Kdy už vztah nemá smysl?
Zajímal by mě názor, jak to má třeba někdo jiný...
S přítelem jsem polovinu svého života, máme dvě ještě celkem malé děti. Jako rodina fungujeme, ale my dva jako partneři téměř vůbec. Už téměř 4 roky to jde hodně z kopce,( spolu jsme 16) vlastně je to nejspíš pořád pod tím kopcem 😏 a já stále přemýšlím, jestli má tohle vůbec smysl... snaha o nějakou nápravu tu byla a je, ale trvá to prostě už 4 dlouhé roky....
Já jsem s mužem stejně dlouho, ale na věk jsou to 2/5 našeho života. Máme děti 15 a 12,5. Jasně, není to jako na začátku, to snad ani nikdo nemůže čekat, ale pořád tam je "to ono". A čím déle jsme spolu, tím víc "to" tam je, protože už to není chtíč nebo hormony a pudy, ale rozum a vědomí toho, že to prostě nemůže být jinak. Takže je otázka, z jakého důvodu máš pocit, že to jde u vás z kopce, jestli to jen není přirozený vývoj a součást toho, že máte malé děti, a tedy komplet překopaný život. Tohle s lidmi může zamávat, je to změna jako trám, ale když jsou ti dva tým, tak to zvládnou. A věz, že jak děti porostou, bude to z partnerského hlediska lepší a lepší.
A co je špatně?
Mám " za sebou " dva podobně dlouhé vztahy, a podle mě je to prostě o lidech. A snaze žít spolu a ne vedle sebe. O zájmu. O toleranci. A o lásce. A hlavně o komunikaci.
První vztah skončil rozvodem, bylo mi 30. Po 11 letech vztahu, dvě malé děti. Šlo to pořád z kopce. Konec přišel,když už jsem v něm neviděla ani partnera,ani podporu, ani spolehnutí nebylo, zodpovědnost, snaha myslet i na rodinu a mě. S druhým manželem jsem už taky v podstatě 10 let a je to úplně o něčem jiném. I když taky jsme prošli kde čím, taky oba pracujeme, máme společné malé dítě atd. Není pravda,že všichni jsou stejní a člověk si výměnou nepomůže. Ale musí mít oči otevřené. Nicméně u mě konec nastal ve chvíli,kdy mi došlo,že radši sama než takhle žít další desítky let. Bylo mi 30 a přišlo bilancování. S ex máme dobré vztahy, ale soužití a vztah byly fakt krok vedle.
Pro me ma vztah smysl, dokud si toho druheho vazim, dokazeme spolu mluvit a mame o druheho alespon elementarni zajem. Zajima co dela a jak se ma a on se alespon podobne zajima o me (i kdyz to dava najevo jinak, nez bych si treba predstavovala ja - vim, ze tam ten zajem je). Jsem rada, kdyz vecer dorazi domu a byla bych znepokojena, kdyby nedorazil.
Ve chvili co je mi uplne jedno jestli je ten druhy spokojeny nebo smutny, je mi uplne jedno jestli je doma nebo jsme se 3 dny nevideli nebo spolu nedokazeme normalne mluvit o nicem a jen se hadame, tak smysl nema
A spíte spolu?
Pokud se těšíš na chvíli, kdy přijde muž z práce domů a ne na naopak. Pak to má smysl.
U nas prestal mit smysl,kdyz mi doslo,ze ho k zivotu nepotrebuju,ze se nezajimal o deti,nebyli jsme rodina.Kazdy si jel svou cestou... On mel konicky,ja deti. No.
@rnika to je naprosto přesné 😃
Mě přestal díky svému chování přitahovat jako partner i jako táta našich dětí. Začal se mi postupně hnusit. Snažila jsem se to zachraňovat, ale teď vím, že to smysl nemělo. Rozchod po 12 letech. Nyní mám nového partnera co přijal děti jako vlastní a je nám krásně, a každým dnem nás bude ještě o jednoho více. Takže za mě nemá kvůli dětem cenu udržovat něco, kde nejsi šťastná. Nakonec to děti dorostou a ty zůstaneš právě s tímhle chlapem, nebo odejdeš až když děti dorostou oak pak zjistíš, žes nejlepší roky promarnila s někým, kdo za to vůbec nestál.
Taky jsem s manželem polovinu svého života (jsme spolu od mých 17 a je mi 33, manžel je o dva roky starší), děti máme malé 2 a 4 roky, také to není jako na začátku a občas si říkám, že by to mohlo být mnohem lepší. Mě by zajímalo jak myslíš, že nefungujete jako partneri. My se nehádáme, občas spolu zajdeme i někam sami (tak jednou, dvakrát za rok😂, ale nemáme nebo bych spíš řekla nechceme dávat moc děti na hlídání), volný čas trávíme víceméně spolu jako rodina, procházky, výlety, dovolené. Já bych ráda více nějakých "něžností", ale na to manžel nebyl nikdy ani na začátku. Navíc kluci jsou někdy opravdu narocni, navíc jsme teď poslední 4 roky stavěli a pořád tak nějak doděláváme svépomocí dům (i když už tu rok a půl bydlíme, ale pořád je co dělat), takže je toho fakt dost. Kluci toho moc nenaspi (ráno vstávají relativně brzy - kolem 6 a spát chodí taky pozdě - kolem 9), přes den spí většinou jen ten mladší a to taky už ne vzdy, takže večer většinou už není ani chuť ani energie na nějaké partnerské hrátky. Vždy se normálně domluvíme, povídáme si, planujeme spolu a tak.