Když partner nechce druhé dítě. Jak se s tím vyrovnat?
Milé ženy,
situace se netýká přímo mě, přesto se nad tím zamýšlím. Jste tu některá, která má jedináčka proto, že se váš manžel/partner "rozmyslel" a ačkoli jste původně spolu plánovali víc dětí, řekl, že už ne? Jak se s tím dá vyrovnat, když vy jako žena prostě druhé dítě chcete, je vám to líto, nechtěly jste jedináčka (pomineme třeba zdravotní důvody, dejme tomu, že by to šlo?) Vím, že spousta žen na to jde jakýmsi "podvodem" s antikoncepcí, ale to podle mě není řešení. Neutrpí tím ten vztah? Přece jen, můj názor osobně je takový, že to dítě snad musíte vždy milovat víc než chlapa, a ta touha se nedá přebít něčím jiným.
Jste tu třeba některá, která časem z toho důvodu od partnera odešla a našla si jiného, který to dítě chtěl? To mi zase přijde jako dost blbé vůči prvnímu dítěti, brát mu tátu.
Příklad mám z rodiny, smýšlel takhle můj táta, máma je poctivá, tak s ním zůstala, ale i když je mi skoro 40, svěřila se mi, že jí to nikdy nepřestalo úplně trápit. A upřímně, já z toho být jedináčkem taky nikdy nebyla nadšená. Jako dítě jsem furt chtěla sourozence a teď je mi to vůči ní líto, ale tenkrát jsem to asi nepochopila.
Další příklad bývalá kolegyně, nakonec tvrdí, že se tak rozhodli spolu, ale je vidět, že moc šťastná asi není.
Takže otázka zní: dá se s tím srovnat, abyste nelitovala? Nezáviděly jiným víc dětí? A jak? 😌
@emilyd ja mylsim,ze tohle resi spousta paru,s kamaradem se kvuli toho rozvedla zena,ta ale chtela treti a on uz ne...kamaradka zase zustala s manzelem a smirila se s tim,ale manzel ma jeste jedno dite z 1.manzelstvi...osobne si myslim,ze zalezi na te touze,pokud je hodne silna,tak to ten par muze rozdelit,neni nad tom mit v tom jasno.U nas jasno je,po 2.diteti tlusta cara u obou...
@emilyd upřímně tohle se musí probrat, znát důvody proč co ajak. Já bych i chtěla, manžel už nechce, je spokojeny teď. Sedli jsme si a vlastně jsem naznala, že má pravdu, je to vždy asi otázka bydlení a financí no.. A řeknu, že i já jsem teď nějak ráda, malé budou 3r a je to s ní tak nejak lepší a lepší no
S tím by se mi těžko smiřovalo... A víš co je paradox? Muj ex chtěl třetí, já ani omylem (s nim), já teď třetí mam, on vlastne taky, ale jedno neni jeho, to si přicedla přítelkyne, ta chce druhé, ale on nechce živit 4, tak jsem zvedavá, jak tohle dopadne.
PS: Muj muž hovoří o čtvrtém (druhém společném), já jsem řekla, že jen přes mojí mrtvolu 😀
Manžel je též jedináček, že tchán nechtěl druhé (měl blbé kecy i u nás, když jsme se zmínili, že je v plánu druhé miminko). Tchyně zpočátku i chtěla druhé, ale manžel jako mimčo byl náročnější v tom, že měl otočený režim, v noci řval, přes den spal. A tak nakonec se lehce smířila s tím, že druhý dítě už nebude
Já vím, že bych to nezkousla. Já chtěla vždy minimálně 2. Byla jsem dlouho jedináček a jsem za sestru strašně ráda. Nastali životní situace a jsme rády, že máme jedna druhou, že se o sebe můžeme opřít. Takže já si to vyjasnila s manželem hned na začátku vztahu. On chce 3 a mě to nevadí, stačili by mi 2, ale se 3 nemám problém. Ségra udělala s manželem to samé. Ten nevěděl jestli vůbec chce děti, tak mu dala rok na rozmyšlenou, aby s ním případně neztrácela čas. A když si jeho kamarádi začli pořizovat děti tak byl taky pro, jen k tomu musel dozrát.
