak... Přiznávám, že jsem si na ten "svůj styl" už tak zvykla, že občas se fakt těším až SAMA (bez dětí) vyrazím na kole a jakákoliv asistence je mi na obtíž 🙂 Našla jsem si rčení, že člověk má být sám sebou a nemá se spoléhat na to, že Tě učiní šťastnou ten druhý... asi blbost, ale v nouzi si člověk hledá jakékoliv zdůvodnění 🙂 Tak hlavu vzhůru a ať se nám daří (ať je to jakkoliv).
Ahoj všem! Jsem v naprosto stejné situaci...s přítelem se skoro nevidíme. V týdnu jezdí z práce nejdřív v osm, spíš v půl deváté až v devět, občas i později...O víkendu, když čekám, že si na mě aspoň na chvíli udělá čas a budeme jen sami dva spolu, tak je milion důležitějších věcí, třeba jeho skoro dospělé děti (16 a 17), kamarádi, rodiče, práce kolem baráku. Zatím spolu nebydlíme, za tři měsíce se nám má narodit holčička, a pak se k němu mám stěhovat, ale nemyslím, že se to zlepší. Domnívá se, že stačí, když jsme spolu třeba u něj na baráku a věnujeme se každý jiné činnosti, nebo když si ke mně v 10, v 11 večer lehne, držíme se chvíli v objetí a pak usneme...Mám taky dvě skoro dospělé děti a když chci přítele vidět, musím je doma nechávat samotné...přesto on není moc mi ochoten nějaký čas věnovat a ošidit o svůj čas taky někoho jiného, než mě...Mám ho ráda, dítě na cestě, tak to asi budu muset zkousnout a zvyknout si, ale nevím, jestli to můžu snášet dlouhodobě...jsem ale moc ráda, že v tom nejsem sama...držím palce nám všem, ať se to zlepší.
Ahoj holka. Naprosto chápu,že Tě stávající situace štve. Já navrhuji následující- s manželem si sednout a zcela bez emoci mu sdělit to, co si řekla nám. Že chápeš,že potřebuje být někdy sám a mít zábavu mimo domov,ale že Ti to takhle nevyhovuje a navrhnout Tvé řešení. Co by si uvítala a jak by se měla situace změnit. Nedělat scény, pokus o konstruktivní diskusi. Samozřejmě se jeho optat , jaké on má návrhy, vyslechnout a snažit se najít společně řešení. Pokud kývne, tak mu dát nějakou dobu na to,aby na tom zapracoval (několik týdnů) a snažil se. Pokud by se situace nezměnila,pak bych asi holt řešila situaci činy. Najít si svoje volnočasové aktivity, naplánovat si, pěkně se vyparádit,nalíčit, dát mu dítko na hlídání a vyrazit si. Samozřejmě neustupovat ve Tvých nárocích na jeho rodičovské povinnosti,ale v otázkách volného času se zařizovat dle svého. Je mi jasné,že Tvým cílem je býti s manželem blíže a ne opačně,ale myslím si,že občas muži nereagují na slova,prosby a diskuse,ale na činy....takžě z Tvé strany začít prostě dělat něco jinak, změnit Tvůj přís tup.aniž by si ho tlačila ke zdi... on pak může zpozornět a Tvá absence ho doufejme trkne k nějaké změně. Pokud už jste o tomhle problému mluvili a nic pic,tak bych se patrně uchýlila rovnou k činům. Nenásilně,nemanipulačně, rozhodně nejsem zastánce ho nějak trestat a vydírat. Holt se jen začit zařizovat jinak. Držím Ti moc palce a přeju trpělivost ! 🙂