Já jsem jedinacek a představa druhýho dítěte je pro mě furt taková, ze jako je to hezky, ale… nevim jestli bych to zvládla. Manžel má zase bratra a tomu to přijde přirozený mít dvě děti a dost o tom mluví a má narážky. Zklidnilo se to až teď s tou situaci ve světě. Když jsem řekla ze si musím koupit test, ze jsem nedostala ms a přitom jsem to měla pravidelně, tak zbystril, ze teda budeme zase používat ochranu, ale myslím ze na potrat by mě nehnal, popřípadě bych se nenechala dohnat, kdybych si za tím stala. Ale myslím ze v takový situaci by mě on přesvědčoval abychom si miminko nechali. A kdyby ne, myslím ze by to k rozvodu nedošlo. Ale kamarádka se rozešla po x letech s partnerem, protože druhy nechce a ona po něm fakt touží a vidí jak ji ubihaji roky.Myslím ze záleží na sile toho vztahu samotnýho, z čeho jsou schopny oba ustoupit. Furt je ale potřeba myslet na to, aby si to jeden z páru nevyčítal do konce života (ať už v případě potratu, nebo nechani si dítěte) ze s tím vztahem to pohne tak jako tak, pokud na 1000% se partneři neshodnou už před tím.
Za mě je to asi hodně o komunikaci 🤔.
Upřímně mě i zarazilo, že dítě musí mít matka samozřejmě raději než partnera, tak to vám teda nevím.
Miluju jak dceru tak manžela, neřekla bych, že je to slabší a silnější láska, je proste jiná 🤷🏻♀️.
My jsme oba hodně v tomhle za jedno, že si spis necháme jedináčka, případně uvidíme za par let, jestli to třeba nenechame na náhodě ať rozhodne.
@bbarshaa Ale když by manželovi ruplo v bedně a začal by se chovat jinak, začal by být agresivní nebo by ztratil úplně zájem o manželku, člověk by to řešil a pak by ho po nějaké době opustil. Malé, i když velmi náročné dítě neopustíte. Nedáte ho někomu jinému, že už vám to stačilo a už to nechcete snášet, je prostě vaše děj se, co děj. Láska k dětem je pudová a to je vždy silnější než láska k jiným osobám. Pudy jsou silnější než zamilovanost. 🙂
@cherie24 🙂 To ale mluvíte o dvou rozdílných věcech. Pud a nějaké emoční pouto je něco jiného.
A pokud by mě třeba vlastní dítě začalo fyzicky napadat v dospělosti, pubertě. Taky ho spis ve finále dám asi do ústavu, když už to fyzicky nezvládnu nezbude nic jiného.
Ale když je samozřejmě nesamostatne, tak se o nej budu starat, ale to bych se starala i o manžela, kdyby se mu třeba něco nedejboze stalo a byl by nesamostatny.
Každopádně jistě, ze s agresorem nebudu, ale troufám si říct, že můj muž mě nikdy neuhodí 🤷🏻♀️.
A ač chápu jak to myslíte, stejně mám ten názor, že u mě jsou ty city stejně silné, ač odlišné.
Podle mě by hlavní slovo v tom kolik bude dětí měla mít žena. Je to většinou žena, která má s dětma více starostí, dává jí to více zabrat jak po fyzické stránce, tak i psychické. To ale samozřejmě neznamená, že do toho chlap nemá co mluvit. Jen si prostě myslím, že žena by v tomto měla mít silnější hlas.
Za sebe říkám, že se s tím smířit nedá. Já jsem dlouho nemohla mít druhé dítě že zdravotních důvodů a bylo to k nepřežití. Pokud bych ho nemohla mít jen proto, že by manžel nechtěl, tak by to pro mě asi byl konec vztahu, to bych mu prostě asi nedokázala odpustit. A znám pár, který šel přesně z tohoto důvodu od sebe. Chlap se zabejčil, že druhé dítě ne, údajně proto, že by se pak nemohl dostatečně věnovat tomu prvnímu. Takže se rozvedli, on má to první dítě jednou za 14 dní na víkend a je šťastnej jako blecha, že má čas na sebe a svoje koníčky.
Manžel chtěl úplně původně někdy kdysi dávno v romantických představách 3 děti. Já mu to odkejvala a brala to jako fakt, ze si uděláme tři děti, s věkovým rozdílem rok a bude to pohodicka. No po narození jednoho, jsme zjistili jak otravne je vstavani, a to se budil tak 2x, max 3x za noc. Jak otravne je navlikani v zimě, jak jsme úplně vypsychly z blby rýmy. :D Pak jsme si řekli, ze se vrátím do práce ve dvou letech a dáme si čas, on by se chtěl začít za půl roku zase snažit. Ale já už vážně nechci, protahuji to na to, ze ideální věkový rozdíl je minimálně 6 let. A pak se uvidí. Myslím, ze smířit se s jedním dítětem lze, a jít do druhého nějakou lsti se nemusí vyplatit, protože ten chlap to dítě bude těžko přijímat, a nebude tak ochotný se o nej poradně postarat.
@janylu a já si zase myslím, že pokud jsou dva parťáci, mají oba stejnou váhu hlasu. Žena se stará, ale chlap může mít obavy, že je všechny neuživí, že bude ta jeho žena neúměrně přetížená, protože on je v práci.
Nevím proč se furt z chlapů dělá méněcenný partner, když pak dojde na rozchod, tak se mu vyčítá, že si nadělal děti tak ať solí a ať nebrečí, že ty své děti uvidí semtam (a to ať může za rozchod jeden nebo druhý).
Ja byla ten, kdo druhé dítě nechtěl. Kvůli partnerovi jsem to udělala. Dceru miluju, nedala bych ji, ale kdybych se mohla rozhodnout znovu, byl by syn jedinacek.
@uzivatelkapetra my s chlapem parťáci jsme proto jsme schopní na takové věci se domluvit a nikdy jsme se o počtu dětí nehádali. A že větší zátěž jde na ženu je prostě fakt, pokud chlap není na RD. To kolik chlap vydělává ví i žena, tak pokud není blbá, bere tohle v úvahu. A pokud mluvím o tom, že o počtu dětí má spíše rozhodnout žena, tak to myslím na obě strany tzn. i směrem dolů, že by třeba bylo jen jedno dítě. Jo, pokud by třeba chlap chtěl druhé a žena ne, tak ať je s ním na RD.
@elu chápu, že to je divný názor, na druhou stranu včera jsem na FB četla něco, co mě nadzvedlo mnohem víc
Byla tam diskuze o postiženém dítěti a že je paní líto, že si nikdy neužije Vánoce a jiná jí na to napsala něco jako, že to je přesně důvod, proč jsem své první mentálně postižené dítě dala do ústavu. Platím na něj, ale jinak pro mě neexistuje. Protože vím, že tohle bych nedala... teď mám druhou zdravou dceru a všechno si užívám. Vím, že se to nedá srovnávat, ale teda koukala jsem a bylo mi z toho docela smutno.
Na tohle si musi asi kazdy najit odpoved sam. Ono je to tezky pro oba partnery. S manzelem jsme od zacatku vedeli, ze chceme vice deti. Nez se nam postestilo u prvniho ditka, tak jsme si museli pockat pres rok, ptz si ne a ne k nam najit cestu. Po porodu byla dcera hodne narocna. V noci nespala, pres den taky moc ne a hodne plakala. Druhe ditko se tedy odlozilo s tim, ze manzel zmenil nazor a rekl, ze druhe uz proste nechce. Ja tuto odpoved vubec neprijimala, protoze jsem vnitrne citila, ze chci dalsi. Trvalo to pet let…. Mala uz byla starsi, byly uplne jine moznosti co se dalo podnikat a manzel zmenil nazor. Ze si druhe ditko upeceme. Aktualne jsem tehotna s druhym mimcem. Co chci ale rict, ze cim nam mala rostla, tak ja se s myslenkou jednoho ditete smirovala. Mala uz je skvela partacka, muzu se na ni spolehnout, jeli jsme poprve k mori a celkove to bylo a je pohodlnejsi. Hodne jsme o tom spolu mluvili jestli druhe ditko teda chceme, protoze se to kolem nas zase vsechno zmeni. Ano dite neni vymluva a da se delat cokoliv, ale proste bylo prvni ditko a hodne jsme se omezovali a vime, ze ke zmenam zase dojde… tim chci rict, ze vse je o komunikaci a je potreba si ve vsem najit duvody, klady i zapory. Kdyby mi manzel rekl, ze druhe uz proste nebude. Tak za par let bych se s tim asi urcite smirila. Urcite bych kvuli tomu od nej neodchazela. Ja jsem na manzela hodne fixovana (nemyslim financne), ale dusevne i citive.
My jsme chtěli druhé dítě oba. První princezna trvala téměř dva roky než si k nam našla cestu. Druhy- chlapeček se podařil hned první měsíc a myslela jsem, ze nemůžeme být stastnejsi. Ale osud nám ho nepřál a šestém měsíci jsme o chlapečka přišli, musela jsem na potrat kvůli vývojové vadě. Už to bude koncem ledna rok a čekáme na povolení z genetiky, že bysme mohli zkusit miminko ještě jednou. Manžel řekl, ze to nechá na mě, ale že se spis přiklání mít jednu zdravou princeznu. Že se proste boji o mě a že už nechce nic podobného prožít. V lednu mám jít do práce, konci mi i rodicak, takže se to krásné sešlo. Práce na ráno mi spadla do klína od kamarádky, kolektiv na pohodu. Ale já se proste neumím radovat a porad cítím, ze nejsme kompletní. Tak doufam, ze nám to z genetiky povolí a ze budu moct i té naši princezně jednou sourozence dopřát. Porad se na brášku ptá i kdyz jsme ji to vysvětlovali. Ale její kamarádky mají přece taky brasky a sestřičky a Pafinka-mluvící plysak přece říká, že kdyz si dítě moc sourozence přeje, ze mu praní splní lesní vily nebo Ježíšek 🙈 někdy si říkám, že ty hračky jsou za trest. Nicméně jsem nikdy nechtěla mít dítě v pozdějším věku. Malá byla hodně náročná, ale užívali jsme si to jak to jen šlo. Náročná je dodnes svým způsobem. A mám pocit, ze jestli to bude trvat moc dlouho, ze to vzdam. Ale nikdy se s tím nesmířim a vnitrne nesrovnam. Manžel je z opravdu veliké rodiny a ja také ze tři děti. Nikdy jsme jedinacka nechtěli ani jeden.
@halasovci007 já vám i rozumím, i když jsem sama jedináček (bohužel řeknu, nikdy se mi to nelíbilo). Právě z toho důvodu jedináčka taky nechci, i přítel je tomu nakloněn, ale bojím se, že to třeba už nepůjde, nejsem nejmladší. Asi bych se s tím těžko smiřovala rovněž, jenže za sebe bych vlastně měla být šťastná jako blecha za jedno krásné, zdravé dítě, protože jsem dlouho nevěděla, jestli budu mít vůbec děti, toho pravého jsem potkala až ve 35, do té doby radši nemluvit. Takže já to mám trošku jinak. Taky spíš než velké rodiny jsem dříve znala pár žen, které zůstaly nedobrovolně bezdětné ve věku 50,60... ať už smůla na chlapy není zdravotní důvody. Tak jsem se hrozně bála, abych tak "neskončila" taky. Což už nehrozí, takže jsem vlastně šťastná, z dřívějšího pohledu. ☺️ Až potom jsem začala potkávat ženy, co mají 3,4 děti, tak mi začalo připadat, že jsem jako něco jako "prošvihla," ale to je úplně jiná komunita, se kterou se nemůžu srovnávat. Hlavně potkaly partnera dřív, měly prostě štěstí.
A za mě tedy, lepší mít i pozdě jedno zdravé dítě než zůstat úplně bezdětná 🙂
@emilyd nikdy jsem jedinacka nechtěla. S manželem jsme spolu přes 15 let. Dítě jsme měli po 11 letech. Poznali jsme se mladí. Možná se jen staře cítím. Ráno vstávám z postele zbita jak kdybych měla jít teprve spát. A to mi ještě 35 nebylo. Možná to souvisí spis s psychikou, která teď asi není uplne Ok s blížícími se svátky a výročím rok od potratu. Bohužel den po něm se mi ještě projevila dlouhodobá omezení ani jsem si neuzivala s dcerou jak jsem chtěla, vynahradit ty promarněného měsíce kdyz jsem zvracela a bylo mi tle uplne k nicemu. Teď doktoři si me prehazuji jak horký brambor a ve výsledku mi nikdo problém nedolecil, což jak na fyzické tak na psychické stránce moc nepřidá. Uvidime co nám osud nadělí a jaký nám nachysta ještě osud. Genetika trvá až půl roku tak uvidime.
Podobné diskuze
- Jak se vyrovnat s tím, že si můj budoucí exmanžel našel partnerku?17
- Maminky jedináčků, které původně plánovaly dvě děti 🙂14
- Jak oslovuje vaše 1. dítě partnera, s kterým máte druhé?42
- Kdo chce jen jedno dítě? Kdo si to rozmyslel po porodu?36
- Můj otec miluje moji kamarádku, co dělat?20
- Jak se vyrovnat s minulostí partnera?21
@emilyd My to máme opačně. Chtěli jsme dvě děti, ale co máme malou, tak se mi do druhého dítěte už nechce (i kvůli věku). S manželem jsme to xkrát probírali, a nakonec jsme se shodli že zůstaneme u jedináčka, i když vím že manžel by další bral. Ale uznávám že kdyby opravdu strašně chtěl, šla bych do toho. Podle mě je tohle o komunikaci, sednout si, vysvětlit si pro a proti... Určitě to nejde říct "já už nechci" a šmitec.